ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2218.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2218/2021-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost u kostela sv. Bartoloměje Praha-Kyje , IČO: 64936473, se sídlem v Praze 14, Prelátská 12/10, zastoupená prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu: hlavní město Praha , IČO: 00064581, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 C 14/2015, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2021, č. j. 4 Co 17/2020-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad a hlavní město Praha jsou povinni zaplatit žalobkyni rukou společnou a nerozdílnou na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. září 2019, č. j. 26 C 14/2015-137, rozhodl tak, že se řízení zastavuje ve vztahu k pozemku parc. č. 2574/142 o výměře 1 561 m 2 v k. ú. Kyje, který byl oddělen od pozemku parc. č. 2574/142 o výměře 5 081 m 2 geometrickým plánem č. 3428-12/2018, který vypracoval Ing. Jan Rydlo a který je součástí tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl tak, že se žalobkyni vydávají pozemky parc. č. 2574/180 o výměře 2 324 m 2 a parc. č. 2574/181 o výměře 1 196 m 2 , oba v k. ú. Kyje, vzniklé rozdělením pozemku parc. č. 2574/142 o výměře 5 081 m 2 geometrickým plánem č. 3428-12/2018, který vypracoval Ing. Jan Rydlo a který je součástí tohoto rozsudku, přičemž se tímto nahrazuje výrok II rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu z 25. 9. 2015, č. j. SPU 492454/2015-01/Hor. (výrok II). Ve výrocích III a IV pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky, resp. o náhradě nákladů řízení státu.
K odvolání České republiky – Státního pozemkového úřadu a hlavního města Prahy (jehož odvolání směřovalo toliko do výroku III rozsudku soudu prvního stupně) Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II až IV (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi jeho účastníky (výrok II).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb., jejíž majetek se stal předmětem majetkové křivdy ve smyslu §5 zákona č. 428/2012 Sb. Žalobkyně v řízení před správním orgánem požadovala vydání pozemku parc. č. 2574/15 v k. ú. Kyje, který je dotčen veřejně prospěšnou stavbou 50/DK/14 – pozemní komunikací s kódem S4 (dále též jen „veřejně prospěšná stavba“) – a to na základě změny územního plánu č. Z 2176, schválené usnesením zastupitelstva hlavního města Prahy č. 16/4 dne 26. 4. 2012. Již v řízení před správním orgánem byla z výše uvedeného pozemku oddělena ta část, kterou správní úřad považoval za dotčenou výše identifikovanou veřejně prospěšnou stavbou a tato část byla označena jako pozemek parc. č. 2574/142. Žalobkyně nicméně trvala na tom, že ve správním řízení nebyl respektován územní plán, neboť zamýšlenou veřejně prospěšnou stavbou byla dotčena jen menší část odděleného a žalobkyni nevydaného pozemku parc. č. 2574/142. Soud prvního stupně nechal vypracovat znalecký posudek znalcem Ing. Janem Rydlem, jehož součástí byl i geometrický plán č. 3428-12/2018, jímž byl z pozemku parc. č. 2574/142 oddělen pozemek parc. č. 2574/142 (na němž je platnou územně plánovací dokumentací vymezena výše identifikovaná pozemní komunikace) a dále pozemky parc. č. 2574/180 a parc. č. 2574/181. Žalobkyně nato vzala žalobu zpět ohledně pozemku parc. č. 2574/142 v k. ú. Kyje a žalobu upravila tak, že požadovala vydání oddělených pozemků parc. č. 2574/180 a parc. č . 2574/181 v k. ú. Kyje. Tyto pozemky nejsou zasaženy stavbou veřejně prospěšné pozemní komunikace vymezené v územním plánu, proto jejich vydání žalobkyni nic nebrání (není dán výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb.), a soud prvního stupně tudíž žalobě ve změněném znění vyhověl.
Odvolací soud uvedl, že původně žalobkyní žádaný pozemek parc. č. 2574/142 v k. ú. Kyje byl znaleckým posudkem Ing. Jana Rydla dále rozdělen tak, aby byly části nezasažené veřejně prospěšnou stavbou odděleny. Zbývající část (středový pruh původního pozemku), která bude touto stavbou dotčena, žalobkyně pak již k vydání nepožadovala. Grafická část územního plánu hlavního města Prahy přitom obsahovala ke dni doručení výzvy k vydání pozemku (tj. ke dni 21. 6. 2013) veřejně prospěšnou stavbu zahrnující původní pozemek parc. č. 2574/142 v k. ú. Kyje pouze v tom rozsahu, v němž byla znaleckým posudkem Ing. Jana Rydla oddělena ta jeho část označená (stále týmž) parc. č. 2574/142. Závěr o splnění výlukového důvodu podle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k nově vzniklým pozemkům parc. č. 2574/180 a parc. č. 2574/181 v k. ú. Kyje učinit nelze, a vydání těchto pozemků žalobkyni proto nic nebrání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala Česká republika – Státní pozemkový úřad dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o otázku, zda je v případě pozemků parc. č. 2574/180 a parc. č. 2574/181 v k. ú. Kyje dána překážka pro jejich vydání podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Dovolání je podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pozdější změny územního plánu obsahují veřejně prospěšnou stavbu zasahující původní pozemek parc. č. 2574/142 v k. ú. Kyje pouze v rozsahu, v němž došlo znaleckým posudkem k vytvoření nového pozemku téhož parcelního čísla. V řízení byly předloženy důkazy prokazující existenci veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury k období předcházejícímu podání výzvy žalobkyně, ale též k období bezprostředně následujícímu po podání této výzvy. Zákonodárce zahrnul do výjimky z restitučního vydávání nemovitostí i takové pozemky a stavby, na kterých se v souladu s budoucím rozhodnutím o umístění stavby nakonec vlastní těleso stavby dopravní nebo technické infrastruktury nacházet nemusí. Již Státní pozemkový úřad ve správním řízení rozhodl tak, že oddělil tu část požadovaného pozemku, která nebyla plánovanou veřejně prospěšnou stavbou zasažena, a tuto část žalobkyni vydal. Oddělování dalších částí již odděleného pozemku není v souladu se zákonem č. 428/2012 Sb., ani s judikaturou vyšších soudů. Dovolatelka v tomto směru poukazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018 s tím, že odvolací soud v rozporu se závěry zde vyslovenými vydáním pozemků konkretizoval veřejně prospěšnou stavbu. Dále se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, neboť v předmětné věci byla veřejně prospěšná stavba dopravní infrastruktury poprvé vymezena ve schválené územně plánovací dokumentaci až po podání výzvy k vydání nemovitých věcí. Odvolací soud se rovněž podle dovolatelky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, neboť v případě celé schválené veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury by žalobkyně nemohla realizovat své vlastnické právo. Konečně se měl odvolací soud odchýlit i od závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, neboť v posuzovaném případě brání vydání věci i skutečnost, že předmětný pozemek nemůže sloužit původnímu účelu (orná půda) a žalobkyně jeho vydáním získala pouze „holé vlastnictví“, které může mít i negativní dopad na případnou realizaci veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil výrok I rozsudku odvolacího soudu tak, že se mění výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, eventuálně aby Nejvyšší soud zrušil výrok I rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud v napadeném rozsudku problematiku překážky pro vydání pozemku podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., řádně vyložil a dobře aplikoval. Z dovolání není ani zřejmé, v čem by postup odvolacího soudu neměl být správný. Dovolatelkou jsou nesprávně vykládány závěry výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Tak v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3843/2019 je vyloženo, že rozhodná překážka pro nevydání se týká té části pozemku, která je pro veřejně prospěšnou stavbu vymezena ve schválené územně plánovací dokumentaci a již není v této části nutné dále konkretizovat přesný tvar, který nakonec taková stavba bude mít. Výklad zde obsažený se vztahuje ke schválené ploše pro veřejně prospěšnou stavbu, která nemůže být dále rozšiřována dle úvahy soudu. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 341/2018 se vztahuje k jiné situaci a s usnesením sp. zn. 28 Cdo 164/2020 je napadené rozhodnutí v souladu. V žádném případě dovolatelkou zmíněná judikatura nedovozuje, že by snad veřejně prospěšná stavba měla být dále uvažována jako výlukový důvod i mimo plochu pro takovou stavbu podle schválené územně plánovací dokumentace. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. 2. 2021 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – Českou republikou – Státním pozemkovým fondem (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za kterou jedná pověřená osoba s právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci obsažené v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu je souladné s ustálenými judikaturními závěry dovolacího soudu.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit; to neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit námitka dovolatelky, že vydání pozemků brání skutečnost, že tyto pozemky nemohou sloužit svému původnímu účelu, a žalobkyni se tak dostává pouze „holého vlastnictví“, neboť toto tvrzení odporuje skutkovým zjištěním jak soudu odvolacího, tak i soudu prvního stupně. Oba soudy dospěly k závěru, že původně v žalobě označený pozemek parc. č. 2574/142 v k. ú. Kyje byl znaleckým posudkem Ing. Jana Rydla rozdělen tak, aby byly jeho části nezasažené veřejně prospěšnou stavbou odděleny a zbývající část (středový pruh původního pozemku), která bude touto stavbou dotčena, žalobkyni vydán nebyl (žalobkyně ohledně této části vzala žalobu zpět). Dovolatelka tak zpochybňuje skutková zjištění, což však není přípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Z téhož důvodu nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit ani tvrzení dovolatelky, že v případě realizace celé schválené veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury by nemohla žalobkyně realizovat své vlastnické právo. Z právě reprodukovaných skutkových zjištění obou soudů se totiž podává, že žalobkyni vydané pozemky nejsou podle schválené územně plánovací dokumentace dotčeny plánovanou veřejně prospěšnou stavbou pozemní komunikace a ze žádných jiných skutkových zjištění nevyplývá, že by výkonu vlastnického práva žalobkyně k vydaným pozemkům měla bránit jiná překážka.
Ani argumentace dovolatelky, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace je nutno považovat doručení výzvy oprávněné osoby k vydání majetku osobě povinné, a že v daném případě byla veřejně prospěšná stavba do územního plánu zahrnuta v období předcházejícím podání výzvy (tedy před 21. 6. 2013) i v období bezprostředně následujícím po dni doručení výzvy, nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud (i soud prvního stupně) vycházel právě z dovolatelkou uvedeného skutkového zjištění a na něj navazujícího právního posouzení. Odvolací soud pouze doplnil, že pozdější změny územně plánovací dokumentace mohou být zohledněny jen v případě, lze-li je vyložit jako odpadnutí výlukového důvodu podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. (viz odstavec 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Oba soudy pak vycházely z téhož (dovolatelkou nezpochybněného) skutkového zjištění, že veřejně prospěšná stavba pozemní komunikace byla v územním plánu hlavního města Prahy zahrnuta před podáním výzvy ze strany žalobkyně, přičemž při vypracovávání geometrického plánu soudem ustanovený znalec vycházel právě z takto schváleného územního plánu (zejména jeho grafické části).
Dovolání nelze podle §237 o. s. ř. shledat přípustným ani s ohledem na argumentaci dovolatelky, že již v řízení před správním orgánem byla část pozemku dotčená veřejně prospěšnou stavbou oddělena, zbylá část pozemku byla žalobkyni vydána a další dělení pozemku není v souladu se zákonem č. 428/2012 Sb. a s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelka v této souvislosti sice cituje relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019), ovšem závěry zde uvedené poněkud dezinterpretuje. V tomto rozsudku Nejvyšší soud jednoznačně uzavřel, že „překážka naturální restituce podle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nedopadá na celý pozemek (evidovaný v katastru nemovitostí v podobě pozemkové parcely) v případě, kdy je územně plánovací dokumentací určena pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit, toliko jeho část.“ V poměrech konkrétních skutkových zjištění dané věci dále Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku vysvětlil, že „není určitelné, jaká část předmětného pozemku bude v konečném důsledku dotčena stavbou parkoviště (a zda vůbec tato stavba bude realizována), nicméně část pozemku, která je pro tuto stavbu vymezená územním plánem (především jeho grafickou částí), určit lze a právě jen celá tato územním plánem vymezená část pozemku je dotčena překážkou podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.“
Jestliže dovolatelka cituje větu z tohoto rozsudku znějící tak, že „není-li územně plánovací dokumentací určen k realizaci veřejně prospěšné stavby zakládající restituční výluku celý pozemek, nýbrž toliko jeho část, nelze tedy z této části pozemku – územně plánovací dokumentací určené pro realizaci veřejně prospěšné stavby – vydat ani ty části, u nichž lze, ať už důvodně či nikoli, předpokládat, že k realizaci veřejně prospěšné stavby v konečném důsledku využity nebudou“, nejedná se o citaci přesnou, resp. úplnou. Nejvyšší soud v této – dovolatelkou zmíněné – pasáži odůvodnění vysvětloval závěry učiněné ve svém předchozím kasačním rozhodnutí a přesně uvedl: „není-li územně plánovací dokumentací určen k realizaci veřejně prospěšné stavby zakládající restituční výluku celý pozemek, nýbrž toliko jeho část, vztahuje se závěr vyslovený dovolacím soudem v předchozím kasačním rozsudku jen na tuto část pozemku (nelze tedy z této části pozemku – územně plánovací dokumentací určené pro realizaci veřejně prospěšné stavby – vydat ani ty části, u nichž lze, ať už důvodně či nikoli, předpokládat, že k realizaci veřejně prospěšné stavby v konečném důsledku využity nebudou).“
Pro případné obdobné budoucí spory budiž snad již naprosto pregnantně zopakováno, že výluka bránící naturální restituci podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., se vztahuje jen na tu část pozemku, ohledně které je v územně plánovací dokumentaci vymezeno, že je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit. Jen ohledně této části pozemku pak již nelze dále spekulovat, zda bude v budoucnu skutečně využita k realizaci veřejně prospěšné stavby (zčásti či zcela). Domáhá-li se osoba oprávněná vydání té konkrétně vymezené části pozemku (či těch konkrétně vymezených částí), která není z hlediska územně plánovací dokumentace určena pro veřejně prospěšnou stavbu dle uvedeného ustanovení, pak vydání takové části pozemku (či jeho částí) nebrání výluka uvedená v §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.
Odvolací soud tyto právní závěry v dovoláním napadeném rozsudku zcela správně interpretoval a na posuzovaný případ přiléhavě aplikoval.
Dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018, se pak upíná k diametrálně odlišné skutkové situaci, v níž nebylo určitelné, která část nárokovaného pozemku bude veřejně prospěšnou stavbou pozemní komunikace konkrétně zasažena.
Sluší se ještě doplnit, že proti akcesorickému výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto (vedlejší účastník vystupující na straně dovolatelky je v takovém případě k náhradě nákladů dovolacího řízení povinen společně a nerozdílně s dovolatelem; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněné pod č. 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, a ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 620/2016) a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), celkem ve výši 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu