ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.989.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 989/2021-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Z. Ch. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. č. 559/28, proti žalovaným 1) D. K., narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) L. H. T. , narozené dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská č. 28/30, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C 252/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. října 2019, č. j. 10 Co 59/2019-68, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, 8 228,- Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Iva Kouly, advokáta se sídlem v Teplicích, Krupská č. 28/30.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 20 C 252/2018-40, zamítl žalobu žalobkyně na určení, že žalovaná 2) je vlastníkem podílu o velikosti 1/6 v rozsudečném výroku blíže specifikovaných nemovitostí. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí spoluvlastnického podílu ve výši 5/6 na předmětných nemovitostech, zbylá 1/6 spoluvlastnického podílu byla žalovanou 2) převedena kupní smlouvou na žalovaného 1). Žalobkyně platnost tohoto převodu zpochybňuje, žalovaní 1) a 2) považují smlouvu za platnou. U tohoto soudu probíhá též řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví předmětných nemovitostí, v němž je žalobcem nyní žalovaný 1). Soud shledal naléhavý právní zájem na předmětné určovací žalobě, protože může mít vliv ve vztahu k řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a to co do otázky aktivní legitimace žalovaného 1) (tam vystupujícího jako žalobce) na žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Předmět tohoto řízení by mohl být uplatněn i jako námitka v uvedeném řízení, kde by mohl být projednán jako otázka předběžná. Žalovaní sice uvádějí, že v teoretickém případě vyhovění žalobě by ve sporu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví došlo jen k záměně účastníků na straně žalobce, z toho však nelze vyvodit neexistenci naléhavého právního zájmu. Kupní smlouva je dvoustranné právní jednání zavazující strany smlouvy. Žalobkyně dovozuje absolutní neplatnost smlouvy z tvrzení o nepravdivosti různých prohlášení ve smlouvě, když tvrdí, že se kupující neseznámil se stavem nemovitostí, žalovaná 2) se finančně nepodílela na správě nemovitostí, v nemovitosti žije nájemník, a že nebyl předán průkaz energetické náročnosti budovy, ač je ve smlouvě prohlašován opak těchto skutečností. Tato ustanovení smlouvy svou povahou slouží účastníkům právního jednání, tím však žalobkyně není. Nic z uvedeného nepředstavuje důvod absolutní neplatnosti. Účastníci smlouvy se její neplatnosti ani jiných smluvních sankcí nedomáhají a ani to nemají v úmyslu. Tvrdí-li žalobkyně, že je převod mezi žalovanými 1) a 2) nemravný z důvodu, že právní předchůdce žalované 2) jí měl za svého života přislíbit, že na ni předmětný podíl 1/6 převede, je takové hodnocení zjevně nepřípadné.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 10 Co 59/2019-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na žalobě naléhavý právní zájem, neboť otázka aktivní legitimace měla být řešena v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, tedy i případná neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými 1) a 2). Odvolací soud dále konstatoval, že existence naléhavého právního zájmu je zkoumána z úřední povinnosti, bez ohledu zda tento nedostatek žalovaný namítl, soud ale není povinen pátrat ze všech možných hledisek po tom, jestli by naléhavý právní zájem mohl být opodstatněn i jinak, než jak vymezil žalobce. Soud prvního stupně proto vzhledem k neexistenci naléhavého právního zájmu neměl žalobu vůbec věcně přezkoumávat. Zamítnutí žaloby proto bylo odvolacím soudem, byť z jiného důvodu, jako věcně správné potvrzeno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž k vymezení jeho přípustnosti uvádí, že se odvolací soud při posouzení naléhavého právního zájmu odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2024/98. Ve smyslu tohoto rozhodnutí potřebuje pro správu nemovitostí vědět, kdo je spoluvlastníkem, neboť je kontaktována žalovaným 1), kterého za spoluvlastníka nepovažuje. Dále potom argumentuje, že pokud by spoluvlastnictví žalovaného 1) bylo posuzováno v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jako předběžná otázka, nemohlo by na základě toho dojít ke změně zápisu v katastru nemovitostí, přičemž existence naléhavého právního zájmu by měla být posuzována i s ohledem na konečný smysl rozhodnutí, k tomu odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 63/92.
Žalovaní považují judikaturu uváděnou dovolatelkou za nepřiléhavou a navrhují odmítnutí jejího dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpokladem úspěšnosti žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby) podle ustanovení §80 o. s. ř., je naléhavý právní zájem žalobce na takovém určení. Ten je dán zejména tehdy, kdy bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kdy by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdo 1338/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 21, ročník 1997, zaujal právní názor, že určovací žaloba podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, kdy určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2024/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 1/2001, na nějž odkazuje dovolatelka, byl vysloven právní názor, že při spornosti otázky, kdo je spoluvlastníkem většinového podílu na společné věci, má menšinový podílový spoluvlastník naléhavý právní zájem (§80 o. s. ř.) na určení většinového spoluvlastníka. V projednávané věci je však dovolatelka většinovou spoluvlastnicí (náleží jí spoluvlastnický podíl ve výši 5/6), pročež je uvedené rozhodnutí pro projednávanou věc nepřiléhavé. Jelikož nelze dovolatelce přisvědčit, že by se odvolací soud odchýlil od uvedeného rozhodnutí, není její dovolání přípustné. Nadto dovolatelka svůj naléhavý právní zájem na určovací žalobě odvozuje od potřeb správy nemovitostí až nyní v dovolacím řízení, aniž by konkretizovala, jak se stává její právní postavení nejistým ve vztahu ke správě nemovitostí, když je vlastníkem většinového spoluvlastnického podílu ve výši 5/6.
Namítala-li dále dovolatelka, že by rozhodnutí o určení vlastnictví mohlo mít vliv na řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za naplněný, a neformuluje žádnou právní otázku. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu