ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2296.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2296/2021-529
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně ARJA REAL INVEST, s. r. o. , se sídlem v Brně, Králova 279/9, IČO 26911591, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, proti žalovanému J. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem se sídlem ve Brně, Hlinky 155/86, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 150/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2020, č. j. 19 Co 273/2019-394, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, č. j. 12 C 150/2017-157, uložil žalovanému povinnost vyklidit a odevzdat ve výroku specifikovaný byt ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III.); současně zamítl žalobu vůči tehdy také žalované J. S. (výrok II.) a nepřiznal jí právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 7. 2020, č. j. 19 Co 273/2019-394, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. ve vztahu k žalovanému potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že žalobkyně jako pronajímatelka a J. S. a žalovaný jako nájemci uzavřeli dne 17. 12. 2016 nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. 1. 2017 do 31. 3. 2017, ve které si strany ujednaly, že nájemní vztah skončí nejpozději uplynutím doby nájmu, a výslovně vyloučily použití §2285 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Nájemci neplatili řádně a včas sjednané nájemné ani splátky kauce, žalobkyní byli o splnění této své povinnosti opakovaně upomínáni a upozorněni na to, že nájemní vztah končí 31. 3. 2017 a v žádném případě nebude prodloužen. Odvolací soud uzavřel, že nájemní vztah k bytu nájemcům zanikl dnem 31. 3. 2017 a žalovanému (který na rozdíl od J. S. byt dobrovolně nevyklidil) uložil ve smyslu §1040 odst. 1 o. z. povinnost jej vyklidit a předat žalobkyni.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť otázka předložená k dovolacímu přezkumu (zda v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §2 odst. 3 o. z. v tom smyslu, že by bylo namístě žalobu zamítnout, resp. vyklizovací povinnost dovolatele podmínit zajištěním bytové náhrady) byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, přičemž uvedené ustanovení patřilo k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž vymezení tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, proto i v tomto případě je dovolací přezkum založen na posouzení úvah odvolacího soudu z hlediska přiměřenosti. Ustálená judikatura vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 460/2014 - ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3653/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 - ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09).
S účinností od 1. 1. 2014 je problematika dobrých mravů obsažena v §2 odst. 3 o. z. a v §8 o. z., který vylučuje právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017).
Odvolací soud se otázkou možného výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ze strany žalobkyně zabýval, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak i na straně žalobkyně, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci (že žalovaný užívá byt bez právního důvodu delší dobu, za jeho užívání neplatí a chová se problematicky k sousedům) a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Jeho závěr se v tomto směru neodchyluje ani od dovolatelem zmíněného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a od další z něj vycházející judikatury), které řeší postup soudu v případě, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení v rozporu s dobrými mravy shledán byl.
V souladu s ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že užívá-li někdo nemovitost bez právního důvodu, nelze mu v souvislosti s jeho vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytové náhrady, a to ani za použití analogie zákona, neboť o. z. pojem bytových náhrad (náhradního bytu a náhradního ubytování) z předchozí právní úpravy v §712 obč. zák. nepřevzal a jejich poskytování neupravuje. Judikaturu, která byla za účinnosti obč. zák. přijata k otázce vázanosti vyklizení na bytovou náhradu (jíž dovolatel zmiňuje) tak nelze v poměrech o. z. aplikovat. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3745/2019 - ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1259/20).
Rovněž nelze přehlédnout, že námitkou, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy, jak tvrdí dovolatel, o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Naopak lze dodat, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad a že soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a pečlivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a jaké skutečnosti z nich dovodily. Dovolatel předkládá vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení věci, v níž se navíc nepřípustně dovolává nových skutečností (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatel dále odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, uplatnil ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu („všechny výroky“). Napadá-li dovolatel tedy rovněž i výrok o nákladech řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění a navíc by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání bezodkladně. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu