ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.1617.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 1617/2021-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. R. , bytem XY, adresa pro doručování: XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Praha 6, Na hutích 661/9, proti žalované MAFRA, a.s. , se sídlem Praha 5, Karla Engliše 519/11, IČO: 45313351, o ochranu osobnosti a zaplacení zadostiučinění v částce 5.000.000,- Kč, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2018, č. j. 58 Co 402/2017-74, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2018, č. j. 4 Co 135/2018-88, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Co 402/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2020, č. j. 3 Co 55/2020-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. června 2018, č. j. 4 Co 135/2018-88, potvrdil usnesení ze dne 23. dubna 2018, č. j. 58 Co 402/2017-74, jímž mu Městský soud v Praze (soud prvního stupně) nepřiznal osvobození od soudních poplatků pro řízení o žalobě pro zmatečnost, kterou napadl tam specifikovaná usnesení, jimiž soudy nižších stupňů nevyhověly jeho žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků pro řízení o věci samé (tj. pro řízení o ochranu osobnosti a zaplacení zadostiučinění v částce 5.000.000,- Kč).
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 15. června 2020, č. j. 58 Co 402/2017-142, zastavil řízení o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti shora uvedeným usnesením obou soudů (dále též jen „Žaloba“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 31. července 2020, č. j. 3 Co 55/2020-156, potvrdil citované usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Konstatoval, že poté, co žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků pro řízení o Žalobě, jej usnesením ze dne 14. května 2020, č. j. 58 Co 402/2017-141 (dále jen „výzva soudu prvního stupně“), které mu bylo doručeno dne 21. května 2020, soud prvního stupně vyzval, aby v tam uvedené lhůtě zaplatil soudní poplatek z předmětné žaloby ve výši 5.000,- Kč; zároveň ho poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení zastaveno. Uvedené výzvě však žalobce nevyhověl a ve stanovené lhůtě předepsaný soudní poplatek nezaplatil. Proto bylo řízení o Žalobě zastaveno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř. “); přitom nepřihlížel k obsahu dovolatelova podání z 29. října 2020 (viz č. l. 165 až 167 spisu), neboť nebylo sepsáno advokátem (§241a odst. 5 o. s. ř.).
Podle §50f odst. 3 o. s. ř. doručuje-li soud písemnost při úkonu, o němž se nepořizuje protokol, nebo prostřednictvím doručujícího orgánu, vyznačí se doručení písemnosti na doručence. Doručenka je veřejnou listinou. Není-li prokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé.
Soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. ledna 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008, uveřejněné pod č. 67/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 67/2010“) se již v minulosti (tj. v poměrech právní úpravy účinné do 30. června 2009) ustálila v názoru, že doručenka byla listinou, která měla povahu veřejné listiny (od 1. července 2009 výslovně prohlašuje doručenku za veřejnou listinu ustanovení §50f odst. 3 o. s. ř.); to platilo i tehdy, neměla-li doručenka všechny náležitosti, které podle zákona musela obsahovat. Každý údaj, který byl (ve skutečnosti) na doručence uveden, se považoval za pravdivý, nebyl-li dokázán opak. „Opak“ prokazoval (pomocí důkazních prostředků) ten, kdo ho za řízení tvrdil, a nesl procesní odpovědnost (důkazní břemeno) za to, že nebyl zjištěn. Od uvedených právních názorů se dovolací soud neodklání ani v poměrech současné právní úpravy obsažené v §50f odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. září 2019, sp. zn. 32 Cdo 2324/2019 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 14. ledna 2020, sp. zn. III. ÚS 3912/19/).
Odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), vycházel-li při úvaze o doručení výzvy soudu prvního stupně dovolateli z údajů, které byly uvedeny na doručence na č. l. 141 spisu. Tvrzené nedostatky této doručenky, i kdyby byly dány (přinejmenším v případě tvrzené absence náležitostí podle §50g odst. 1 písm. i/ a odst. 2 o. s. ř. tomu tak ovšem nebylo), totiž nikterak neškodí údajům, které doručenka skutečně obsahovala, tedy – řečeno jinak – nezavdávají příčinu dovozovat, jak to nesprávně činí dovolatel, že tyto údaje jsou – bez dalšího – nepravdivé. Je tomu tak proto, že každý údaj, který byl (ve skutečnosti) na doručence uveden, se považuje za pravdivý, nebyl-li dokázán opak; to platí i tehdy, nemá-li doručenka všechny náležitosti, které podle zákona musí obsahovat. Opačný výklad, zastávaný dovolatelem, že neobsahuje-li doručenka všechny zákonem stanovené náležitosti, pak již nemůže sloužit jako průkaz doručení písemnosti (a to bez zřetele k tomu, jaké údaje ve skutečnosti obsahuje), je nutno pokládat za absurdní, neboť v jeho důsledku by ustanovení §50f odst. 3 věty třetí o. s. ř. pozbylo veškerý smysl. Proto nebyl v dané věci přiléhavý ani dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. dubna 2008, sp. zn. 32 Odo 1577/2006. V této souvislosti je navíc zapotřebí zdůraznit, že z odůvodnění citovaného rozhodnutí se tak kategorický závěr, jaký v dovolání prezentoval dovolatel, ve skutečnosti nepodává. Přitom však nelze ani opomenout, že na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 15. října 2008 nebyl zmíněný rozsudek schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a že názory tam vyjádřené jasně odmítla i následná judikaturní praxe (o tom svědčí zejména již citované R 67/2010; k otázce označování doručovaných písemností srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 17. července 2012, sp. zn. 26 Cdo 2837/2011 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 15. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 3432/12/).
Mimo rámec uvedeného dovolací soud pro úplnost podotýká, že dovolatel se v dovolání pokusil zpochybnit (byť – jak vyplývá z předchozího odstavce – neúspěšně) pouze „pravdivost“ údajů uvedených na sporné doručence. Ani náznakem však již nezpochybnil „výpovědní hodnotu“ těchto údajů, tj. jejich způsobilost osvědčit, že výzva soudu prvního stupně mu byla doručena, a to právě dne 21. května 2020, jak uzavřel odvolací soud. Z tohoto úhlu pohledu tudíž nemohl být uvedený právní závěr podroben dovolacímu přezkumu. I proto tedy dovolací soud z tohoto závěru vycházel též v následující úvaze o namítané vadě řízení.
Vzhledem k charakteru ostatních dovolacích námitek (jejichž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že v napadeném usnesení „neadresoval skutečnost“ , že v mezidobí od rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení o Žalobě do vydání napadeného usnesení opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků, a to – podle něj – s poukazem na změnu poměrů, jíž blíže specifikoval v dovolání) je zapotřebí dále také zdůraznit, že vady řízení, které dovolatel těmito námitkami uplatnil, nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a 229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
K namítané jiné vadě řízení dovolací soud přesto pokládá za potřebné v tomto konkrétním případě výjimečně podotknout, že z hlediska ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou právě jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu však v posuzované věci evidentně nešlo. V této souvislosti totiž nelze ztratit ze zřetele, že žádost o osvobození od soudních poplatků lze s účinky zabraňujícími zastavení řízení pro nezaplacení poplatku podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném od 30. září 2017, podat nejpozději v poslední den lhůty určené soudem pro jeho zaplacení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 16. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, uveřejněné pod č. 1/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 3. září 2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19/). Jelikož dovolateli se nepodařilo (úspěšně) zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že výzva soudu prvního stupně mu byla doručena dne 21. května 2020 (viz výklad shora), je namístě vycházet z úvahy, že tam stanovená patnáctidenní lhůta (běžící od doručení této výzvy) k zaplacení soudního poplatku mu uplynula dnem 5. června 2020. Podal-li tedy novou (opakovanou) žádost o osvobození od soudních poplatků osobně u odvolacího soudu až dne 30. června 2020 (viz podání na č. l. 145 až 151 spisu), učinil tak po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku z Žaloby. Se zřetelem k citované judikatuře je tudíž evidentní, že dotčené (opětovné) žádosti o poplatkovou úlevu již nebylo možné vyhovět (pro její opožděnost). Třebaže tedy odvolací soud o uvedené žádosti samostatně nerozhodl a ani se s ní nevypořádal v odůvodnění napadeného usnesení (tj. v usnesení, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku), je nepochybné, že na správnost daného (potvrzujícího) rozhodnutí to nemohlo mít žádný vliv; soud prvního stupně totiž postupoval správně, jestliže po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku řízení o Žalobě zastavil, a opožděná (opětovná) žádost o poplatkovou úlevu na tom již nemohla nic změnit.
Z řečeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci a (současně) vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§243 o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu