ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.32.2020.1
KSBR 47 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 32/2020-B-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníků V. C. , narozené XY, a S. C. , narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Karolínou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Orlí 542/27, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 47 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníků proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2019, č. j. KSBR 47 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 31. července 2019, č. j. KSBR 47 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) neschválil oddlužení dlužníků manželů V. a S. C. (bod I. výroku), na jejich majetek prohlásil konkurs s tím, že bude projednáván jako nepatrný (body II. a III. výroku) a rozhodl, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku).
[2] Šlo již o druhé rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníků. Usnesení ze dne 25. ledna 2018, č. j. KSBR 47 INS XY, ve znění usnesení ze dne 26. února 2019, č. j. KSBR 47 INS XY, jímž insolvenční soud schválil zprávu o přezkumu (bod I. výroku), neschválil oddlužení dlužníků (bod II. výroku), prohlásil konkurs na jejich majetek s tím, že bude projednáván jako nepatrný (body III. a IV.), a rozhodl, kdy nastávají účinky prohlášení konkursu (bod V. výroku), bylo v bodech II. a III. výroku zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. dubna 2019, č. j. KSBR 47 INS XY, 2 VSOL XY.
[3] K odvolání dlužníků Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. července 2019 v bodech I. a II. výroku.
[4] Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 5. dubna 2018 dlužníci podali u insolvenčního soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. K návrhu připojili mimo jiné seznam závazků, ve kterém uvedli závazky vůči věřitelům: ESSOX s. r. o., BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, Home Credit a. s., MONETA Money Bank, a. s. a L. V. Dlužníci výslovně prohlásili, že seznam je úplný a správný a že žádné údaje nezamlčeli.
2/ Usnesením ze dne 27. dubna 2018, č. j. KSBR 47 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníků, povolil jejich oddlužení a ustanovil insolvenčního správce.
3/ V podání doručeném insolvenčnímu soudu dne 29. srpna 2018 (označeném jako „Podnět ke zrušení schváleného oddlužení a rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem“; B-6) Ing. Michal Zámečník (dále jen „M. Z.“), insolvenční správce dlužníka HITOP TRADE s. r. o. (dále jen „společnost H“), uvedl, že nevystupuje jako věřitel v insolvenčním řízení dlužníků, avšak má za nimi pohledávku v celkové výši 579 563,68 Kč (sestávající z jistiny ve výši 536 000 Kč a nákladů řízení ve výši 43 563,68 Kč) přiznanou pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. října 2017, č. j. 18 C 356/2014-171, který i doložil, a to včetně opravného usnesení ze dne 16. ledna 2018, č. j. 18 C 356/2014-179, s doložkou právní moci ke dni 20. prosince 2017.
[5] Odvolací soud – cituje §104 odst. 1 písm. b/ a odst. 3, §395 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 a §405 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněného pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněného pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2016“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 125/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 53/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 67/2016, která jsou (stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu) veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – uvedl, že vzal v úvahu všechny skutečnosti vyšlé doposud v řízení najevo, a uzavřel shodně s insolvenčním soudem, že je dán důvod pro neschválení oddlužení dlužníků.
[6] Odvolací soud shledal, že existuje důvod pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle §395 odst. 2 insolvenčního zákona, a to pro lehkomyslný či nedbalý přístup dlužníků k plnění jejich povinností v insolvenčním řízení. Měl za to, že dlužníci i přes skutečnosti, které uvedli v odvolání (věk dlužníků, znalost moderních technologií, důvěra v jejich právní zástupkyni), za situace, kdy věřitel vůči nim uplatnil pohledávku již v roce 2013 a následně u soudu v roce 2014, přičemž insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení dlužníci podali až v roce 2018, měli tohoto věřitele uvést v seznamu závazků. Skutečnost, že pohledávku tohoto věřitele neuznávali a že ohledně této pohledávky byl veden spor (na základě kterého se pohledávka stala vykonatelnou) je bez právního významu. Proto je nerozhodné, zda je jejich právní zástupkyně informovala o výsledku soudního řízení, případně zda si výsledek tohoto řízení ověřovali jinak a zda probíhaly jiné spory mezi věřitelem a dlužníky a s jakým výsledkem. Dlužníci neuvedli tohoto svého věřitele v seznamu závazků. Nadto bylo nutné přihlédnout i k výši této pohledávky, která představuje závazek dlužníků v nikoli zanedbatelné výši.
[7] Závěrem odvolací soud zhodnotil majetkové poměry dlužníků a vycházeje z aktualizovaného soupisu majetkové podstaty a ocenění jejich položek dospěl shodně s insolvenčním soudem k závěru, že lze předpokládat alespoň částečné uspokojení věřitelů z výtěžku zpeněžení tohoto majetku.
[8] Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která „již je v praxi dovolacího soudu řešena a má jím být posouzena jinak“. Tvrdí, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s usnesením insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[9] Dovolatelé namítají, že odvolacím soudem byla nesprávně posouzena otázka, zda neuvedení pohledávky věřitele v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení je možno posoudit jako nepoctivý záměr dlužníka či jeho lehkomyslný či nedbalý přístup. Mají za to, že bylo rozhodnuto formalisticky, bez přihlédnutí ke všem principům dotčených ustanovení insolvenčního zákona, bez zvážení dalších možností posouzení této otázky a nedošlo podle nich k posouzení závažnosti jejich opomenutí.
[10] Argumentují tím, že neuvedení pohledávky společnosti H tohoto věřitele žádným způsobem nekrátí na jeho právech. M. Z. měl jako insolvenční správce společnosti H možnost podat přihlášku pohledávky stejně jako ostatní věřitelé. Kdyby řádně dbal svých povinností, zcela jistě by pohledávku přihlásil. Toto své pochybení se nyní M. Z. snaží napravit snahou o neschválení oddlužení dovolatelů, neboť by tím v případě konkursu mohl ještě pohledávku vymáhat.
[11] Dále vytýkají odvolacímu soudu, že žádným způsobem nezohlednil znění §104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona účinné od 1. června 2019, ve kterém již dlužník nemá povinnost připojovat ke svému insolvenčnímu návrhu seznam svých závazků v případě, že s návrhem spojí návrh na povolení oddlužení. Rovněž s ohledem na aktuální úpravu insolvenčního zákona co do náležitostí insolvenčního návrhu a jeho příloh shledávají dlužníci potřebu jiného posouzení předestřené otázky. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za nepřiměřeně přísné.
[12] Konečně uvádějí, že řešení jejich úpadku konkursem není účelné ani pro jejich věřitele, neboť s ohledem na hodnotu majetku dovolatelů se jeví jednoznačně účelnějším „čerpat“ finanční prostředky k uspokojení věřitelů z jejich starobních důchodů.
[13] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[14] Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
[15] Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož dovolatelé plnili své povinnosti v insolvenčním řízení lehkomyslně a nedbale, je v souladu s konstantními judikatorními závěry Nejvyššího soudu formulovanými zejména v usnesení ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v R 86/2013, R 24/2016 a v usnesení ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017.
[16] Ani Nejvyšší soud totiž nepochybuje o tom, že zamlčení tak významné pohledávky (ve výši s příslušenstvím téměř 600 000 Kč) společnosti H (resp. následně M. Z., jako insolvenčního správce společnosti H) v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení i v přiloženém seznamu závazků (který navíc obsahoval dovolateli podepsané prohlášení o jeho správnosti a úplnosti) je minimálně nedbalým a lehkomyslným přístupem dovolatelů k plnění jejich povinností v insolvenčním řízení.
[17] Ze skutečností zjištěných soudy nižších stupňů plyne, že dovolatelé o této pohledávce věděli řadu let před podáním insolvenčního návrhu. Při posuzování poctivosti v oddlužení není rozhodné, zda dovolatelům jejich právní zástupkyně sdělila výsledek sporu u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 18 C 356/2014. O sporu věděli, stejně jako o výzvě k zaplacení bezdůvodného obohacení, a přesto v insolvenčním návrhu ani v seznamu závazků o něm neuvedli prakticky ničeho. Případná odpovědnost jejich právní zástupkyně v tomto směru nehraje roli [což plyne i z toho, že vlastnoruční podpis dlužníka na seznamu závazků je vyžadován bez ohledu na to, zda v době sepisu seznamu závazků je (již) zastoupen advokátem].
[18] Z výše shrnuté judikatury plyne, že je nepodstatné, zda dovolatelé společnost H, resp. M. Z. jako jejího insolvenčního správce nijak nekrátili na jeho právech (jak namítají) a stejně tak je z pohledu zkoumání poctivosti dovolatelů irelevantní, zda M. Z. dbal svých povinností při uplatňování pohledávky za dovolateli. Otázku poctivosti dlužníků v oddlužení zkoumá totiž soud z úřední povinnosti. Stejně tak je při hodnocení poctivosti záměru dlužníků v oddlužení irelevantní, zda by bylo v konečném důsledku pro věřitele z ekonomického hlediska výhodnější „zachovat“ oddlužení, jak tvrdí dovolatelé v dané věci.
[19] Lze tedy shrnout, že ustálené judikatuře Nejvyššího soudu se neprotiví závěr odvolacího soudu, že důvodem pro neschválení oddlužení dlužníků pro jejich nedbalý a lehkomyslný až nepoctivý přístup svědčí již absence uvedení závazku vůči společnosti H v insolvenčním návrhu a jeho přílohách. Tento závěr pak podtrhují zjištění insolvenčního soudu ohledně sporů dovolatelů se společností H a M. Z.
[20] Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že od 1. června 2019 došlo k novelizaci §104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Je tomu tak proto, že na insolvenční řízení dlužníků se aplikuje §104 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019. K tomu viz článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a v judikatuře usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020, sen. zn. 29 NSČR 16/2020, na jehož závěrech v tomto směru nemá Nejvyšší soud důvod ničeho měnit ani na základě argumentace obsažené v podaném dovolání.
[21] Zbývá dodat, že v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníků, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu (dle §405 odst. 2 insolvenčního zákona). Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody R 86/2013.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu