ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.2343.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 2343/2020-132
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce M. R. , narozeného XY, se sídlem XY, PSČ 272 01, proti žalované S. a. B. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, o zaplacení 244.904 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 142/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 26 Co 215/2019-98, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 26 Co 215/2019-98, v prvním výroku v části, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 9. 2019, č. j. 3 C 142/2019-67, v té části výroku I., jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 122.452 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 2019 do zaplacení, a ve druhém výroku, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 9. 2019, č. j. 3 C 142/2019-67, v části výroku I., jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 122.452 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 2019 do zaplacení, a ve II. výroku, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
[1] Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. 3 C 142/2019-67, uložil žalované zaplatit žalobci 244.904 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:
1) Podle výpisu z obchodního rejstříku žalované ze dne 2. 4. 2019 jsou J. Š. (dále též jen „J. Š.“) a společnost G. (dále též jen „G.“) společníky žalované. Jediným jednatelem žalované byl do 14. 4. 2015 J. Š. a od 14. 4. 2015 je jím K. V. (dále též jen „K. V.“).
2) Dne 9. 3. 2015 uzavřely žalovaná zastoupená jednatelem J. Š. a UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., smlouvu o úvěru ve výši 20.000.000 Kč.
3) Dne 20. 3. 2015 podepsal J. Š. jako jednatel žalované žádost o čerpání úvěru ve výši 20.000.000 Kč.
4) Dne 5. 1. 2018 žalobce jako zástupce P. V. oznámil žalované, že došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky dne 2. 1. 2018, na základě které nabyl P. V. pohledávku J. Š. za žalovanou ve výši 5.630.000 Kč s příslušenstvím, a vyzval žalovanou k úhradě této pohledávky.
5) Dne 11. 10. 2018 uzavřeli žalobce se žalovanou zastoupenou společníkem J. Š. smlouvu o poskytování právních služeb, v níž se žalobce zavázal poskytovat žalované právní služby spočívající v zastupování před soudem ve sporu o náhradu újmy podle §71 odst. 1 a 4 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], ve výši 14.922.807,27 Kč s příslušenstvím proti G. a K. V.
6) Společnickou žalobou ze dne 25. 3. 2019 podanou proti G. a K. V. u Krajského soudu v Praze se žalovaná zastoupená žalobcem domáhá náhrady újmy ve výši 14.922.807,27 Kč s příslušenstvím.
7) Žalobce vyúčtoval žalované na základě smlouvy o poskytování právních služeb částku 244.904 Kč za 4 úkony právní služby.
[3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o poskytování právních služeb. Žalobce provedl pro žalovanou 4 úkony právní služby. Posuzované úkony právní služby jsou podle soudu účelně vynaložené, neboť J. Š. byl jako společník žalované oprávněn podat společnickou žalobu. Pro posouzení nároku žalobce na odměnu za vykonané právní služby je bez právního významu, zda společnická žaloba bude úspěšná či nikoliv.
[4] Soud neshledal právně významnou námitku žalované o kolizi zájmů žalobce a žalované spočívající v tom, že žalobce v jiném řízení zastupoval třetí osobu domáhající se finančního plnění vůči žalované a že v tomto řízení se domáhá na žalované zaplacení odměny za právní zastoupení. Případný střet zájmů by podle soudu měla řešit advokátní komora, nikoli soud v tomto řízení.
[5] Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu co do částky 122.452 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím, ve zbývající části I. výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[6] Odvolací soud po doplnění dokazování ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož žalobce a žalovaná dne 11. 10. 2018 platně uzavřeli smlouvu o poskytování právních služeb jako smlouvu příkazní podle §2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). J. Š. jako společník žalované byl oprávněn v souladu s §157 odst. 1 a 3 písm. b) z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, za žalovanou podat žalobu na náhradu újmy dle §71 z. o. k. a byl i oprávněn uzavřít smlouvu o poskytování právních služeb, a to v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 736/2016.
[7] Jako nedůvodnou shledal odvolací soud námitku žalované o zneužití práva ve smyslu §8 o. z. Uvedl, že „z obsahu společnické žaloby ze dne 25. 3. 2019 (který byl již sdělen k důkazu soudem I. stupně) vyplývá, že byla podána za účelem vymožení náhrady újmy způsobené neodůvodněným čerpáním finančních prostředků z úvěru, který jmenovaná obchodní společnost získala. Takto prezentovaný žalobní skutek nelze považovat za zneužití práva ani ve vztahu k žalované a ani ve vztahu k osobám, vůči kterým společnická žaloba směřuje. Skutečnost, zda tato žaloba bude shledána příslušným soudem jako věcně důvodná či nikoliv, nemá pro posouzení, zda jejím podáním mělo dojít k zneužití práva dle §8 o. z., či nikoli, žádný právní význam.“
[8] Rovněž námitka žalované, že smlouva o poskytování právních služeb je neplatným právním jednáním z důvodu existence střetu zájmů žalobce se zájmy žalované, je podle odvolacího soudu nedůvodná. Za pravdu dal odvolací soud žalované pouze v tom, že soud prvního stupně se nedůvodně odmítl touto námitkou věcně zabývat na základě nesprávné úvahy, že tuto otázku je oprávněna řešit jen profesní komora žalobce.
[9] Jedná-li žalobce za žalovanou v řízení o společnické žalobě a domáhá-li se jejím jménem plnění ve výši 14.922.807,27 Kč, jedná „prokazatelně“ v jejím zájmu, nikoli k její újmě. Na tomto závěru nemůže podle odvolacího soudu ničeho změnit ani skutečnost, že v jiném soudním řízení se žalobce domáhá vůči žalované plnění ve prospěch třetí osoby. Vedení takového řízení samo o sobě rozpor v zájmech neprokazuje. Pouhá domněnka rozporu není způsobilá rozpor založit. Tyto závěry platí podle odvolacího soudu i ve vztahu mezi tímto řízením a řízením o společnické žalobě.
[10] Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v otázce, „v jakém rozsahu prokázal žalobce svůj nárok na odměnu za zástupčí činnost“. Žalobci podle odvolacího soudu nepřísluší odměna za účtovaný úkon právní služby prezentovaný jako právní rozbor spolu s výzvou k plnění ze dne 12. 11. 2018 a dále za poradu s klientem uskutečněnou dne 23. 1. 2019 v délce tří hodin.
[11] Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zásada neúplné apelace, dvojinstančnosti řízení a předvídatelnosti práva), otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda podání společnické žaloby může být považováno za zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, a tudíž právní ochrany nepožívá ani jednání související), a otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (existence střetu zájmů zástupce a zastoupeného a její důsledek spočívající v absolutní neplatnosti plné moci).
[12] Zneužitím práva podat společnickou žalobu dochází podle dovolatelky k jejímu poškození, neboť musí platit soudní poplatek a právní služby žalobce, případně náhradu nákladů řízení.
[13] Dovolatelka, citujíc §8 o. z., namítá, že J. Š. se společnickou žalobou domáhá náhrady škody „za období, kdy sám vykonával funkci jednatele (a byl jednatelem jediným) a kdy podepisoval za dovolatelku veškeré dokumenty, jimiž mělo dojít ke vzniku škody“. Dovolatelka si těžko dokáže představit jasnější situaci, kdy se jedná o zjevné zneužití práva. Nepožívá-li zneužití práva právní ochrany, neměly by požívat ochrany ani úkony bezprostředně související, jako je právě požadavek na zaplacení odměny za právní služby.
[14] Dovolatelka namítá, že žalobce „spolupracuje“ se společníkem J. Š. „na vytváření nátlaku vůči dovolatelce, jejímu jednateli a společníkovi“. Dovolatelka byla připravena tyto skutečnosti soudu prokázat, ale soud prvního stupně měl za to, že se sporem nesouvisí, a odvolací soud argumentaci odmítl, aniž by seznámil dovolatelku se svým právním názorem a dal jí prostor doplnit tvrzení a důkazy.
[15] Odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3272/2017, dovolatelka uvádí, že k závěru o existenci střetu zájmů zástupce a zastoupeného ve smyslu §32 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nemusí být prokázáno konkrétní jednání žalobce ve vlastním zájmu ke škodě žalované, nýbrž „postačuje možnost navodit danou situaci, aniž by k ní muselo dojít“.
[16] Došlo-li ke střetu zájmů, mělo to podle dovolatelky (v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014, uveřejněného pod číslem 44/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4542/2010) za následek „absolutní neplatnost (absolutní neúčinnost) plné moci pro procesní i hmotněprávní úkony. Žalobce tedy nebyl oprávněn učinit za žalovanou předžalobní výzvu, přebírat její právní zastoupení, jednat se společníkem jakožto zástupcem žalované ani za ni podat žalobu. Nemohl mu tedy ani vzniknout nárok na odměnu za takto poskytnuté právní služby.“
[17] Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud postupoval ryze formalisticky v příkrém rozporu s (v dovolání citovanou) judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu a k rozhodnutí mu postačily obecné závěry, že podání společnické žaloby je v zájmu žalované, nikoli k její újmě, neboť se může domoci plnění, aniž by zohlednil konkrétní okolnosti daného případu, které dovolatelka opakovaně uváděla ve svých podáních i na jednáních konaných před oběma soudy.
[18] Dovolatelka má za to, že odvolací soud porušil zásadu neúplné apelace, dvojinstančnosti řízení a předvídatelnosti práva, když doplnil v odvolacím řízení dokazování, rozhodl částečně odlišně od soudu prvního stupně a částečně shodně na základě jiného právního názoru, aniž by předtím o něm strany poučil. Odvolací soud podle dovolatelky postupoval v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/2007, ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1099/2007, a nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02.
[19] Rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle dovolatelky pro obě strany značně překvapivé. O tom, že nejsou dány podmínky pro neplatnost smlouvy o poskytování právních služeb z důvodu střetu zájmů, neboť podání společnické žaloby je v zájmu žalované, se měla dovolatelka dozvědět až z doručeného rozsudku. Odvolací soud jí nedal prostor tvrdit a prokazovat další konkrétní okolnosti a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně z odlišných důvodů, jimiž se soud prvního stupně nezabýval.
[20] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[21] Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
[22] Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[23] Odvolací soud prvním výrokem napadeného rozhodnutí mimo jiné částečně změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 122.452 Kč s příslušenstvím zamítl. Žalované přitom v důsledku tohoto rozhodnutí nevznikla žádná újma.
[24] Dovolání žalované je proto v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba byla co do částky 122.452 Kč s příslušenstvím zamítnuta, subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl jako podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn [§243c odst. 3, §240 odst. 1 a §218 písm. b) o. s. ř.].
[25] Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky zneužití práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[26] Podle §157 odst. 1 z. o. k. je každý společník oprávněn domáhat se za společnost náhrady újmy proti jednateli nebo splnění jeho případné povinnosti plynoucí z dohody podle §53 odst. 3 a v těchto řízeních společnost zastupovat; to platí obdobně pro následný výkon rozhodnutí.
[27] Podle §157 odst. 3 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, společnickou žalobu lze podat také,
a) způsobí-li společnosti újmu člen dozorčí rady, byla-li zřízena,
b) způsobí-li společnosti újmu vlivná osoba,
c) pro uplatnění práva společníka domáhat se za společnost splnění vkladové povinnosti proti společníkovi, který je v prodlení s jejím plněním, nebo
d) pro uplatnění práva společnosti na vyloučení společníka ze společnosti soudem pro neplnění vkladové povinnosti.
[28] Podle §6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
[29] Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
[30] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Společník, který jako zákonný zástupce společnosti s ručením omezeným podal žalobu o náhradu škody ve smyslu §131a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), [společnickou žalobu], je oprávněn uzavřít s advokátem dohodu o zastoupení společnosti pro řízení dle §131a obch. zák. (a to včetně ujednání o odměně za zastupování).
2) Nicméně i společník coby zákonný zástupce společnosti v řízení podle §131a obch. zák., resp. při uzavírání související dohody o zastoupení, je povinen jednat v zájmu společnosti.
3) Zneužije-li společník společnosti s ručením omezeným své právo podat společnickou žalobu, resp. toto své právo vykonává v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, není možné jeho právu na náhradu nákladů zastoupení, jež za společnost vynaložil v řízení podle §131a obch. zák., poskytnout právní ochranu.
4) Případný neúspěch společnosti v řízení podle §182 odst. 2 obch. zák. bez dalšího ničeho nevypovídá o otázce zneužití práv akcionáře v tomto ustanovení upravených.
5) Pro posouzení existence rozporu výkonu práva akcionáře s §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, či §265 obch. zák. jsou rozhodující zejména okolnosti podání žaloby, jež zde byly již v době zahájení řízení, např. to, zda akcionář podáním žaloby skutečně sledoval cíle ustanovením §182 odst. 2 obch. zák. předpokládané.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5944/2016, a judikaturu v něm citovanou, ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 871/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3284/2012, ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 736/2016, jakož i ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1560/2018.
[31] Právě uvedené závěry se prosadí i v režimu zákona o obchodních korporacích účinného od 1. 1. 2014.
[32] V usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1767/2020, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého společnické žaloby jsou nástrojem práva obchodních korporací, který je náchylný ke zneužití. To je dáno skutečností, že se výsledek řízení přenáší do majetkových poměrů společníka pouze nepřímo (poměrným zvýšením či snížením hodnoty jeho podílu) a riziko, které společníkovi hrozí v případě ztráty sporu, je zpravidla relativně malé.
[33] V poměrech projednávané věci lze v souladu s výše uvedenými judikatorními závěry uzavřít, že společník J. Š. jako zákonný zástupce dovolatelky byl oprávněn za dovolatelku podat společnickou žalobu a jménem dovolatelky též uzavřít smlouvu o poskytování právních služeb se žalobcem.
[34] Dovolatelka však již před soudem prvního stupně namítla, že požadavek žalobce na úhradu odměny za poskytnuté právní služby je zneužitím práva. Žalobce totiž podle dovolatelky spolupracuje s J. Š. na vytváření nátlaku vůči ní a K. V., J. Š. se společnickou žalobou domáhá náhrady škody za období, kdy sám vykonával funkci (jediného) jednatele a podepisoval za dovolatelku „veškeré dokumenty, jimiž mělo dojít ke vzniku škody na straně žalované“, a „veškeré tyto souvislosti“ jsou žalobci od samého počátku známy. Touto námitkou se soudy nižších stupňů měly zabývat a věcně ji posoudit, neboť nejen společník, ale i jím vybraný advokát může převzetím zastoupení společnosti a jednotlivými úkony právní služby poskytovanými při tomto zastoupení sledovat nikoli cíl předpokládaný ustanovením §157 z. o. k. (tj. náhradu újmy způsobené společnosti), nýbrž cíle jiné, sloužící k prosazení zájmů jiných osob.
[35] Neobstojí tak (alespoň prozatím) závěr odvolacího soudu, podle něhož námitka zneužití práva podle §8 o. z. není důvodná, neboť odvolací soud při jejím posouzení vyšel (jen) z obsahu společnické žaloby ze dne 25. 3. 2019.
[36] Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami dovolatelky, rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu, v němž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v I. výroku, a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto v příslušném rozsahu zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[37] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[38] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu