ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.286.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 286/2021-280
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce U. P. stavebního družstva , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Ondřejem Sovákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Švédská 107/39, proti žalované ŠKODA AUTO a. s. , se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 869, PSČ 293 01, identifikační číslo osoby 00177041, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o zaplacení částky 11 310 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 58/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 21 Co 63/2020-252, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 21 Co 63/2020-252, v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 10. 2019, č. j. 9 C 58/2018-199, v části výroku pod bodem I přisuzujícího žalobkyni 8,05 % úrok z prodlení, a ve druhém výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Ve zde souzené věci se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 60 000 Kč a po rozšíření žaloby podáním ze dne 5. 3. 2019 (připuštěném usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 3. 2019, č. j. 9 C 58/2018-110) celkem částky 11 310 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 9. 2017 do zaplacení, jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku toho, že žalovaná nesplnila svou povinnost do 31. 12. 2012 vyklidit skladovací prostory, které užívala na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 30. 6. 2010 (dále též jen „nájemní smlouva“). Žalobce tvrdil, že povinnost k vyklizení vznikla žalované poté, co nájemní smlouvu na její žádost vypověděl. Žalovaná prostory vyklidila až ke dni 30. 4. 2013, žalobce měl přitom již uzavřenou nájemní smlouvu se společností I. I. H. (dále též jen „I.“), v níž byla sjednána smluvní pokuta pro případ, že pronajaté prostory nebudou vyklizeny ke dni 14. 1. 2013, o čemž žalovaná věděla. Právní nástupce společnosti I. společnost K. nárok na smluvní pokutu uplatnil u soudu, jenž žalobci uložil zaplatit mu z titulu smluvní pokuty částku 10 378 738 Kč, dále úrok z prodlení ve výši 290 675,75 Kč a na nákladech řízení částku 640 987 Kč, celkem tedy 11 310 400,75 Kč, a žalobce tuto částku uhradil.
2. Žalovaná založila svou procesní obranu na tvrzení, že žalobcova výpověď jí nebyla řádně doručena. Argumentovala též, že ve vztahu k části pronajatých prostor došlo k automatickému prodloužení nájmu o další rok, a zpochybňovala přiměřenost výše smluvní pokuty, na základě čehož se domáhala moderace náhrady škody.
3. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 9 C 58/2018-199, uložil žalované zaplatit žalobci částku 11 310 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 23. 9. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I) a na nákladech řízení částku 833 421,50 Kč (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně přitom vyšel z následujících zjištění:
4. Žalobce jako pronajímatel uzavřel s žalovanou dne 30.6.2010 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byly skladovací prostory v jeho vlastnictví - prostory skladové haly č.p. XY na parc. č. XY – hala H1, část skladové haly č.p. XY na parc. č. XY – hala H2 a nekrytá volná plocha na parc. č. XY v kat. úz. XY, a to na dobu určitou od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2011, přičemž smlouva se automaticky prodlužovala dvakrát o jeden rok, tedy celkově do 30. 6. 2013. Ve smlouvě si strany ujednaly, že může být vypovězena bez uvedení důvodu, přičemž výpovědní lhůta činila 12 měsíců. Povinnost vyklidit pronajaté prostory pak byla dohodnuta ve lhůtě do tří měsíců po uplynutí sjednané doby nájmu.
5. Žalovaná požadovala po žalobci ukončení nájemní smlouvy ke dni 31. 12. 2012, a to zejména proto, že vypsala výběrové řízení, v němž poptávala od 1. 1. 2013 právně volné skladové plochy.
6. Žalovaná převzala dne 22. 8. 2011 nabídku žalobce do výběrového řízení; tuto nabídku převzal od H. S. A. V. Žalovaná, prostřednictvím A. V., potvrdila svým podpisem převzetí i „souhlasu doby termínu trvání smlouvy z 30. 6. 2010“.
7. Poté, co žalobce obdržel od žalované vyrozumění, že ve výběrovém řízení neuspěl, uzavřel nájemní smlouvu na halu H1 a halu H2 se společností I., a to od 14. 1. 2013 na dobu 5 let. Dle této smlouvy byl povinen předat předmět nájmu společnosti I. k užívání ke dni počátku doby nájmu. Součástí smlouvy bylo ujednání, dle kterého byla společnost I. oprávněna od smlouvy odstoupit a požadovat po žalobci uhrazení smluvní pokuty ve výši 9,5 % z nájemného za celou dobu sjednaného pronájmu v případě, že žalobce ke dni sjednaného počátku nájmu pronajaté prostory společnosti I. nepředá.
8. Žalobce žalovanou opakovaně vyzýval k vyklizení pronajatých prostor do 31. 12. 2012, žalovaná však nesouhlasila s jeho tvrzením ohledně své povinnosti vyklidit pronajaté prostory do uvedeného data a jejich část užívala minimálně do dne 30. 4. 2013. Společnost I. z toho důvodu od nájemní smlouvy odstoupila a vyzvala žalobce k zaplacení smluvní pokuty.
9. Rozsudkem pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 1. 2016, č. j. 26 C 606/2015-12, bylo žalobci uloženo zaplatit společnosti Krutský spol. s r. o. smluvní pokutu ve výši 10 378 738 Kč, úroky ve výši 290 675 Kč, úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 10 378 738 Kč od 1. 7. 2013 do zaplacení a 7,05 % ročně od 6. 2. 2013 do 30. 6. 2013.
10. Žalobce zaplatil společnosti Krutský spol. s r. o. částku 11 310 400 Kč, a to ve čtyřech splátkách – dne 30. 3. 2016 částku 4 378 738 Kč, dne 22. 12. 2016 částku 3 950 000 Kč, dne 4. 10. 2017 částku 1 500 000 Kč a dne 13. 10. 2017 částku 1 481 662,75 Kč.
11. Soud prvního stupně věc posoudil podle §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), a dovodil, že byly naplněny všechny tři zákonné podmínky pro přiznání náhrady škody; žalovaná porušila smluvní ujednání týkající se vyklizení pronajatých prostor, žalobci vznikla škoda ve výši žalované částky, kterou třetímu subjektu uhradil (a byl povinen uhradit), a mezi touto úhradou a porušením povinností žalované je příčinná souvislost. Žalobce nikterak nezavinil vznik této škody, naopak činil vše pro její snížení.
12. K požadavku na moderaci náhrady škody soud prvního stupně upozornil, že žalovaná pravděpodobně odkazuje na §2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), který v posuzované věci nelze aplikovat, neboť právní poměry se řídí obchodním zákoníkem. Dodal, že pro aplikaci §2953 odst. 1 o. z. by ostatně nebyly splněny podmínky, neboť v řízení neshledává žádné skutečnosti zřetele hodné, které by umožnily náhradu škody snížit. Smluvní pokuta byla sjednána ve zcela přiměřené výši, odpovídá obchodním zvyklostem, je zcela v souladu s majetkovou situací účastníků a žalovaná si byla vědoma možnosti vzniku tohoto nároku.
13. Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu zamítl v rozsahu 8,05% úroku z prodlení z částky 2 981 662 Kč od 23. 9. 2017 do 4. 10. 2017 a z částky 1 481 662 Kč od 5. 10. 2017 do 13. 10. 2017, ve zbývající části výroku pod bodem I tento rozsudek potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
14. Odvolací soud uvedl, že vychází ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně. Shrnul, že v řízení bylo prokázáno, zejména výpověďmi svědků H. S., N., ale i svědka A. V., a rovněž důkazy obsaženými ve spise Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 20 C 73/2013, že v květnu 2011 proběhlo jednání mezi účastníky, při němž žalovaná žalobce požádala o souhlas s ukončením nájemní smlouvy ke dni 31. 12. 2012, tak, aby u všech pronajímatelů žalované začínaly a končily běhy nájmu ve stejném termínu a nové nájmy byly zahájeny od 1. 1. 2013. Žalobce byl upozorněn na výběrové řízení ohledně pronájmu skladovacích prostor a jeho podmínky, zejména na to, že nabízené skladovací prostory musí být právně volné nejpozději k 1. 1. 2013. Dne 22. 8. 2011 předal žalobce A. V. zpracovanou nabídku na nový pronájem prostor od 1. 1. 2013 za nových podmínek, a to v uzavřené obálce, přičemž zároveň předal A. V. samostatně písemnost ze dne 19. 8. 2011 označenou jako „Souhlas doby termínu trvání smlouvy z 30. 6. 2010“ a „Výpověď smlouvy“, kde žalobce konstatuje, že mu byl žalovanou oznámen požadavek na sjednocení doby nájmu od 1. 1. 2013, tj. zkrácení doby nájmu pronajatých prostor na období do 31. 12. 2012, s čímž žalobce výslovně souhlasí, nájem vypovídá ke dni 30. 9. 2012 a žalovaná je proto povinna vyklidit předmět pronájmu do 31. 12. 2012. Z obsahu této listiny jednoznačně vyplývá vůle žalobce ukončit touto výpovědí nájemní vztah se žalovanou k uvedenému datu, jedná se tak o platnou výpověď z předmětné nájemní smlouvy. Rovněž zejména výpověďmi svědků, ale i listinou nazvanou „Potvrzení“ ze dne 22. 8. 2011, bylo prokázáno doručení této listiny žalované, tedy jejímu zaměstnanci panu V., který převzetí potvrdil svým podpisem. Podpis pracovníka žalované žalovaná nezpochybnila. Uvedená listina se tak dostala do dispozice žalované, bylo tedy prokázáno i doručení výpovědi z nájmu žalované.
15. S námitkou žalované, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 329/2013 nebylo doručení výpovědi prokázáno, se odvolací soud vypořádal argumentem, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně v této věci bylo provedeno obsáhlejší a podrobnější dokazování. Dodal, že podle nájemní smlouvy dnem následujícím po doručení výpovědi počala běžet výpovědní lhůta, která trvala 12 měsíců, tedy do 22. 8. 2012, a k vyklizení mělo dle smlouvy dojít do 3 měsíců, tudíž do 22. 11. 2012. Ať by se vycházelo striktně z ujednání nájemní smlouvy a nájem skončil podle ní dnem 22. 8. 2012, či z textu výpovědi, dle které by nájem skončil ke dni 30. 9. 2012, je každopádně prokázáno, že žalovaná byla povinna vyklidit pronajaté prostory nejpozději do 31. 12. 2012. Této skutečnosti si musela být žalovaná vědoma, a to ať již z obsahu samotné výpovědi nájemní smlouvy, tak i z předchozích jednání mezi účastníky, kdy vlastně dala k takovému postupu podnět. Navíc byla žalobcem k vyklizení opětovně vyzývána s tím, že na předmětné prostory je uzavřena nová nájemní smlouva s jiným subjektem. Žalovaná však k tomuto datu předmět nájmu nevyklidila, čímž porušila svou povinnost ze závazkového vztahu.
16. Argument, že došlo k obnovení nájmu dle §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud odmítl s tím, že toto ustanovení upravuje skončení nájmu uplynutím sjednané doby nájmu, v projednávané věci však nájem skončil výpovědí. Kromě toho označil tuto námitku za nepřípustnou novotou ve smyslu §205a občanského soudního řádu. Ke stejnému závěru dospěl ohledně námitky o nedostatku plné moci A. K. jednat za společnost I. a ohledně námitky, že P. V. byl kontaktní osobou společnosti I. a zároveň zaměstnancem (bývalým) žalobce.
17. Důvodnou odvolací soud neshledal ani námitku, že smluvní pokuta sjednaná mezi žalobcem a společností I. byla nepřiměřeně vysoká a že by ze strany soudu mělo dojít ke snížení žalované částky. Usoudil, že výše smluvní pokuty nevybočovala z mezí přiměřenosti s ohledem na povinnost, kterou zajišťovala, a podotknul, že stejná smluvní pokuta byla sjednána i pro případ porušení povinností druhé strany, tedy byla sjednána vzájemně.
18. Odvolací soud dodal, že možnost snížení žalované částky zde nepřichází v úvahu, neboť předmětem řízení zde již není zaplacení smluvní pokuty, nýbrž náhrada škody za zaplacenou smluvní pokutu, a tu již snížit nelze. Ustanovení §2953 odst. 1 o. z. v projednávané věci aplikovatelné není, a i kdyby je bylo lze použít, nebyly by zde pro snížení náhrady škody důvody hodné zvláštního zřetele. Na tom podle jeho mínění nemůže nic změnit ani to, že žalobce smluvní pokutu uplatněnou společností I. uznal a že o ní bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, neboť žalobce se jen snažil minimalizovat škodu, která by se jinak navýšila ještě o úroky z prodlení či další částky.
19. Odvolací soud se podrobně vypořádal též s námitkou promlčení a odmítl ji jako nedůvodnou.
20. Důvodnou odvolací soud shledal námitku, že žalovaná částka byla žalobcem zaplacena ve splátkách, ale žalobci byly přiznány úroky z prodlení z celé částky již od 23. 9. 2017, kdy ještě celá částka zaplacena nebyla. Odvolací soud konstatoval, že splátka ve výši 1 500 000 Kč byla zaplacena až dne 4. 10. 2017 a splátka ve výši 1 481 662,75 Kč dne 13. 10. 2017, pročež v části týkající se úroků z prodlení z výše uvedených částek rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že za dobu, než byly tyto částky zaplaceny, žalobu v části týkající se úroků z prodlení zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
21. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení několika právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má jít o otázky
a) „doručení a řádného doručení výpovědi mezi smluvními stranami“,
b) „příčinné souvislosti mezi škodou odpovídající úrokům z prodlení a nákladům řízení a zaviněním této škody žalovanou“,
c) „vzniku nároku a splatnosti nároku žalobce na náhradu škody, kdy tato skutečnost má zásadní vliv na přiznání úroků z prodlení a nákladů řízení“,
d) „moderace náhrady škody“, a
e) „připuštění nově tvrzených skutečností, kterými měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, podle ustanovení §205a písm. c) občanského soudního řádu“.
22. Ve vztahu k otázce pod písm. a) dovolatelka v prvé řadě prosazuje názor, že výpověď nebyla jejímu zaměstnanci panu V. předána vůbec. Tvrdí, že pan V. převzal od žalobce toliko obálku s přihláškou do výběrového řízení, v níž výpověď nebyla. Odvolacímu soudu vytýká, že převzetí výpovědi dovodil z listiny „Potvrzení“ ze dne 22. 8. 2011 podepsané panem V., aniž by v ní byla zmínka o převzetí výpovědi, a dále z výpovědí pana N., statutárního orgánu žalobce, a paní S., zaměstnankyně žalobce, aniž by se zabýval jejich vztahem k žalobci. Oba přitom mají k žalobci přímý vztah a mají tedy zájem na výsledku řízení, což měl odvolací soud vzít při hodnocení jejich výpovědi do úvahy a měl posoudit jejich věrohodnost. Nadto dovolatelka namítá s odkazem na závěry vyslovené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 12 Cmo 261/2014, že pan N. měl být vyslechnut jako účastník řízení, nikoli jako svědek. Ke způsobu hodnocení výpovědi svědka majícího vztah k účastníkům řízení, resp. účastníka řízení, cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách).
23. K otázce řádnosti doručení výpovědi dovolatelka tvrdí, že ve věci uzavření nájemní smlouvy za ni jednali pánové H. a B., žalobce proto nemohl být v dobré víře, že pan V. je osobou oprávněnou za ni ve věci nájemní smlouvy jednat. Kdyby jí tedy doručil výpověď prostřednictvím pana V., který pouze jednal v jejím zastoupení, aniž by měl zmocnění jednat ve věci smlouvy o nájmu, nelze mít za to, že by se výpověď dostala řádně do její dispozice. K tomu dovolatelka odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, zabývající se důsledky překročení rozsahu zmocnění zákonným zmocněncem právnické osoby, a dovozuje, že jednáním pana V. není vázána, neboť žalobce věděl o nedostatku jeho oprávnění jednat za ni ve věci nájemní smlouvy. Dovolatelka je konečně toho názoru, že žalobce doručením výpovědi panu V. postupoval v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák., v souvislosti s čímž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. Při řešení otázky pod písm. b) měl odvolací soud postupovat v rozporu s §420 odst. 1 obč. zák. a §376 obch. zák. Dovolatelka zdůrazňuje, že část žalované částky ve výši 931 662 Kč představuje úrok z prodlení a náklady řízení, které vznikly třetí osobě v důsledku toho, že byla nucena domáhat se smluvní pokuty vůči žalobci v soudním řízení, které skončilo vydáním rozsudku pro uznání. Argumentuje, že žalobce měl na výzvu třetí osoby smluvní pokutu zaplatit, a pokud tak neučinil a následně ani u soudu smluvní pokutu nesporoval, jsou úrok z prodlení a náklady řízení důsledkem jeho liknavosti.
25. Ve vztahu k otázce pod písm. c) dovolatelka odvolacímu soudu zejména vytýká, že nesprávně určil okamžik splatnosti přisouzené pohledávky. Cituje právní větu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001; 25 Cdo 987/2001, uveřejněného pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a argumentuje, že byla-li jí předžalobní výzva doručena dne 22. 9. 2017, tj. dříve, než žalobce zaplatil poslední dvě splátky v celkové výši 2 981 662,75 Kč, a tedy dříve, než mu v tomto rozsahu vznikl nárok na náhradu škody, nelze splatnost žalované pohledávky v rozsahu této částky odvozovat od doručení této výzvy. Na základě předžalobní výzvy se stal splatným toliko nárok ve výši 8 328 738 Kč, a to ke dni 29. 9. 2017, neboť ve výzvě byla určena sedmidenní lhůta k zaplacení (k tomu dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007), a tedy úrok z prodlení z této částky mohl být žalobci přiznán nejdříve od 30. 9. 2017. Nárok na náhradu škody ve výši 2 981 662,75 Kč se pak stal splatným až dne 1. 6. 2018, neboť teprve dne 31. 5. 2018 byla dovolatelce doručena žaloba rozšířená na částku 11 310 400 Kč. Dovolatelka tak dovozuje, že v souladu se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozsudku ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2854/2006, bylo možné úrok z prodlení z této částky žalobci přiznat až od 2. 6. 2018.
26. V souvislosti s tím dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že pochybil, jestliže při vyčíslení nákladů řízení kalkuloval s tarifní hodnotou ve výši 11 310 400 Kč. Má za to, že neexistovala-li ke dni doručení předžalobní výzvy část žalované pohledávky v rozsahu 2 981 662,75 Kč, je výzva v tomto rozsahu neplatná. Vzhledem k tomu, že žalobce žádnou další výzvu neposlal, bylo lze při určení tarifní hodnoty vycházet toliko z částky 8 328 738 Kč.
27. Ve vztahu k otázce pod písm. d) dovolatelka namítá, že odvolací soud neměl možnost moderace výše škody posuzovat podle §386 odst. 2 obch. zák., nýbrž podle §2953 odst. 1 o. z., neboť škoda vznikla jako samostatný nárok nevyplývající z nájemní smlouvy, a to již za účinnosti nového občanského zákoníku.
28. Stran otázky pod písm. e) dovolatelka rozebírá jednotlivé tvrzení a důkazní návrhy, k nimž odvolací soud odmítl přihlédnout, a argumentuje ve prospěch názoru, že odvolací soud tuto otázku procesního práva posoudil nesprávně. V souvislosti s tím argumentuje, že odvolací soud nesprávně posoudil též otázku prodloužení nájmu ve smyslu §676 obč. zák.
29. Konečně pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, v prvé řadě vytýká odvolacímu soudu, že porušil její právo na právní jistotu, když se nezabýval nekonzistentní rozhodovací praxí; poukazuje na to, že ve věci vedené pod sp. zn. 20 C 73/2013 bylo o shodné otázce rozhodnuto odlišně a odvolací soud měl tento rozpor vysvětlit. Další zásah do práva na spravedlivý proces dovolatelka spatřuje v tom, že napadený rozsudek je pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelný, čímž se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16.
30. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá, eventuálně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
31. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. V rámci polemiky s jednotlivými dovolacími námitkami mimo jiné tvrdí, že otázka splatnosti pohledávky byla jako otázka skutková v předchozím řízení spolehlivě vyřešena, a dodává, že dovolatelka byla upomínána nejen předžalobní upomínkou, ale rovněž přípisem ze dne 27. 10. 2017, který je součástí soudního spisu.
III. Přípustnost dovolání
32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
33. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
34. Proti rozsudku odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byl přisuzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změněn tak, že žaloba se zamítá v rozsahu 8,05% úroků z prodlení z částky 2 981 662 Kč od 23. 9. 2017 do 4. 10. 2017 a z částky 1 481 662 Kč od 5. 10. 2017 do 13. 10. 2017, a odvolání žalovaného bylo tudíž vyhověno, je dovolání subjektivně nepřípustné (srov. k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015, a judikaturu v něm citovanou). Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř.
35. Přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení je ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výslovně vyloučena. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
36. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
37. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
38. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
39. Tomuto požadavku dovolatelka stran otázek uvedených pod písmeny b), d) a e) nedostála již z toho důvodu, že neoznačila judikatorní závěry Nejvyššího soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit.
40. Ta část argumentace pod písm. a), jejímž prostřednictvím dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že výpověď byla jejímu zaměstnanci A. V. předána, není způsobilá založit přípustnost dovolání. Zpochybňovaný závěr je závěrem skutkovým, jenž dovolacímu přezkumu nepodléhá. Správnost skutkového stavu věci, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 totiž zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací přezkum je tímto ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3973/2018, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2290/2014, a ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1547/2019).
41. K výhradě, že N. měl být coby statutární orgán žalobce vyslechnut jako účastník, nikoli jako svědek, pak dovolatelka rovněž neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit; rozhodnutí Vrchního soudu v Praze rozhodnutím dovolacího soudu není. Dovolatelka tu ostatně nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1558/2019, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3354/2019, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
42. Podle protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 21. 8. 2019 (č. l. 125 a násl. spisu) byl ostatně F. N. před výslechem poučen podle §131 o. s. ř., tedy jako účastník řízení. To, že odvolací soud ve svém rozhodnutí při rekapitulaci skutkových zjištění soudu prvního stupně zahrnul jeho výpověď mezi výpovědi svědecké, je zjevné nedopatření; neznamená to, že odvolací soud povahu jeho výpovědi „přehodnotil“. Odvolací soud jeho výpověď ani svědecké výpovědi nehodnotil a hodnotit nemohl, jestliže důkaz výslechem těchto osob nezopakoval (srov. §213 odst. 2 o. s. ř.).
43. O námitku procesní vady nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem jde též v případě argumentace, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, jestliže nezjistil dostatečně vztah N. a paní S. k žalobci (nezeptal se jich) a neodůvodnil, proč právě jejich výpověď považuje za věrohodnou. Uvedené osoby ostatně nevyslýchal odvolací soud, nýbrž soud prvního stupně. Podle protokolu o jednání ze dne 21. 8. 2019 (č. l. 125 a násl. spisu) byl F. N. přítomen za žalobce (jako jeho statutární orgán), před výslechem byl poučen jako účastník řízení i z jeho výpovědi zcela nepochybně vyplývá, že podává informaci za žalobce (obdrželi jsme od žalované poptávku“ apod.). Svědkyně H. S. pak v úvodu své výpovědi uvedla, že je zaměstnanec žalobce, jako ekonom. O vztahu těchto osob k žalobci tedy nemohlo být pochyb a není tedy zřejmé, na co dalšího se měl soud těchto osob stran jejich vztahu k žalobci ptát.
44. Odkaz dovolatelky na rozsudek sp. zn. 29 Odo 914/2004, vztažený k otázce řádnosti doručení, je nepřípadný. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjadřuje k důsledkům překročení zákonného zmocnění při právním jednání (při činění právních úkonů), doručení písemného adresovaného právního úkonu a stejně tak i jeho převzetí však právním úkonem není. Písemný právní úkon se může do sféry dispozice adresáta dostat třebas i jen vhozením do poštovní schránky či jiným obdobným způsobem, tedy bez aktivní součinnosti adresáta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 441/2012, a judikaturu v něm citovanou). Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 30 Cdo 531/2003, že právním úkonem se rozumí projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku občanskoprávního vztahu, který právní předpisy s takovým projevem spojují (§34 obč. zák.); právním úkonem ve smyslu uvedeného ustanovení však není faktická činnost, byť se jí právní úkon provádí (v tam souzené věci šlo o výplatu peněžních částek). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 304/2006, a v důvodech rozsudku ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněného pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněný pod číslem 65/2014 tamtéž.
45. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
46. Nepřípadným je rovněž odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 927/2016 týkající se otázky aplikace §265 obch. zák., neboť ani tuto otázku odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit. Podle skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy obou stupňů dal žalobce výpověď z nájmu na žádost dovolatelky, v souvislosti s jejím záměrem vypsat výběrové řízení na pronájem nebytových prostor. Jestliže za těchto okolností předal žalobce (jeho pracovnice) zaměstnanci dovolatelky spolu s přihláškou do výběrového řízení též věcně související výpověď z nájmu, pak tu není nic takového, co by indikovalo potřebu zabývat se explicite otázkou, zda není namístě aplikovat §265 obch. zák.
47. Posouzení dovolání jako přípustného neumožňuje ani výtka, že odvolací soud se v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 nevypořádal s odlišným rozhodnutím ve shodné otázce ve věci vedené pod sp. zn. 20 C 73/2013, neboť odvolací soud se s touto skutečností v bodě 29 odůvodnění svého rozhodnutí zabýval. Prostřednictvím výtky, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, pak dovolatelka i v tomto případě předkládá námitku vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem.
48. V části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž byla žalobci přisouzena jistina žalobou uplatněné pohledávky, bylo proto dovolání rovněž odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
49. Dovolatelce je však třeba přitakat v tom, že při řešení otázky vymezené v dovolání pod písm. c), totiž při posouzení, odkdy žalobci přísluší úroky z prodlení, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkaz dovolatelky na rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud aplikoval starý občanský zákoník, zatímco posuzované vztahy podléhají režimu obchodního zákoníku (soud prvního stupně ovšem bez bližšího zdůvodnění a v rozporu s tím, že jistinu posoudil podle obchodního zákoníku, odkázal na §1970 o. z. a odvolací soud právní úpravu, kterou aplikoval, neoznačil vůbec), je sice nepřesný, nicméně Nejvyšší soud naznal, že z hlediska obsahového dovolací argumentace požadavky na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání splňuje. Konstrukce okamžiku splatnosti pohledávky, ohledně které není stanovena doba splatnosti, v obchodním zákoníku je totiž obdobná, jako v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1040/2004).
50. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným.
IV. Důvodnost dovolání
51. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl od své ustálené rozhodovací praxe v řešení otázky, pro niž je dovolání přípustné, odklonit (posoudit tuto otázku jinak), je dovolání v příslušném rozsahu též důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
52. Z ustanovení §488 obč. zák. vyplývá, že závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.
53. Podle §489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
54. Ustanovení §340 obch. zák. stanoví, že dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě (odstavec 1). Není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán (odstavec 2).
55. Podle §365 odstavec 1 věty první obch. zák. dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem.
56. Ustanovení §369 věty první obch. zák. stanoví, že je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.
57. Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, že právo na plnění od dlužníka ve smyslu ustanovení §488 a násl. obč. zák., použitelných i v obchodních závazkových vztazích, vzniká okamžikem, kdy nastane právní skutečnost, se kterou právní předpis nebo smlouva vznik práva na plnění spojuje. Současně se vznikem práva na plnění však jeho splatnost zásadně nenastává, protože buď je určena dobou, ve které je dlužník povinen podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí splnit svůj závazek, nebo, není-li takto určena, ji vyvolá věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá (§563 obč. zák., §340 odst. 2 obch. zák.). Okamžik splatnosti práva na plnění má rozhodující význam (mimo jiné) pro počátek prodlení dlužníka (§517 a násl. obč. zák., §365 a násl. obch. zák.).
58. Např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 736/2006, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že pravidlo upravené v §340 odst. 2 obch. zák. platí pro všechny obchodní závazkové vztahy, tedy i pro ty, které nevznikly ze smlouvy.
59. Pro vznik nároku věřitele na úrok z prodlení jakožto právní důsledek porušení povinnosti dlužníka zaplatit peněžitý dluh není tedy rozhodující, kdy dluh vznikl, nýbrž kdy nastala jeho splatnost. Odvolací soud tedy pochybil ve svém právním posouzení a odklonil se od shora citované judikatury, jestliže (z důvodů, které neosvětlil) přiznal žalobci úrok z prodlení z částek 2 981 662 Kč a 1 481 662 Kč již od dne, kdy podle jeho závěrů vzniklo žalobci právo na jejich zaplacení (kdy mu vznikla pohledávka z titulu práva na náhradu škody v příslušné výši), nikoliv ode dne, kdy se dovolatelka dostala s plněním příslušné části dluhu do prodlení.
60. Nad rámec uvedeného je vhodné podotknout, že výzva k plnění předcházející vznik pohledávky (předčasná výzva) je neúčinná a tuto skutečnost nezhojí dodatečně ani následný vznik pohledávky. Účelem výzvy je informovat dlužníka, že má plnit, a přivodit splatnost pohledávky, ať již v zákonné lhůtě „bez zbytečného odkladu“ či v delší lhůtě věřitelem ve výzvě stanovené. Takové funkce předčasná výzva plnit nemůže, což je markantní zejména tam, kde by lhůta k plnění uplynula ještě před vznikem pohledávky.
61. Pro posouzení, kdy nastala splatnost předmětného nároku na náhradu škody, postrádají rozhodnutí soudů nižších stupňů příslušná skutková zjištění. Soud prvního stupně sice provedl při jednání konaném dne 23. 11. 2018 důkaz předžalobní upomínkou ze dne 20. 9. 2017 k úhradě částky 11 310 400 Kč a dokladem o doručení této výzvy dne 22. 9. 2017, tyto důkazy však ve svém rozhodnutí nevzal na zřetel, aniž zdůvodnil, proč. Odvolací soud pak jeho pochybení nenapravil a o úrocích z prodlení tak rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. V důsledku toho se pak nezabýval ani posouzením, zda zmíněná předžalobní upomínka obsahuje lhůtu k plnění delší než zákonnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3884/2007).
62. Ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jímž byl žalobci přisouzen úrok z prodlení, tedy jeho rozhodnutí neobstojí.
63. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o úrocích z prodlení, stran něhož bylo dovolání shledáno přípustným, dovolatelka vady řízení nenamítá, z výkladu shora je však patrno, že soudy obou stupňů zatížily řízení vadou, soud první stupně tzv. opomenutím důkazů (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, a judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v něm citovanou) a odvolací soud tím, že toto procesní pochybení soudu prvního stupně nenapravil.
64. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v rozsahu, v němž bylo otevřeno dovolacímu přezkumu, správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je v této části, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.)., a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
65. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání, jak již bylo předesláno, jako nepřípustné odmítl.
66. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
67. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu