ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2612.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2612/2020-628
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph. D., ve věci posuzovaného T. C. , narozeného dne XY, bytem XY, omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného JUDr. Milanem Růžičkou, advokátem se sídlem v Pardubících, Bratranců Veverkových č. 702, za účasti hmotněprávního opatrovníka Statutárního města Pardubice, se sídlem magistrátu v Pardubicích, Perštýnské náměstí č. 1, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové , se sídlem v Hradci Králové, Zieglerova č. 189/1, o přezkum svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 21 P 133/2014, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. března 2020 č. j. 23 Co 380/2019-510, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. října 2019 č. j. 21 P 133/2014-480 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 10. 2019 č. j. 21 P 133/2014-480 prodloužil omezení svéprávnosti posuzovaného, vyslovené rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 11. 2015 č. j. 21 P 133/2014-227, na dobu pěti let od právní moci tohoto rozhodnutí tak, že „není způsobilý činit právní jednání v těchto oblastech:
- nakládání s majetkem a finančními částkami v hodnotě přesahující 500 Kč v každém jednotlivém případě právního jednání,
- vznik a zánik manželství,
- pořizování pro případ smrti,
- podávání žádostí o dávky státní sociální podpory, dávky hmotné nouze, dávky pro osoby zdravotně postižené, příspěvek na péči, vyřizování osobních dokladů,
- uzavírání úvěrových, pojistných smluv a smluv o stavebním spoření, smluv o poskytování sociální péče, nájemních smluv, smluv v pracovněprávních vztazích,
- rozhodování o přijetí a odmítnutí zdravotních služeb“ (výrok I.).
Současně soud prvního stupně jmenoval opatrovníkem posuzovaného Statutární město Pardubice (výrok II.) s tím, že tento opatrovník je oprávněn zastupovat posuzovaného „při nakládání s majetkem a finančními částkami v hodnotě přesahující 500 Kč v každém jednotlivém případě právního jednání, podávání žádostí o dávky státní sociální podpory, dávky hmotné nouze, dávky pro osoby zdravotně postižené, příspěvek na péči, vyřizování osobních dokladů, uzavírání úvěrových, pojistných smluv a smluv o stavebním spoření, smluv o poskytování sociální péče, nájemních smluv, smluv v pracovněprávních vztazích, rozhodování o přijetí a odmítnutí zdravotních služeb; nejedná-li se o běžnou záležitost, vyžaduje se k naložení se jměním opatrovance schválení soudu“ (výrok III.). Dále vyslovil, že „opatrovník je povinen jedenkrát ročně, vždy nejpozději k 30. 6. každého roku podávat soudu zprávu o činnosti opatrovníka a vyúčtování jmění opatrovance“ (výrok IV.), a rozhodl, že „státu České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok V.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „oproti situaci v roce 2015 nedošlo ve zdravotním stavu posuzovaného k žádné podstatné změně“, a „považuje za prokázané“, že posuzovaný pro duševní poruchu, která není jen přechodná, „i nadále není schopen samostatně jednat v oblastech vymezených ve výroku rozsudku, zejména v otázkách správy majetku a financí nad stanový limit, v oblasti rozhodování o přijetí a odmítnutí zdravotních služeb“, přičemž „mírnější a méně omezující opatření by nebylo vzhledem k charakteru duševní poruchy k ochraně jeho zájmů v současné době dostačující“. Vzhledem k závěrům posledního znaleckého posudku MUDr. Michaely Málkové ze dne 23. 9. 2015 soud prvního stupně „nepovažoval za potřebné zadávat aktuální znalecký posudek z oboru psychiatrie a zajistil pro účely rozhodování aktuální lékařskou zprávu o zdravotním stavu posuzovaného“.
K odvolání posuzovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. 3. 2020 č. j. 23 Co 380/2019-510 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil řízení o zprávu A. R., psychiatričky, ze dne 10. 2. 2020, která léčí posuzovaného, z níž zjistil, že „zdravotní stav posuzovaného se nijak nezlepšil, jeho porucha je trvalá a očekávat zlepšení nelze. Jeho stav odpovídá nedostatečnému rozvinutí rozumových schopností do hloubky lehké mentální retardace F 70 s výraznými poruchami chování, které je nutné korigovat psychofarmaky. Jeho schopnost abstraktního myšlení, vzhledem k biologickému věku, nejsou dostatečně rozvinuté. Je schopen přečíst text, ale přečtenému textu nedostatečně rozumí. Potřebuje dohled a dopomoc v některých činnostech. Není schopen žít sám a postarat se o sebe, není schopen (někdy ani s pomocí pracovníků chráněného bydlení) si zajistit pravidelnější stravování, není schopen hospodařit s penězi. Byly na něj stížnosti od pracovníků chráněného bydlení na nedodržování hygieny a stravování. Vzhledem k tomu, že posuzovaný byl téměř celý život v ústavní péči, není schopen sám dodržovat běžný režim a byla by pro něj vhodnější ústavní péče i nadále (což bohužel není nyní možné). Je léčen i pro psychosexuální infantilismus hormonálními injekcemi“. Odvolací soud v první řadě shledal správným postup soudu prvního stupně, který za dané situace (a za současného zhlédnutí posuzovaného při jednání soudu dne 21. 10. 2019) v souladu s ustanovením §38 odst. 4 z. ř. s. (ve znění účinném od 28. 2. 2017) upustil od provedení důkazu novým znaleckým posudkem a výslechem znalce a nahradil jej písemnou zprávou praktického lékaře V. P. ze dne 10. 9. 2019, z níž zjistil, že se stav posuzovaného nezměnil, a následně pak vyšel ze dříve vypracovaného znaleckého posudku MUDr. Michaely Málkové ze dne 23. 9. 2015, doplněného o její výslechy před okresním a krajským soudem, „neboť bylo zjevné, že nový znalecký posudek a výslech znalce by byly nadbytečné, řízení by zbytečně prodlužovaly a byly by tím navyšovány neúčelné náklady řízení“. Na základě výsledků provedeného dokazování pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „je na místě omezit posuzovaného v jeho svéprávnosti, neboť v dané věci nelze tento postup nahradit mírnějšími opatřeními, jako např. zastoupení členem domácnosti dle §49 o.z., případně formou nápomoci při rozhodování podle §45 o.z., neboť tato opatření předpokládají schopnost posuzovaného se k nim vyjádřit, čehož však posuzovaný není schopen. Současně ani nelze reálně takový způsob mírnějšího opatření zajistit s ohledem na rodinné poměry posuzovaného, který žije v chráněném bydlení a jeho opatrovníkem je opatrovník veřejný. Nelze také pominout osobnostní rysy posuzovaného, který nerespektuje autoritu a nekriticky prosazuje svá přání“. Návrh posuzovaného na provedení důkazu znaleckým posudkem doc. L. z oboru psychologie odvolací soud odmítl s odůvodněním, že tento důkaz již byl proveden odvolacím soudem v předchozím řízení o omezení svéprávnosti posuzovaného a bylo z něj zjištěno, že znalec dospěl ohledně posuzovaného ke stejnému závěru jako znalkyně MUDr. Málková, tj. k diagnóze lehké mentální retardace; navíc doc. L. posudek potřebný pro toto řízení vydat nemůže, neboť k tomu nemá potřebnou kvalifikaci znalce z oboru psychiatrie. Z uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný dovolání. Namítal, že odvolací soud nevzal v úvahu judikaturu dovolacího soudu (zejména rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 944/2016 a sp. zn. 30 Cdo 1144/2013), z níž vyplývá, že skutečnost, že posuzovaný trpí duševní poruchou, není důvodem pro omezení svéprávnosti posuzovaného, není-li konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost posuzovaného. Odvolací soud se tak „dostatečně nezabýval tím, co ohrožuje plná svéprávnost posuzovaného, a zdali je případně míra omezení skutečně v takovém rozsahu, v jakém je nezbytně třeba“, a neprovedl k tomu dostatečné dokazování. Podle názoru dovolatele odvolací soud nezjistil úplně a spolehlivě informace o osobních poměrech posuzovaného, jak se projevuje a chová v běžném životě. Posuzovaný, „který je zjevně dosti významně orientován“, se domnívá, že „od posledního rozhodnutí se významně zlepšila jeho paměť a je schopen lepší orientace týkající se běžných záležitostí“. Za této situace neměl odvolací soud „akceptovat“ postup podle ustanovení §38 odst. 4 z.ř.s., ve znění účinném od 28. 2. 2017, a „je na místě, aby soud vyhověl jeho návrhu na provedení nového znaleckého posudku“. V dané věci však soudy vycházely ze znaleckého posudku MUDr. Málkové z října 2015, který je téměř pět let starý. Odvolacím soudem vyžádaná zpráva od ošetřujícího psychiatra je „značně kusá“ a „je zatížena konfliktní situací mezi posuzovaným a R., kdy opatrovaný se stěžuje, že v poslední době má léky, po kterých mu je špatně, a lékařka mu odmítá upravit medikaci“. Dovolatel rovněž zpochybnil vyjádření opatrovníka, jehož kontakt s posuzovaným „je pouze minimální, když se omezuje zejména na finanční a úřední záležitosti“. S dosti významným omezením svéprávnosti současně podle jeho názoru „nekoresponduje“ ani to, že posuzovaný má přiznán aktuálně příspěvek na péči pouze v nejnižší výši. V odůvodnění napadeného rozsudku pak „zcela chybí úvaha soudu například o tom, proč, pokud opatrovaný může nakládat s majetkem a finančními částkami v hodnotě nepřesahující 500 Kč, nemůže činit pořizování pro případ smrti s majetkem v této hodnotě“. Posuzovaný přitom v průběhu řízení uvedl, že vlastní některé knihy, se kterými by chtěl pro případ smrti nakládat, „když je obecně známo, že použité knihy, které nejsou historickými unikáty, nemají prakticky žádnou hodnotu“. S ohledem na uvedené posuzovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek může soud v řízení o přezkum svéprávnosti postupovat podle ustanovení §38 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění účinném od 28.2.2017 (dále jen „z.ř.s.), a hmotněprávní otázky předpokladů pro omezení svéprávnosti člověka uvedených v ustanovení §55 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“). Vzhledem k tomu, že první právní otázka doposud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a že při řešení druhé právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání posuzovaného je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §38 odst. 4 z.ř.s. rozhoduje-li soud o prodloužení doby omezení svéprávnosti a je-li zjevné, že stav posuzovaného se oproti rozhodnutí o omezení svéprávnosti či poslednímu rozhodnutí o prodloužení nezměnil, může upustit od provedení důkazu novým znaleckým posudkem a výslechem znalce a nahradit jej jiným důkazem, zejména písemnou zprávou ošetřujícího lékaře ve spojení s naposledy vypracovaným znaleckým posudkem; výslech znalce, který jej vypracoval, se v takovém případě nevyžaduje.
V citovaném ustanovení je promítnuta zásada procesní ekonomie za situace, kdy nutnost provedení důkazu novým znaleckým posudkem a výslechem znalce by nadbytečně a neúčelně prodlužovala řízení o přezkum svéprávnosti i náklady tohoto řízení. Zákonodárce zde umožňuje soudu, který rozhoduje o prodloužení doby omezení svéprávnosti, aby upustil od provedení důkazu novým znaleckým posudkem a výslechem znalce tehdy, je-li zjevné, že stav posuzovaného (člověka omezeného ve svéprávnosti) se oproti rozhodnutí o omezení svéprávnosti či poslednímu rozhodnutí o prodloužení nezměnil, tedy nejen nezlepšil, ale ani nezhoršil. Znalecký posudek pak musí být nahrazen jiným důkazem, zejména písemnou zprávou ošetřujícího lékaře ve spojení s naposledy vypracovaným znaleckým posudkem. Závěr o tom, zda se zdravotní (duševní) stav posuzovaného oproti rozhodnutí o omezení svéprávnosti či poslednímu rozhodnutí o prodloužení doby omezení svéprávnosti „zjevně“ nezměnil, závisí na úvaze soudu, která vždy musí vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu. V tomto rámci je pak obzvláště podstatné zhlédnutí posuzovaného a porovnání jeho stavu s předloženými důkazy.
V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného je rozhodováno již podruhé. V tomto řízení měly soudy obou stupňů k dispozici znalecký posudek z oboru psychiatrie ze dne 23. 9. 2015, který v předešlém řízení vypracovala MUDr. Michaela Málková, a k jehož závěrům byla jmenovaná znalkyně vyslechnuta u jednání dne 23. 11. 2015 a dne 31. 8. 2016. Podle závěrů tohoto znaleckého posudku a výslechu znalkyně posuzovaný trpí duševní poruchou – lehkou mentální retardací, která je trvalá, není ovlivnitelná žádnými medicínskými prostředky, deficit rozumových schopností posuzovaného je ještě zhoršován disharmonicky se vyvíjející osobností (impulsivita, patologická ovlivnitelnost, psychosexuální nevyzrálost). Mentální retardace v kombinaci s nepříznivými osobnostními rysy ovlivňují jeho schopnosti se rozhodovat a ovládat, v obou složkách jsou podstatně snížené, nikoli však vymizelé. Do budoucna nelze předpokládat zlepšení stavu. Od doby, kdy byl dne 10. 2. 2012 vypracován předchozí znalecký posudek z oboru psychiatrie, podle názoru znalkyně MUDr. Málkové nenastaly u posuzovaného žádné zásadní změny duševního stavu. S uvedenými závěry zcela koresponduje i lékařská zpráva praktického lékaře V. P. ze dne 10. 9. 2019, kterou si v tomto řízení vyžádal soud prvního stupně, a lékařská zpráva psychiatričky A. R. ze dne 10. 2. 2020, která posuzovaného léčí, jež nechal vypracovat v tomto řízení odvolací soud; z obou lékařských zpráv je patrné, že duševní porucha posuzovaného, tak jak byla již dříve popsána, je trvalá a očekávat zlepšení zdravotního (duševního) stavu posuzovaného nelze. Zároveň byla soudům obou stupňů osoba posuzovaného dostatečně známa. Soudy obou stupňů jak v předešlých řízeních, tak i v tomto řízení, posuzovaného řádně zhlédly, vyslechly a umožnily mu k věci se vyjádřit; posuzovaný byl přítomen u všech jednání, která se ve věci jeho svéprávnosti a opatrovnictví konala.
Za tohoto stavu měly soudy obou stupňů v tomto řízení k dispozici dostatek podkladů pro úsudek o tom, že se zdravotní (duševní) stav posuzovaného oproti poslednímu rozhodnutí o prodloužení svéprávnosti „zjevně“ nezměnil. Nelze proto odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že „akceptoval“ postup podle ustanovení §38 odst. 4 z.ř.s. a ve shodě se soudem prvního stupně upustil od vypracování nového znaleckého posudku a výslechu znalce. Pouhé přesvědčení posuzovaného, že „má za to, že od posledního rozhodnutí se významně zlepšila jeho paměť a je schopen lepší orientace týkající se běžných záležitostí“, pro úsudek soudu o „zjevné“ změně jeho stavu nepostačuje, není-li podložen dalšími důkazy, které má soud k dispozici.
Dovolatel však odvolacímu soudu důvodně vytýká, že se náležitě nezabýval všemi předpoklady nezbytnými k tomu, aby soud mohl rozhodnout o omezení svéprávnosti posuzovaného (jeho prodloužení).
Podle ustanovení §55 odst. 1 o.z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle ustanovení §55 odst. 2 o.z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle ustanovení §60 o.z. změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí (ve věci svéprávnosti člověka) bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.
Podle ustanovení §39 z.ř.s. má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu důvodem pro omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům) může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Rozhoduje-li soud o omezení (prodloužení omezení) svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby svéprávnost posuzované osoby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její svéprávnosti, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srov. ve vztahu k předešlé právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 232/2014, vycházející ze závěrů judikatury Ústavního soudu, zejména nálezu ze dne 18. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 557/09, nebo za současné právní úpravy rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 24 Cdo 1290/2020 a ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 944/2016).
Soud přitom musí mít na paměti, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědeckých výpovědí zaměstnanců sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018 sp. zn. 30 Cdo 4529/2017 a ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4467/2014). Současně nelze pominout, že i ústavněprávní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost při rozhodování v těchto věcech (srov. již zmíněný nález Ústavního soudu).
Při ověřování toho, zda u posuzovaného (člověka omezeného ve svéprávnosti) došlo k právně relevantní změně okolností (ať již ve smyslu zlepšení, či zhoršení jeho zdravotního stavu), jež by mohla vést ke změně (zúžení či rozšíření) rozsahu omezení svéprávnosti (případně vrácení plné svéprávnosti), je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by v konkrétních životních situacích vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Hrozbu závažné újmy soud vždy musí zkoumat podle okolností konkrétního případu. Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1287/2017). Finální závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění o osobních poměrech posuzovaného (tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o své potřeby, jak hospodaří s finančními prostředky apod.), přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle ustanovení §55 odst. 1 a 2 o.z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je nezbytné setrvat na dosavadním rozsahu omezení svéprávnosti posuzovaného, nebo zda je třeba rozsah jeho dosavadního omezení rozšířit, či naopak je možné jej zúžit, anebo zda lze přistoupit k některému ze zákonem předvídaných mírnějších a méně omezujících opatření a ponechat tak posuzovanému plnou svéprávnost.
Jak bylo naznačeno již výše, vysvětlení takové aplikační úvahy, ať již vedoucí k nezbytnosti setrvání na dosavadním rozsahu omezení svéprávnosti posuzovaného, či naopak směřující k jeho změně, případně ke zvolení mírnějšího opatření, musí z odůvodnění písemného vyhotovení předmětného rozsudku vyplývat, neboť absence takové úvahy či zprostředkování jakési paušální mechanické úvahy bez smysluplného rozvinutí hledisek, z nichž rozhodující soud v dané věci vycházel, nejenže zakládá nepřezkoumatelnost takového soudního rozhodnutí, ale především jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (k tomu srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 24 Cdo 1290/2020).
V projednávané věci odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 10. 2019 č. j. 21 P 133/2014-480 mj. ve výroku, jímž bylo prodlouženo omezení svéprávnosti posuzovaného, vyslovené rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 11. 2015 č. j. 21 P 133/2014-227, na dobu pěti let od právní moci tohoto rozsudku tak, že posuzovaný není způsobilý činit právní jednání v konkrétních oblastech vymezených ve výroku rozsudku.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že zdravotní stav posuzovaného se oproti situaci v roce 2015 nijak nezměnil, jeho duševní porucha (lehká mentální retardace) je trvalá a očekávat zlepšení nelze. Rozumové a sociální dovednosti posuzovaného odpovídají dítěti ve věku 9-12 let, výrazné poruchy jeho chování je nutné korigovat psychofarmaky. Jeho schopnost abstraktního myšlení, vzhledem k biologickému věku, nejsou dostatečně rozvinuté. Je schopen přečíst text, ale přečtenému textu nedostatečně rozumí. Potřebuje dohled a dopomoc v některých činnostech. Není schopen žít sám a postarat se o sebe, není schopen (někdy ani s pomocí pracovníků chráněného bydlení) si zajistit pravidelnější stravování, není schopen hospodařit penězi. Byly na něj stížnosti od pracovníků chráněného bydlení na nedodržování hygieny a stravování. Vzhledem k tomu, že posuzovaný byl téměř celý život v ústavní péči, není schopen sám dodržovat běžný režim a byla by pro něj vhodnější ústavní péče i nadále (což bohužel není nyní možné). Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolací soud za této situace v souladu s výše vyloženými závěry, k nimž dospěla ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, sice vzal v úvahu, že pouhá existence duševní poruchy není (sama o sobě) důvodem pro omezení svéprávnosti, a objasnil, z jakých důvodů nelze u posuzovaného ve smyslu ustanovení §55 odst. 2 o.z. přistoupit k mírnějším a pro posuzovaného méně omezujícím opatřením (tuto úvahu soudu posuzovaný dovolání nezpochybňuje), konkrétně však odvolací soud (ani soud prvního stupně) neuvedl koho, resp. jaký zájem ohrožuje plná svéprávnost posuzovaného v jednotlivých oblastech vymezených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud bez jakékoli úpravy potvrdil. Hrozbu závažné újmy v jednotlivých, v úvahu přicházejících životních situacích, které mohou v případě posuzovaného nastat, soud vždy musí zkoumat podle okolností konkrétního případu. Tento úsudek je přitom nutný pro posouzení, jaký rozsah omezení svéprávnosti posuzovaného je vskutku nezbytný, a tedy, zda je i nadále nutné omezit svéprávnost posuzovaného v dosavadním rozsahu. V této souvislosti může mít v daném případě jistě význam i přání posuzovaného, který – jak uvedl v odvolacím řízení i v podaném dovolání – „vlastní některé knihy, se kterými by chtěl pro případ smrti nakládat“. Půjde-li skutečně – jak tvrdí – o „použité knihy, které nemají prakticky žádnou hodnotu“, není rozumného důvodu toto posuzovanému neumožnit, např. formou odkazu (§1477 o.z.).
Za této situace, kdy se odvolací soud (i soud prvního stupně) v rozporu s ustanovením §55 odst. 2 o.z. náležitě nezabýval tím, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost posuzovaného, nezbývá než konstatovat, že tak nebyly naplněny předpoklady pro rozhodnutí soudů obou stupňů o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného v rozsahu uvedeném v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 10. 2019 č. j. 21 P 133/2014-480, který odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu