ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.1472.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 1472/2021-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Ř., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Petrem Muchou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, proti žalovaným 1. B. M. , narozené XY, a 2. M. M. , narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o určení výše nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 52/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2021, č. j. 68 Co 8/2021-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) – poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 21. 1. 2020, č. j. 26 C 52/2019-53, zrušil Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 28. 5. 2020, č. j. 68 Co 142/2020-75, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 26 C 52/2019-85, určil, že výše nájemného, které jsou žalovaní povinni platit žalobkyni od 27. 2. 2019 za užívání bytu č. 11 nacházejícího se v 6. a 7. nadzemním podlaží v XY (dále též jen „Byt“), činí 30.860 Kč měsíčně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 68 Co 8/2021-107, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o určení výše nájemného, ve výroku II změnil výši náhrady nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu (k jeho doplnění, jež bylo podáno po uplynutí dovolací lhůty, dovolací soud nepřihlížel), Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Žalovaní v dovolání zpochybnili jednak závěr odvolacího soudu o výši obvyklého nájemného, vytýkali mu, že nesprávně vycházel ze závěrů znaleckého posudku Ing. Jana Beneše („otázka č. 1“), a dále závěr, že pro žalobkyni neplatil limit uvedený v §2249 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“ („otázka č. 2“).
U otázky č. 1 zpochybňují dovolatelé závěry znaleckého posudku, znalci vytýkají, že nesprávně posoudil stav Bytu, nepřihlédl k jednotlivým vadám a nezohlednil je při stanovení výše obvyklého nájemného. Otázku, zda je znalec při určování výše nájemného obvyklého v místě a čase povinen jednoznačně ohodnotit veškeré jednotlivé zjištěné vady samostatně a odečíst takto zjištěnou částku od vypočtené obvyklé výše nájemného, považovali v rozhodnutích Nejvyššího soudu za doposud neřešenou.
Takto vymezená dovolací otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť jí ve skutečnosti zpochybňují právní posouzení věci učiněné odvolacím soud prostřednictvím skutkových námitek a nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování. Uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Soud věcnou správnost odborných závěrů přezkoumávat nemůže (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015). Odvolací soud hodnotil závěr znaleckého posudku a v souladu s touto ustálenou soudní praxí dospěl k názoru, že je náležitě odůvodněn, podložen obsahem nálezu, a znalec přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat, včetně stavu Bytu. Závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů, jeho zjištění odpovídají obsahu spisu a nevykazují jakýkoliv významný nesoulad.
U otázky č. 2 dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu, že bylo namístě aplikovat ustanovení §3074 odst. 2 o. z., a proto žalobkyně nemusela postupovat podle §2249 odst. 1 o. z. Vytýkali mu, že nesprávně posoudil obsah dohody účastníků z března 2018, měli za to, že se v ní dohodli o zvýšení nájemného od ledna 2018, nikoliv (jak nesprávně dovodil odvolací soud) na odpadnutí důvodu pro snížení nájemného pro vady a vrácení nájemného na výši stanovenou jednostranným oznámením žalobkyně o zvýšení nájemného ze dne 21. 9. 2011. Celkové zvýšení nájemného, které jim mohla žalobkyně navrhnout, proto nesmělo překročit za poslední tři roky 20 %, což však žalobkyně nedodržela, a soud neměl k jejímu návrhu podle §2249 odst. 1 o. z. přihlížet.
U této otázky sice dovolatelé uvádějí, s jakými závěry odvolacího soudu nesouhlasí, aniž by však k této otázce vylíčili předpoklady přípustnosti dovolání (§237 - 238a o. s. ř.) a ani z obsahu dovolání nelze zjistit, zda má jít o otázku v rozhodnutích dovolacího soudu doposud neřešenou, nebo zda se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo zda je tato otázka v rozhodnutích dovolacího soudu řešena rozdílně, případně zda se má dovolací soud při jejím řešení odchýlit od některého svého předcházejícího rozhodnutí.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné u každé otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud se proto u otázky č. 2 věcnou správností závěrů odvolacího soudu zabývat nemohl.
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou (zejména ve vztahu k dokazování znaleckým posudkem), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatňují rovněž jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení přitom může dovolací soud přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.)
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 9. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu