ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2078.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2078/2021-581
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, ve věci posuzovaného M. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, t. č. Psychiatrická nemocnice v Dobřanech, se sídlem v Dobřanech, Ústavní ul. 2, zastoupeného procesním opatrovníkem T. Č., advokátem se sídlem v XY, za účasti veřejného opatrovníka Statutárního města České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II. 1/1, a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova 2, o navrácení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 0 P 22/2018-M 508, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2020, č. j. 19 Co 1241/2020-M 534, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. srpna 2020, č. j. 0 P 22/2018- M 508, zamítl návrh posuzovaného na navrácení jeho svéprávnosti, řízení o zrušení opatrovnictví posuzovaného zastavil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že: „podaný návrh na navrácení svéprávnosti nebyl důvodný, neboť v řízení bylo prokázáno, že duševní stav posuzovaného je i nadále konstantně nepříznivý, léčbou neovlivnitelný. Posuzovaný trpí duševní poruchou – a to poruchou s bludy, poruchou sexuální preference sadismu a smíšenou poruchou osobnosti, tedy poruchami, které diametrálně ovlivňují vnímání okolního světa a hodnocení jednotlivých skutečností. Vzhledem ke značné agresivitě, deprimovanosti a citové nestabilitě (spojené i tenzí v sexuální oblasti) je pro okolí nebezpečný, resp. nevyzpytatelný. Soud sice souhlasí s posuzovaným, resp. s jeho opatrovníkem pro řízení v tom směru, že omezit ve svéprávnosti lze toliko, je-li to nutné k ochraně jejích práv (tzn. omezení v její prospěch – ochranný princip). U posuzovaného však nelze přehlédnout, že v důsledku duševní poruchy (resp. poruch) není schopen chápat realitu pod vlivem bludů a paranoidity, jeho rozpoznávací schopnosti jsou velmi rozdílné, závisejí na konkrétní ‚psychiatrické pohodě‘; v důsledku podprůměrného intelektu prakticky není schopen jiných než jednoduchých rozhodnutí bez právních dopadů. Za takové situace je právě omezení ve svéprávnosti právním nástrojem, který v rovině soukromoprávní ochrání posuzovaného před právními důsledky svých právních jednání, ke kterým není s ohledem na svůj duševní stav kompetentní.“
K odvolání posuzovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2020, č. j. 19 Co 1241/2020-M 534, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku mj. uvedl, že: „omezení svéprávnosti je v zájmu posuzovaného, neboť by mu jinak hrozila závažná újma, když posuzovaný není schopen chápat realitu pod vlivem bludů a paronoidity, jeho rozpoznávací schopnosti jsou velmi rozdílné, zejména nemá náhled na své onemocnění a není zde předpoklad, že by dodržoval doporučení lékařů při ambulantní léčbě. Odvolací soud přihlédl k tomu, že posuzovaný je již dva roky hospitalizován v psychiatrické nemocnici, nemá žádné sociální zázemí, jeho matka je omezená ve svéprávnosti a sestra, která byla jeho stálým opatrovníkem, již tuto funkci vykonávat nechce. S ohledem na duševní poruchu posuzovaného, která je trvalá a jejíž stav se od doby posledního rozhodování nezměnil, dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě nepostačuje ani mírnější nebo méně omezující opatření, jako je ve smyslu §39 z. ř. s. schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka…posuzovaný nemá náhled na své onemocnění, pro poruchu s bludy a smíšenou poruchou je nebezpečný sobě i svému okolí, z tohoto důvodu je již dva roky hospitalizován v psychiatrické nemocnici. Omezení svéprávnosti je tak v zájmu posuzovaného, když ze shora uvedených důvodů situaci nelze řešit mírnějšími prostředky.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný prostřednictvím svého procesního opatrovníka (advokáta) včasné dovolání, které ovšem nesplňuje zákonem předepsané náležitosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř., pokud se jedná o právně relevantní vymezení jedné ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde.
V daném případě dovolatel v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení (dále vymezených otázek) otázky procesního práva nebo hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, event. rozhodování dovolacího soudu dosud nebylo takto vyřešeno.
Jedná se o následující otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž závisí rozhodnutí ve věci:
1) Lze v souladu s ustanovením §55 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přistoupit k omezení svéprávnosti člověka za účelem ochrany společnosti před ním samým?
2) Lze v souladu s ustanovením §55 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, omezit člověka bez uvedení konkrétních důvodů omezení svéprávnosti?“
K posledně uvedenému dovolací soud zdůrazňuje, že buďto je dovolatel přesvědčen o tom, že se odvolací soud při řešení dovolatelem zformulované otázky (z hmotného nebo procesního práva), na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a pro takový případ logicky poukazuje na předmětné či předmětná rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého (nichž) se měl odvolací soud při řešení uvedené právní otázky odchýlit, anebo má za to, že taková právní otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, pročež je vytěsněna možnost předchozí varianty předpokladu přípustnosti dovolání (rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu). Není ovšem možné současně tvrdit, a to ani „in eventum“, dvě varianty předpokladu přípustnosti dovolání, jako tomu bylo v této věci. Jinak řečeno, z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Dovolací argumentaci je tak třeba chápat jako prostou skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, která ovšem (sama o sobě) přípustnost dovolání nezakládá (skutková polemika je nepřípustná již z toho důvodu, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud; prostá právní polemika, vycházející z dovolatelem předestřené skutkové verze případu, pak není relevantní, neboť je založena na pouhém nesouhlasu s právním posouzením věci odvolacím soudem s přihlédnutím ke skutkové verzi případu z pohledu dovolatele).
Kromě toho – jak se podává ze shora uvedené stěžejní reference skutkových zjištění a právního posouzení věci v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu – rozsudek odvolacího soudu na řešení otázky ad 1) nezávisí. Odvolací soud totiž v rozhodnutí neřešil otázku „ochrany společnosti před posuzovaným“, nýbrž zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu primárně posuzoval otázku navrácení svéprávnosti s ohledem na zájmy posuzovaného, s přihlédnutím k existující hrozbě závažné újmy a nemožnosti v daném případě přistoupit k mírnějším a méně omezujícím opatřením posuzovaného; v tomto směru dovolací soud pro stručnost odkazuje na výstižné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Pakliže dovolatel formulací otázky ad 2) chtěl vyjádřit, že odvolací soud rozhodl bez uvedení konkrétních důvodů omezení svéprávnosti, respektive že v meritu věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a to při absenci „konkrétních důvodů omezení svéprávnosti“ , pak ani v tomto ohledu nelze dovolateli přisvědčit, neboť tento tvrzený (a shora bylo již uvedeno, že neúplný) předpoklad přípustnosti dovolání je v extrémním rozporu s odůvodněním (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, v němž odvolací soud vyložil všechny zákonem stanovené předpoklady, které v posuzovaném případě správně vedly soud prvního stupně k zamítnutí návrhu posuzovaného na navrácení jeho svéprávnosti. I v tomto případě Nejvyšší soud plně odkazuje na přesvědčivé odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu.
Odhlédnuvše od výše uvedeného Nejvyšší soud neopomenul, že dovolatel v závěru svého dovolání odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, z něhož cituje: „Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. - vyjádřeno jazykem základních práv - omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky.“
Nejvyšší soud respektuje závěry judikatury Ústavního soudu, že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a tedy v rozporu s jeho ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu, neboť nelze přijmout závěr, že existuje „dvojí právo“, tedy právo zákonné a právo ústavní, přičemž dovolání se vztahuje pouze na porušení zákona, nikoliv však ústavních práv (nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16).
V posuzované věci ovšem závěry plynoucí z dovolatelem citovaného nálezu Ústavního soudu využitelné nejsou, jelikož odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020, sp. zn. 24 Cdo 1290/2020, nebo ze dne 24. června 2020, sp. zn. 24 Cdo 850/2020, in https://nsoud.cz ) vyložil, proč je nezbytné zachovat omezení svéprávnosti posuzovaného, respektive proč nelze návrhu na navrácení jeho svéprávnosti vyhovět. Odvolacím soudem učiněný právně kvalifikační závěr, mající oporu ve skutkových zjištěních učiněných již soudem prvního stupně, není ani v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jež se týká posuzované právní materie.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání posuzovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu