ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.1442.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 1442/2021-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Z. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Patrikem Altnerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nad olšinami 2445/27, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 260/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2021, č. j. 20 Co 377/2020-163 , takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 20 Co 377/2020-163, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soud prvního stupně) ze dne 16. 7. 2020, č. j. 67 C 260/2018-128, kterým zamítl žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu tam specifikovaného bytu, doručené žalobkyni 30. 7. 2018, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobkyně není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněné otázky v souladu rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
Předně je třeba uvést, že dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek. Z obsahu dovolání je zřejmé, že ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů (zejména ohledně naplnění uplatněného výpovědního důvodu); skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně) nevykazují jakýkoliv nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu.
Jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., uplatnila rovněž výtkou, že nebyla poučena o koncentraci řízení a nemohla tak uplatnit další důkazy, jimiž by reagovala na provedené důkazy navržené žalovaným, čímž soudy porušily ustanovení §1 a 2 o. s. ř., princip rovnosti stran i její právo na spravedlivý proces. Tím však nevymezila otázku procesního práva, na jejímž řešení by záviselo právní posouzení věci napadeného rozhodnutí, pouze tvrdí, že odvolací soud zatížil řízení vadou. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Ostatně o takový případ se ani nejedná; účastníci řízení měli dostatečný prostor před soudy obou stupňů k označení důkazů k prokázání svých tvrzení, soudy provedly všechny důkazy významné pro právní posouzení věci a odvolací soud také dostatečně zdůvodnil, proč další důkazy neprováděl.
Způsobilý dovolací důvod (nesprávné právní posouzení) dovolatelka uplatňuje námitkami, že jednání, jež jí bylo vytýkáno žalovaným ve výzvě podle §2291 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále též jen o. z. (a to „soustavné slovní urážení a způsobování schválností ostatním nájemcům v domě a nechávání odpadků za dveřmi“, které zapáchají ve společných prostorách), nedosahovalo intenzity zvlášť závažného porušení povinností nájemce, navíc bylo ve výzvě popsáno pouze obecně, a nebyla jí poskytnuta přiměřená lhůta k jeho nápravě.
V rozsudku ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4713/2017 (na který poukázal i odvolací soud), Nejvyšší soud dovodil, že vysoký stupeň intenzity porušení povinností nájemce znamenající zvlášť závažné porušení jeho povinností ve smyslu §2291 odst. 1 a 2 o. z. může být naplněn jak v případě jeho chování, které už při jediném porušení povinnosti lze posoudit jako zvlášť závažné (velké poškození domu apod.), tak v případě chování, které - bylo-li by jen ojedinělé - by tuto intenzitu nenaplňovalo (nezaplacení jednoho nájemného, ojedinělé porušení nočního klidu). Za zvlášť závažné porušení povinností ho lze považovat proto, že jde o chování opakované, dlouhodobé (soustavné rušení nočního klidu, opakované znepřístupnění bytu, dlouhodobé neplacení nájemného, takže dluh převyšuje trojnásobek nájemného a nákladů na služby), případně jde o několik závadných jednání, které ve svém souhrnu již dosahují intenzity zvlášť závažného porušení povinností nájemce (současně neplatí opakovaně nájemné, ruší noční klid i jinak porušuje dobré mravy v domě).
Byť je třeba přisvědčit žalobkyni, že její závadné chování, které mělo spočívat „ve způsobování schválností ostatním nájemcům“, nebylo ve výzvě dostatečně určitě specifikováno (stalo se tak až ve výpovědi z nájmu bytu), zbývající dvě vytýkaná jednaní (soustavné slovní urážení ostatních nájemců a nechávání odpadků za dveřmi, které zapáchají ve společných prostorách) však již byla skutkově vymezena náležitým a dostačujícím způsobem. A protože tato její jednání již samy o sobě s ohledem na svou dlouhodobost a opakovanost naplňují intenzitu zvlášť závažného porušení povinností nájemce, je závěr odvolacího soudu, že výpověď byla oprávněná v souladu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu.
Neobstojí ani námitka dovolatelky, že jí nebyla poskytnuta přiměřená lhůta k nápravě závadného jednání. Vytýká-li pronajímatel nájemci, že nedodržuje pravidla obvyklá pro chování v domě a náležitý pořádek v domě (jak tomu bylo v projednávané věci), je namístě, aby od tohoto svého závadného jednání upustil nájemce „ihned“, „okamžitě“, nelze po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby ještě nějakou další dobu takové chování trpěl. Žádost o okamžité upuštění od takového chování lze považovat za přiměřenou lhůtu k nápravě ve smyslu ustanovení §2291 odst. 3 o. z. (k tomu srovnej již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4713/2017).
Dovolání žalobkyně proto Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 9. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu