ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2324.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2324/2021-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Kongregace Školských sester de Notre Dame , se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 813/7, identifikační číslo osoby: 00406660, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 210/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. března 2021, č. j. 14 Co 21/2021-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2020, č. j. 4 C 210/2017-141, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemku p. č. st. 755, jehož součástí je stavba č. p. 1082, v katastrálním území Horažďovice – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.200,- Kč (výrok II.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 14 Co 21/2021-162, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1.140,60 Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že jí žalobou nárokovaný pozemek byl odňat v důsledku skutečností uvedených v ustanovení §5 odkazovaného předpisu. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda vydání požadovaného pozemku žalobkyni jakožto oprávněné osobě brání ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pro posouzení užívání nemovitosti tvořící překážku, která brání ve smyslu citovaného ustanovení naturální restituci, je rozhodný stav v okamžiku účinnosti zákona (viz §13 zákona č. 428/2012 Sb.), tj. 5. 12. 2012, že stavba č. p. 1082, jež je součástí pozemku p. č. st. 755, je ve vlastnictví státu a byla postavena v roce 1996; její užívání pak bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne 28. 1. 1997. Ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., jakož i v době rozhodování soudů obou stupňů byla stavba řádně užívána Střední školou Horažďovice. V reakci na námitky žalobkyně se soudy obou stupňů rovněž zabývaly platností smlouvy o výpůjčce ze dne 19. 8. 2009, která byla uzavřena mezi Českou republikou – Hasičským záchranným sborem Plzeňského kraje jako půjčitelem a Střední školou Horažďovice, jako vypůjčitelem. Konstatovaly rovněž, že smlouva o výpůjčce byla uzavřena za účelem naplnění činnosti hlavní spočívající v poskytování vzdělávání, nikoli s cílem nabízet doplňkové činnosti, pročež její uzavření nekoliduje s ustanovením §27 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 29. 2. 2016 (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to zda se ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. vztahuje i na podnikání jako doplňkovou činnost právnických osob (příspěvkových organizací). Domnívá se, že smlouva o výpůjčce ze dne 19. 8. 2009 je absolutně neplatná dle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jelikož byla uzavřena v rozporu s ustanovením §27 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. Okolnost, že Střední škola Horažďovice vykonává podnikatelskou činnost doplňkově, považuje za bezvýznamnou, neboť dle mínění dovolatelky samotné živnostenské oprávnění znamená podnikání, bez ohledu na výkon činnosti hlavní. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, že dosahování zisku muselo být alespoň záměrem a motivem podnikatele a že podnikání školy je nutností pro realizaci výuky studijních oborů po praktické stránce. Dále má za to, že odvolací soud vyložil institut překážek bránících vydání nemovitosti extenzivním a retroaktivním způsobem, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 999/2012 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), porušil zásadu ex favore restitutionis a zasáhl do ústavně zaručeného práva dovolatelky vlastnit majetek i do práva na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila rozsudek odvolacího soudu za správný. Podotkla, že smlouva o výpůjčce byla uzavřena z důvodu získávání odborného vzdělávání, kterého lze dosáhnout činností realizovanou i pro subjekty mimo školské zařízení, přičemž živnosti byly vykonávány výhradně v rámci řádných vyučovacích hodin. Upozornila, že ze zakládací listiny Střední školy Horažďovice vyplývá, že se jedná o subjekt nepodnikatelský, nikoli nepodnikající. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. 3. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné pro řešení otázky, zda se ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. vztahuje i na podnikání jako doplňkovou činnost právnických osob (příspěvkových organizací), neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení zjevně nezávisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odpověď na předkládanou otázku by byla jen akademická a nebyla by způsobilá přinést pro dovolatelku příznivější rozhodnutí ve sporu (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014). Sluší se uvést, že v režimu aplikovaného ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se podmínka, „že stavba je užívána“, zjevně s platností právního titulu takového užívání nepojí (z dikce citovaného ustanovení a ani z jeho smyslu a účelu takový požadavek nelze dovodit); k naplnění výlukového důvodu prostřednictvím uvedené podmínky (a dalších, jež jsou vytýčeny ustanovením §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.) bude postačovat spolehlivé skutkové zjištění o faktickém užívání stavby na nárokovaném pozemku k okamžiku účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Systém překážek naturální restituce, včetně právě připomenutého ustanovení, představuje reflexi veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, kterým se modifikuje vůle zákonodárce zmírňovat křivdy nastalé skutečnostmi vypočtenými v ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb. V určitém případě veřejný zájem, respektive práva třetích subjektů, převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků, jež by omezovalo, popřípadě vylučovalo, jejich využití v soukromém vlastnictví (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37. nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3714/12, bod 11.) Obecně se tak jedná se o stanovení skutečností, které zohledňují současný faktický a právní stav věci, jejímž odnětím byla způsobena majetková křivda, s těmi důsledky, že se taková věc oprávněné osobě nevydá, ačkoliv ostatní podmínky zákona č. 428/2012 Sb. jsou splněny. Platí přitom, že v případě restitučního zákonodárství musí zákonodárce zohledňovat změny, které v právním či faktickém smyslu nastaly v průběhu rozhodného období, respektive v době před účinností zákona. Při aplikaci jednotlivých ustanovení restitučních předpisů rozhodovací praxe dovolacího soudu klade důraz i na individuální posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, připomínajíc, že nejsou na místě na straně jedné paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak na straně druhé extenzivní interpretace překážek bránících vydání nárokovaných nemovitostí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017).
Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu – argumentující jak gramatickým výkladem textu zákona, tak i jeho smyslem a účelem, k němuž tento restituční předpis směřuje – za zastavěný pozemek ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze zásadně považovat jen takový pozemek, na němž byla stavba vybudována poté, co se stal předmětem majetkové křivdy podle ustanovení §5 zákona (k tomu srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 610/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1039/2019). Zatímco v případě pozemků zastavěných stavbou ve vlastnictví státu nezpůsobí zastavěnost pozemku sama o sobě překážku jeho vydání oprávněné osobě (nejsou-li kumulativně naplněny další podmínky spočívající v tom, že k zastavění pozemku došlo po té, kdy se pozemek stal předmětem majetkové křivdy, stavba byla zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána), v případě zastavění pozemku stavbou jiného vlastníka než státu nebo oprávněné osoby se další znaky (zřízení stavby v souladu se zákonem a užívání) nevyžadují [srov. dikci ustanovení §8 odst. 1 písm. a), část věty za středníkem, jako i jeho interpretaci v komentářové literatuře – in Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.]; k tomu srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019.
V poměrech projednávané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že stavba (zřízená v souladu se stavebním zákonem) byla na žalobkyní nárokovaném pozemku vybudována až po spáchání majetkové křivdy vymezené v ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb. (avšak před účinností tohoto zákona), je ve vlastnictví státu a je užívána Střední školou Horažďovice. Naplnění těchto podmínek nebylo ostatně mezi účastníky řízení sporné. Žalobkyně ovšem – mimo rámec dikce ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. – dovozovala, že stav, kdy je stavba užívána, je svázán toliko s platným právním titulem takového užívání. Jak bylo výše uvedeno, s takovou interpretací jedné z podmínek označeného výlukového ustanovení se s přihlédnutím k jeho dikci, majíc na paměti i hledisko praktické a racionálně odůvodněné konkordance mezi oprávněným zájmem církevní právnické osoby na vydání jejího původního majetku a ochranou práv a zájmů třetích osob, jež užívají věc, jež stricto sensu do původního majetku oprávněné osoby nepatří, se dovolací soud neztotožňuje. Pro výslednou úvahu, zda v poměrech konkrétní projednávané věci je stavba užívána [dovolací soud přitom připomíná, že se jedná o závěr skutkový, který v dovolacím řízení nemůže doznat změny a nepodléhá s ohledem na jedině možný uplatnitelný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř.) dovolacímu přezkumu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013)], je rozhodující stav faktický. Užívá-li Střední škola Horažďovice stavbu (budovu) č. p. 1082 na žalobkyní nárokovaném pozemku p. st. ř. 755 od roku 2009 na základě smlouvy o výpůjčce uzavřené dne 19. 8. uvedeného roku a stav tohoto užívání prokazatelně trvá i v současné době, pak podmínka ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je zjevně naplněna. Rozhodným je faktický stav užívání, jenž byl založen přenecháním budovy do užívání jejím vlastníkem, bez ohledu na případný právní titul užívání a jeho platnost (výjimku může představovat pouze situace, kdy faktické užívání stavby je důsledkem její protiprávní okupace třetí osobou). Podmínka, „že stavba je užívána“ má vyloučit situace, kdy restituční nárok oprávněné osoby na vydání nárokovaného pozemku by nebyl uspokojen jen proto, že na pozemku se nachází stavba opuštěná, popřípadě ve zchátralém stavu, jež její užívání činí nemožným, byť by jinak ostatní podmínky bránící naturální restituci byly splněny.
V souvislosti s naplněním podmínky, „že stavba je užívána“, jež se pojí se stavem faktickým, dovolací soud – s vědomím, že se jedná toliko o podpůrnou argumentaci - připomíná, že hledisko fakticity je judikaturou Nejvyššího soudu aprobováno i v poměrech jiných předpisů majících restituční povahu (k výkladu pojmu „hospodaření“ vtěleném do ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010).
Považuje-li dovolatelka dále výklad výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. za nepřípustně extenzivní v rozporu se zásadou ex favore restitutionis , je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15 (uvedená rozhodnutí, stejně jako dále citované rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017], jakož i na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, že snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (k tomu dále přiměřeně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016). K námitce, jíž dovolatelka brojí proti „retroaktivnímu způsobu výkladu“ překážky z restituce dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., dlužno snad dodat, že žalobkyně nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkané pochybení mělo projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem.
Ke kritice dovolatelky stran porušení jejího práva vlastnit majetek či práva na spravedlivý proces (podle článků 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučnímu nároku dovolatelky vyhověno.
Výtka dovolatelky o nepřezkoumatelnosti (nedostatečném odůvodnění) dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu pak představuje námitku vystihující případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, což také učinila. Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 8. 9. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu