ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2554.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2554/2021-499
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. V. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 20 C 181/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2021, č. j. 18 Co 109/2021-404, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým usnesením ze dne 11. 2. 2021, č. j. 20 C 181/2017-392, připustil, aby do řízení na straně žalobce přistoupil jako účastník R. S., narozený XY, bytem v XY.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 4. 2021, č. j. 18 Co 109/2021-404, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se nepřipouští, aby do řízení na straně žalobce přistoupil další účastník R. S., narozený XY, bytem v XY.
Žalobce se v projednávané věci domáhá vydání spoluvlastnického podílu na žalobou specifikovaném pozemku v katastrálním území XY jako pozemku náhradního za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“). Podáním ze dne 5. 7. 2020 žalobce navrhl přistoupení dalšího účastníka do řízení na své straně, a to R. S., s odůvodněním, že žalobci a osobě vstupující do řízení má být vydán identický pozemek do jejich podílového (rovnodílného) spoluvlastnictví. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – označil postup navrhovaný žalobcem za nehospodárný a v rozporu se zásadou ekonomie řízení. Konstatoval totiž, že výsledky dosavadního řízení lze ve vztahu k posouzení oprávněnosti nároku R. S. použít jen velmi omezeně, neboť se jedná o dva zcela samostatné nároky, které nejsou jakkoli vzájemně podmíněné z hlediska jejich vzniku či uspokojení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to zda v řízení o nahrazení projevu vůle podle zákona o půdě může na stranu žalobce přistoupit další účastník uplatňující nárok na vydání spoluvlastnického podílu náhradního pozemku, u něhož se již domáhá převodu spoluvlastnického podílu žalobce. Má za to, že vstup R. S. do řízení není v rozporu se zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie, jelikož provedené výsledky dokazování mohou být podkladem i pro řízení o nároku R. S., který uplatňuje nárok ke shodnému pozemku jako žalobce. Podotýká, že v případě žalobce i R. S. se jedná o právně totožnou problematiku, neboť oba tvrdí, že se žalovaná vůči nim dopustila liknavosti a svévole zapříčiněné nesprávným oceněním jejich restitučních nároků. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání žalobce za nepřípustné a nedůvodné. Uvedla, že v judikatuře Nejvyššího soudu již byly vymezeny podmínky, za nichž lze připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení a jež se dle mínění žalované vztahují i na řízení o nahrazení projevu vůle podle zákona o půdě jakožto jednoho z typů civilního řízení. V tomto směru odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 503/2004, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1132/2008 (zmíněná usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), jakož i na ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. Byť je zájem žalobce i R. S. totožný, považuje žalovaná vstup R. S. do řízení na straně žalobce za rozporný se zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie, protože jejich nároky se opírají o jiné právní základy. Upozornila rovněž, že návrh na přistoupení R. S. do řízení představuje účelový postup, jímž žalobce – stejně jako v dalších řízeních mezi týmiž účastníky – sleduje dosažení záměny účastníků bez nutnosti souhlasu strany žalované. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 4. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť žalobcem nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Žalobce má – jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení (o takové řízení se jedná i v posuzovaném případě, a proto stávající judikatura dovolacího soudu reflektující aplikaci citované procesní normy se uplatní i v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby vedeném ve smyslu ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě) – mimo jiné procesní právo navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník. Smysl (účel) institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení spočívá v tom, že se žalobci umožňuje, aby odstranil nedostatek (aktivní nebo pasivní) věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, může-li být takový nedostatek odstraněn tím, že do řízení vstoupí vedle dosavadního žalobce nebo žalovaného další účastník (další účastníci). Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení. V případě, že do řízení má vstoupit další účastník, který spolu s dosavadním žalobcem nebo žalovaným bude mít postavení nerozlučného společníka (§91 odst. 2 o. s. ř.), soud zpravidla jeho přistoupení do řízení připustí. Má-li však následkem vstupu dalšího účastníka do řízení vzniknout samostatné společenství (§91 odst. 1 o. s. ř.), nesmí být rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení; je-li například zřejmé, že by přistoupení dalšího účastníka do řízení vyvolalo potřebu provést dokazování, které by jinak nebylo potřebné, a že by to ve svých důsledcích vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky, zásada procesní ekonomie zpravidla brání, aby přistoupení do řízení bylo připuštěno, neboť je opodstatněné požadovat, aby žalobce svá práva proti takové osobě uplatnil v samostatném řízení. Je přitom nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalobce nebo další žalovaný) se záměrem, že posléze (po připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení soudem) vezme buď zpět žalobu proti původnímu žalovanému, nebo vezme zpět svou žalobu s tím, že v řízení bude pokračovat jen další žalobce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3582/2019, ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2187/2019, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3743/2018, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1166/2015, nebo ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1651/2009).
Sluší se také připomenout, že péče o rychlost a plynulost civilního procesu je věcí soudů, jež tato řízení vedou a za jejich efektivní průběh odpovídají. Nejvyššímu soudu proto zásadně nepřísluší vměšovat se do hodnocení hospodárnosti řízení (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1762/2020).
Závěr odvolacího soudu, dle něhož nejsou dány podmínky pro přistoupení dalšího účastníka, R. S., do řízení na straně žalobce, nikterak neodporuje právní úpravě a ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že uplatnění restitučního nároku R. S. vůči žalované by předpokládalo jiná (další) skutková tvrzení, jiný okruh dokazovaných skutečností a jiný okruh důkazních návrhů stran vzniku, základu a výše restitučního nároku R. S., neboť žalobce a R. S. neodvozují svoje restituční nároky od shodných právních titulů (správních rozhodnutí, jimiž nebylo naturální restituci odňatých pozemků vyhověno). Taková tvrzení R. S. vůči žalované v řízení doposud nebyla uplatněna, důkazy k nim označeny ani provedeny (což je logickým odrazem toho, že tato osoba nebyla účastníkem řízení). V dané věci tak jde nejenom o návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalobce, ale muselo by jít i o změnu žaloby v podobě jejího rozšíření (takový procesní návrh žalobce učinil), jejímž důsledkem by byla tzv. objektivní kumulace dvou samostatných restitučních nároků podle zákona o půdě, která by vyžadovala obsáhlé dokazování. Okolnost, že by připuštěním R. S. do řízení vznikla potřeba rozsáhlého, jinak (ve vztahu k žalobci) nadbytečného dokazování, ani že by přistoupení mohlo vést k nepřiměřenému oddálení rozhodnutí sporu mezi dosavadními účastníky, přitom není potlačena tím, že řešení dílčí otázky vhodnosti nárokovaného pozemku (respektive jeho spoluvlastnického podílu) jako náhradního k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě by mělo vyznít ve vztahu k žalobci i R. S. totožně. Názor odvolacího soudu, že přistoupení dalšího účastníka na straně žalobce (R. S.) do řízení by bylo v rozporu s principem ekonomie a hospodárnosti řízení, tak není nepřiměřený.
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Pro úplnost se sluší zmínit, že odvolací soud uvedl v písemném vyhotovení napadeného usnesení nesprávné poučení o (ne)přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř., se zakládá na splnění podmínek zakotvených v ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2547/2018).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu