ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2183.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2183/2021-300
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému Družstvu věřitelů , identifikační číslo osoby 251 82 277, se sídlem v Horních Stropnicích, Humenice 31, zastoupenému Mgr. Antonínem Menzelem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Tří lvů 252/13, o zaplacení částky 748 691 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 245/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2021, č. j. 22 Co 1459/2020-265, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2021, č. j. 22 Co 1459/2020-265, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 25 C 245/2019-222, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 505 176 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž bylo požadováno zaplacení částky 243 515 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 22 Co 1459/2020-265, k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I, jíž bylo žalobě vyhověno co do částky 505 176 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil (ve výroku II) tak, že se žalovanému ukládá zaplatit žalobkyni částku 243 515 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, rozhodl znovu o nákladech řízení u soudu prvního stupně, včetně nákladů vzniklých státu, a o poplatkové povinnosti žalovaného (vše výrokem II rozsudku odvolacího soudu); k tomu bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a samostatně také o určení (pariční) lhůty ke splnění žalovanému rozsudkem uložené povinnosti (výrok IV).
Soudy takto rozhodly o žalobkyní uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), jež žalovanému vzniklo tím, že neoprávněně užíval v době od 27. 4. 2017 do 14. 11. 2018 blíže specifikované pozemky v katastrálním území Bohdalovice u Větřní (dále jen jako „předmětné pozemky“), jež byly ve vlastnictví žalobkyně; vlastnictví k nim nabyla na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 4 To 73/2016, jímž byl dosavadnímu vlastníku (P. B.) uložen mimo jiné i trest propadnutí majetku, přičemž až do 14. 11. 2018 byl příslušný k hospodaření s tímto majetkem Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Pachtovní smlouvu, jíž uzavřel žalovaný (pachtýř) s P. B. (propachtovatelem) dne 30. 8. 2016 (a jež byla součástí dohody o narovnání a byla uzavřena namísto dříve sjednané pachtovní smlouvy z 12. 8. 2016, ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 8. 2016), posoudily oba soudy jako neplatné právní jednání, neboť s předmětnými pozemky – jež byly předmětem zajištění nároku poškozeného dle §47 trestního řádu – bylo nakládáno bez předchozího souhlasu soudu ve smyslu §48 odst. 3 trestního řádu (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích v trestní věci sp. zn. 20 T 13/2010, jímž bylo P. B. ve smyslu §48 odst. 3 a 79 odst. 5 trestního řádu povoleno uzavření pachtovní smlouvy, nabylo právní moci až dne 13. 9. 2016). Dne 9. 5. 2017 pak žalovaný ohledně (neplatně) propachtovaných pozemků uzavřel podpachtovní smlouvu se společností Farma Přídolí spol. s r. o.
Zatímco soud prvního stupně při určení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané užíváním pozemků vycházel z výše obvyklého pachtovného určeného posudkem znalce (na částku 3 000 Kč/ha za rok), odvolací soud dospěl k závěru, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení za uvedené období od 9. 5. 2017 do 14. 11. 2018 (kdy nemovitosti byly ve vlastnictví žalobkyně, aniž by žalovanému k jejich užívání svědčil právní důvod) je nutno vycházet výlučně z částky, jíž žalovaný reálně obdržel (jako podpachtovné) od společnosti Farma Přídolí spol. s r. o. Nejde zde totiž o situaci předpokládanou ustanovením §2999 odst. 1 o. z., kdy by vydání předmětu bezdůvodného obohacení nebylo možné, bylo-li prokázáno, že žalovaný inkasoval částku 738 000 Kč, nikoli obnos odpovídající výši obvyklého pachtovného. Proto odvolací soud změnou části napadeného rozsudku vyhověl žalobě i co do zbylé částky 243 515 Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále jen „dovolatel“). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva „ohledně vzniku a určení výše bezdůvodného obohacení“ (za užívání cizí věci bez právního důvodu); jako dovolací důvod dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že výši náhrady za bezdůvodného obohacení (spočívá-li v užívání věci) nelze odvozovat od částky, jíž obdržel na základě podpachtovní smlouvy od společnosti Farma Přídolí spol. s r. o., nýbrž od hladiny obvyklého pachtovného předmětných pozemků. Krom toho odvolacímu soudu vytýká, že při zjišťování skutkového stavu rezignoval na prokazování (rozsahu) užívání předmětných pozemků žalovaným, v tomto směru vycházel pouze z obsahu neplatných smluv a přitom pominul výpověď slyšených svědků (svědectví M.); přitom dovolatel rozporuje závěr, že jím byly užívány všechny předmětné pozemky. Dle dovolatele soudy bez dalšího dokazování také pominuly (dle dovolatele platnou) pachtovní smlouvu ze dne 12. 8. 2016, jejíž účinky byly odloženy do právní moci usnesení soudu o povolení k propachtování předmětných pozemků, ačkoliv na tuto smlouvu dovolatel odkazoval již v řízení před soudem prvního stupně ve svém podání ze dne 10. 12. 2019, pročež nešlo v odvolacím řízení o nepřípustnou novotu. Dovolatel navrhl zrušení jak rozsudku odvolacího soudu, tak i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním podal i návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odkázala na skutkové i právní závěry odvolacího soudu, považujíc dovolatelem uplatněné námitky za polemiku se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, jež v dovolacím řízení postrádá závažnost. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (určení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním cizí věci bez právního důvodu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. [Nedůvodná je v tomto směru i výtka dovolatele stran neprovedení navrženého důkazu pachtovní smlouvou z 12. 8. 2016 (již dovolatel považuje za platnou, odmítaje závěr, že jde o nepřípustnou novotu), jestliže daná smlouva – dle obsahu spisu – je s určitostí zmíněna až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a pakliže i v odkazovaném podání ze dne 10. 12. 2019 (na č. l. 79 – 81 spisu) dovolatel stále argumentuje toliko pachtovní smlouvou z 30. 8. 2016, dovolávaje se její platnosti (a tedy i z tohoto pohledu jde o skutečnosti a důkazy prvně uplatněné až v odvolacím řízení, na něž nedopadá žádná z výjimek dle §205a o. s. ř.)].
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání (srov. §2999 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl formulován a odůvodněn závěr, že protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §2991 odst. 2 o. z., je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 185/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017).
Plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci, jehož se obohacenému dostalo, není přitom obohacený schopen in natura vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (srov. §2999 odst. 1 větu první o. z.). Výše peněžité náhrady musí pak vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě, jež takto realizovala uživatelská oprávnění k cizí věci, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu (pachtu), jíž by byl nájemce (pachtýř) povinen plnit podle platné nájemní smlouvy a kdy se proto výše náhrady poměřuje právě s hladinou obvyklého nájemného (pachtovného); jestliže je přitom v poměrech konkrétní věci výše obvyklého nájemného (pachtovného) závislá i na účelu a způsobu užívání (požívání), musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval (požíval) a jaké nájemné by za takové užívání (požívání) věci byl nucen za normálních okolností platit. Je tomu tak proto, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v §2991 o. z.; výše plnění za užívání (požívání) cizí věci (nemovitosti) bez právního důvodu, resp. protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu §2991 odst. 2 o. z., se proto odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše, co sám získal, nikoliv od újmy ochuzeného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1799/2020). Pro posouzení bezdůvodného obohacení (včetně jeho kvantifikace) není přitom rozhodné, jak je užívací právo k věci konzumováno, respektive do jaké míry je držba zhodnocována a přináší-li konzumentovi zisk (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4224/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1283/2020).
Uzavírá-li v dané věci odvolací soud, že prospěch žalovaného je představován úplatou, jíž reálně získal za dočasné přenechání předmětných nemovitostí (ve vlastnictví žalobkyně) jiné osobě, jde o závěr nesprávný, jenž koliduje s výše reprodukovanou judikaturou. Obohacení, jehož se žalovanému dostalo na úkor žalobkyně, i v tomto případě spočívá v plnění v podobě výkonu práva užívání a požívání cizí věci (k němuž žalovaný postrádal právní důvod), nikoliv snad v obdržené úplatě za přenechání věci další osobě (jíž lze vypořádat v poměru mezi žalovaným a touto další osobou – Farmou Přídolí spol. s r. o.). Plnění v podobě výkonu užívacího a požívacího práva nelze in natura vrátit, pročež má žalobkyně (ochuzená) právo na peněžitou náhradu, jejíž výše se odvíjí od hladiny obvyklého pachtovného (srov. §2999 odst. 1 o. s. ř.). Úvaha odvolacího soudu, jež činí obohacení za neoprávněné užívání cizí věci (jeho vznik a výši) v případě přenechání věci jinému závislým na eventuelně inkasované úplatě, tedy neobstojí (a její úskalí se ukazuje i v těch případech, kdy věc byla by dána do užívání či požívání jinému bezúplatně, zvlášť při splnění podmínky dobré víry uživatele /poživatele/, kdy by vlastník nemohl bezdůvodné obohacení požadovat ani po třetí osobě – srov. §2994 o. z.).
Zpochybňuje-li pak dovolatel soudy přijatý závěr o rozsahu jím užívaného majetku ve vlastnictví žalobkyně (o tom, které pozemky užíval, ať již tak činil sám či prostřednictvím jiné osoby), jde o polemiku se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, jíž v dovolacím řízení nelze přiznat relevanci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tom srov. přiměřeně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o otázku určení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním cizí věci – je nesprávné a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) byl tudíž naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Po té, co Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání, stal se dovolatelem současně podaný návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 písm. a/ o. s. ř.) bezpředmětným a nebylo o něm již rozhodováno (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 9. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu