ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2304.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2304/2021-509
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce A. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Schönbachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štefánikova 75/48, proti žalovanému: hlavní město Praha , IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení 391 988 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 115/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2021, č. j. 70 Co 395/2020-459, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2021, č. j. 70 Co 395/2020-459, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. září 2020, č. j. 27 C 115/2015-402, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 14. 1. 2021, č. j. 70 Co 395/2020-459, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 9. 2020, č. j. 27 C 115/2015, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 391 988 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Soudy nižšího stupně uzavřely, že se žalovaný na úkor žalobce, coby vlastníka souboru pozemků v k. ú. XY, z nichž část je zastavěna stavbami pozemních komunikací vlastněnými žalovaným, po části pozemků vedou veřejně přístupné komunikace, aniž by jimi byly zastavěny, a na části pozemků se nachází veřejně přístupná zeleň, za dobu od 15. 5. 2013 do 28. 2. 2015 bezdůvodně obohatil o celkovou částku 391 988 Kč odpovídající obvyklému nájemnému za užívání těchto pozemků v daném období, neboť jde o pozemky mající charakter veřejných prostranství, jejichž prostřednictvím žalovaný saturuje potřeby svých občanů, přičemž žalobce, jenž spoluvlastnický podíl ke sporným pozemkům nabyl v restitučním řízení a jejich výlučným vlastníkem se stal v důsledku dědění, resp. na základě smluvního převodu sjednaného se svou sestrou A. Š., ani jeho právní předchůdce nikdy neudělili souhlas (ani konkludentní) s jejich veřejným užíváním. Žalobě proto vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Měl za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, měl-li za pasivně věcně legitimovaný subjekt hlavní město Prahu, a nikoliv městské části XY a XY, jimž předmětné pozemky slouží jako rekreační zázemí pro jejich občany. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1208/15, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, a ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11. Za odporující judikatorní praxi považoval taktéž závěr odvolacího soudu, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení nekoliduje s dobrými mravy, když pozemky na základě smluvních ujednání se svou sestrou A. Š. nenabyl se spekulativním záměrem. Poukazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4050/2018, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 1040/19, a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 2129/2019. Vytýkal konečně, že soudy nižšího stupně nezohlednily okolnost, že právní předchůdci žalobce udělili souhlas s obecným užíváním dotčených pozemků, který zavazuje i žalobce, coby jejich nabyvatele. Mínil, že se tak odvolací soud odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, publikovaného pod č. 59/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, publikovaného pod č. 2/2008 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1379/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5056/2016, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2560/17. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným (§237 o. s. ř.) pro řešení otázky pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním předmětných pozemků; tato otázka byla totiž odvolacím soudem posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3025/2013, ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4595/2018). Shodný náhled na danou problematiku se dlouhodobě prosazuje též v judikatuře Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, publikovaný pod č. 89/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, publikovaný pod č. 163/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, publikovaný pod č. 79/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Veřejné prostranství je přitom definováno v §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, jako všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k nim. Judikatura pak pod právní pojem veřejného prostranství subsumuje též lesoparky sloužící obecnému užívání neomezenou veřejností (srovnej zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, publikovaný pod č. 59/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005, ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012, či ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020).
Pro stanovení subjektu, který se užíváním takového cizího pozemku obohacuje, je stěžejní určení územně samosprávného celku, jehož obyvatelům jsou tímto bezprostředně saturovány jejich potřeby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013). Obohacení se tak odvíjí od skutečnosti, že se aktiva obce – nositelky povinnosti pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů – nesnížila, ač by se tak za řádného běhu okolností stalo. Její pasivní věcná legitimace přitom vyplývá z faktu, že dotčené veřejné prostranství užívají primárně občané obce, přičemž užívání předmětných nemovitostí osobami odlišnými (turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů) je spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází, obvykle i prospěšné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012 ). Současně pak nelze přehlédnout specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, spočívající v tom, že péče o veřejná prostranství (§34 zákona č. 128/2000 Sb.) a zajištění jejich užívání neomezenému okruhu subjektů představuje v podstatě výkon veřejných funkcí městské části, jež takto dostává své zákonné povinnosti dbát potřeb svých občanů, což by jinak musela zajistit jiným způsobem. Uvedené závěry se přitom prosadí nejen ve vztahu k péči o pozemky veřejné zeleně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, či ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014), nýbrž i ve vztahu k jiným veřejně přístupným pozemkům, jejichž prostřednictvím jsou saturovány potřeby občanů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2020, 28 Cdo 2244/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4595/2018). Z této zásady jsou ovšem přípustné výjimky např. v případě pozemků, jež sloužily primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého hlavního města Prahy, relevantní může být i velikost daného prostoru, jeho začlenění do okolní krajiny, historický či společenský význam pro určitý okruh obyvatel, případně funkční souvislost s jinými pozemky apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 276/2019).
K vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním veřejného prostranství tvořeného veřejnou zelení, případně pozemními komunikacemi, které nemají charakter samostatných staveb v občanskoprávním smyslu, jsou tudíž, jde-li o pozemky nacházející se na území hlavního města Prahy, zásadně – nevyjdou-li najevo výše popsané výjimečné okolnosti – pasivně věcně legitimovány městské části, jež jejich prostřednictvím zajišťují výkon svých veřejných funkcí (viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3391/2016, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015).
Na druhou stranu Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi setrvale prosazuje názor, že nedisponuje-li vlastník pozemní komunikace, jež je samostatnou věcí v právním smyslu, titulem opravňujícím jej k užívání pozemků pod komunikací ve vlastnictví jiné osoby, vzniká mu bezdůvodné obohacení, které je povinen vlastníku zatížených nemovitostí vydat, a to nejen za užívání pozemků přímo zastavěných, ale též ploch nezastavěných, leč k provozu komunikace nezbytných, případně i ploch, na nichž se nacházejí chodníky, silniční vegetace a podobně (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, a ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, či jeho usnesení ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1063/2020). Za stavbu, jakožto samostatnou věc v občanskoprávním smyslu je pak pokládán výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a nikoliv součást jiné věci (srov. např. již výše citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 52/2002 a sp. zn. 22 Cdo 2682/2008). Při posouzení samostatnosti stavby je přitom nutno přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné, aby byla stavba samostatným předmětem právních vztahů, přičemž je záhodno zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002).
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním pozemků žalobce v k. ú. XY, z nichž část je zastavěna stavbami pozemních komunikací vlastněnými žalovaným, po části pozemků vedou veřejně přístupné komunikace, aniž by jimi byly zastavěny, a na části pozemků se nachází veřejně přístupná zeleň, je bez dalšího pasivně věcně legitimován žalovaný (hlavní město Praha), aniž se důsledně zabýval hmotněprávními předpoklady jeho pasivní věcné legitimace, tj. tím, zda a které z pozemků jsou zastavěny samostatnými stavbami pozemních komunikací vlastněných žalovaným, případně zda nejde o plochy byť nezastavěné, leč k provozu komunikací nezbytné, nebo o plochy tvořící jejich příslušenství (na nichž se nacházejí chodníky, silniční vegetace a podobně), či výjimečně o nezastavěná veřejná prostranství sloužící primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého hlavního města Prahy, jsou jeho konkluze zjevně neúplné, a tudíž nesprávné; k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užitím nezastavěných ploch tvořících veřejná prostranství (veřejně přístupná zeleň či pozemní komunikace, jež nemají charakter samostatných věcí v občanskoprávním smyslu) jsou přitom jinak zásadně pasivně věcně legitimovány příslušné městské části.
Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil; jelikož se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.).
Opodstatněnou Nejvyšší soud naopak neshledal námitku dovolatele, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení odporuje dobrým mravům. Judikatorní praxe sice připouští, že i výkon vlastnického práva v podobě žádání vydání bezdůvodného obohacení může být považován za příčící se dobrým mravům, opodstatňují-li to ovšem konkrétní okolnosti spočívající ve zcela mimořádném případě zjevného spekulativního a nemravného postupu. K takovým případům však nedochází u osob, které majetek nabyly v rámci restitučního zákonodárství. Z ustálené judikatury přitom plyne, že domáhá-li se oprávněná osoba vydání pozemku dle restitučních předpisů, neznamená to, že by z jejího počínání bylo možno bez dalšího usuzovat na souhlas s bezplatným užíváním pozemku. Restituce je na místě vnímat především jako zvláštními zákony upravenou snahu státu o zmírnění v minulosti nastalých majetkových křivd. Ke stavu pozemků (tj. způsobu jejich aktuálního využití) při jejich vydání přitom bylo možno přihlížet pouze v intencích těchto zákonů, aniž by současně bylo možno nad rámec restitučních předpisů klást oprávněným osobám podmínky stran toho, jakým způsobem se vypořádají se stavem pozemku, jenž jim bude vydán. Stav nastalý v důsledku řádné realizace restitucí je tak třeba poměřovat obecnou úpravou vlastnického práva, způsobu jeho realizace i omezení, se všemi důsledky z toho vyplývajícími, tedy i možným vznikem bezdůvodného obohacení na straně subjektu užívajícího pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004, a ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 190/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4386/2008, či ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1551/2018). Jestliže tedy soudy nižších stupňů neshledaly požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho pozemků v kolizi s dobrými mravy, přičemž přihlížely ke všem individuálním okolnostem posuzovaného případu (žalobce nabyl dotčené pozemky částečně v restituci, částečně děděním či převodem od sestry, a tyto byly součástí rodinného majetku předků žalobce a jeho sestry, o nějž žalobce pečuje), z nichž nedovodily spekulativní záměr při nabytí pozemků na straně žalobce, nelze jejich úvahy hodnotit jako zjevně nepřiměřené (srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1022/2020, vyhlášený v jiné věci žalobce).
Zpochybňuje-li dovolatel konečně závěry odvolacího soudu o tom, že provedené důkazy neprokazují okolnost, že by snad předmětné pozemky byly žalobcem či jeho právními předchůdci věnovány veřejnému užívání (a to ani formou konkludentního souhlasu s takovým využitím) – pozemky byly původně naopak polnostmi a coby veřejný statek počaly být užívány z vůle státní moci až v době rozhodné z hlediska restitučního zákonodárství (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) – polemizuje tímto se skutkovými a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudy nižšího stupně budou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 9. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu