ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3314.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3314/2020-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci navrhovatele M. Z. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, proti matce I. M. , narozené dne XY, bytem v XY, a nezletilé AAAAA (pseudonym) , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 20, se sídlem Úřadu městské části v Praze 9, Jívanská č. 647/10, o určení a popření otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 65 Nc 1620/2018, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020, č. j. 13 Co 434/2019-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Návrhem ze dne 24. 10. 2018 se navrhovatel domáhal určení jeho otcovství k nezletilé AAAAA, a následně se rozšířením návrhu domáhal také určení, že D. M. není otcem nezletilé, neboť v období po podání této žaloby učinila matka nezletilé s D. M. před matričním úřadem souhlasné prohlášení o určení otcovství.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 65 Nc 1620/2018-79, zamítl návrh na určení, že navrhovatel je otcem nezletilé AAAAA (výrok I.), výrokem II. „zamítl řízení o návrhu na určení, že navrhovatel je otcem AAAAA“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že navrhovatel se s matkou nezletilé intimně stýkal od prosince 2017 do března 2018, kdy odešel ze společného bydlení. Někdy v průběhu ledna 2018 se dozvěděl o těhotenství matky nezletilé. Ta mu sdělila, že dítě je jeho, ale poté, co odešel ze společného bydlení, mu sdělila, že dítě zřejmě není jeho. Matka nezletilé se nyní domnívá, že biologickým otcem nezletilé je její současný přítel D. M., vzniklou situaci mu sdělila po odchodu navrhovatele ze společné domácnosti, včetně toho, že dítě je zřejmě jeho a nikoli navrhovatele. Současný přítel se k ní vrátil v 7. měsíci těhotenství, od té doby žijí společně, fungují jako rodina, zabezpečuje je po všech stránkách. Proto také učinili dne 4. 2. 2019 souhlasné prohlášení, což zamýšleli již dříve, D. M. je nyní zapsán v rodném listě nezletilé jako její otec, sám je také přesvědčen, že je otcem nezletilé. K době kritické pro početí matka nezletilé s jejím současným přítelem uvedli, že měli intimní styky od léta 2017 do ledna nebo února 2018, kdy se vídali 2 – 3x do měsíce, neboť současný přítel v té době pracoval v Německu, vážný vztah však tehdy neměli. Soud dospěl k právnímu posouzení, že D. M. se stal otcem na základě souhlasného prohlášení podle ustanovení §779 odst. 1 o. z., přičemž se jedná o ustanovení kogentní, skutečnost biologického otcovství je v takovém případě irelevantní. I pokud by navrhovatel byl biologickým otcem, je nutné respektovat, že otec je nyní v rodném listě dítěte zapsán, a proto mu náleží veškerá práva a povinnosti otce dítěte. Ke změně zápisu otce by mohlo dojít, jen pokud by bylo otcovství popřeno. Aktivní legitimaci k popření otcovství má jen matka a manžel matky (zde je však matka svobodná), k popření otcovství však nedošlo a žádný z matrikových rodičů se popření nedomáhá. Z důvodu nedostatku aktivní legitimace soud neshledal jako důvodný ani návrh navrhovatele na zahájení řízení o popření otcovství matrikového otce, popřípadě též za významné pro rozhodnutí nepovažoval soud ani zkoumání, zda souhlasné prohlášení nepředstavuje simulované právní jednání, jak navrhoval navrhovatel, matrikoví rodiče se neplatnosti tohoto prohlášení nedovolávali.
K odvolání navrhovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, č. j. 13 Co 434/2019-101, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. tak, že řízení o návrhu na určení, že navrhovatel je otcem nezletilé, se zastavuje, a výrok II. změnil tak, že se zamítá návrh na určení, že D. M. není otcem nezletilé, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že jde-li o návrh na určení otcovství, navrhovateli musí být zřejmé, že nelze určit otcovství rozhodnutím soudu tam, kde již otcovství jiným právem předvídaným způsobem určeno bylo. Určení otcovství by připadalo v úvahu pouze v případě jeho předchozího popření, k tomu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3122/2016. Následkem určení otcovství souhlasným prohlášením však odpadl důvod pro vedení dříve zahájeného řízení o určení otcovství, proto je nutné řízení o takovém návrhu podle ustanovení §16 z. ř. s. zastavit a nikoliv návrh zamítnout. Závěru soudu I. stupně, že navrhovatel není aktivně legitimován k popření otcovství právního otce, není co vytknout, neboť vychází z výslovného textu zákona. Odvolací soud proto pouze změnil deficitní formulaci druhého výroku soudu prvního stupně, který rozhodl, že „se zamítá řízení o návrhu“, a to tak, že zamítl návrh sám. Z hlediska uvedeného považoval odvolací soud další námitky za bezpředmětné, nad rámec uvedeného však doplnil, že z navrhovatelem citovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1511/17 nevyplývá, že by v řízení, v němž navrhovatel z důvodu absence aktivní legitimace nemůže být úspěšný, měl být obstaráván posudek ke zjištění biologického otcovství. Smyslem soudního řízení je projednání a rozhodnutí sporu nebo jiné právní věci, nikoli obstarání důkazů pro případné zahájení (dalšího) řízení podle ustanovení §793 o. z. Pokud má navrhovatel za to, že by mělo být postupováno podle tohoto ustanovení, nechť v tomto ohledu učiní podnět vůči příslušnému soudu. Navrhovateli lze pouze přisvědčit, že soud I. stupně měl rozhodnout o jeho návrhu na přistoupení matrikového otce do řízení, pouhé vypořádání se s tímto návrhem během jednání soudu nelze akceptovat. Uvedeným postupem však řízení nebylo zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť i za účasti matrikového otce by výsledek nemohl být jiný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost dovozuje tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené, „či má být posouzena jinak, pokud shledá dovolací soud nesprávnou aplikaci právních předpisů z předcházejících rozhodnutí ve věci jako správnou“. Dovolatel dále konstatuje, že dovolací soud může zasáhnout také tehdy, bylo-li v průběhu řízení porušeno právo na spravedlivý proces. V této souvislosti dovolatel namítá opomenutí „některých důkazů“. Dovolatel zdůrazňuje potřebu souladu právního a biologického otcovství, k tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 298/2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/09. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že nelze určit otcovství tam, kde již právem předvídaným způsobem určeno bylo, neboť každý případ je zapotřebí posuzovat individuálně, a v projednávané věci nelze bez pochyb tvrdit, že nebyly přítomny jevy jako je podvod, lest, vědomá snaha eliminovat právo putativního otce na rodinný život. Soudy se nezabývaly tím, že souhlasné prohlášení bylo učiněno až po podání žaloby. Sdělení odvolacího soudu ohledně podání podnětu podle ustanovení §793 o. z. považuje za alibistické, má za to, že byly splněny předpoklady k tomu, aby soud ex offo podle ustanovení §793 o. z. zahájil řízení o popření otcovství. Dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1467/18 a uvádí, že v řízení podle ustanovení §793 o. z. se může soud rozhodnout prověřit biologické otcovství dítěte provedením testu DNA. Dovolatel rovněž poukazuje na Úmluvu o právech dítěte a na nejlepší zájem dítěte a právo dítěte znát své rodiče. Soudy nezohlednily názor kolizního opatrovníka, který souhlasil s návrhem na provedení testu DNA. Závěrem namítá rozpor s čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, k právu putativního otce domáhat se určení otcovství zmiňuje rozhodnutí ESLP ve věci Keegan v. Irsko. Práva putativního otce nesmí být zkrácena možností kohokoli učinit libovolně prohlášení o určení otcovství. Navrhuje proto napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ohledně návrhu navrhovatele na určení otcem nezletilé lze uvést, že Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3122/16, jasně konstatoval, že smyslem a účelem určení otcovství je zacelení chybějícího právního vztahu mezi dítětem a mužem, kterého právo považuje za jeho otce (viz §783 o. z.). Jestliže však tento právní vztah nechybí, připadalo by určení otcovství v úvahu pouze v případě jeho předchozího popření. Příslušná zákonná úprava je v tomto ohledu zcela jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Z uvedeného vycházel i dovolací soud v dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010.
Závěr odvolacího soudu, že navrhovateli nelze vyhovět pro absenci jeho aktivní legitimace k podání popěrné žaloby, a že proto není důvod zjišťovat v tomto řízení biologického otce nezletilé je správný, neboť z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1679/2020, v němž se přihlásil k závěrům Ústavního soudu z již uvedeného nálezu sp. zn. II. ÚS 3122/16, vyplývá, že je-li žaloba na popření otcovství podána osobou, která k tomu není aktivně legitimována, nelze takové žalobě vyhovět, když o výjimce z uvedeného pravidla lze uvažovat snad pouze v natolik mimořádných případech, jako tomu bylo v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kroon a ostatní proti Nizozemsku, kdy právní domněnka zakládající otcovství navodila stav, který byl v rozporu s biologickou i sociální realitou a současně i v rozporu s přáním dotčených, aniž by z něj měl kdokoli prospěch. Uvedené okolnosti jsou však s projednávaným případem neporovnatelné.
V projednávané věci bylo otcovství založeno na základě tzv. druhé domněnky, tj. souhlasným prohlášením matky a muže (§779 o. z.).
Podle ustanovení §790 odst. 1 o. z. muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, může otcovství k dítěti popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte. Může tak učinit do šesti měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno; dojde-li k určení otcovství před narozením dítěte, neskončí lhůta dříve než šest měsíců po jeho narození. Podle ustanovení §791 o. z. matka dítěte může popřít, že otcem dítěte je muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, a to ve lhůtách stanovených v §790 odst. 1 větě druhé. Podle ustanovení §793 o. z. vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale otec dítěte takto určený nemůže být jeho otcem. Soud zpravidla současně pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti.
Z výše uvedené zákonné úpravy je patrné, že putativní otec není aktivně legitimován k podání žaloby na popření otcovství dítěte, založeného druhou domněnkou otcovství (souhlasným prohlášením matky a muže). Jak vyložil odvolací soud, navrhovatel může podat soudu podnět k zahájení řízení o popření otcovství z úřední povinnosti.
Uvádí-li dovolatel, že nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu a že má za to, že podmínky pro zahájení řízení ex offo podle ustanovení §793 o. z. byly splněny, potom v této souvislosti žádnou konkrétní právní otázku neformuluje, a ta se nepodává ani z obsahu dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanoení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014).
Vymezoval-li dále dovolatel přípustnost dovolání tvrzením, že právní otázka má být „posouzena jinak, pokud shledá dovolací soud nesprávnou aplikaci právních předpisů z předcházejících rozhodnutí ve věci jako správnou“, potom lze konstatovat, že způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Takovéto údaje se však z obsahu dovolání nepodávají.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání navrhovatele na základě výše uvedeného částečně pro soulad s ustálenou judikaturou a částečně pro vady dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Jako obiter dictum dovolací soud doplňuje, že v případech (o který se jedná i v posuzované věci), kdy muž, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, podá žalobu na určení otcovství, a poté učiní matka dítěte souhlasné prohlášení o určení otcovství s jiným mužem
– čímž znemožní v řízení zahájeném domnělým otcem věcně přezkoumat otázku otcovství (neboť nelze určit právního otce dítěte, které již právního otce má) – by soudy měly pečlivě zvažovat, zda není namístě přistoupit k aplikaci ustanovení §793 o. z. a zahájit řízení o popření otcovství matrikového otce (jehož otcovství bylo založeno souhlasným prohlášením) z úřední povinnosti, v němž by byla prověřena otázka biologického otcovství. Podle věty první ustanovení §793 o. z. vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale otec dítěte takto určený nemůže být jeho otcem. K tomuto ustanovení se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1467/18, v němž uvedl, že slovní spojení "nemůže být jeho otcem" v ustanovení §793 o. z. lze vyložit též tak, že představuje nikoliv odkaz na dobu předpokládanou tzv. druhou domněnkou otcovství (skrz pohlavní styk), nýbrž reálnou nemožnost, což znamená, že je-li to v zájmu dítěte (a nenaruší-li to stabilitu jeho rodinného uspořádání v rozporu s tímto zájmem), může se soud rozhodnout prověřit otcovství prostřednictvím testu DNA, z něhož jedině lze zjistit přesně, zda dotyčný může, či nemůže být otcem dítěte.
Jestliže z okolností učinění souhlasného prohlášení o určení otcovství vyplývá v jednotlivém konkrétním případě účelovost směřující k zabránění věcnému projednání podaného návrhu na určení otcovství putativním otcem, je proto namístě zahájit řízení z úřední povinnosti podle ustanovení §793 o. z. a nechat testem DNA ověřit biologické otcovství. K situaci, kdy je souhlasné prohlášení učiněno po podání žaloby na určení otcovství srov. též návrh novely zákona č. 301/2000 Sb. (sněmovní tisk č. 593/0, bod 30), v němž se navrhuje znemožnit učinění souhlasného prohlášení o určení otcovství během doby, po níž probíhá řízení o určení otcovství.
S ohledem na do určité míry se odlišující skutkové okolnosti srov. přiměřeně též rozsudek ESLP ze dne 8. prosince 2016 ve věcech č. 7949/11 a 45522/13 – L. D. a P. K. proti Bulharsku, v němž shledal porušení článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech z důvodu nemožnosti stěžovatelů podle vnitrostátního práva usilovat o určení svého biologického otcovství pouze na základě toho, že dítě již uznal jiný muž, aniž by byla posouzena přiměřenost tohoto zákazu nebo vyváženy různé dotčené zájmy. V kontextu uvedeného by proto mělo být ustanovení §793 o. z. interpretováno tak, že při posuzování, zda zřejmý zájem dítěte a naplnění ustanovení zaručujících základní lidská práva vyžadují zahájení řízení o popření otcovství (v němž by bylo zjištěno biologické otcovství) z úřední povinnosti, by soud měl vážit, nakolik je s ohledem na individuální okolnosti konkrétní věci přiměřené nezahájit řízení o popření otcovství. Jestliže jsou dány skutkové okolnosti nasvědčující zneužití souhlasného prohlášení k zabránění možnému úspěchu žaloby putativního otce, který se domáhal určení otcovství, by proto soud neměl podnět k zahájení takového řízení odmítnout pouze z důvodu, že matka s mužem, se kterým učinila souhlasné prohlášení, uvedou, že spolu v rozhodné době pro početí měli intimní styk, a že tedy není vyloučeno, že muž určený souhlasným prohlášením je biologickým otcem dítěte. V rámci posouzení přiměřenosti odepření této procesní cesty podle ustanovení §793 o. z. putativnímu otci ke zjištění biologické reality a přiznání jeho případných rodičovských práv je nutné totiž akcentovat, že ve zřejmém zájmu dítěte je také to, aby zneužitím souhlasného prohlášení nebyl z jeho života vyloučen biologický otec, který se řádně domáhá svých rodičovských práv, proto by měla být v uvedeném řízení prověřena otázka biologického otcovství testem DNA. Za stejných okolností by měl soud zahájit řízení z úřední povinnosti podle ustanovení §793 o. z. i tehdy, dozví-li se o nich nikoli podnětem, ale v průběhu jiného řízení, kterým se putativní otec snaží domáhat rodičovských práv ke svému domnělému dítěti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu