ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2943.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2943/2020-788
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, IČ 69797111, proti žalované: T. S. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem Harantova 511/14, Plzeň, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 137/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2020, č. j. 13 Co 348/2019-753, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 4. 3. 2019, č. j. 28 C 137/2009-711, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2019, č. j. 28 C 137/2009-728, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 10.000.000 Kč v blíže definovaných splátkách (výrok I), ohledně 3.900.000 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výroky III-V). Rozhodl tak poté, co Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 12. 2013, č. j. 61 Co 17/2013-410, 61 Co 18/2013-410, zrušil výroky I, III rozsudku ze dne 18. 4. 2012, č. j. 28 C 137/2009-352, ve spojení s usnesením ze dne 15. 5. 2012, č. j. 28 C 137/2009-361, jímž Okresní soudPlzeň-město ve výroku I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 11.971.763 Kč, ve výroku II zamítl žalobu ohledně 1.928.237 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nabyl stát bytový dům v XY na ulici XY (dále též jen „nemovitost“). Dohodou o vydání nemovitosti z 30. 3. 1992 nabyla žalovaná jako dědička oprávněných osob bytový dům do vlastnictví. Rozsudky Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 28 C 310/2001 a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 14 Co 262/2004 bylo s právní mocí ke dni 20. 4. 2005 určeno, že dohoda o vydání nemovitosti je neplatná. Kupní smlouvou z 13. 11. 2007 prodala žalovaná nemovitost manželům S. za 13.900.000 Kč; vlastnické právo manželů S. bylo zaneseno do katastru nemovitostí s účinky vkladu ke dni 2. 1. 2008. Za služby související s prodejem domu uhradila žalovaná realitní kanceláři 1.000.000 Kč a zaplatila daň z převodu nemovitosti ve výši 417.000 Kč. Soud prvního stupně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 885/2007 dospěl k závěru, že vzhledem k datu podání výzvy k vydání nemovitostí (24. 5. 1991) nepřešlo vlastnické právo na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby proto není město Plzeň, nýbrž Česká republika. Žalovaná převedla nemovitost na třetí osoby v době, kdy již nemohla být v dobré víře, že je jejím vlastníkem, neboť v době uzavření kupní smlouvy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu o neplatnosti dohody o vydání nemovitosti ze dne 30. 3. 1992. I když v době převodu byla žalovaná stále zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, musela mít minimálně pochybnosti o tom, zda je skutečným vlastníkem. Na jednání žalované je tak nutno nahlížet jako na jednání protiprávní a v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni škoda, za kterou žalovaná odpovídá podle §420 obč. zák., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). K námitce promlčení soud prvního stupně uvedl, že k protiprávnímu jednání došlo 31. 11. 2007 a žaloba byla podána 9. 6. 2009, nárok byl tedy uplatněn včas, před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby. Při stanovení výše vzniklé škody vycházel soud ze skutečnosti, že žalovaná prodejem nemovitosti získala 13.900.000 Kč, tato částka je přímou škodou, která z protiprávního převodu nemovitostí vznikla, neboť žalobkyně ztratila právo disponovat s majetkem právě v této hodnotě. Škoda, jež byla žalobkyni způsobena, nezahrnuje pozitivní konání žalované (investice, opravy) ve prospěch předmětné nemovitosti. S ohledem na značný časový odstup od investic žalované a od neoprávněného převodu na manžele S. postupoval při určení výše škody podle §136 o. s. ř., přičemž vycházel z údajů čerpaných ze znaleckých posudků Ing. Balihara a Ing. Paroulka, podle nichž obvyklá cena předmětné nemovitosti podle technického stavu k roku 1992 v cenové úrovni roku 2008 činila 10.000.000 Kč; zhodnocení nemovitosti stavebně technickými úpravami provedenými žalovanou určili znalci na 3.300.000 Kč. Vzhledem k částce 13.900.000 Kč, za kterou byla nemovitost v roce 2008 prodána, lze podle soudu prvního stupně dojít k závěru, že škoda, která vznikla žalobkyni převodem nemovitosti na třetí osoby, se blížila částce 10.000.000 Kč. Soud neshledal podmínky pro aplikaci §450 zákona obč. zák., a tedy ani důvod pro snížení náhrady škody o provizi realitní kanceláře ve výši 1.000.000 Kč, daň z převodu nemovitostí ve výši 417.000 Kč (pokud by žalovaná nejednala protiprávně a nemovitost v době, kdy již o svém vlastnickém právu musela mít minimálně důvodné pochybnosti, nepřevedla na třetí osoby, tuto částku by nikdy vynaložit nemusela), a daň z nemovitosti ve výši 10.822 Kč (i když částku žalovaná uhradila, požívala z vlastnictví nemovitosti taktéž požitky a výnosy, a to zejména v podobě zisku z nájemného).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, č. j. 13 Co 348/2019-753, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, pokud jí byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 10.000.000 Kč (výrok I), ve výroku o splatnosti jej změnil stanovením jinak určených splátek (výrok II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III-V (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že stávající vlastníci nabyli nemovitost od žalované postupem souladným se zákonem, v dobré víře o naplnění všech zákonných předpokladů pro uskutečnění vlastnického převodu. Žaloba o neplatnost dohody o vydání nemovitosti (v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 310/2001) byla doručena zástupci žalované 29. 11. 2001 a k tomuto okamžiku musela žalovaná nejpozději pozbýt dobrou víru o tom, že jí nemovitost vlastnicky náleží. K námitce vydržení vlastnického práva odvolací soud uvedl, že žalovaná nebyla prokazatelně oprávněným držitelem nemovitosti po dobu deseti let, jíž je potřeba k vydržení vlastnictví nemovitostí podle §129 a §134 odst. l obč. zák., přičemž stát byl vlastníkem, nikoli oprávněným držitelem, proto jej nelze považovat za právního předchůdce ve smyslu §134 odst. 3 obč. zák. Nárok na náhradu škody není promlčen, neboť žaloba byla uplatněna u soudu 9. 6. 2009 a k protiprávnímu jednání, tj. k uzavření kupní smlouvy došlo l3. 11. 2007 (s právními účinky vkladu ke dni 2. 1. 2008). Podle odvolacího soudu – z hlediska skutkového a hmotněprávního vymezení – nedoznala žaloba změn. Obsahově a požadovaným petitem jasně směřovala k náhradě škody, jež vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované, která, ač nevlastník, převedla neoprávněně nemovitost na třetí osobu, čímž žalobkyni přivodila majetkovou újmu (při nemožnosti obnovení jejího vlastnictví k nemovitosti). Skutkový základ žaloby byl naprosto jednoznačně pojmenován a přesně vymezen rozhodnými skutečnostmi, po celou dobu řízení nedoznal změn. Není proto důvodná námitka žalované, že nárok na náhradu škody byl v řízení uplatněn až v souvislosti se změnou žaloby, o níž soud prvního stupně rozhodl dne 17. 2. 2010, tj. po uplynutí zákonné promlčecí doby. Podle odvolacího soudu žalobce v doplnění žalobních tvrzení dne 17. 2. 2010 pouze konstatoval, „ že se necítí být již vlastníkem nemovitosti v XY“; jde pouze o upřesnění žaloby, které se nikterak nedotklo skutkového a hmotněprávního základu žaloby, jak byl žalobkyní po celou dobu řízení prezentován, tj. ve věci bylo rozhodnuto o takovém nároku, jehož vymezení bylo shodné od samého počátku řízení. K námitce nedostatku aktivní legitimace odvolací soud uvedl, že důkazní břemeno o datu uplatnění výzvy na vydání domu leželo na žalované, která ho neunesla (podle žalované k uplatnění výzvy došlo až 30. 9. 1991, nikoli 15. 4. 1991, jak je výslovně uvedeno v dohodě o vydání nemovitostí ze dne 30. 3. 1992). K prokázání jiného data podání výzvy, než uvádí dohoda o vydání nemovitosti, nepředložila žalovaná relevantní důkaz (poštovní podací lístek č. 10357 osvědčuje toliko, že dne 30. 9. 1991 zaslala žalovaná Bytovému podniku města Plzně poštovní zásilku nezjištěného obsahu, přičemž nelze pominout, že v této době bylo řešeno dalších sedm restitučních nároků téže oprávněné osoby ve vztahu k bytovým domům v Plzni proti stejné povinné osobě; k podacímu lístku ze dne 30. 9. 1991 tak nelze přiřadit žádnou konkrétní listinu). Navíc v době vydání nemovitostí žalovaná nerozporovala dataci uplatnění výzvy k 15. 4. 1991, k uvedené argumentaci přistoupila až v souvislosti s vedením tohoto řízení. Odvolací soud proto dovodil, že žalobkyně je aktivně legitimována k uplatnění nároku. Postup soudu prvního stupně při vyčíslení škody za použití §136 o. s. ř. měl oporu v zákoně a byl proveden v souladu s ustálenou soudní judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2359/2015). Ve věci byly zpracovány dva znalecké posudky, které byly obsáhle námitkovány oběma účastnicemi řízení, podkladový materiál neobsahoval dostatek relevantních údajů, neboť stavební úpravy žalované na domě v období od 29. 4. 1992, kdy byl dům fyzicky předán žalované, do 2. 1. 2008, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva z převodní smlouvy ve prospěch manželů S., nejsou ze stavu domu seznatelné. Vzhledem k částce 13.900.000 Kč, za kterou byla nemovitost v roce 2008 prodána, lze při použití §136 o. s. ř. dojít k závěru, že škoda, která vznikla žalobkyni protiprávním jednáním žalované, je na úrovni částky 10.000.000 Kč. Odvolací soud uvedl, že ani provize zaplacená realitní kanceláři ani daň z převodu nemovitostí nemají nic společného s výší škody, která byla způsobena státu, neboť nikterak nesouvisí s hodnotou nemovitosti; pokud by žalovaná nejednala protiprávně, nikdy by tyto částky nemusela vynaložit. Ani uhrazenou daň z nemovitostí v souhrnné výši 10.822 Kč není možno zohlednit ve výši náhrady škody, nesouvisí s tvorbou ceny nemovitosti, navíc žalovaná z vlastnictví nemovitosti brala požitky a výnosy (zejména v podobě zisku z nájemného). Žalované se nepodařilo prokázat, přes poučení poskytnuté jí soudem prvního stupně podle §118a odst. 1, 3 a §120 odst. 1 o. s. ř., zhodnocení domu „odregulováním“ některého z bytů v domě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná obsáhlé dovolání, v němž namítá nesprávnou aplikaci §95, §120 o. s. ř. a §134, §420, §450 obč. zák. s tím, že odvolacím soudem řešené otázky měly být posouzeny jinak. Zpochybňuje aktivní legitimaci žalobkyně, má za to, že ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. přešlo vlastnické právo k nemovitosti ke dni 24. 5. 1991 na obec (Plzeň), nikoli na stát. V této souvislosti žalovaná trvá na tom, že výzvu k vydání nemovitosti učinila až 30. 9. 1991 (jak vyplývá z provedeného dokazování, viz zejména podací razítko), nikoli již 15. 4. 1991, jak uzavřely soudy obou stupňů. Podle žalované tížilo důkazní břemeno k prokázání skutečností svědčící o vlastnickém právu žalobkyni. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 týkající se důkazního břemena, nepřímých důkazů a vymezuje dvě otázky, „zda úvaha soudu o rozhodující skutečnosti (v tomto případě o vlastnickém právu k nemovitostem na straně žalobce) může stát na jediném osamělém nepřímém důkazu, který nedává jistotu ani pravděpodobnost o této rozhodující skutečnosti (v tomto případě o tom, že výzva dovolatelky byla skutečně doručena 15. 4. 1991, tak jak doposud tvrdí žalobce); zda výklad jednoho jediného výrazu ve smlouvě, ze kterého se dovozuje skutečnost doručení adresného projevu vůle, který zakládá dle zákona práva a povinnosti (v tomto případě přechod vlastnického práva), je důkazem přímým či nepřímým“. Žalovaná je dále přesvědčena, že vlastnické právo k nemovitosti vydržela, neboť do vydržecí doby podle §134 obč. zák. se započítává i oprávněná držba předchozího vlastníka, jímž byl stát po celou předchozí dobu a obec od 24. 5. 1991. V této souvislosti vymezuje dvě otázky, „zda si lze započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby právního předchůdce – státu, po dobu, po kterou držel stát věci nabyté konfiskacemi; zda stát byl vlastníkem nemovitostí získaných konfiskacemi, či toliko jejich oprávněným držitelem“. Žalovaná namítá promlčení nároku na náhradu škody, má za to, že vzhledem k připuštění změny žaloby na jednání soudu prvního stupně dne 17. 2. 2010 byl nárok na náhradu škody uplatněn po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Formuluje otázku, „zda promlčecí doba se případně přerušuje až uplatněním práva ze skutku, ze kterého takové právo vyplývá a lze jej, podle takového skutku úspěšně uplatnit. V případě změny žaloby až ode dne uplatnění změny žaloby“. Domáhá se snížení náhrady škody podle §450 obč. zák. o uhrazenou provizi realitní kanceláři při prodeji nemovitosti manželům S. ve výši 1.000.000 Kč (neodečtením této částky došlo k bezdůvodnému obohacení na straně státu), o zaplacenou daň z převodu ve výši 417.000 Kč a daň z nemovitosti ve výši 10.822 Kč (stát tyto částky v souvislosti s prodejem nemovitosti přímo inkasoval, nebýt prodeje nemovitosti, pak by je žalovaná nezaplatila a stát by tyto částky neměl). Podle žalované to byl stát, který způsobil neplatnost smlouvy, zapříčinil z velké části tento spor a nutnost prokazovat pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti. Namítá dále, že v řízení prokázala náklady na tzv. odregulování; je přesvědčena, že v tomto smyslu je celé řízení stiženo zásadní procesní vadou, neboť důkazy k prokázání této skutečnosti neprovedl žádný ze soudů. V této souvislosti vymezuje tři právní otázky, „zda za situace, kdy výše škody je konstruována soudem jako výše kupní ceny, kterou dosáhly třetí osoby v rámci svého jednání, je potřeba zohlednit též obvyklé náklady, které vynaložila osoba prodávajícího; zda je přípustné, aby poškozený získal na náhradě škody více, než je v souvislosti s tvrzeným škodným jednáním jeho škodou; zda je přípustné, aby hodnocení důkazů učiněné soudcem, který sám tyto důkazy v řízení prováděl a jejich hodnocení v řízení již jednou předestřel účastníkům, mohlo býti měněno pozdějším věc vyřizujícím soudcem, aniž by tento nový soudce dané důkazy osobně provedl a vnímal“. Podle žalované je určení výše škody, jak k tomu přistoupily soudy obou stupňů, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, sp. zn. 25 Cdo 296/2006), neboť mezi ujednanou kupní cenou s manžely S. a výší případné škody žalobkyně není dána příčinná souvislost. Poměr příčinné souvislosti bude mezi vytýkaným jednáním žalované a kupní cenou, za kterou nemovitost prodala jen tehdy, pokud bude ze strany žalobkyně tvrzeno a bez dalšího prokázáno, že za běžného chodu věcí by manželé S. zaplatili 13.900.000 Kč jako kupní cenu i žalobkyni. Nic takového ovšem v řízení žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, a tudíž mezi jednáním žalované a kupní cenou chybí příčinná souvislost. V této souvislosti vymezuje právní otázku, „zda může býti výše skutečné škody spočívající ve „ztrátě“ nemovitosti koncipována jako výše kupní ceny, která byla ujednána mezi stranami zcela odlišnými od poškozeného při převodu dané nemovitosti“. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a nezávisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která dosud nebyla řešena. Otázky aktivní legitimace, vydržení, promlčení a výše škody posoudily soudy obou stupňů správně. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné.
Námitka nedostatku aktivní legitimace je otázkou hmotného práva, která již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a odvolací soud se od judikatorně přijatého řešení nijak neodchýlil. Současně není na místě dovolacím soudem již vyřešenou právní otázku (interpretace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a nastoupení jeho účinků v případě přechodu vlastnického práva k věci z majetku státu do vlastnictví obce podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) posoudit jinak. Pokud v poměrech projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaná jako oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb. uplatnila restituční nárok na vydání nemovitosti, přičemž tak učinila dříve, než nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., a tato výzva žalované tak vyloučila možnost, aby dům přešel do vlastnictví obce, pak uvedený závěr s výše označenou rozhodovací praxí nijak nekoliduje. Již mnohokrát totiž bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se ustálil v tom smyslu, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Do vlastnictví obcí přešly (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 tohoto zákona) jen ty věci, o jejichž vydání oprávněná osoba nepožádala před 24. 5. 1991. Byla-li výzva k vydání věci uplatněna oprávněnou osobou vůči státu (orgánu, který věc pro stát držel) před 24. 5. 1991, vlastnické právo k věci na obec nepřešlo a obec tedy nelze považovat za osobu povinnou k vydání věci podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1997, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002). Nelze přehlédnout, že argumentace k této otázce směřuje k závěru, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil obsah provedených důkazů a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně data uplatnění výzvy k vydání nemovitosti dovolatelkou. Takové námitky ovšem postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Namítá-li dovolatelka, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jejího názoru vyplývají z provedených důkazů (že výzvu k vydání předmětné nemovitosti učinila až 30. 9. 1991, tj. po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.), neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Dovolatelka trvá na tom, že vzhledem k počátku běhu promlčecí doby (13. 11. 2007, kdy byla uzavřena kupní smlouva s manžely S., nejpozději 2. 1. 2008, kdy bylo jejich vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí) je žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody promlčen z důvodu, že byť byla žaloba podána 9. 6. 2009, žalobkyně na jednání soudu prvního stupně dne 17. 2. 2010 změnila žalobu a soud ji usnesením připustil. Pomíjí však, že změna názoru účastníka řízení o tzv. právním důvodu žaloby a ani případné doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok také z hledisek jiného hmotněprávního ustanovení zákona nepředstavují podle ustálené judikatury soudů změnu žaloby ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř. (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3795/2014). Za změnu skutkových tvrzení nelze považovat pouhé doplnění či upřesnění skutkových okolností, na nichž je žaloba vystavěna, tj. jestliže žalobce nemění dosavadní skutkový základ věci, ale mění jen svoji právní charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby). V projednávané věci žalobkyně svůj nárok na zaplacení částky 13.900.000 Kč založila na tvrzení, že jí „neoprávněným zcizením nemovitosti ze strany žalované vznikla škoda“, jejíž výše odpovídá kupní ceně, za kterou žalovaná převedla nemovitost na manžele S., jak vyplývá ze žaloby podané u Okresního soudu Plzeň – město dne 9. 6. 2009. O uplatnění nároku na náhradu škody touto žalobou nemůže být pochyb. Na jednání dne 17. 2. 2010 žalobkyně své údaje o vylíčení skutkového děje nezměnila, jen uvedla, že se již necítí být vlastníkem předmětných nemovitostí. Tvrzení o otázce vlastnického práva v žalobě se týkají toliko skutkového vylíčení uzavření dohody o vydání nemovitosti z 30. 3. 1992 a následného pravomocného verdiktu o její neplatnosti, nikoli snad že by se žalobkyně žalobou domáhala něčeho jiného, než náhrady škody v penězích. Žalobkyně svůj žalobní požadavek od počátku odvíjela od stále stejných skutečností, tj. že kupní smlouvou převedla žalovaná neoprávněně nemovitost na třetí osoby, ačkoli titul, na jehož základě vlastnictví k předmětné nemovitosti předtím nabyla, byl prohlášen za neplatný, v souvislosti s čímž jí vznikla škoda ve výši kupní ceny. Rozhodnutí soudu prvního stupně o připuštění změny žaloby na jednání dne 17. 2. 2010 bylo proto nadbytečné, a nutno říci, že i matoucí. Nejde však o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rovněž otázka vydržení vlastnického práva žalovanou není způsobilá založit přípustnost dovolání. Posouzením okamžiku ztráty dobré víry se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, v němž vyslovil právní názor, že dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Obecně platí, že dobrá víra do té doby oprávněného držitele věci zaniká ve chvíli, kdy se tento držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, popř. pochybnost, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Tak je tomu i v případě, kdy se oprávněný držitel věci dozví od osoby, která si sama činí na věc nárok (například podáním žaloby), že není vlastníkem z důvodu, že převodní smlouva, kterou mělo být založeno vlastnictví držitele, je neplatná s ohledem na porušení určitého relevantního ustanovení zákona. Určující je vyvolání pochybností objektivně způsobilých znejistit vlastnictví do té doby v dobré víře jsoucího držitele o platnosti převodní smlouvy, na jejímž základě měl vlastnictví nabýt. Má-li dovolatelka za to, že do vydržecí doby je třeba započíst „držbu“ jejího právního předchůdce, tj. státu, pak pomíjí, že předpokladem vydržení je oprávněná držba, tj. že držitel je v dobré víře, že mu věc patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, ačkoli vlastníkem není. Takové podmínky oprávněné držby však nelze dovodit v nyní projednávané věci u státu, který nabyl předmětnou nemovitost podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. do svého vlastnictví, nikoli držby. Znamená to, že výkon vlastnického práva státu k nemovitosti před datem uzavření smlouvy o vydání věci nepřichází do úvahy pro účely posouzení vydržení, resp. započítání doby držby právního předchůdce ve smyslu §134 odst. 3 obč. zák.
Výše škody, která žalobkyni vznikla tím, že žalovaná neoprávněně převedla nemovitost na třetí osoby, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§127 odst. 1 o. s. ř.). Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř., tomuto hodnocení však nepodléhají odborné závěry ve smyslu jejich správnosti. Hodnotí se především přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že ani v jednom z posudků, jimiž byl proveden důkaz, nebyla spolehlivě stanovena výše škody s ohledem na stáří, technický stav nemovitosti a časový odstup od škodné události, nepochybil, určil-li konečnou výši nároku podle své úvahy ve smyslu 136 o. s. ř. na základě údajů čerpaných z obou znaleckých posudků, které vyhodnotil jako nejpřesvědčivější, a svůj postup též náležitě odůvodnil. Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud při použití tohoto ustanovení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podmínky pro aplikaci §136 o. s. ř. byly v dané věci splněny, když soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud jako správné potvrdil, vyšel ze skutkového zjištění, že neoprávněným zcizením nemovitosti ze strany žalované vznikla žalobkyni škoda v podobě zmenšení jejího majetku o hodnotu nemovitosti. Soud prvního stupně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí nepoměrné obtíže pro zjišťování výše hodnoty nemovitosti v době neoprávněného převodu na manžele S. a při stanovení výše škody vzal v úvahu svá skutková zjištění, o něž opřel úvahu o určení výše nároku. Účelem dovolacího řízení není podrobný přezkum kvantifikace rozsahu škody postupem podle §136 o. s. ř., a tato otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1978/2007).
Domáhá-li se dovolatelka snížení náhrady škody podle §450 obč. zák. o provizi realitní kanceláři a daň z převodu nemovitosti, jež ze svého majetku vynaložila v souvislosti s prodejem předmětné nemovitosti manželům S., pomíjí, že je uhradila v přímé souvislosti s neoprávněným převodem nemovitosti v době, kdy byla seznámena s pravomocným soudním rozhodnutím konstatujícím neplatnost právního titulu, na jehož základě nabyla vlastnické právo. Tyto skutečnosti vylučují užití moderačního práva, jehož východiskem je úvaha, že v případech zvláštního zřetele hodných, došlo-li k neúmyslnému způsobení škody, by uložení povinnosti nahradit škodu v plném rozsahu bylo v rozporu s principy ekvity (spravedlnosti). Ani plnění povinnosti odvádět každý rok daň z nemovitosti nemůže představovat důvod zvláštního zřetele hodný, pro který by byla žalované kvantitativně snížena povinnost nahradit žalobkyni škodu. Lze uzavřít, že ani tyto námitky nezakládají přípustnost dovolání.
Kritizovaný postup odvolacího soudu při zjištění skutkového stavu věci pak představuje námitku vady řízení, k níž může (je-li opodstatněná) dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ. Rovněž zpochybňuje-li dovolatelka závěr o neprokázání nákladů na tzv. odregulování bytů v předmětném domě a předkládá-li vlastní verzi rozhodných skutečností, nesměřují její námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu. Tím však nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku podle §237 o. s. ř. založit, jak již shora uvedeno.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti procesně neúspěšné žalované právo, v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu