ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2456.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2456/2021-506
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně V. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janou Tomešovou, advokátkou se sídlem v Písku, Žižkova třída 335/12, proti žalované D. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, o zaplacení částky 1.081.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 96/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2021, č. j. 22 Co 1222/2019-469, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 15.681,60 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Václava Kaliny, advokáta se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 6 C 96/2016-383, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.540,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 29. 3. 2016 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 1.072.459,67 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 29. 3. 2016 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 311.328,70 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 22 Co 1222/2019-469, odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), dále k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2,05 Kč s 8,05% úrokem z prodlení jdoucím od 29. 3. 2016 do zaplacení; jinak výrok II. ohledně částky 1.072.457,62 Kč potvrdil (výrok II.), a ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 154.393,85 Kč (výrok III.). Žalobkyni rovněž uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 16.319,88 Kč (výrok IV.).
Odvolací soud, jenž ve věci rozhodoval v pořadí svým druhým rozhodnutím, shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná na jaře roku 2014 obstarala pro žalobkyni, tehdy svoji tchýni, v souladu s jejím pokynem prodej bytu ve vlastnictví žalobkyně v domě č. p. XY. Shledal, že část kupní ceny za prodej uvedeného bytu ve výši 500.000,- Kč žalobkyně darovala žalované na koupi nemovitostí v XY a část kupní ceny ve výši 581.000,- Kč byla uhrazena na účet žalované, jelikož žalobkyně neměla zřízen vlastní bankovní účet. Žalovaná následně z tohoto účtu vybírala hotovost pro žalobkyni či s jejím souhlasem pro jejího syna J. K., platila nákupy pro žalobkyni a popřípadě se svolením žalobkyně i pohonné hmoty. Postupně tak žalovaná ve prospěch žalobkyně použila dle názoru odvolacího soudu částku ve výši 572.457,62 Kč. Odvolací soud proto dovodil, že z částky 581.000,- Kč žalovaná dluží žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení 8.542,38 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Má za to, že oba soudy nižších stupňů nerespektovaly, že důkazní břemeno ohledně spotřebování sporného finančního obnosu ve prospěch žalobkyně a existence souhlasu k takovému počínání tížilo žalovanou. Závěr soudů nižších instancí, že žalovaná nakládala s prostředky žalobkyně s jejím souhlasem a spotřebovala je v její prospěch, pak označila za nepodložený a extrémně rozporný se zjištěnými skutečnostmi. Domnívá se rovněž, že oba soudy nižších stupňů nedostály požadavkům kladeným judikaturou dovolacího soudu na hodnocení důkazů. Podotýká, že soudy nižších instancí přistupovaly k výpovědím svědků a účastnic řízení jednostranně a nevyváženě, nevypořádaly se všemi tvrzeními obsaženými v jednotlivých výpovědích a nevysvětlily logické rozpory ve výpovědi žalované. Brojí též proti postupu soudů nižších stupňů při provádění důkazů. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k osobním a majetkovým poměrům dovolatelky odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Žalovaná vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním. Uvedla, že po procesní stránce nedošlo v řízení k žádnému porušení právních předpisů. Zdůraznila přitom, že Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat hodnocení v řízení před soudy nižších stupňů provedených důkazů. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. 5. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.540,33 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2,05 Kč s konkretizovaným příslušenstvím, není žalobkyně subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 855/2020 – označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Výrokem I. a měnící částí výroku II. (týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 2,05 Kč) rozsudku odvolacího soudu nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť jejímu žalobnímu žádání bylo ohledně částky 8.540,33 Kč, respektive 2,05 Kč danými výrokovými částmi vyhověno. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
Dovolání žalobkyně není přípustné ani z hlediska vymezeného důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky vážící se k rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení a ke způsobu hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, respektive soudem prvního stupně.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch; smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1229/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
Dokazování ve sporném řízení je ovládáno zásadou, že určitou pro věc právně významnou skutečnost prokazuje ten, kdo s její existencí (a důkazem o ní) spojuje pro sebe příznivé právní důsledky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1240/2017, dále viz také Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017. s. 144-145). Podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, či ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, a ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3382/2018).
Namítá-li dovolatelka rozpor napadeného rozsudku s výše předestřenými judikatorními závěry, zjevně přehlíží, že odvolací soud vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované (s ohledem na neprokázání právního důvodu pro přijetí sporných prostředků ve výši 581.000,- Kč) dovodil (viz bod 46. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), uzavřel však rovněž, že žalovaná sporné prostředky ve výši 572.457,62 Kč použila s vědomím a souhlasem žalobkyně ve prospěch žalobkyně či jejího syna J. K. Prospěch získaný žalovanou jakožto bezdůvodně obohacenou se tak dle skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení navrátil (vyjma částky 8.542,38 Kč, ohledně níž bylo žalobě vyhověno) do majetkové sféry žalobkyně coby bezdůvodně ochuzené, čímž byla povinnost žalované k vydání bezdůvodného obohacení splněna.
Co se týče sporných prostředků ve výši 500.000,- Kč, bylo již v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že na straně žalované existoval právní důvod k přijetí tohoto finančního obnosu, neboť žalobkyně uvedenou peněžní sumu darovala žalované. Rozsudek odvolacího soudu tak ohledně peněžních prostředků ve výši 500.000,- Kč zjevně nezávisí na žalobkyní kladené otázce unesení břemene tvrzení či důkazního břemene, jestliže tento nerozhodoval na základě úvah o neunesení těchto břemen, nýbrž na podkladě provedenými důkazy zjištěného (objasněného) skutkového stavu (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Předkládá-li dále dovolatelka k posouzení – v dovolání obsahově vymezenou – otázku vážící se ke způsobu hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem (potažmo soudem prvního stupně), podrobuje tak kritice správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle procesní úpravy účinné od 1. 1. 2013 vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17, jež jsou, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Jakkoli se totiž dovolatelka snaží navodit dojem, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod a samotné hodnocení důkazů nelze – se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř. – pod jedině možný (zákonný) dovolací důvod podřadit (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Samotná skutková zjištění tedy dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich případné vady (ve smyslu správnosti či úplnosti) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze proto uzavřít, že dovolatelka v dovolání zpochybnila toliko hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a z toho vyplývající skutková zjištění (stran předpokladů pro vznik bezdůvodného obohacení mezi účastnicemi řízení), na nichž odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – založil svůj závěr, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila (vyjma částky 8.542,38 Kč, ohledně níž bylo žalobě vyhověno); dovolatelka tudíž neuplatnila jediný možný (způsobilý) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. K uplatněné dovolací argumentaci sluší se dodat, že soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud plně ztotožnil) důkladně vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že předmětné peněžní prostředky byly žalovanou spotřebovány ve prospěch žalobkyně s jejím souhlasem, respektive byly žalované darovány, přičemž v uvažovaném směru nejsou úvahy obou soudů nižších instancí v poměru k provedeným důkazům a z nich se podávajícím zjištěním nikterak nepřiměřené, či snad dokonce extrémní. Namístě je tedy konstatovat, že soud prvního stupně přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, jakým způsobem v řízení provedené důkazy hodnotil, přičemž s tímto postupem se coby správným ztotožnil i odvolací soud. Fakt, že s tímto hodnocením dovolatelka nesouhlasí, nemůže na jeho správnosti ničeho změnit.
K dovolatelkou výslovně formulované otázce, „zda lze potvrdit jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, v jehož odůvodnění se soud prvního stupně nevypořádal s požadavky na hodnocení důkazů“, jeví se vhodným podotknout, že v situaci, kdy skutkový závěr soudů nižších stupňů o neexistenci bezdůvodného obohacení ve výši 1.072.457,62 Kč na straně žalované není nikterak nepřiměřený provedenému dokazování, bylo by řešení dovolatelkou předestřené otázky zjevně akademické. Podle závěrů Nejvyššího soudu je však dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či spekulativními (byť Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
Namítá-li dovolatelka procesní pochybení soudů, vystihuje případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde.
Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud totiž konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Odvolací soud tedy dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobkyně povinna žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 15.681,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 12.660,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.721,60 Kč.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 9. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu