ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3858.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3858/2019-751
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Heršpická – správa nemovitostí, spol. s r. o. , IČO 27698785, se sídlem Strážní 7, 639 00 Brno, zastoupená JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou se sídlem Ponávka 185/2, Brno 602 00, proti žalovaným: 1. F. P. , narozený XY, 2. V. P. , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem Veveří 365/46, 602 00 Brno, o náhradu škody z předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 70/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, č. j. 15 Co 72/2019-698, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 6. 2019, č. j. 15 Co 72/2019-706, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení 52 751 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Michala Zahuty.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 28 C 70/2011-624, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 1 334 124 Kč (sestávající z náhrady nákladů na právní zastoupení v částce 353 433 Kč, nákladů na vícepráce způsobené přerušením stavby ve výši 480 691 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč) a 135 130 eur (ušlý zisk z nájmu za jeden rok), vše s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. V řízení, v němž se žalobkyně domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout v důsledku předběžných opatření vydaných na návrh žalovaných, vyšel soud ze zjištění, že žalobkyně zamýšlela vybudovat v Brně obchodní centrum (BAUHAUS). K její žádosti M. T., jako autorizovaný inspektor, certifikátem č. j. XY prohlásil, že provedl zkrácené stavební řízení, a stvrdil, že stavba Brno – Ivanovice, Obchodní centrum – Hobby Market, může být podle ověřené dokumentace a připojených dokladů provedena. Tentýž autorizovaný inspektor stvrdil možnost provedení dalších částí stavby (přeložky plynu, elektřiny, trafostanice, dopravního napojení a úpravy ulic Řečkovická a Černohorská), a to certifikáty č. j. XY, č. j. XY a č. j. XY. Všechny tyto certifikáty byly vydány, aniž bylo zjišťováno stanovisko dotčených osob (sousedů) včetně žalovaných. Rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 27. 10. 2009, č. j. MMB/0231925/2009, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 15. 2. 2010, č. j. JMK 172316/2009, byla povolena stavba vodních děl, prodloužení vodovodního řadu, přeložka a prodloužení splaškové kanalizace, odlučovač ropných látek, retenční nádrž a výústní objekt v rámci výstavby obchodního centra. Obvodní soud pro Prahu 4 k návrhu žalovaných (a manželů V.) usnesením ze dne 9. 7. 2010, č. j. 9 C 6/2010-16, nařídil předběžné opatření, kterým byla žalobkyni uložena povinnost zdržet se realizace staveb povolených certifikáty č. j. XY, č. j. XY a č. j. XY, a usnesením ze dne 10. 8. 2010, č. j. 9 C 6/2010-34, nařídil předběžné opatření, kterým byla žalobkyni uložena povinnost zdržet se realizace staveb povolených certifikátem č. j. XY a rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 15. 2. 2010, č. j. JMK 172316/2009. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně usneseními ze dne 15. 9. 2010, č. j. 53 Co 405/2010-71, a ze dne 22. 10. 2010, č. j. 53 Co 465/2010-89, tato usnesení změnil tak, že návrhy na nařízení předběžných opatření zamítl. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 11. 2012, č. j. 9 C 6/2010-188, byla zamítnuta žaloba žalovaných a R. a J. V. na určení, že certifikát č. j. XY je neplatný (tento rozsudek byl následně zrušen pro zpětvzetí žaloby). Následovala řada (zejména správních) řízení, v nichž byl vydán značný počet rozhodnutí (současně žalobkyně realizovala stavbu, která byla v roce 2012 kolaudována a poté provozována jako BAUHAUS), přičemž soud prvního stupně vycházel především z rozhodnutí následujících: Zvláštní senát usnesením ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012-9, dospěl (oproti předchozím právním závěrům Nejvyššího správního soudu) k závěru, že autorizovaný inspektor vydává certifikáty jako soukromá osoba na základě soukromoprávní smlouvy, není správním orgánem, a certifikát tak nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 s. ř. s. a §67 s. ř., přičemž všechny osoby (krom stavebníka), které by mohly být dotčeny vznikem práva stavby, včetně opomenutých sousedů, mohou využít postupu dle §142 s. ř., tj. žádat o určení právního vztahu. Rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 As 66/2016-104 vyslovil Nejvyšší správní soud závazný právní názor, že mj. žalovaní byli v daném případě opomenuti jako účastníci stavebního řízení (v jeho zkrácené formě), a stavební orgán tak musí znovu posoudit, zda právo provést stavbu na základě zmíněných certifikátů vzniklo, či nikoli, přičemž výrok stavebního úřadu, že právo stavby nevzniklo, by znamenal, že stavba byla realizována bez stavebního povolení. Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 30. 6. 2017, č. j. JMK 98052/2017, potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 10. 3. 2017, č. j. MMB/0104559/2017, sp. zn. OUSR/MMB/0348834/2016, kterým správní orgán deklaroval, že žalobkyni nevzniklo právo stavby nazvané „Brno-Ivanovice, Obchodní centrum Hobby – Market“ stvrzené certifikátem č. j. XY. V rozhodnutí uvedl, že napadeným certifikátem byl povolen rozsáhlý soubor staveb, zejména hlavního objektu o rozměrech 180,5 x 126 x 10 m, parkoviště, chodníků a zásobovacího dvora o ploše 14 100 m 2 , i komunikací v rozsahu dalších 5 080 m 2 , a dovodil, že u všech žadatelů (včetně žalovaných) nelze vyloučit přímé dotčení jejich vlastnických práv, měli tedy právo se ve zkráceném stavebním řízení ke stavbě vyjádřit, což je zákonným předpokladem vydání certifikátu. Rozhodnutími ze dne 7. 9. 2018, č. j. MMB/0352642/2018, a č. j. MMB/0362473/2018, zamítl Magistrát města Brna žádost žalovaných o vydání rozhodnutí o tom, že žalobkyni nevzniklo právo stavby povolené certifikáty č. j. xy a č. j. xy (přeložky plynu a elektřiny). Po právní stránce posoudil soud prvního stupně zjištěný skutkový stav podle §77a o. s. ř. a dovodil, že předpoklad zániku nařízeného předběžného opatření z jiného důvodu než proto, že bylo návrhu vyhověno, byl splněn. Avšak dalším předpokladem je, že škoda musí být bezprostředním následkem předběžného opatření, tj. předběžné opatření musí být jedinou nebo hlavní příčinou vzniku škody. Jestliže žalobkyni právo stavby podle certifikátu č. j. XY nevzniklo, nemohla jí předběžnými opatřeními vzniknout škoda nebo nemajetková újma podle §77a odst. 1 o. s. ř, neboť oprávnění žalobkyně provádět stavbu nemohlo být přerušeno, když jí takové právo nenáleželo. Uzavřel, že skutečnost, že právo stavby nevzniklo pouze u stavby stvrzené certifikátem č. j. XY, není rozhodná, neboť právě tímto certifikátem byly stvrzeny rozsáhlé stavební práce (stavba objektu obchodního centra a přímo souvisejících ploch), tedy výsledku, ke kterému celé snažení žalobkyně směřovalo, přičemž ostatní stavby (stvrzené zbývajícími certifikáty i stavebním povolením) představovaly související stavební činnost, bez níž by stavbu obchodního centra BAUHAUS sice nešlo uskutečnit, jež by však bez realizace stavby stvrzené certifikátem č. j. XY nemělo smysl provádět; všechny stavby jsou jedním funkčním celkem. Uzavřel rovněž, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť žalobkyně zavdala příčinu k obraně práv žalovaných, kterou realizovali mimo jiné i předběžnými opatřeními. Práva žalovaných byla při vydání certifikátu č. j. XY v rozporu s právní úpravou pominuta, žalovaní se tak bránili důvodně, byť zprvu nevhodným způsobem, což však nelze pro složitost právní úpravy a jejího výkladu klást k jejich tíži. Odpovědnost za provádění stavby na základě certifikátu vydaného v rozporu s právní úpravou spočívá nepochybně na straně žalobkyně. S odkazem na §3030 a §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) soud uzavřel, že pokud by bylo žalobě vyhověno, těžila by žalobkyně z protiprávního stavu, který vyvolala tím, že zhotovila rozsáhlou stavbu obchodního centra v rozporu s právem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, č. j. 15 Co 72/2019-698, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 6. 2019, č. j. 15 Co 72/2019 -706, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a výroku o náhradě nákladů řízení státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho hodnocením právním, které doplnil následujícími závěry. Ohledně nároku na náhradu škody za právní zastoupení (353 433 Kč) uzavřel, že není zřejmé, z jakého titulu se žalobkyně této částky domáhá. Odkazuje-li na řízení vedené před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 6/2010 (čl. IV žaloby), byla žalobkyni náhrada nákladů řízení, jež požadovala, přiznána. Jiné řízení pak v žalobě nespecifikovala (čl. VI žaloby). Nárok na náhradu nemajetkové újmy (500 000 Kč), jež měla vzniknout medializací zprávy o nařízení předběžných opatření, přičemž média měla být informována mimo jiné i žalovanými, shledal odvolací soud nedůvodným proto, že již z žalobních tvrzení jednoznačně vyplývá, že újma nastala v důsledku medializace, nikoli vydání předběžných opatření, a došlo tak k přetržení kauzálního nexu. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o rozpornosti nároku žalobkyně s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., přičemž vzal v úvahu i §3 odst. 2 písm. f), §3 odst. 3, §6 a §8 o. z. Žalobkyně započala rozsáhlou stavbu, kterou je třeba vnímat jako celek, na základě dokumentu vydaného v rozporu se zákonem, o čemž žalobkyně věděla, případně musela či měla vědět, protože i podle tehdy platné úpravy ani ve zkráceném řízení nelze opomenout osoby, které by mohly být stavbou dotčeny, a jejich připomínkami je třeba se stanoveným způsobem zabývat. Toto právo žalovaných bylo flagrantně porušeno, což bylo způsobeno obejitím právní úpravy, přičemž za tento nesprávný postup nese odpovědnost žalobkyně. Požadavek žalobkyně na náhradu škody za daných okolností je nejen v rozporu s dobrými mravy, ale i v rozporu s obecně vnímaným pojmem spravedlnosti.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky neřešené. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že posouzení účastenství žalovaných ve stavebním řízení není právně jednoduchou otázkou, proto měly soudy řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do rozhodnutí v soudním řízení správním, odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2012 (správně 14. 11. 2012), sp. zn. 21 Cdo 3945/2011, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3399/2013, a v této souvislosti k řešení předkládá otázku procesního práva, zda je soud povinen přerušit soudní řízení, je-li vydáno pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu, jež je přezkoumáváno ve správním řízení. Nesprávně posouzena podle dovolatelů byla i předběžná otázka potencionálního účastenství žalovaných ve stavebním řízení podle §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, které dává stavebnímu úřadu prostor pro správní uvážení. Ze závěrů obsažených v nálezech Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, a ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 59/99, a popisu místních poměrů dovolatelka dovozuje, že žalovaní by účastníky stavebního řízení nebyli. Za vadný považuje i závěr soudu, že pro rozhodnutí ve věci není podstatné, jak skončí dosud probíhající správní řízení nebo jaký je charakter certifikátu, neboť měl-li by certifikát č. XY povahu správního aktu, uplatnila by se presumpce jeho správnosti (rozhodnutí ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, nebo ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 953/2005) a odvolací soud by sám nemohl předběžnou otázku účastenství žalovaných ve stavebním řízení posuzovat. Skutková zjištění odvolacího soudu o úmyslu dovolatelky obejít za použití certifikátů autorizovaného inspektora žalované, o tom, že věděla nebo měla vědět o započetí stavby na základě dokumentu vydaného v rozporu se zákonem či o žalobě jako mementu pro vzpurné odpůrce stavby, nemají dle dovolatelky oporu v provedeném dokazování, čímž se soud odchýlil od ustálené judikatury. Jednání žalobkyně nebylo v rozporu s dobrými mravy, neboť využitím institutu certifikátu autorizovaného inspektora zvolila postup, který jí umožnil zákon. Předkládá otázku, zda se na takové jednání vztahuje domněnka poctivosti podle §7 o. z., a pokud ano, zda žalovaní nesou důkazní břemeno k prokázání opaku. Pro posouzení dovolatelkou uplatněného nároku je dle ní nevýznamné rozhodnutí stavebního úřadu, že jí nevzniklo právo stavby podle certifikátu č. XY, neboť pro rozhodnutí je podstatné, že v důsledku předběžných opatření musela vynaložit náklady související se změnou svých závazků vůči třetím subjektům a na zajištění staveniště, když všechny předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu podle §77a o. s. ř. byly splněny. Složitost a nedokonalost právní úpravy nelze přičítat k tíži žalovaným, ale ani žalobkyni, což učinil odvolací soud a tím porušil princip rovnosti účastníků řízení, když navíc tato okolnost na posouzení nároku vliv nemá. Dovolatelka nesouhlasí s posouzením celé stavby jako funkčního celku. Soudy pominuly, že předběžnými opatřeními byly zakázány i práce povolené certifikáty č. j. XY, č. j. XY, č. j. XY a stavebním povolením vydaným v běžném stavebním řízení, jež byly vydány v souladu se zákonem. Odvolací soud měl zkoumat, na základě kterého konkrétního certifikátu byly prováděny stavební práce, které musela žalobkyně v důsledku předběžných opatření zastavit. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že je považují za nedůvodné. Přerušení řízení podléhalo posouzení soudu z hlediska účelnosti a v projednávané věci by zbytečně prodloužilo řízení o řadu let. Při řešení účastenství žalovaných ve stavebním řízení žalobkyně toliko polemizuje se skutkovými zjištěními. Řešení otázky právní povahy certifikátu autorizovaného inspektora nemůže mít vliv na správnost napadeného rozsudku. Žalovaní se ztotožňují se závěrem soudu o postupu žalobkyně v rozporu s dobrými mravy a i posouzení stavby jako jednoho funkčního celku považují za správné. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žaloba byla ohledně částky 353 433 Kč, jako náhrady škody za právní zastoupení, zamítnuta proto, že není zřejmý právní titul uplatněného nároku, a ohledně nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč pak proto, že není dána příčinná souvislost. Dovolatelka správnost těchto závěrů v dovolání nenapadá (dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovým vymezením). Z tohoto důvodu není dovolání ve vztahu k těmto nárokům přípustné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17).
Dále se dovolací soud zabýval pouze přípustností dovolání proti části výroku, jíž bylo rozhodnuto o nároku dovolatelky na náhradu škody za vícepráce způsobené přerušením stavby předběžným opatřením ve výši 480 691 Kč s příslušenstvím a o nároku na ušlý zisk ve výši 135 130 eur s příslušenstvím.
Z hlediska hmotného práva se podle §3079 odst. 1 o. z. věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Odvolací soud založil své rozhodnutí (mimo jiné) na právním závěru, že je sice splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti žalovaných za škodu podle §77a o. s. ř., neboť předběžné opatření nařízené i k jejich návrhu zaniklo z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno nebo byl nárok uspokojen, avšak požadavek žalobkyně na náhradu škody považoval za rozporný s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Pojem „dobré mravy“ v intencích §3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud vyložil opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí. V nich vyslovil, že toto ustanovení je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Jeho smyslem je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, pod č. 62/1997, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, nebo ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2582/2010). Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti a poctivého jednání. Jak uvádí Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08).
V citované judikatuře Nejvyšší soud rovněž dovodil, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda je právo uplatňováno v rozporu s dobrými mravy, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právní norem s relativně neurčitou hypotézou srov. kromě již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96, např. rozsudek ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Odvolací soud posuzoval situaci, kdy žalobkyně s úmyslem vybudovat rozsáhlý nákupní areál v těsné blízkosti nemovitosti žalovaných (i dalších dotčených osob, jež nejsou účastníky tohoto řízení) obešla jejich zákonné právo se k takové stavbě vyjádřit a začala ji realizovat, čemuž se žalovaní bránili podáním návrhu na vydání předběžných opatření zákazu stavby. Předběžná opatření soud prvního stupně vydal, avšak odvolací soud jeho rozhodnutí změnil tak, že návrhy zamítl, a tím byl založen předpoklad odpovědnosti žalovaných za škodu podle §77a o. s. ř. Odvolací soud spatřuje rozpor s dobrými mravy v tom, že žalobkyně, jež pominula zákonná práva žalovaných, a sama tak vyvolala protiprávní stav, jemuž se žalovaní právem bránili, se po nich domáhá odškodnění v pro ně likvidační výši (převyšujícího 4 miliony korun), a to za situace, kdy od roku 2012 bere z dokončené stavby nemalé užitky, přestože (jak se později ukázalo) jí právo stavby k objektu obchodního centra nevzniklo. Tuto úvahu odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou. Námitka dovolatelky, že její postup odpovídal tehdejším právním předpisům, neobstojí, neboť soudní ochrana je poskytnuta pouze při splnění určitých požadavků, k nimž náleží i obecná podmínka, podle níž výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001). Žalobkyní zvolený zkrácený postup stavebního řízení sice zákon tehdy připouštěl, ale ukázalo se (po mnoha řízeních), že byl špatně realizován, neboť jím nelze zkrátit práva dotčených osob (mimo jiné i žalovaných), což žalobkyně jako stavebník, který za stavbu odpovídá, učinila. Rozpor s dobrými mravy odvolací soud nespatřuje v tom, že k legalizaci stavby zvolila pro ni nejvýhodnější postup (jak se nesprávně domnívá dovolatelka), nemravným však shledal, že za situace, kdy zneužila nedokonalé právní úpravy k vlastnímu prospěchu (realizaci stavby) na úkor žalovaných, kterým tak byla odňata možnost, aby jejich případný nesouhlas se stavbou byl posouzen příslušnými správními orgány, se po žalovaných domáhá náhrady škody v likvidační výši. Nehledě k tomu, že vydaná předběžná opatření bránila stavbě pouze po dobu jejich účinnosti (asi 3 měsíce). Z hlediska posouzení rozpornosti uplatnění práva žalobkyní v rozporu s dobrými mravy je rovněž nepodstatné, jaké bude konečné rozhodnutí správních orgánů ohledně práva stavby žalobkyně. Ostatně z již vydaných rozhodnutí (až 8 let po vydání předběžných opatření, kdy z této doby již 6 let je stavba dostavěná a žalobkyni z ní plynou nemalé zisky) nepochybně vyplývá, že práva žalovaných byla v rozporu se zákonem pominuta. K argumentu, že žalobkyně v projednávané věci podanou žalobou nesledovala zastrašování žalovaných a dalších osob, lze poznamenat, že pokud by žalobkyni šlo jen o nahrazení škody, žalovala by i další navrhovatele předběžných opatření (manžele V.) a nikoli jen žalované, kteří byli v obraně proti její stavební činnosti dlouhodobě aktivní. S ohledem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod č. 4/2016 Sbírky, není na místě věc posuzovat podle §7 o. z.
Z hlediska posouzení souladnosti žalobkyní uplatňovaného práva s dobrými mravy se lze ztotožnit se závěrem soudů nižších stupňů, že na stavbu obchodního centra je nutno pohlížet jako jeden funkční celek. Snaha žalobkyně směřovala k realizaci rozsáhlé stavby obchodního centra na základě certifikátu č. j. XY (ve vztahu k níž bylo posléze soudy deklarováno, že právo stavby nevzniklo). Ostatní stavby (přeložky plynovodu, elektrického vedení, stavby vodních děl a dopravního napojení a úprav ulic Řečkovická a Černohorská) soud hodnotil správně pouze jako stavební činnost související se stavbou obchodního centra. Tyto stavby bylo sice k vybudování obchodního centra nutno uskutečnit, avšak žalobkyně by je nerealizovala (nezapočala), kdyby zároveň nedocházelo k výstavbě budovy hobby marketu. Proto skutečnost, že certifikáty č. j. XY, č. j. XY, č. j. XY a rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 15. 2. 2010, č. j. JMK 172316/2009, byly řádně vydány a práva žalovaných jimi nebyla dotčena, nezpochybňuje posouzení rozpornosti postupu žalobkyně s dobrými mravy.
Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že žalobkyně uplatňuje právo na náhradu škody v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák., není zjevně nepřiměřený, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, a nezakládá tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku dovolatelky nevyhověl (nárok byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatelky nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky).
Dovolatelkou uplatněné námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky). Namítaná judikatura (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, nebo ze dne 25. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008), podle níž bylo možné podat dovolání také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není pro posouzení přípustnosti dovolání v projednávané věci případná, neboť odpovídá právní úpravě před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. účinným od 1. 1. 2013; od účinnosti této novely v judikátech uvedený dovolací důvod přípustnost dovolání nezakládá.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že soudy měly řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a že otázku potenciálního účastenství žalovaných ve stavebním řízení, pokud by probíhalo namísto vydání certifikátu autorizovaného inspektora, neměl právo řešit jako otázku předběžnou, jde o námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 43 296 Kč vypočtené z tarifní hodnoty 4 688 726 Kč podle §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) a náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem 52 751 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 9. 9. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu