ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1990.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1990/2021-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po V. R. , zemřelé dne 27. května 2014, posledně bytem v XY, za účasti I. P. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova č. 1419/22, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 35 D 641/2014, o dovolání I. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. srpna 2020, č. j. 84 Co 168/2020-164, takto:
I. Dovolání I. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. srpna 2020, č. j. 84 Co 168/2020-164, se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4.8.2020, č.j. 84 Co 168/2020-164, potvrdil usnesení Okresního soud v Litoměřicích ze dne 8.6.2020, č.j. 35 D 641/2014-152, kterým byl zamítnut návrh I. P. na dodatečné projednání dědictví po V. R., zemřelé dne 27.5.2014 (dále též jen „zůstavitelka“). V odůvodnění usnesení odvolací soud shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že „v daném případě nejen že pozůstalá dcera nedoložila jí tvrzenou skutečnost, že zůstavitelka byla vlastnicí vkladní knížky či bankovního účtu v okamžiku své smrti, v řízení opatřenými důkazy naopak byla tato skutečnost vyvrácena“, že „ani ve vztahu k hotovosti nebyly splněny podmínky pro zahájení dodatečného projednání dědictví, neboť hotovost, kterou zůstavitelka zanechala v místě, na němž se patrně zdržovala na konci svého života (XY), byla projednána, resp. vydána vypravitelce pohřbu a tvrzení o existenci další hotovosti zůstalo jen ve sféře tvrzení pozůstalé dcery, která blíže místo, na němž by se hotovost měla nacházet, nespecifikovala“, a že „v případě obsahu bezpečnostní (safesové) schránky platí, že pozůstalá dcera nedoložila, že by zůstavitelka byla v okamžiku svého úmrtí uživatelkou takové bankovní schránky, natož, co bylo jejím obsahem v době úmrtí zůstavitelky“, a proto se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly splněny podmínky pro zahájení dodatečného projednání dědictví po zůstavitelce.
I. P. podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka především vytýkala soudům, že „mělo být nařízeno dodatečné dědické řízení ve smyslu ustanovení §193 z.ř.s., aby byl zjištěn obsah safesové schránky, který měl po V. R. náležet V. R., a tento majetek existoval 27.5.2014 tak, jak tvrdí dovolatelka, a měl být i součástí dědického řízení po V. R.“ a že dohoda o ukončení smlouvy o užívání safesové schránky ze dne 11.6.2003 nebyla podepsána V. R. a nelze bez dalšího předjímat, že tato bezpečnostní schránka byla v době jejího zrušení prázdná. Dále dovolatelka nesouhlasila s tvrzením odvolacího soudu, že musí být jednoznačně doloženo, že určitá banka vkladní knížku či bankovní účet pro zůstavitele v okamžiku jeho úmrtí vedla, když „k řadě těchto listin se nemůže dovolatelka buď pro bankovní tajemství vůbec dostat, anebo jednotlivé instituce dovolatelce po skončení dědického řízení v souvislosti s tzv. zastavením řízení pro existenci nepatrného majetku již odmítají dále sdělovat jakékoli informace, neboť každá z jednotlivých institucí tvrdí, že dovolatelka není řádným dědicem“, namítala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a navrhla, aby „Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.8.2020, č.j. 84 Co 168/2020-164, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8.6.2020, č.j. 35 D 641/2014-152, neboť s ním bezprostředně souvisí“.
Podle §237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o.s.ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Dovolání I. P. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. Dovolatelka sice odkázala na ustanovení §237 o.s.ř., dále však neoznačila žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, od něhož se měl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.11.2019, sp. zn. 24 Cdo 3764/2019).
Nadto obsahem dovolání je evidentní nesouhlas se soudem zjištěným skutkovým stavem (vznáší-li dovolatelka výhrady proti možnosti prokazování svých tvrzení v dodatečném dědickém řízení, především týkající se existence safesové bezpečnostní schránky a zpochybnění platnosti podpisu zůstavitelky V. R. na dohodě o ukončení smlouvy o užívání safesové schránky ze dne 11.6.2003, tedy nesouhlasí se správností a úplností skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující). Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.8.2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31.10.2017, sp. zn. I. ÚS 3863/16). Jde zcela zjevně o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) prováděl dokazování ohledně splnění podmínek pro zahájení dodatečného projednání dědictví po zůstavitelce. Skutková zjištění odvolacího soudu však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Pro úplnost lze dodat, že vyplývá-li ze skutkových zjištění soudů, že „zůstavitelka smlouvu o užívání bezpečnostní schránky dlouho před svou smrtí zrušila a že tato bezpečnostní schránka byla v té době (v době jejího zrušení) prázdná“, a neuvedla-li dovolatelka ani žádný (další) konkrétní majetek, který by v této souvislosti (i jinak) vyšel nově najevo po právní moci usnesení, jímž bylo skončeno původní řízení o pozůstalosti, bylo na místě návrh na zahájení dodatečného projednání dědictví – i v tomto ohledu
– zamítnout (srov. obdobně již závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2018, sp. zn. 21 Cdo 213/2018, vydaném ve věci dědictví po předemřelém manželu zůstavitelky).
V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Není-li dovolání I. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.8.2020, č.j. 84 Co 168/2020-164, přípustné, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu