ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.140.2020.1
KSOS 34 INS XY
34 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 140/2020-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce D. S. , se sídlem XY, jako insolvenčního správce dlužníka E., zastoupeného JUDr. Oskarem Povetzem, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 87/2, PSČ 737 01, proti žalovanému Celnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj , se sídlem v Ostravě, náměstí Svatopluka Čecha 8, PSČ 702 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka E. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2019, č. j. 34 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 34 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 23. listopadu 2018, č. j. 34 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) určil, že složení jistoty ve výši 8.377.277 Kč ve prospěch žalovaného na základě jeho zajišťovacího příkazu ze dne 18. února 2011,č. j. 1809/2011-146100-024, je neúčinným právním úkonem vůči věřitelům uplatňující v insolvenčním řízení své pohledávky za dlužníkem (bod I. výroku), uložil žalovanému povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 8.377.277 Kč (bod II. výroku); dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i insolvenčního soudu, když rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2014, č. j. 34 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 34 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2013, č. j. 34 ICm XY (jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí předmětné žaloby), Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 28. února 2018, č. j. 29 ICdo 37/2015-90, zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem vázán názorem dovolacího soudu se především zabýval tím, zda jsou u složení jistoty na základě zajišťovacího příkazu dány hmotněprávní předpoklady tzv. zvýhodňujícího právního úkonu ve smyslu §241 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Shledal, že dlužník již ke dni 31. ledna 2011 měl více věřitelů a závazky po splatnosti. Souhrn závazků dlužníka pak převyšoval hodnotu jeho majetku o 7.413.000 Kč. Uspokojení, jaké by jinak žalovanému náleželo v konkursu, by bylo minimální, a to v řádech desetin procenta. Zjištěný skutkový stav soud proto podřadil pod §235 odst. 1 a §241 odst. 1 insolvenčního zákona, a shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že odporované složení jistoty ve výši 8.377.277 Kč ve prospěch žalovaného je vůči věřitelům dlužníka neúčinné a žalovaný, v jehož prospěch byla uvedená částka plněna, je povinen přijaté plnění vydat do majetkové podstaty dlužníka (§237 odst. 1 insolvenčního zákona).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že již vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
6. Dovolatel má za to, že zjištěný skutkový stav měl být podřazen pod ustanovení §235 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením 240 odst. 4 písm. a) insolvenčního zákona, pročež složení jistoty na základě předmětného zajišťovacího příkazu nemůže být kvalifikováno jako právní úkon bez přiměřeného protiplnění, jelikož jde o plnění uložené právním předpisem, a tudíž jej nelze považovat za neúčinný právní úkon. Subsumpci skutkového stavu pod ustanovení §235 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením §241 odst. 1 insolvenčního zákona, tak jak učinily soudy nižších stupňů, považuje za lichou, jelikož zaplacení částky na základě zajišťovacího příkazu a následnou úhradu daně nepokládá za zvýhodňující právní úkon, nýbrž prosté plnění uložené právním předpisem, konkrétně daňovým řádem.
7. Dovolatel závěrem navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci insolvenčnímu soudu k novému řízení.
8. Žalobce ve vyjádření k dovolání polemizuje s předestřenou argumentací a navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.
9. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
10. Dovolatel opomíjí, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou vystavěna na závěru, že plnění, jež přešlo z majetkové sféry dlužníka k žalovanému, je považováno za právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu §240 insolvenčního zákona, tudíž posouzení, zda popsaná situace spadá pod výjimku dle §240 odst. 4 písm. a) insolvenčního zákona nemůže být pro rozhodnutí o přiznání nároku v této věci relevantní. Napadený rozsudek naopak stojí na konkluzi, že poskytnutí předmětné jistoty naplňuje znaky skutkové podstaty zvýhodňujícího právního úkonu podle §241 insolvenčního zákona. Otázkou vzájemného vztahu úpadkové úpravy a předpisů regulujících oblast správy daní se Nejvyšší soud již zabýval v judikatuře opakovaně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004, uveřejněný pod číslem 52/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013, uveřejněný pod číslem 71/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž dospěl k závěru, že insolvenční předpisy mají povahu zákona speciálního. Zaobíral se rovněž podstatou zvýhodňujících právních úkonů, když vysvětlil, že prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku zvýhodňujícího úkonu dlužníka, nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že poskytnutým plněním je zvýhodněn oproti jiným věřitelům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014). Mimo jiné s ohledem na tyto judikatorní závěry v kasačním rozsudku ze dne 28. února 2018 Nejvyšší soud uzavřel, že za podmínek určených ustanoveními §235 odst. 1 a §241 odst. 1 insolvenčního zákona lze (úspěšně) odporovat i plnění dlužníka, které poskytl správci daně na základě zajišťovacího příkazu vydaného podle §167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, jako jistotu k zajištění úhrady daně.
11. V dané věci tak odvolací soud vydal napadené rozhodnutí, jsa přitom vázán právním názorem obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018. Dovolání žalovaného je pak toliko polemikou (nesouhlasem) se závěry, jež odvolací soud (na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu) ve svém rozhodnutí formuloval. K takto pojatému dovolání Nejvyšší soud při úvaze o jeho přípustnosti uzavírá, že důvod připustit dovolání jen proto, aby opakoval závazný právní názor obsažený v jeho předchozím (kasačním) rozhodnutí, jímž se odvolací soud beze zbytku řídil, nemá. Příslušné právní otázky již byly zodpovězeny v rozsudku ze dne 28. února 2018, přičemž Nejvyšší soud nevidí žádný důvod, pro který by měl závěry tam vyslovené jakkoli korigovat.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §163 insolvenčního zákona, §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení; ty se sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. října 2020), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení žalobci částku 4.114 Kč.
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 23. 9. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu