ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2594.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2594/2020-1017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: V. D. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem se sídlem Májova 608/23, 350 02 Cheb, proti žalovaným: 1. město Aš , IČO 00253901, se sídlem Kamenná 473/52, 352 01 Aš, zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem Jateční 2121/6, 360 01 Karlovy Vary, za účasti vedlejší účastnice na straně 1. žalovaného: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 1079/3, 110 00 Praha 1, 2. BAU-STAV, a. s. , IČO 14705877, se sídlem Loketská 344/12, 360 01 Karlovy Vary, zastoupená JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, 360 01 Karlovy Vary, za účasti vedlejší účastnice na straně 2. žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 31/2013, o dovolání 1. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2020, č. j. 61 Co 53/2020-973, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se domáhá náhrady škody na zdraví, jež mu vznikla pádem do nezabezpečeného a neoznačeného výkopu na cyklostezce. Ve věci nejprve rozhodl Okresní soud v Chebu mezitímním rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 13 C 31/2013-398, tak, že základ žalobního nároku na náhradu škody na zdraví je v celém rozsahu opodstatněný. K odvolání žalovaných a vedlejší účastnice na straně 1. žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 12 Co 335/2015-496, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že základ žalobcova nároku je ze 70 % po právu. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2017, č. j. 25 Cdo 832/2016-574, obě rozhodnutí ve vztahu k 1. žalovanému zrušil s tím, že soudy nesprávně posoudily odpovědnost 1. žalovaného podle §27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť výkop, který se nacházel prakticky přes celou šíři pozemní komunikace a do kterého žalobce spadl, nelze považovat za závadu ve sjízdnosti komunikace ve smyslu citovaného ustanovení. Vzhledem k tomu, že škoda na zdraví žalobce vznikla pádem do neoznačeného výkopu v rámci stavebních prací, je třeba odpovědnost 1. žalovaného podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.), zvážit nejen z hlediska vlastníka této komunikace, ale především z hlediska jeho povinností při provádění stavebních prací, pokud byl jejich investorem či stavebníkem, kterému bylo správním orgánem vydáno povolení se stanovením určitých povinností při provádění stavby. Jeho povinností bylo tyto podmínky dodržet bez ohledu na to, zda si konkrétní práci zajišťoval sám nebo prostřednictvím svého smluvního partnera, neboť své odpovědnosti vůči třetím osobám se nemůže zprostit poukazem na to, že k vlastnímu provedení stavebních prací na základě vydaného povolení si sjednal nějaký další subjekt, který práci pro něj provedl. Soudům zároveň uložil, aby vyřešily otázku společné či dělené odpovědnosti obou žalovaných. Dovolání 2. žalované odmítl (ve vztahu k ní je tak shora citovaný rozsudek odvolacího soudu pravomocný).
V dalším řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 61 Co 53/2020-973, potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 1. 2020, č. j. 13 C 31/2013-873, kterým bylo rozhodnuto, že základ žalobcova nároku je ve vztahu k 1. žalovanému ze 70 % po právu s tím, že 1. žalovaný je zavázán společně a nerozdílně s 2. žalovanou. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že 1. žalovaný jako objednatel uzavřel s 2. žalovanou jako zhotovitelkou smlouvu o dílo na realizaci stavby „Revitalizace vrchu Háj“ (dále též jen „stavba“), přičemž 2. žalovaná převzala smluvně odpovědnost za zajištění staveniště; stavbu realizovala i prostřednictvím dalších subdodavatelů. 1. žalovaný rovněž uzavřel mandátní smlouvu s P. H., jejímž předmětem bylo provádění investorsko-inženýrské činnosti při realizaci, dokončení a kolaudaci stavby. Při odstraňování pokolaudačních závad na kanalizačním potrubí uloženém v ulici, kde probíhá stezka pro cyklisty a pro pěší, zůstal dne 1. 7. 2010 po ukončení výkopových prací neoznačený výkop v komunikaci o délce 10,2 m, šířce od 1,7 m do 2,4 m a hloubce 2,7 m, který byl špatně viditelný, nacházel se za mírnou pravotočivou zatáčkou na rozhraní stínu od lesního porostu, a do nějž téhož dne ve večerních hodinách vjel žalobce na jízdním kole. Pádem do výkopu utrpěl mnohočetná poranění, která si vyžádala dlouhodobou hospitalizaci a zanechala závažné trvalé následky. Za porušení povinností v souvislosti se zabezpečením stavby (výkopu) byl P. H. (mandatář 1. žalovaného) odsouzen za trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že 1. žalovaný jako investor a stavebník předmětné stavby porušil obecnou prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák., i povinnosti stavebníka podle nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích (dále jen „nařízení č. 591/2006 Sb.“), v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci škoda, a proto 1. žalovaný za škodu odpovídá podle §420 obč. zák., a to ze 70 %, neboť v rozsahu 30 % se na vzniku škody spolupodílel žalobce. S odkazem na §438 odst. 1 obč. zák. soud rozhodl o solidární odpovědnosti obou žalovaných.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl 1. žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky odpovědnosti 1. žalovaného za škodu odchýlil zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2595/2019, při řešení procesní otázky související s částečným zpětvzetím žaloby od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, 28 Cdo 1837/2010 a 32 Odo 1186/2005, a odmítl se zabývat jeho námitkou vyvinění se (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 429/2015 a 22 Cdo 943/2005). Namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací měly před vydáním mezitímního rozsudku rozhodnout o částečném zpětvzetí žaloby, a pokud tak neučinily, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dále pochybil, když se nevypořádal se zásadní námitkou dovolatele ohledně jeho vyvinění, a proto, a dále i kvůli absenci odůvodnění solidární odpovědnosti s 2. žalovanou, označuje dovolatel rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Při hmotněprávním posouzení odvolací soud pochybil, pokud na souzenou věc neaplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2595/2019. Dovolatel zdůraznil, že odpovědnost za pomocníka není absolutní; výkop provedly dovolatelem neschválené osoby, nad kterými neměl žádnou kontrolu a které jednaly bez jeho vědomí a porušily právní předpisy na úseku dopravního práva. Stavebník nemůže nést občanskoprávní odpovědnost za protiprávní jednání osob, které byly zcela mimo jeho efektivní kontrolu. Jím použitou osobou byla 2. žalovaná, která si k odstranění reklamovaných závad sjednala další subdodavatele. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo aby obě rozhodnutí změnil tak, že se žaloba vůči 1. žalovanému zamítá.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání 1. žalovaného není přípustné.
Závěr odvolacího soudu, že 1. žalovaný nese odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák., neboť porušil své povinnosti vlastníka i investora a stavebníka při provádění stavby a v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci škoda, přičemž své odpovědnosti vůči třetím osobám se nemůže zprostit poukazem na to, že si k provedení stavby sjednal další subjekt (2. žalovanou), odpovídá skutkovým zjištěním i ustálené soudní praxi, na niž odkázal dovolací soud již ve zrušovacím rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 832/2016. Odpovědnost 1. žalovaného je pak dána i ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák., podle něhož odpovídá za vznik škody způsobené jednáním trestně odsouzeného pomocníka (mandatáře dovolatele P. H.), které prováděl v rámci činnosti svěřené mu 1. žalovaným. Ani v těchto závěrech se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005, rozsudek ze dne 22.9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009, publikovaný pod C 9025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, či rozsudek ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, uveřejněný pod č. 49/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odkazy dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1198/2019 a 25 Cdo 2595/2019 nejsou přiléhavé nejen pro skutkovou odlišnost, ale především proto, že se vztahují k jiné právní úpravě. Soudy nižších stupňů v souladu s §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) danou věc posuzovaly podle dosavadních předpisů (občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť k porušení povinnosti stanovené právními předpisy došlo před 1. 1. 2014. Odkazovaná rozhodnutí se však zabývají odpovědností pomocníka podle §2914 o. z. (tedy nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014), která se, zejména pokud jde o odpovědnost samostatného pomocníka, podstatně liší od úpravy rozhodné pro posouzení projednávané věci.
Odvolací soud plně respektoval zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu i ustálenou soudní praxi i při řešení otázky společné či dělené odpovědnosti 1. a 2. žalované tím, že dovodil jejich solidární odpovědnost. Soudní praxe při výkladu §438 obč. zák. vychází ze zásady, že solidární odpovědnost více škůdců za újmu je pravidlem a dělená odpovědnost ve smyslu §438 odst. 2 obč. zák. je výjimkou z tohoto pravidla, která je v neprospěch poškozeného, a proto se uplatní jen ve výjimečných odůvodněných případech. Zásadním hlediskem pro takový výjimečný postup však není ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společného protiprávního jednání více škůdců, tedy spravedlivé vypořádání poměrů mezi škůdci podle účasti na způsobení vzniklé újmy. Dělená odpovědnost více škůdců za újmu přichází v úvahu jen v situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu újmy (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008, ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1571/2012, nebo ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1258/2017). Žádné rozhodné skutečnosti pro dělenou odpovědnost žalovaných nebyly shledány, a proto je jeho závěr o solidární odpovědnosti v souladu s judikaturou.
Lze uzavřít, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše popsanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 832/2016, vydaným v této věci, a proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nelze na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit.
Ostatní námitky obsažené v dovolání, jež rozhodnutí vytýkají nepřezkoumatelnost, opomenutí rozhodnout o změně žaloby a skutečnost, že soud nevypořádal všechny námitky dovolatele týkající se jeho údajného vyvinění se, představují námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.). Pro úplnost dovolací soud podotýká, že odvolací soud se v otázce údajného vyvinění 1. žalovaného zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a odkázal na jeho závěry v prvoinstančním rozsudku uvedené.
Z těchto důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243b, §151 odst. 1 o․ s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu