ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2087.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2087/2021-663
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Společenství vlastníků jednotek Vřesová č. p. 681, 181 00 Praha 8 - Troja , IČ 26476894, se sídlem v Praze 8, Vřesová 681/17, zastoupené Mgr. Janem Pařenicou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, proti žalovaným: 1) M. B. , nar. XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, a 2) D. B. , nar. XY, bytem XY, o zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 91/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2019, č. j. 72 Co 53/2019-553, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 6 050 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Pařenici do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2019, č. j. 72 Cdo 53/2019-553, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 8. 2018, č. j. 14 C 91/2012-431, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 7. 6. 2019, č. j. 14 C 91/2012-467, jímž bylo právní předchůdkyni žalovaných uloženo zaplatit žalobci 90 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Předchůdkyně žalovaných podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Předestřela otázky: 1) která procesní strana nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně prokázání právního důvodu opravňujícího příjemce peněžitého plnění si je ponechat, respektive je plátci nevrátit, 2) jakými důkazními prostředky lze v řízení o vydání bezdůvodného obohacení prokázat zmenšení majetkového stavu ochuzeného a jakou váhu má důkaz zprávou kontrolní komise, coby účastníkem řízení (žalobcem) vyhotoveným interním dokumentem, a 3) jaké důsledky z hlediska zjišťování skutkového stavu přináší nesplnění ediční povinnosti účastníkem řízení (žalobcem), jenž nepředložil své účetnictví (jímž mělo být prokázáno, jak bylo se spornými peněžními prostředky skutečně naloženo). Měla za to, že odvolací soud vyřešil nastolené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou, již citovala, případně, že jde o otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Konečně vytýkala nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku, neprovedení jí navrhovaných důkazů či nepřiměřený rozsah dokazování doplněného odvolacím soudem.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Právní úprava tzv. důkazní povinnosti ukládá účastníku, aby k doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení dle §79 odst. 1 a §101 odst. 1 o. s. ř.) označil důkazy. Nesplnění této povinnosti stíhá účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat. Posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty aplikované hmotněprávní normy (tj. §451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, jímž se řídí práva a povinnosti účastníků projednávané věci vzhledem k tomu, že ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. 1. 2014). Těmito znaky je jednak skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při naplnění obou těchto znaků vzniká obohacenému povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a ochuzenému (tomu, na jehož úkor k obohacení došlo) právo požadovat vydání tohoto plnění ( §456 obč. zák.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99 ). Důkazní břemeno ohledně určité právně významné skutečnosti pak leží na tom účastníku řízení, který z existence této skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Současně platí, že tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011 ). Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení tudíž důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5215/2017 ).
V projednávané věci bylo provedenými důkazy (včetně dokazování doplněného odvolacím soudem) prokázáno, že právní předchůdkyně žalovaných, coby předsedkyně výboru žalujícího společenství vlastníků jednotek, vykonávající pro žalobce za sjednanou odměnu 7 000 Kč měsíčně též účetní a administrativní činnosti, v době od 4. 8. 2009 do 18. 12. 2009 převedla z bankovního účtu žalobce na svůj účet u peněžního ústavu částku 174 000 Kč, ze které byla oprávněna ponechat si jako odměnu za činnosti vykonávané v roce 2009 toliko 84 000 Kč (12 x 7 000 Kč). Stran zbývajících 90 000 Kč odvolací soud uzavřel, že tvrzení právní předchůdkyně žalovaných o použití uvedené částky na hotovostní úhradu jí specifikovaných dluhů žalobce bylo vyvráceno důkazy potvrzujícími, že tyto dluhy byly uhrazeny bezhotovostně přímo z žalobcova bankovního účtu; skutková verze právní předchůdkyně žalovaných o použití částek 15 739 Kč a 58 161 Kč na nákup drobného zboží a úhradu nákladů venkovního úklidu a údržby zeleně pak dle konkluzí odvolacího soudu postrádala potřebnou konkretizaci jednotlivých dílčích hotovostních plateb (umožňující jejich následné dokazování). Za dané důkazní situace, kdy ochuzený žalobce prokázal přesun peněžních prostředků ve výši 90 000 Kč do majetkové sféry právní předchůdkyně žalovaných, zatímco její tvrzení o použití těchto peněz na úhradu dluhů žalobce byla zčásti vyvrácena (zde odvolací soud rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoliv za využití procesního institutu neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene) a zčásti pro svou neurčitost nebyla uznána způsobilými prokázat právní důvod ponechání si přijatého plnění, se tedy odvolací soud výše citované judikatuře řešící otázku rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení (na níž není důvodu čehokoliv měnit) nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že po provedeném dokazování jest uzavřít, že se právní předchůdkyně žalovaných na úkor žalobce bezdůvodně obohatila o 90 000 Kč a uvedenou částku je tak žalovaná strana žalobci povinna vydat (§451, §456 obč. zák.). K jiným závěrům přitom nedospívá ani judikatura označená dovolateli, řešící nadto vztah jednatele a společnosti s ručením omezeným.
Další dovoláním předestírané otázky (jakými důkazními prostředky lze v řízení o vydání bezdůvodného obohacení prokázat zmenšení majetkového stavu ochuzeného, jakou důkazní hodnotu má zpráva kontrolní komise vyhotovená účastníkem řízení /žalobcem/ a jaké důsledky z hlediska zjišťování skutkového stavu přináší nesplnění ediční povinnosti účastníkem řízení – nepředložení žalobcova účetnictví), pak zjevně představují polemiku se skutkovými, a nikoliv právními, závěry soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Žalovaná strana v uvedených souvislostech nadto očividně pomíjí, že přesun peněžních prostředků žalobce do majetkové sféry právní předchůdkyně žalovaných byl nad veškerou pochybnost prokázán již důkazy potvrzujícími bezhotovostní převod těchto peněz na účet u peněžního ústavu, jehož byla majitelkou. Pouze na okraj lze přitom doplnit, že ustálená rozhodovací praxe s nesplněním ediční povinnosti nespojuje následek obrácení důkazního břemene (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013).
Vytýká-li žalovaná strana konečně nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neprovedení označených důkazů či nepřiměřený rozsah dokazování doplněného odvolacím soudem, vystihuje tím případy vad řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu navíc nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byly zformulovány dovolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Odvolací soud nadto v odůvodnění svého rozsudku řádně vysvětlil, z jakých důkazů čerpal své skutkové závěry, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jak věc posoudil po právní stránce (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Neprovedení v dovolání vzpomínaných důkazů – žalobcovo účetnictví, znalecký posudek z oboru účetnictví, výslechy osob podílejících se na vedení žalobcova účetnictví – pak v situaci, kdy tvrzení o použití přijatých peněžních prostředků na hotovostní úhradu právní předchůdkyní žalovaných prezentovaných dluhů žalobce byla provedeným dokazováním vyvrácena (důkaz bezhotovostní úhradou těchto dluhů z bankovního účtu žalobce), případně se nestala (pro neurčitost sdělených údajů, neumožňující identifikaci jednotlivých hotovostních plateb) vzdor poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 1, 3 o. s. ř. způsobilým podkladem pro dokazování (rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit právně významné skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit), nemohlo mít vliv na správnost skutkových závěrů odvolacího soudu.
Rozsah dokazování realizovaného odvolacím soudem konečně neodporuje ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř., neboť šlo toliko o doplnění dokazování provedeného ohledně způsobu nakládání s peněžními prostředky svěřenými právní předchůdkyni žalovaných již soudem prvního stupně. Odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, publikovaný pod č. 30/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pak otázku přípustného rozsahu dokazování odvolacího soudu ve smyslu §213 odst. 4 o. s. ř. zjevně neřeší, neboť uvedené procesní ustanovení bylo do občanského soudního řádu inkorporováno až s účinností od 1. 4. 2005 zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované strany bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 4 700 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 6 050 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 9. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu