ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2488.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2488/2021-862
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) H. B. , narozené XY, bytem XY, b) K. Č. , narozené XY, bytem XY, a c) K. S. , narozené XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, za účasti 1) obce Roztoky , identifikační číslo osoby: 006 39 966, se sídlem Roztoky 128, a 2) M. K. , narozeného XY, bytem XY, jako vedlejších účastníků na straně žalované, o převod jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 149/2018, o dovolání žalobkyň a dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j. 28 Co 26/2021-685, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j. 28 Co 26/2021-685, se zrušuje ve výroku bod bodem I, spolu s výroky pod body III – VIII, a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 3 C 149/2018-544, Okresní soud v Rakovníku, poté, kdy řízení částečně zastavil (výrok I), nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY (dle připojeného geometrického plánu) v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výroky II), i s odkazem na geometrický plán coby nedílnou součást rozsudku (výrok III); zároveň rozhodl o nákladech řízení (výroky IV-VIII).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 28 Co 26/2021-685, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III a části napadeného výroku II tak, že se zamítá žaloba v části o převodu (nahrazení projevu vůle) pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), ve zbylém rozsahu napadený rozsudek potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů vzniklých státu a nákladů odvolacího řízení (výroky III – VIII).
Podle shodných závěrů soudů nižších stupňů jsou žalobkyně oprávněnými osobami nadanými ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) nárokem na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté v rozhodném období státem, jež nemohly být jejich právnímu předchůdci vydány pro zákonem stanovené překážky (dle tam označených rozhodnutí pozemkového úřadu). Dovozujíce, že postup žalované při uspokojování restitučního nároku vykazuje známky liknavosti a svévole, shledaly oba soudy současně naplněnými předpoklady, za nichž lze žalobě o vydání náhradních pozemků vyhovět. Hodnota restitučního nároku (podložená zjištěním o ceně oprávněné osobě odňatých, pro zákonnou překážku nevydaných pozemků) dle jejich závěru převyšuje cenu náhradních pozemků požadovaných oprávněnými osobami v tomto řízení. Oproti soudu prvního stupně nepovažoval odvolací soud za oprávněným osobám převoditelný pozemek parc. č. XY v k.ú. XY, oddělený geometrickým plánem, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, dle něhož nelze vydat pozemek oddělený geometrickým plánem, nebylo-li o dělení pozemku rozhodnuto příslušným správním úřadem (srov. §82 odst. 2 stavebního zákona); převodu ostatních pozemků do vlastnictví žalobkyň (v rozsahu určených spoluvlastnických podílů), jako náhradních, pak ani podle odvolacího soudu nic nebrání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě strany.
Žalobkyně dovoláním napadají rozsudek v rozsahu výroku pod bodem I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v části, kterou byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž vznikl oddělením dle označeného geometrického plánu coby nedílné součástí rozsudku; splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky převoditelnosti náhradních pozemků oddělených geometrickým plánem, k jejichž dělení nebyl dán předchozí souhlas ve správním řízení. Namítají, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je rozhodnutí o povinnosti České republiky – Státního pozemkového úřadu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku rozhodnutím podle zvláštního předpisu, které nevyžaduje „předchozí souhlas či sdělení“ stavebního úřadu dle §82 odst. 3 stavebního zákona. Přitom polemizují s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, o který odvolací soud své rozhodnutí v napadeném rozsahu opřel, poukazujíce i na zásadu ex favore restitutionis. Navrhují, aby byl rozsudek odvolacího soudu v jimi napadeném rozsahu změněn tak, že se potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně i v části o vydání zde označeného pozemku (nahrazení projevu vůle k uzavření dohody) parc. č. XY v kat. území XY.
Žalovaná rozsudek odvolacího soudu napadá v rozsahu výroků II (jímž bylo žalobě vyhověno) a III, IV, V a VII (o nákladech řízení); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „při řešení procesní otázky týkající se nezbytnosti vypořádání se s důkazními návrhy v podobě provedení oponentního znaleckého posudku a následného provedení výslechu znalce“ (odkazujíc přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019, sp. zn 22 Cdo 2711/2018). Pro namítané procesní pochybení, kdy neprovedl důkaz žalovanou předkládaným oponentním posudkem, pak odvolací soud dle mínění dovolatelky dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, jde-li o kvantifikaci restitučního nároku, jíž považoval za doloženou a nespornou. Námitky pak dovolatelka vznáší i proti rozhodnutí o nákladech řízení. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v jí dotčené části zrušen, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, jemuž by věc měla být vrácena k dalšímu řízení. K tomu učinila i návrh na odložení vykonatelnosti a právní moci napadeného rozsudku.
Ve vyjádření k žalobkyněmi podanému dovolání žalovaná odkázala na závěry odvolacího soudu o nepřevoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jež vycházejí z nálezové judikatury Ústavního soudu, a navrhla odmítnutí tohoto dovolání.
K žalovanou podanému dovolání žalobkyně navrhly jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Kvantifikaci restitučního nároku odvolacím soudem považují za správnou, neshledávajíce důvod pro další dokazování žalovanou navrhovaným oponentním znaleckým posudkem. Výše jimi uplatňovaného nároku, jíž měl soud za nespornou, dle žalobkyň jednoznačně převyšovala cenu jimi požadovaných pozemků a k přečerpání nároků tudíž nedošlo; nebylo nezbytné řešit přesnou výši zbývajícího restitučního nároku žalobkyň a k tomu provádět další dokazování, včetně navrhovaného oponentního znaleckého posudku, jehož správnost žalobkyně nadto zpochybňují.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokáty (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a obsahují povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání (jíž je zde nutno poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Dovolání žalované, jež se připíná k závěru odvolacího soudu o kvantifikaci restitučního nároku žalobkyň (jeho zůstatku, jenž dosud nebyl uspokojen), jakož i postupu soudu při jeho zjišťování (vytýká-li tato dovolatelka odvolacímu soudu, že k dané skutečnosti neprovedl další dokazování) přípustné není.
K žalovanou kladené otázce sluší se připomenout ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž se napadené rozhodnutí neprotiví), že pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat náhradní pozemky je rozhodující mimo jiné právě i otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné, vycházeje přitom z provedeného dokazování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Pakliže ovšem cena oprávněnou osobou vybraného pozemku nedosahuje výše aktuálního restitučního
nároku – ani podle ocenění oprávněné osoby, ani podle ocenění žalované – nemá přesné ocenění (vyčíslení) restitučního nároku oprávněné osoby na výsledek řízení žádný vliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018). Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě totiž vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
Nemůže tedy založit přípustnost dovolání námitka, že soudy nižších stupňů neučinily jednoznačný závěr o hodnotě restitučního nároku a neodstranily rozpor v ocenění odňatých (nevydaných) pozemků mezi stranami, jestliže ze skutkových zjištění vyplývá, že i bez žalovanou zpochybňovaného ocenění (některých) pozemků byla by hodnota restitučního nároku – v poměru k ceně nyní nárokovaných pozemků jako náhradních – postačující.
Konkluze odvolacího soudu navazující na jím učiněná zjištění jsou zde odůvodněny i tím, že žalovaná učinila v řízení nespornými zjištění vztahující se k ceně konkretizovaných (odňatých a nevydaných) pozemků (v k. ú. XY a k. ú. XY), při jejichž ocenění dospěla ke stejným cenám jako znalkyně prof. Ing. R. Schneiderová Heralová, Ph.D., tedy učinila nesporným restituční nárok žalobkyň (alespoň) v takové výši, jež byla pro vydání rozhodnutí v posuzované věci (s ohledem na ocenění požadovaných náhradních pozemků a výši, v níž byl již restituční nárok žalobkyň uspokojen) dostatečná (přičemž soud nad rámec akcentoval, že je zřejmé, že nárok žalobkyň je vyšší, neboť žalovaná učinila nespornou i hodnotu dalších specifikovaných pozemků a žalobkyním náleží právo na náhradu ještě za další nevydané odňaté pozemky, jejichž cena zůstala mezi stranami sporná).
Na řešení kladené otázky týkající se předpokladů pro provedení „oponentního“ znaleckého posudku (k posuzované skutkové otázce, o níž by existoval v řízení spor), z něhož měl plynout odlišný rozsah ocenění některých nevydaných odňatých pozemků, tudíž napadené rozhodnutí v dané věci ani nezávisí [a úvahy odvolacího soudu o tom, že je namístě vyhovět požadavku žalobkyň na vydání jimi nárokovaných náhradních pozemků, aniž by bylo nutno činit závěr o přesné (konkrétní) výši zbývajícího restitučního nároku, se od judikatury dovolacího soudu neodchylují]. Za relevantní pak nelze považovat ani odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2711/2018, jenž se zabývá problematikou znaleckého dokazování ve zcela jiné procesní situaci, kdy soud opřel své závěry toliko o odborné vyjádření coby listinný důkaz, protistranou účinně zpochybněný, a kdy šlo o posouzení skutečností pro rozhodnutí významných.
Relevanci v dovolacím řízení pak nemají ani ty námitky žalované, jimiž kritizuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu (a k nimž patří i žalovanou zpochybňovaná zjištění čerpaná ze shodných tvrzení účastníků či z provedeného znaleckého dokazování). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.). Prezentuje-li žalovaná v rámci dovolací argumentace vlastní verzi skutkového stavu, jež se se stavem zjištěným soudy nižších stupňů rozchází, sluší se připomenout i tolik, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Případnými vadami řízení – ať již skutečnými nebo domnělými – je pak Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Námitka vady řízení sama o sobě požadavkům vytýčeným v ustanovení §237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3451/2019, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3160/2018, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
Přípustnost dovolání tedy nemůže založit ani argumentace žalované posouvající otázku neprovedení jí navrženého důkazu do kategorie vad řízení. I k ní sluší se pak připomenout, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené (označené) důkazy; je oprávněn posoudit důkazní návrhy a určit, které z navrhovaných důkazů provede (srov. §120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), v závislosti na hodnocení, které důkazy je (ke zjištění skutkového stavu) nezbytné provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011). Odvolací soud své důvody k neprovedení dokazování revizním znaleckým posudkem či dalším posudkem předloženým žalovanou v odvolacím řízení v odůvodnění napadeného rozsudku adekvátním způsobem vyložil.
Z uvedeného vyplývá, že u žalovanou podaného dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. nejsou naplněny.
Proti rozhodnutí v části o nákladech řízení (jež žalovaná výslovně také napadá) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
Přípustné (dle §237 o. s. ř.) je dovolání žalobkyň, jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu výroku pod bodem I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v části, kterou byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY dle připojeného geometrického plánu), jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení právní otázky (lze-li i zákon o půdě považovat za zvláštní předpis, jenž ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona zakládá pravomoc soudu rozhodnout o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části coby vhodného náhradního zemědělského pozemku oprávněné osobě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentovanou dále citovanou judikaturou).
Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod vymezený tímto dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených žalobkyněmi podaným dovoláním. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním nebo převodem práva podle §13 odst. 8 písm. b), se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.
Podle §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků se nevyžaduje, pokud podmínky pro dělení nebo scelení pozemků jsou dány regulačním plánem, rozhodnutím stavebního úřadu nebo rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu. Není-li třeba stanovit podmínky pro dělení nebo scelování pozemků, stavební úřad potvrdí tuto skutečnost sdělením, kterým současně schválí navrhovaný záměr. Sdělení nelze vydat, pokud je rozhodování v území podmíněno územní studií nebo regulačním plánem.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu i přes závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, setrvala na konkluzi, dle níž zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části (coby vhodného náhradního zemědělského pozemku) oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku je i zákon o půdě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, a ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2128/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021). Nejvyšší soud se přitom opětovně přiklonil k té ustálené judikatuře, dle níž v daném případě jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod č. 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017); soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje – v případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009). Současně lze připomenout i restituční rozměry řešeného problému – se zásadou ex favore restitutionis není plně slučitelný závěr, dle něhož by uspokojení restitučního nároku formou vydání geometrickým plánem oddělené pozemkové části nebylo lze soudně vynutit – měl by být vyžadován souhlas státu (Státního pozemkového úřadu) ocitajícího se v prodlení s uspokojením restitučního nároku či rozhodovací ingerence stavebního úřadu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1222/2021).
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že zákon o půdě neposkytuje právní základ pro rozdělení původního pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY rozhodnutím soudu o nahrazení projevu vůle žalované odkazujícím na geometrický plán vymezující převoditelnou část pozemku, je jeho právní posouzení nesprávné. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž – a v nyní řešené věci Nejvyšší soud neshledal důvodu pro jiné posouzení této otázky – soudy v restitučním řízení disponují pravomocí rozhodovat o vydání geometrickým plánem oddělených pozemkových částí, coby vhodných náhradních zemědělských pozemků.
Pro důvodnost žalobkyněmi podaného dovolání – neshledávaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnuto tohoto dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu – Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dotčeném tímto dovolání, včetně závislých nákladových výroků (§243e odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Dovolání žalované, jež přípustné není, Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř., ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
O žalovanou podaném návrhu na odložení právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (§243 písm. a/, písm. b/ o. s. ř.) dovolací soud již dříve rozhodl samostatným usnesením (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu