ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1337.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1337/2021-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce R. J. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 11/56, proti žalovanému Š. S. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, o určení neplatnosti darovací smlouvy, o určení vlastnictví k nemovitým věcem a vyklizení, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 414/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2020, č. j. 26 Co 125/2020-439, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. září 2019, č. j. 6 C 414/2015-308, ve znění usnesení ze dne 20. prosince 2019, č. j. 6 C 414/2015-320, zamítl žaloby, jimiž se žalobce domáhal jednak určení, že označená darovací smlouva je neplatná, dále určení, že vlastnicí označených nemovitostí byla ke dni (své smrti) 8. března 2015 zůstavitelka J. J., r. č. XY, posledně bytem v XY (dále již „zůstavitelka“), a dále vyklizení žalovaného z označených nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V případě žaloby o určení neplatnosti darovací smlouvy soud prvního stupně neshledal žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř.
Žalobu o určení vlastnického práva zůstavitelky k předmětnému nemovitému majetku soud prvního stupně zamítl, neboť po provedeném řízení „dospěl k závěru, že úkon zůstavitelky spočívající v uzavření předmětné darovací smlouvy z 2. 2. 2011 byl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, že zůstavitelka v době jeho učinění měla k jeho učinění způsobilost a že nejednala v duševní poruše, která by ji činila k tomu právnímu úkonu neschopnou, a že nebylo shledáno, že by šlo o úkon příčící se dobrým mravům, a proto šlo o úkon platný, a žalovaný tudíž na základě dané darovací smlouvy skutečně nabyl předmětné nemovitosti do svého vlastnictví.“
Soud prvního stupně „dále posuzoval také skutečnost, zda zůstavitelka někdy projevila vůli směřující k vrácení předmětných nemovitostí a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, resp. zůstavitelka nikdy neudělala nic, co by přímo směřovalo ke zrušení, k vrácení daru. K tvrzení žalobce, že došlo k odvolání daru pro nevděk, a to žalobcem jako dědicem zůstavitelky, a to tak, že tento projev vůle byl obsažen v žalobě v předmětné věci, je třeba uvést, že takovýto projev vůle nikdy učiněn žalobcem nebyl…“
Ohledně zdravotního stavu zůstavitelky v době uzavření předmětné darovací smlouvy soud prvního stupně vycházel ze tří znaleckých posudků, přičemž při hodnocení důkazů primárně vyšel z revizního znaleckého posudku vyhotoveného znaleckým ústavem – Národním ústavem duševního zdraví se sídlem v Klecanech, který reflektoval i předchozí dva znalecké posudky. Z revizního znaleckého posudku soud prvního stupně vzal za zjištěné, že: „zůstavitelka byla v době okolo 2. 2. 2011 schopna rozpoznat význam smlouvy o darování, byla schopna posoudit jeho následky, ovládat své jednání, byla schopna projevovat svou skutečnou a svobodnou vůli, přičemž znaleckým ústavem nebyly shledány žádné argumenty, které by svědčily proti tomuto závěru. S ohledem na výše uvedené tedy dospěl soud k závěru, že zůstavitelka byla v době okolo 2. 2. 2021 způsobilá k jednání, které spočívá v uzavření darovací smlouvy a převodu předmětných nemovitostí.“
V důsledku shora učiněného právního závěru soud prvního stupně rovněž zamítl žalobu o vyklizení žalovaného z předmětných nemovitostí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. září 2020, č. j. 26 Co 125/2020-439, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. A II. potvrdil, ve výroku III. o náhradě nákladů státu jej změnil způsobem vyloženým ve výroku III. a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud v řízení doplnil dokazování znaleckým posudkem PhDr. Karla Netíka, CSc., který byl zpracován k zadání a na základě podkladů předložených žalobcem, a dále výpověďmi uvedeného znalce a P. P., a na základě provedeného řízení přisvědčil právnímu posouzení věci soudem prvního stupně.
Ohledně určení neplatnosti darovací smlouvy odvolací soud vyložil, že na této určovací žalobě žalobce nemá naléhavý právní zájem, neboť právní otázka, zda darovací smlouva je či není platným právním úkonem, za této situace (při současném podání žaloby o určení vlastnictví zůstavitelky k nemovitostem ke dni jejího úmrtí) představuje vyřešení předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda zůstavitelka byla či nebyla ke dni své smrti vlastnicí těchto nemovitostí.
Jako nedůvodná byla rovněž shledána žaloba o určení vlastnictví zůstavitelky k předmětným nemovitostem. Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, současně z provedeného důkazu znaleckým posudkem PhDr. Karla Netíka, CSc. a z jeho výslechu neučinil – a v odůvodnění svého rozsudku vyložil též, proč - žádná skutková zjištění, jež by zcela nebo zčásti změnila skutkové poměry zjištěné soudem prvního stupně. „Naopak z výpovědi svědka P. (psychiatra, který měl v péči zůstavitelku od 16. prosince 2004, od smrti jejího manžela) vyplynulo, že u posuzované nepozoroval žádné natolik podstatné duševní známky v inkriminovaném období, které by vyžadovaly podrobné vyšetření či zkoumání zůstavitelky, tato nebyla odeslána k takovémuto vyšetření ani praktickým lékařem ani rodinou.“
Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že se soud prvního stupně nezabýval zkoumáním rodinných vazeb zůstavitelky k rodině žalobce a žalovaného. V tomto směru odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku s odkazem na závěry soudu prvního stupně vyložil, že: „vztahy mezi žalobcem a matkou (zůstavitelkou) byly minimálně napjaté, když od roku 2006 po smrti otce žalobce docházelo mezi žalobcem a matkou k neshodám, zejména v rámci pozůstalostního řízení po otci a tyto vedly až k podání žalob proti matce. V letech 2011-2014 nebyl žalobce s matkou v kontaktu vůbec a žalobce matce odmítl aktivní či vlastní pomoc v době, kdy se na něj obrátila po uzavření předmětné darovací smlouvy. Aktivně se začal žalobce o majetkové vztahy i matku zajímat opět až v roce 2014, znemožnil žalovanému přístup do bytu matky a podal proti žalovanému trestní oznámení. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaný se se zůstavitelkou před uzavřením darovací smlouvy pravidelně nestýkal. Kontakty se zůstavitelkou měla jeho matka, resp. rodiče. Darovací smlouvou se ale zavázal k péči o zůstavitelku a tuto péči jí nepochybně věnoval, ať už v podobě návštěv, dopravy k lékaři či osobní péčí v době její nemoci.“
Odvolací soud dále přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce samotnou žalobou neučinil hmotněprávní úkon odvolání daru pro nevděk, jehož by se domáhal po žalovaném, v důsledku čehož se ani odvolací soud splněním podmínek pro odvolání daru včetně tvrzeného rozporu s dobrými mravy nezabýval.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, a to do všech jeho tří výroků.
Dovolání žalobce proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy, a dále ohledně zamítnutí žaloby o vyklizení předmětných nemovitostí, neobsahuje žádnou dovolací argumentaci (dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. ani vymezený předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř.), v důsledku čehož bylo Nejvyššímu soud zapovězeno se vůbec zabývat otázkou přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu.
Dovolání žalobce proti nákladovým výrokům je zase ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Dovolání žalobce proti zbývající části meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu, tj. směřující proti meritornímu výroku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že zůstavitelka byla ke dni své smrti vlastnicí označeného nemovitého majetku, není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. K dovolací argumentaci žalobce proti tomuto meritornímu výroku, v němž dovolatel uplatnil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a vymezil (prostřednictvím níže zformulovaných právních otázek a navazující dovolací argumentace) následující předpoklady přípustnosti dovolání, pak dovolací soud uvádí následující.
Podle dovolatele rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „neboť při vyřešení otázky platnosti právního úkonu (darovací smlouvy) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže:
a) „právní závěr o platnosti darovací smlouvy založil jen na posouzení skutkových tvrzení a zjištěných skutečností z hlediska skutkové podstaty §38 odst. 2 obč. zák. a pominul, že vylíčení rozhodných skutečností a výsledků dokazování bylo třeba přijmout úplný a tedy správný závěr i na základě posouzení, zda darovací smlouva obstojí prověřena důvody neplatnosti podle §39 a §3 obč. zák.“
Podle Nejvyššího soudu odvolací soud v návaznosti na obsáhlé dokazování provedené soudem prvního stupně vycházel ze skutkového stavu, který umožňoval odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) učinit předmětný právně kvalifikační závěr. Odvolací soud současně neshledal, že by darovací smlouva byla stižena absolutní neplatností, přičemž tento svůj závěr, též s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zákonu odpovídajícím způsobem v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku odůvodnil.
b) „- zjištění skutkového stavu soustředil k období ‚okolo 2. 2. 2011‘, když pro závěr o platnosti smlouvy je relevantní zjištěný skutkový stav k okamžiku jejího uzavření.“
Z provedeného dokazování učiněného soudem prvního stupně ve spojení s doplněným dokazováním odvolacího soudu je zcela zjevné, že odvolací soud posuzoval pro rozhodnutí zásadně významné okolnosti, jež se vztahovaly k datu uzavření předmětné darovací smlouvy zůstavitelkou, kdy byl mj. znalecky verifikován její zdravotní stav. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu současně nevyplývá, že by předmětem verifikace bylo posuzování zdravotního stavu zůstavitelky před či až po uzavření uvedené darovací smlouvy.
c) „žádným způsobem se nevypořádal s okolnostmi neplatnosti darovací smlouvy a argumenty pro rozpor s dobrými mravy namítnutými dovolatelem a tento svůj postup v rozsudku neodůvodnil.“
V této části dovolatel uplatňuje jinou vadu řízení, k níž by bylo možné přihlédnout v případě přípustnosti dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), o kterýžto případ se zde nejedná (k tomu ovšem srov. odůvodnění níže).
d) „úsudek o absenci okolností vedoucích k závěru o neplatnosti darovací smlouvy není podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě nedokládá, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě soudem přijatý závěr.
e) „právní normu §38 odst. 2 a §39 aplikoval při absenci relevantní části skutkového stavu.“
I v tomto případě dovolatel uplatňuje jinou vadu řízení, k níž – jak již bylo uvedeno v poznámce v ad c) – nelze přihlížet. Nad rozsah toho nutno ovšem uvést, že skutkový základ dané věci umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právnímu posouzení věci. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je třeba pojímat v kontextu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pročež nelze zde konstatovat, že by odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neobsahovalo pro rozhodnutí zásadně významná skutková zjištění (roz. ve vazbě na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), případně zjištění z doplněného dokazování odvolacím soudem, jež by za takové procesní situace neumožňovala přistoupit k odpovídajícímu právnímu posouzení věci.
K argumentaci dovolatele v ad e) pak nutno připomenout, že ani odvolací soud neaplikoval §38 odst. 2 či §39 obč. zák.; učinil-li by tak, musel by pak meritorně rozhodnutí soudu prvního stupně korigovat z hlediska konečného výsledku ohledně určení vlastnictví zůstavitelky k předmětnému nemovitému majetku, a to ke dni jejího úmrtí, k čemuž předpoklady splněny nebyly.
Předpoklady přípustnosti dovolání pak dovolatel vymezil na základě formulování následujících právních otázek s tím, že odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
1. „Je soud povinen vypořádat se v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku, se zásadními odvolacími námitkami (právní argumentací) odvolatele, včetně právně relevantním způsobem zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky?“
Dovolatel v tomto směru namítá, že ač v odvolacím řízení odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, jimiž podepíral svou odvolací argumentaci, odvolací soud na tuto judikaturu v odůvodnění svého rozsudku nijak nereagoval.
Námitky tohoto charakteru představují jinou vadu řízení, k níž by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout, pokud by dovolání bylo přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud ovšem současně nepřehlédl, že dovolatel v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odkazoval i na judikaturu Ústavního soudu, z níž nálezová judikatura je pro soudy bez dalšího podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná.
Dovolatel v podaném odvolání učinil následující judikatorní odkazy a reprodukoval z nich následující právní závěry; dovolatel konktrétně odkázal:
a) na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2004, sp. zn. 32 Odo 807/2002, nebo ze dne 27. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012, v souvislosti s právní argumentací, že: „Posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Právní úpravou neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy dal zákonodárce najevo, že může nastat situace, kdy chování podle práva sleduje nemravné cíle nebo má nemravné důsledky.“;
b) na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007, nebo ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo na nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06, v souvislosti s právní argumentací, že: „Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku v dobré víře. Je tomu tak z toho důvodu, že i smluvní volnost vyjádřená v určitém právním úkonu podléhá posouzení podle §39 obč. zák., a proto nelze dospět k závěru, že obsah právního úkonu nemůže být v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu smluvních stran. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Za nemravné je třeba považovat i takové smlouvy, kde jedna smluvní strana uzavře smlouvu zneužívajíc věku, zdravotního stavu, nezkušenosti, tísně, rozumové slabosti nebo rozrušení, k vlastnímu obohacení.“ ;
c) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, ve věci sp. zn. 28 Cdo 2660/2007, v souvislosti s právní argumentací, že: „Platnost právního úkonu z hlediska jeho souladu s dobrými mravy se posuzuje k okamžiku a podle okolností existujících v době, kdy byl právní úkon učiněn.“ ;
d) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018, v souvislosti s právní argumentací, že: „Význam pro posouzení dobrých mravů má zneužití situace, v níž se poškozený nachází (zvlášť oslabená oběť), jako je např. stáří, psychická nemoc, nedůvodná důvěra, ale i nedostatečná životní zkušenost, nedostatečná rozumová vyspělost, anebo jiné oslabení nebo znevýhodnění vedoucí k neschopnosti domyslet důsledky instruovaného nebo vyžadovaného počínání či požadavků.“ ;
e) na nález Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, v souvislosti s právní argumentací, že: „Při posuzování, zda v tom kterém případě došlo k nepřípustné lichvě, musí civilní soudy do svého rozhodnutí promítnout ústavní principy spravedlnosti a ochrany slabší smluvní strany.“ ;
f) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2017, sp. zn. 7 Tdo 1761/2016, v souvislosti s právní argumentací, že: „…není nutné, aby žalovaný působil na vůli dárkyně výhrůžkami, nátlakem, násilím či jiným aktivním jednáním. Absenci takového aktivního vlivu na vůli dárkyně nahrazuje právě stav, v němž se dárkyně za dané situace objektivně nacházela, resp. zneužití takového stavu ze strany třetí osoby k vylákání plnění.“ ;
g) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, v souvislosti s právní argumentací, že: „Jak vyplývá z provedeného dokazování, dárkyně paní J. v inkriminovaném období (v době uzavření darovací smlouvy v roce 2011) patřila v důsledku svého pokročilého věku (84 let) a četných zdravotních obtíží (cukrovka, hypertenze, po onkologickém onemocnění), včetně kognitivní poruchy, mezi psychicky slabší jedince, bylo s ní na základě její neznalosti či nezkušenosti velmi snadné manipulovat a účelově ji ovlivňovat, představovala zjevnou oběť jakéhokoliv zneužívání a škodlivého zacházení pro její naivitu a situační lehkovážnost, přičemž v podobných situacích se nechala snadno přesvědčit bez dostatečné prozíravosti a zvažování důsledků. Nemůže tedy být pochybností o její rozumové slabosti v době uzavření darovací smlouvy.“ ;
h) na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 30. května 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, v souvislosti s právní argumentací, že: „Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [účinném do 31. 12. 2013], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu jazykovým projevem…právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014 opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník…a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět…Teprve v případě, že ani za použití výkladových pravidel (§566 odst. 2 o. z.) nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž byl projev vůle určen. Uvedené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.“ ;
ch) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001 s tím, že: „K platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm byly uvedeny konkrétní skutečnosti, v nichž dárce spatřuje hrubé porušení dobrých mravů vůči němu nebo členům jeho rodiny. Tento právní úkon dárce může být obsažen i v žalobě. V takovém případě nastávají jeho právní účinky okamžikem, kdy byla žaloba doručena obdarovanému. Je-li v případě, že obsah hmotněprávního úkonu obsaženého v žalobě není jednoznačný, vůle toho, kdo jej učinil, zřejmá z listiny k žalobě připojené, je tento právní úkon určitý, jestliže tato vůle neodporuje jazykovému projevu v žalobě.“ ;
i) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 25 Cdo 455/2000 s tím, že: „K určitosti výzvy k vrácení daru Nejvyšší soud judikoval, že i pro výzvu k vrácení daru jako jednostranný adresovaný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.), tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Musí tedy obsahovat jasný a srozumitelný požadavek na vrácení předmětu daru obdarovaným, přičemž nesmí vzniknout pochybnost o tom, komu je adresován, jaké darovací smlouvy se týká a která část předmětu daru má být vrácena.“ ;
j) na rozsudky Nejvyššího soudu 12. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, a ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006, ve vztahu k výzvě k vrácení daru s tím, že: „z hlediska jeho určitosti je rovněž nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny; jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle §630 obč. zák. nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc – okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému.“ ;
k) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 29 ICdo 78/2014 s tím, že: „ačkoliv mohl dovolatel citovanou pasáž výzvy nepochybně formulovat podrobněji, vymezuje v ní časové období, kdy mělo k nevhodnému chování dlužníka dojít (od srpna roku 2010 do dne podání výzvy), jeho četnost i povahu; takové vymezení je dostatečně určité. Bližší okolnosti tvrzeného jednání dlužníka tak měly být předmětem dokazování, jež však odvolací soud nepovažoval za nutné provést. Jeho právní posouzení je tak i v této části nesprávné…Není vyloučeno, aby výzva k vrácení daru byla pojata do textu písemného návrhu na zahájení řízení (žaloby) o vrácení daru a aby jeho doručením žalovanému podle §79 odst. 3 o. s. ř. byla splněna zákonná podmínka, že se dárce vrácení daru domáhá…Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že výzva k vrácení daru ze dne 29. 4. 2011 byla (zčásti) neurčitá, a z toho důvodu nemohla vyvolat zamýšlené právní účinky, měl se v intencích výše uvedených rozhodnutí zabývat tím, zda náležitosti výzvy k vrácení daru splňuje samotná žaloba.“ ;
l) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001 s tím, že: „podle recentní judikatury soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů.“
Je sice pravdou, že na dovolatelem učiněné judikatorní odkazy ad a) až l), odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku explicitně nereagoval, ovšem sama tato okolnost – i s přihlédnutím k nálezové judikatuře Ústavního soudu - bez dalšího nezakládá naplnění (samostatného) důvodu k vydání kasačního rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití toho kterého soudního rozhodnutí vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). Obdobné se týká přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osob (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2019, sp. zn. 24 Cdo 3409/2018).
Posledně uvedené závěry lze pak přiměřeně využít i při posuzování procesní situace, kdy odvolací soud explicitně nereagoval na odvolatelem učiněné judikatorní odkazy v rámci jeho odvolací argumentace, jež směřovaly do oblasti verifikace, zda jednání žalovaného vůči zůstavitelce nekolidovalo s dobrými mravy, případně nezakládalo lichevní jednání, jakož i do výkladu neplatnosti právního úkonu, který se ve smyslu §39 obč. zák. příčí dobrým mravům, případně otázek souvisejících s výzvou k vrácení daru.
Odvolací soud ovšem při rozhodování vyšel mj. ze zjištění, že žalovaný se vůči zůstavitelce nedopustil žádného jednání, které by mohlo zakládat úvahy o absolutní neplatnosti darovací smlouvy z důvodu, že se toto jednání příčí dobrým mravů ve smyslu §39 obč. zák., což vyplývá z obsahu bodu č. 33 odůvodnění jeho rozsudku.
Odvolací soud dále vyšel – v návaznosti na výsledky dokazování v prvoinstančním řízení – také ze závěru, že dovolatel „neučinil hmotněprávní úkon odvolání daru pro nevděk, jehož by se domáhal po žalovaném“ , v důsledku čehož se logicky „splněním podmínek pro odvolání daru včetně tvrzeného rozporu s dobrými mravy nezabýval“ (bod č. 35 odůvodnění jeho rozsudku), pročež i v tomto směru dovolatelem tehdy v jeho odvolání citovaná (shora zreferovaná) judikatura nemohla v daných skutkových poměrech posuzovaného případu doznat reálného uplatnění. Tím spíše se uvedený závěr dotýká i té části argumentace dovolatele ad l) (uplatněné tehdy v jeho odvolání, na kterou odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nereagoval) ohledně hodnocení znaleckého posudku coby důkazu. Je tomu tak již z toho důvodu, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2020, sp. zn. II. ÚS 1882/20 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz )]. Konečně ze skutkových zjištění odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně se ani nepodává, že by skutkové okolnosti zakládaly jakékoli úvahy o příp. lichevním charakteru uzavřené převodní smlouvy; proto i argumentace dovolatele ad e) zde postrádá relevanci.
Odvolací soud sice měl správně na tuto část odvolací argumentace dovolatele alespoň velmi stručně v odůvodnění svého rozsudku reagovat, což neučinil, leč ve vyložených souvislostech toto jeho pochybení reálně nemohlo být dovolacím soudem shledáno za natolik vadné, aby založilo důvod k vydání kasačního rozhodnutí.
K této části dovolání žalobce lze tedy uzavřít, že prostřednictvím vyložené argumentace se dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.
2. „Je při úvaze o neplatnosti darovací smlouvy okolnost, že dárkyně i obdarovaný uzavírali darovací smlouvu na nemovitosti s vědomím, že jejím účelem není pouze bezplatný převod nemovitostí z dárkyně na obdarovaného, ale že tímto účelem je i zájem nepřipustit nabytí vlastnictví k nim potomkem dárkyně, v rozporu s obecně uznávaným míněním o chování členů rodiny k sobě navzájem, narušující vzájemný respekt, úctu, podporu a loajalitu členů rodiny mezi sebou navzájem, účel směřující a podporující rozklad rodiny a jejich tradičních hodnot, významná či nikoliv?“
Na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, který nezakládal žádné pochybnosti o tom, že by účastníci uzavřenou darovací smlouvou sledovali účel formulovaný shora dovolatelem, jenž by mohl zakládat úvahy o neplatnosti uvedené smlouvy. Proto i v tomto směru je argumentace dovolatele zcela nepřípadná.
3. „Je při úvaze o neplatnosti darovací smlouvy významná okolnost, že obdarovaný uzavřel darovací smlouvu zneužívajíc věku, zdravotního stavu, mentální nezkušenosti, tísně, rozumové slabosti nebo rozrušení dárce, k vlastnímu obohacení?
Ani na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky darovací smlouvy nebyly žádné negativní vztahy, jež by zakládaly k případné úvaze o neplatnosti této smlouvy. Sama okolnost, že dovolatel vychází z jiné skutkové verze posuzované věci a na jejím podkladě přistupuje (oproti odvolacímu soudu) k odlišnému právně kvalifikačnímu závěru, pochopitelně přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
4. „Je při úvaze o neplatnosti darovací smlouvy nutné, aby rozhodnutí soudu přihlíželo v souladu s pravidly ekvity ke všem okolnostem posuzovaného případu?
Na řešení uvedené právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí. Dovolatel formulací této otázky se v podstatě nedůvodně pokouší polemizovat s právním posouzením věci odvolacím soudem, pakliže mu vytýká, v jakém správném rozsahu měla z jeho strany přicházet verifikace (z hlediska dovolatele) pro rozhodnutí zásadně významných okolností posuzovaného případu, kterážto argumentace přípustnost dovolání nezakládá.
5. „Je soud povinen podložit svůj úsudek o absenci okolností vedoucích k závěru o neplatnosti darovací smlouvy důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva není s dobrými mravy v rozporu?“
Viz shodně jako ad 4.
6. „Má soud povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktní normy §39 obč. zák.?“
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že: „§3 obč. zák. zjevně na zjištěný skutkový stav neaplikoval“ , přičemž „důvody, které ho k takovému postupu vedly jsou z odůvodnění rozsudku KS neseznatelné.“ Dále namítá, že: „pokud by odvolací soud při svém rozhodování správně aplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení §3 odst. 1 a §39 obč. zák., a správně vymezil při úvaze o (ne)platnosti darovací smlouvy hypotézu této právní normy, mohl by při takto korektním postupu dospět k jinému právnímu závěru, než který zaujal ve svém zamítavém rozhodnutí.“
Z uvedeného plyne, že dovolatel uplatňuje prostou skutkovou a právní polemiku, jež ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá (skutková polemika je nepřípustná již z toho důvodu, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud; prostá právní polemika, vycházející z dovolatelem předestřené skutkové verze případu, pak není relevantní, neboť je založena na pouhém nesouhlasu s právním posouzení věci odvolacím soudem s přihlédnutím ke skutkové verzi případu z pohledu dovolatele).
7. „Je soud povinen zkoumat všechny okolnosti absolutní neplatnosti ex officio, je-li neplatnost úkonu pro rozpor s dobrými mravy žalobcem tvrzena nebo okolnosti o neplatnosti úkonu pro nedostatek vůle vyšla v řízení najevo?“
Dovolatel se prostřednictvím této právní otázky pokouší oponovat právnímu posouzení věci odvolacím soudem při tvrzení, že zde byly „důkazy svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy“ , neboť „v průběhu řízení vyšlo mimo jiné najevo, že zůstavitelka se při uzavírání darovací smlouvy dostala vlivem řady okolností na její vůli nezávislých, včetně časového a personálního stresu, anxiozně depresivní poruchy a mírné kognitivní poruchy, do psychického stavu, v jehož důsledku byly zásadně ovlivněny její ovládací a rozpoznávací schopnosti.“
I v této části dovolání ovšem dovolatel vychází ze své skutkové verze posuzovaného případu, zcela odlišné od skutkového závěru, z něhož při rozhodování vycházel odvolací soud, a na základě toho pak oponuje právnímu posouzení věci odvolacím soudem, jemuž nedůvodně vytýká, že se z tohoto pohledu nezabýval právně významnými okolnostmi případu, jež podle dovolatele měly vliv na jím tvrzenou neplatnost předmětné darovací smlouvy. Ani takto dovolatelem kreativně pojatá dovolací argumentace ovšem přípustnost jeho dovolání nezakládá, neboť – jak již shora bylo vyloženo – prostá skutková a právní dovolací argumentace přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že skutkový základ dané věci, který po právní stránce posuzoval odvolací soud a zcela v souladu se zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vyložil v odůvodnění svého rozsudku, neobsahuje žádné okolnosti, které by měly vést odvolací soud k úvaze o možné absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy.
8. „Je třeba posuzovat platnost darovací smlouvy k okamžiku jejího vzniku, tedy k okamžiku jejího uzavření?“
Již shora bylo vyloženo, odvolací soud se v rozsahu skutkových zjištění zabýval otázkou platnosti darovací smlouvy ke dni jejího uzavření, takže zformulovaná právní otázka a k ní se pojící dovolací argumentace žalobce (v rámci bodů č. 66 až 74) rovněž přípustnost dovolání nezakládá.
9. „Je soud povinen zkoumat při hodnocení důkazu znaleckým posudkem, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení?“
Prostřednictvím této právní otázky ve spojení s ní vymezenou dovolací argumentací (v rámci bodů č. 75 až 81) dovolatel ve skutečnosti nepřípustně brojí do hodnocení důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně).
Závěry, k nimž odvolací soud dospěl v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku, případně zjištění, které převzal od soudu prvního stupně pro své rozhodnutí, jsou – vycházeje z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu – důsledkem použitých logických úvah a nejsou v extrémním nesouladu s obsahem spisu (tj. že by rozhodnutí odvolacího soudu postrádalo jakoukoliv racionální, respektive logickou oporu v provedeném dokazování), nevykazují ani prvek svévole či projevu hrubého formalismu. Přitom dovolací soud zde nevystupuje jako řádná třetí přezkumná instance, která by nad rozsah výše uvedeného mohla (měla) zasahovat do procesu výsledků dokazování, tedy do zjištěného skutkového stavu, „hodnotit“ hodnocení důkazů (odvolacím) soudem, posuzovat relevanci rozsahu či účelnosti (odvolacím) soudem provedených důkazů, pakliže způsob, jak ke skutkovému stavu odvolací soud dospěl (případně taková skutková zjištění převzal od soudu prvního stupně), není nijak defektní a odvolacímu soudu umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020, sp. zn. 24 Cdo 1102/2020).
Proto ani prostřednictvím této části dovolací argumentace se dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.
10. „Je soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, resp. sám činit závěry ohledně skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí?
Nejvyšší soud z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku nezaznamenal, že by odvolací soud (v tom kterém rozsahu) přezkoumával odborné znalecké závěry. Brojí-li pak dovolatel do hodnocení důkazů odvolacím soudem, nezbývá dovolacímu soudu, než pro stručnost odkázat na závěry ad 9.
11. „Je pro závěr soudu o neplatnosti právního úkonu dle §38 odst. 2 obč. zák. nutné prokázat, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat, se ‚stoprocentní‘ jistotou, nebo postačí vysoká míra pravděpodobnosti takového závěru?“
Dovolatel tento předpoklad přípustnosti dovolání dále vymezuje s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, řešící problematiku tzv. důkazního standardu v tom směru, že spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. V návaznosti na to dovolatel dodává, že Nejvyšší soud na tuto nálezovou judikaturu Ústavního soudu reagoval s tím, že co do výsledku závěry dovolacího soudu a Ústavního soudu v řešení této problematiky vlastně nejsou protichůdné a že judikatura dovolacího soudu nikdy nebyla postavena na (kategorickém) závěru, že k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze na základě „stoprocentně“ zjištěného skutku (dovolatel zde odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 4853/2015).
Tomuto judikatornímu připomenutí dovolatele nelze co vytknout a dovolací soud do jisté míry chápe takto dovolatelem uplatněnou dovolací argumentaci v situaci, kdy odvolací soud v bodě 26 odůvodnění rozsudku zdůrazňuje, že: „poněvadž neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu §132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení §38 odst. 2 obč. zák.“
Nicméně i přes takto odvolacím soudem – a dovolací soud zdůrazňuje, že nesprávně
– zdůrazněnou nezbytnost „bezpečného zjištění“ skutkového stavu, což interpretačně vskutku tenduje k závěru (požadavku) o téměř tzv. „stoprocentně“ zjištěném skutku pro případ aplikace §38 odst. 2 obč. zák., odvolací soud v konečném důsledku takto – jak lze vyvodit z obsahu odůvodnění jeho rozsudku – nakonec nepostupoval. Odvolací soud totiž pro svůj právně kvalifikační závěr vycházel ze skutkového stavu, v němž pro rozhodnutí zásadně významné informace dominovaly skutečnosti plynoucí z revizního znaleckého posudku, a to ve spojitosti s výsledky zhodnocení dalších v řízení provedených důkazů, včetně zhodnocení – z hlediska přesvědčivosti a logických závěrů – znaleckého posudku (k objednávce dovolatele) vypracovaného PhDr. Karlem Netíkem, CSc.
V usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, Nejvyšší soud připomenul, že má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle §38 odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu neschopnou. V rozsudku ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, pak dovolací soud k problematice tzv. „důkazního standardu“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014) mj. vyložil: „Lze tedy na podkladě ustálené rozhodovací praxe, reflektující závěry české doktríny civilního procesního práva, ještě jednou vyzvednout právní závěr Nejvyššího soudu vztahující se k procesu důkazní verifikace v tom směru, že výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jen tehdy, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. K tomu možno dodat, že ve výsledku - při použití toho kterého doktrinálního směru - se mohou dostavit stejné závěry, avšak způsob, jak k nim rozhodující soud dospěl (zda na podkladě aplikované objektivní teorie míry důkazu vycházející z vysoké míry pravděpodobnosti prokazované skutečnosti anebo na podkladě subjektivní teorie míry důkazu prezentované shora připomenutou judikaturou a tuzemskou právní doktrínou) je zásadní, neboť v poměrech českého civilního procesu je soud povinen hodnotit důkazy ve smyslu §132 o. s. ř., přičemž jakýkoliv odklon od uvedené zásady představuje exces, který způsobuje defekt na poli důkazní verifikace.“
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud v konečném důsledku z takto (shora připomenuté) judikatury Nejvyššího soudu vycházel, byť v předešlé části svého odůvodnění použil rovněž zreferovanou problematickou pasáž, která však právě vyložením hodnotících úvah odvolacího soudu nakonec byla rozptýlena.
Dále dovolatel argumentuje s tím, že: „odvolací soud dospěl k závěru, že k neplatnosti právního jednání by některá ze schopností (ovládací či rozpoznávací) měla být vymizelá (bod 31), což koliduje s právními závěry vyjádřenými např. v rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 24 Cdo 622/2020, že k posouzení neplatnosti právního úkonu učiněného v duševní poruše ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací nebo (a) rozpoznávací schopnosti jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být vymizelé.“
V již označeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, bylo mj. uvedeno, že k posouzení neplatnosti právního úkonu učiněného v duševní poruše ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací nebo (a) rozpoznávací schopnosti jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé.
Jak plyne z (bodu č. 31, věty druhé) odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud i v této části svého rozhodnutí se dopustil formulační neobratnosti, pokud na tomto místě vyložil, že: „operovat v rovině pravděpodobnosti se závěry o snížení schopnosti rozpoznávací či ovládací není tak na místě, kdy k neplatnosti právního jednání by některá z těchto schopností měla být vymizelá“ , což vyznívá v závěr, že jen při existenci vymizelé ovládací nebo (a) rozpoznávací schopnosti jednajícího by mohl nastat důsledek předvídaný v §38 odst. 2 obč. zák., leč ve skutkových poměrech věci, za nichž odvolací soud rozhodoval, nutno konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje žádnou rozpornost s judikaturou dovolacího soudu.
Odvolací soud totiž ve shodě se soudem prvního stupně přisvědčil závěrům plynoucím z vypracovaného znaleckého revizního posudku předmětným znaleckým ústavem, mj. i v tom směru, že: „zůstavitelka byla schopna rozpoznat význam smlouvy o darování věcí a ovládat své chování, když se jednalo o právní úkon, o kterém hovořila, na který si pamatovala, byť ho možná litovala…v letech 2010 až 2012 byl psychický stav zůstavitelky dobrý, byť zcela nelze vyloučit přítomnost mírné kognitivní poruchy.“ Odvolací soud při rozhodování také vyšel z výpovědi (v odvolacím řízení vyslechnutého svědka) psychiatra P. P. a z tohoto důkazu učinil dílčí skutkové zjištění, že zmíněný svědek „u posuzované nepozoroval žádné natolik podstatné duševní změny v inkriminovaném období, které by vyžadovaly podrobné vyšetření či zkoumání zůstavitelky“
Skutkový stav vyložený soudem prvního stupně ve spojitosti se skutkovými zjištěními v odvolacím řízení tak podle přesvědčení dovolacího soudu umožnovaly odvolacímu soudu přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že předmětná darovací smlouva není ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. stižena absolutní neplatností.
12. „Je třeba při posuzování způsobilosti jednající osoby k určitému konkrétnímu právnímu úkonu dle §38 odst. 2 obč. zák. zkoumat její schopnost uvědomovat si všechny podstatné následky z takového konkrétního úkonu vyplývající, nebo postačí závěr o schopnosti takové osoby porozumět podstatě takového úkonu?“
V této části dovolatel opět odkazuje na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, konkrétně pak na následující závěry týkající se verifikace ovládacích a rozpoznávacích schopností posuzované osoby z pohledu případně zjištěné duševní poruchy.
„V mnoha případech totiž duševní porucha posuzované osoby v předmětném období není, respektive v inkriminované době nebyla navenek laiky detekovatelná, přičemž verifikace stavu, že osoba je či byla stižena v daný okamžik duševní poruchou tak, že její ovládací či rozpoznávací schopnosti byly zcela nebo z podstatné části vymizelé (snížené), je diagnostikovatelná zpravidla toliko psychiatrem. Může se stát a také tomu tak v mnoha případech i je, že jednající posuzovaná osoba navenek vůči přítomným osobám působí a chová se tzv. zcela standardně, bez jakýchkoliv laiky zaregistrovaných rušivých projevů či náznaků duševní poruchy, ač ve skutečnosti je předmětnou duševní poruchou vskutku stižena, což ex post je verifikováno sofistikovaným vyšetřením ustanoveným znalcem
- psychiatrem, povětšinou s přihlédnutím k předchozí zdravotnické dokumentaci a dalším zjištěným skutečnostem.
Pro vysvětlení a znázornění dané problematiky lze (jistěže s jistým zjednodušením) navodit následující fiktivní příklad: Jestliže posuzována osoba A byla při uzavírání právního úkonu se smluvní stranou B stižena duševní poruchou, v jejímž důsledku byly její např. rozpoznávací schopnosti podstatně sníženy např. až (jakkoliv v reálu žádné takové procentní vyjádření spolehlivě učinit nelze, nicméně pro účely v tomto případě se uvádí pro pochopení daných souvislostí) na 30 %, pak byť byla např. orientována vlastní osobou (tj. věděla, kdo je, jak se jmenuje, kdy a kde se narodila, co dělá, jakou profesi vykonává), místem a časem (tj. kde se nachází, kolikátého je, v jaké situaci a s kým se nachází), nic to stále nemění na faktu, že v podstatné části byly její rozpoznávací schopnosti (tj. posouzení následků jejího jednání – jde tedy o rozumové, rozeznávací, intelektuální schopnosti) sníženy. Tento 70 % defekt pak v námi sledovaném hypotetickém případě má ten důsledek, že posuzovaná osoba A např. při uzavření určitého typu smlouvy je sice schopna reflektovat, že uzavírá ten který typ smlouvy z hlediska jejího formálního označení, že účastníky této smlouvy jsou konkrétní účastníci (tedy i posuzovaná osoba), že smlouva má určitá formulovaná ujednání, ale v žádném ohledu – právě pro zmíněný defekt rozpoznávacích schopností – není již schopna objektivně posoudit v podstatné míře následky svého jednání, tj. v případě právního úkonu pro tuto posuzovanou osobu z něj plynoucí právní důsledky. Takováto posuzovaná osoba tak při vlastním podpisu (uzavírání) smlouvy nemusí na druhou stranu, respektive na ostatní účastníky a přítomné osoby působit svým (celkovým, tedy i neverbálním) chováním, jednáním či vzezřením tzv. nestandardně, a už vůbec ne v tom ohledu, respektive s tím poznatkem pro zúčastněné osoby, že de facto nemá vůbec žádné či podstatné ponětí o následcích takto jí učiněného právního úkonu, a to právě pro podstatně vymizelé její rozpoznávací schopnosti. Proto v těchto případech ‚hodnocení‘ chování posuzované osoby při jejím jednání v inkriminovaném období třetími osobami, které nejsou odborníky v odvětví psychiatrie, zpravidla není validní a pro rozhodující soud by nemělo být zásadně významné; otázku možné (míry) laické verifikace jednání posuzované osoby by měl především soudu objasnit znalec, a to právě s přihlédnutím k diagnostikování té které duševní poruchy a defektu té které schopnosti posuzované osoby z pohledu jejích ovládacích (určovacích) a (nebo jen) rozpoznávacích schopností.“
Jak je zřejmé z citovaných pasáží, dovolací soud reagoval na v praxi nikoli výjimečnou situaci, kdy posuzovaná osoba je stižena duševní poruchou a učinila právní úkon, který byl pro její vymizelé či podstatně snížené ovládací či (nebo i) rozpoznávací schopnosti shledán rozhodujícím soudem jako absolutně neplatný ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák., ačkoliv chování posuzovaného navenek – vůči laikům – nemuselo na první pohled vykazovat zjevný prvek jednání osoby stižené duševní poruchou. Dovolací soud k tomu dále vyložil, že relevantní v tomto směru jsou především odborné závěry soudního znalce (psychiatra), který mnohdy až na základě sofistikovaného vyšetření dojde k závěru, že ovládací či (nebo i) rozpoznávací schopnosti posuzované osoby byly v době učiněného právního úkonu touto osobou vymizelé či podstatně snížené. K tomu pak dovolací soud v navazujícím (shora rovněž citovaném) odstavci vyložil vhled do této problematiky prostřednictvím zvoleného fiktivního příkladu, jehož smyslem bylo konkrétněji vymezit sledovanou problematiku z hlediska ovládacích a rozpoznávacích schopností posuzované osoby.
Nicméně podstatné bylo sdělení, že rozhodující verifikaci při posuzování této problematiky zpravidla přivodí soudní znalecké závěry, k čemuž v konečném důsledku došlo i v posuzované věci, kdy posouzení předmětných skutečností, k nimž bylo třeba odborných znalostí ze zdravotnického oboru, odvětví psychiatrie, bylo provedeno předmětným revizním znaleckým posudkem zpracovaným Národním ústavem duševního zdraví se sídlem v Klecanech. Odvolací soud přitom v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vyložil, proč právě ze závěrů tohoto ústavu, jako závěrů stěžejních, ve spojitosti s hodnocením dalších důkazů vycházel. Zcela nepochybně relevantní (klíčový) pro rozhodnutí (i) odvolacího soudu bylo zjištění znaleckého ústavu, že: „neshledal, že by v době uzavření darovací smlouvy u posuzované byly vymizelé či omezené rozpoznávací či ovládací schopnosti a že by posuzovaná nejednala v souladu se svojí vůlí.“
Z vyloženého je zřejmé, že ani prostřednictvím posledně uvedené dovolací argumentace se dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.
Pokud dovolatel v rámci bodu č. 99 a násl. svého dovolání zpochybňuje – jako neúplný, respektive nesprávně zjištěný – skutkový stav, z něhož oba soudy při rozhodování vycházely, pak je třeba (ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu) opětovně zdůraznit, že prostřednictvím námitek do skutkových zjištění přípustnost dovolání založit nelze, neboť dovolací soud nemůže jakýmkoliv způsobem revidovat skutkový stav, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, ledaže by byl natolik vadný, že by objektivně nemohl tvořit materiální základ pro odvolacím soudem učiněný právně kvalifikační závěr (např. v případě absence pro rozhodnutí zásadně významných skutkových okolností, jež jsou jinak předvídány v hypotéze příslušné právní normy, kterou odvolací soud i za takto defektně zjištěného skutkového stavu přesto aplikoval), o kterýžto případ se zde nejedná. Nutno také zdůraznit, že nesprávná skutková zjištění de lege lata nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014).
Ze všech vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu