ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.818.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 818/2021-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okr. Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 50 To 441/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 2 T 18/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 2 T 18/2020, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. e) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že při hlavním líčení u Okresního soudu v Klatovech dne 28. 11. 2017 ve věci vedené pod spisovou značkou 1 T 137/2017, v níž měl postavení obžalovaného ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, uvedl, že daného přečinu se nedopustil, neboť peníze ztratil, a že policista T., který s ním jednal a vyslýchal ho, mu sdělil, že je třeba nějak to sprovodit ze světa, že připraví nějakou výpověď, že se zná se státním zástupcem a ten přislíbil, že celou věc zastaví, a protože on chtěl mít klid, na toto přistoupil, pak ho T. kontaktoval telefonicky, ať se dostaví, že výpověď je připravená, a když se on dostavil na policii, T. mu přečetl výpověď, kterou připravil, přislíbil mu, že státní zástupce to zastaví a bude klid, a tak to podepsal, později před vyšetřovatelkou T. diktoval výpověď a on to podepsal, na tomto svém tvrzení P. K. setrval i při dalším hl. líčení dne 2. 10. 2018 při výslechu svědka T. i v odvolání ze dne 6. 5. 2019 proti odsuzujícímu rozsudku, o kterém rozhodoval Krajský soud v Plzni, který za nezměněného skutkového stavu rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, spisové značky 9 To 255/2019, jen změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu, když neshledal, že by v hodnocení důkazů okresní soud pochybil,
přičemž pokud by bylo tvrzení P. K. pravdivé, dopustil by se policista Policie České republiky, KŘP Plzeňského kraje, Územního odboru XY, oddělení XY M. T., narozený XY, který v dané věci prováděl prověřování a vůči P. K. jednal v rámci povinností a pravomoci uložených mu zákonem o Policii České republiky a trestním řádem, přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť ve výpovědích, o nichž podezřelý tvrdí, že je T. připravil a sepsal či diktoval vyšetřovatelce, se podezřelý ke zpronevěře doznával, ale z provedeného dokazování vyplynulo, že T. se vůči podezřelému žádného nezákonného jednání nedopustil.
Za to byl obviněný odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 (dvou set) denních sazeb, přičemž výše denní sazby činila 100 (jedno sto) Kč, celkem tedy 20.000 (dvacet tisíc) Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 2 T 18/2020, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i o trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 50 To 441/2020, a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako neopodstatněné.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 50 To 441/2020, podal obviněný P. K. dovolání (č. l. 154–157), v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Úvodem svého dovolání obviněný vznesl námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo extrémním nesouladem.
Obviněný namítl, že byl odsouzen na základě nezákonných, resp. procesně neúčinných důkazů. V podaném dovolání brojil zejména proti použití důkazu výpovědí svědka T. k verifikaci skutečnosti, zda obsah úředního záznamu ze dne 25. 6. 2017 odpovídá skutečnosti. Použití těchto důkazů odporuje podle obviněného judikatuře Ústavního soudu, kdy konkrétně poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/03. Postup zvolený soudy nižších stupňů představuje obcházení zákona, přičemž obviněný zdůrazňuje, že výpověď policisty, který úřední záznam sepsal, je důkazem před soudem nepoužitelným, neboť je součástí procedury sepsání úředního záznamu a jako na takovou se na ní vztahují stejná pravidla pro použití jakožto důkazu v trestním řízení, jako na úřední záznam samotný. Ten je možné použít pouze v případech výslovně stanovených zákonem, kdy ale souhlas obviněného podle §211 odst. 6 tr. ř. pro přečtení tohoto úředního záznamu nebyl dán. K prokázání toho, zda úřední záznam ze dne 25. 6. 2017 obsahuje údaje, které policejnímu orgánu sdělil obviněný, není tedy možné použít svědeckou výpověď policisty T. ani zmiňovaný úřední záznam, a jediným důkazem pro ověření této skutečnosti tak zůstává samotná výpověď obviněného, podle které svědek T. do úředního záznamu zaznamenal to, co dovolatel nevypověděl. Za situace, kdy jediný důkaz o autenticitě úředního záznamu svědčí ve prospěch obviněného, nemohly soudy dospět k opodstatněnému závěru, že skutek, který lze posoudit jako křivé obvinění z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, spáchal dovolatel.
Dovolatel rovněž brojil proti kvalifikaci jeho jednání jako přečinu křivého obvinění, neboť poškozený T. nesplňoval zákonnou podmínku trestní odpovědnosti za trestný čin podle §329 odst. 1 tr. zákoníku uvedenou v §127 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť jako osoba přítomná u sepisování úředního záznamu o výslechu obviněného dne 13. 7. 2017, prováděného svědkyní M., nepožíval pravomoci úřední osoby. Obviněný při tomto výslechu ani následně ve výslechu před soudem v jeho trestní věci neuvedl žádné skutečnosti, které by umožnily posoudit jednání T. jako spáchání trestného činu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, kdy tomuto závěru přisvědčil i odvolací soud v bodě 14. jeho odůvodnění. Pochybení nalézacího soudu spočívající v tom, že poškozený T. nebyl v době výslechu obviněného po zahájení trestního stíhání úřední osobou, však odvolací soud nesprávně bagatelizoval a ignoroval tak ustanovení §127 odst. 2 tr. zákoníku.
Dovolatel dále namítl, že nalézací i odvolací soud zjišťovaly skutkový stav z důkazů opatřených v jiné trestní věci obviněného, aniž by si položily a vyřešily prejudiciální otázky použitelnosti takovýchto důkazů, kdy poukazuje zejména na úřední záznam o podaném vysvětlení a protokol o výslechu osoby obviněné před vyšetřovatelkou Policie ČR. Pokud by tak učinily, nutně by musely dospět k závěru, že jako důkaz jsou použitelné pouze důkazy opatřené procesním postupem v dané trestní věci. Nelze tedy použít důkazy z trestní věci jiné, kdy tyto nemohou sloužit ani jako podklad pro rozhodnutí v přípravném řízení. Obecně platí, že v trestním řízení lze použít důkazy opatřené až po zahájení trestního stíhání obviněného. Nadto žádné ustanovení trestního řádu neupravuje možnost a způsob provedení důkazu výpovědí osoby, kterou učinila v jiné trestní věci. Stanovisko soudu nižších stupňů o použitelnosti důkazů opatřených v jiné trestní věci nemá oporu v ustanovení §89 tr. ř. Obsah úředního záznamu či protokolu o výslechu ve věci sp. zn. 2 T 18/2020 (pozn. obviněný měl zřejmě na mysli trestní věc sp. zn. 1 T 137/2017) je důkazem toliko toho, kdo a kdy a před kým vypovídal. V žádném případě nemůže nahradit svědeckou výpověď v trestním řízení a soud k obsahu takto zaznamenané výpovědi nemůže přihlížet. Na podporu výše zmíněných závěrů pak obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 14/2014.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 50 To 441/2020, zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 7. 2021, sp. zn. 1 NZO 594/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že se sice jedná o výtky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, ale nikoliv výhrady důvodné. Z odůvodnění rozhodnutí soudu nižších stupňů vyplývá, že se námitkami stran kvality důkazů, jejich zákonnosti a procesní účinnosti zabývaly, stejně jako hmotněprávní námitkou obviněného. Státní zástupce považuje závěry nižších soudů a jejich vypořádání se s námitkami obviněného za logické, k čemuž na ně plně odkazuje. Zejména pak zmiňuje str. 5–6 usnesení krajského soudu, který zdůraznil, že uplatnění výpovědi svědka T. a úředního záznamu ze dne 25. 6. 2017 není obcházením zákona ani neodporuje judikatuře Ústavního soudu. Současně odvolací soud podle názoru státního zástupce správně uzavřel, že svědek, policista T., v inkriminovanou dobu vystupoval jako úřední osoba vykonávající svou pravomoc (byť ne v takovém rozsahu, jak se domníval okresní soud).
K námitce stran použitelnosti výpovědi T. a úředního záznamu z 25. 6. 2017 státní zástupce uvedl, že soudy nijak neobešly ani neporušily zákon. Jak úřední záznam z jiné trestní věci tak výpověď T. se týkaly okolností sepisu tohoto záznamu, nikoliv primárně jeho obsahu. Šlo o zjištění, zda byl předem připraven, anebo byl vlastním vyjádřením obviněného. Jednalo se tedy o situaci zcela odlišnou od citované judikatury. Samotný úřední záznam byl správně přečten jako listinný důkaz podle §213 odst. 1 tr. ř., neboť na jeho základě nebylo zjišťováno vyjádření obviněného k související trestné činnosti.
K námitce použití důkazů z jiné než projednávané trestní věci pak státní zástupce uvedl, že takové důkazy provést lze, přičemž závěr obviněného, podle kterého důkazy uplatněné v jedné trestní věci nelze použít v další trestní kauze, označil za nepravdivý. Jsou-li v nové věci důkazy řádně provedeny, jejich opakovanému užití nic nebrání.
Závěrem pak poukázal na to, že obviněný opakuje námitky, které na svou obhajobu uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení. Soudy se však s jeho námitkami správným a dostatečným způsobem vypořádaly a označily je za nedůvodné. Z dostupného spisového materiálu není podle státního zástupce možné dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. v §134 odst. 2 tr. ř.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 50 To 441/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména své vlastní výpovědi, výpovědi svědkyně Z. M., výpovědi poškozeného M. T., úředního záznamu ze dne 25. 6. 2017; kdy výslech poškozeného a zmiňovaný úřední záznam obviněný označuje za nepřípustné důkazy, ze kterých by neměla být vyvozována žádná skutková zjištění) a vadná skutková zjištění (zejména stran toho, zda úřední záznam obsahoval jeho autenticky zachycenou výpověď), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. závěry soudů vyplývají z nepřípustných důkazů) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvedl, že v úředním záznamu z 25. 6. 2017 není uvedeno to, co reálně před poškozeným M. T. vypověděl, když tento svědek celý protokol napsal sám a protokol o jeho výslechu jakožto obviněného diktoval svědkyni Z. M.).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k zásadní revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal významného přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, zejména svědeckým výpovědím a úředním záznamům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku namítl nepoužitelnost důkazu svědeckou výpovědí poškozeného M. T. k otázce průběhu sepisu úředního záznamu ze dne 25. 6. 2017 z přípravného řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 137/2017, stejně jako samotného úředního záznamu. Poukazuje-li obviněný na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/03, tak Nejvyšší soud uvádí, že zmíněný judikát na danou situaci nedopadá. Z tohoto rozhodnutí Ústavního soudu totiž vyplývá, že nelze jako důkaz použít svědecké výpovědí policistů, kteří vypovídají k tomu, jak se před nimi v rámci šetření před zahájením trestního stíhání k věci vyjadřovaly osoby, které po zahájení trestního stíhání vypovídaly v postavení svědků nebo obviněných, přičemž v tomto postavení vypovídaly odlišně od svých vyjádření před zahájením trestního stíhání. Podstatou uvedeného právního názoru je, že to, co zmíněné osoby uvedly před zahájením trestního stíhání, má povahu vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř., o němž je policejní orgán povinen sepsat úřední záznam (nyní podle §158 odst. 6 tr. ř.), který však zásadně nemá povahu důkazu, což nelze obejít tím, že se policista jako svědek vyslechne k obsahu vysvětlení podaného danou osobou. Námitka, kterou v podaném dovolání obviněný formuloval tak, že svědecká výpověď M. T., jakožto policisty sepisujícího úřední záznam je procesně nepoužitelná, je nesprávnou paušalizací citovaného rozhodnutí Ústavního soudu, v němž byl uvedený právní názor vysloven ve vztahu k situaci, kdy policisté v postavení svědků vypovídají o tom, co jim sdělila osoba, od níž policisté vyžadovali vysvětlení před zahájením trestního stíhání. Tímto právním závěrem však není nijak dotčena použitelnost svědeckých výpovědí policistů, pokud vypovídají o okolnostech, které sami vnímali jako součást nějakého děje (skutku), jestliže se tento děj (skutek) posléze stane předmětem trestního stíhání. V takovém případě mají policisté postavení svědků podle §97 a násl. tr. ř. s tím, že jejich výpovědi jsou důkazem, na kterém lze založit skutková zjištění představující podklad meritorního rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1113/2014). Svědecká výpověď M. T. nebyla zaměřena na samotný obsah úředního záznamu z přípravného řízení jako v případě řešeném ústavním soudem, kdy se soudy pokusily obejít procesní nepoužitelnosti takového záznamu a použití doznání viny učiněné před sdělením obvinění. M. T. vypovídal toliko k okolnostem sepisu tohoto úředního záznamu, tedy, kdy byl úřední záznam sepisován, jak jeho sepsání z technického hlediska probíhalo a kdo tomuto úkonu byl přítomen. Vypovídal tedy o skutečnostech, které vnímal jako svědek, ale které se zároveň nedotýkaly obsahu úředního záznamu ze dne 25. 6. 2017. Z předmětného úředního záznamu, který byl proveden podle §213 odst. 1 tr. ř. jako listinný důkaz, byly vyvozeny pouze skutkové závěry týkající se data jeho sepisu a osob, které se tohoto sepisu účastnily, nebylo nikterak zjišťováno vyjádření obviněného k trestné činnosti, ze které byl ve věci 1 T 137/2017 podezřelý (kdy tyto skutkové závěry ani obviněný v podaných opravných prostředcích nijak nerozporuje). Ve stejném duchu se vyjádřil i odvolací soud v bodě 9. napadeného usnesení, kdy konstatoval, že „ senát krajského soudu se tedy zaměřil na datum konání úkonu, označení přítomných osob a to, zda je součástí příslušné listiny poučení obviněného, resp. osoby podávající vysvětlení o jejích právech, a jak se případně k takovému poučení tato osoba vyjádřila“ . V bodě 12. usnesení pak odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o jinou situaci, než na kterou dopadá obviněným citovaná judikatura, a uvedl, že „ předložením tohoto listinného důkazu k nahlédnutí lze mít za prokázaný datum konání úkonu, jaké osoby mu byly přítomny, resp. jaké osoby tento protokol podepsaly. Úřední záznam nebyl prováděn k důkazu dle §314d odst. 2 trestního řádu či §211 odst. 6 trestního řádu, ale dle §213 odst. 1 trestního řádu jako listinný důkaz, a to, jak již bylo opakovaně zmíněno, za jiným účelem než zjištění vyjádření obviněného k trestnému činu zpronevěry. K tomu, jak úkon probíhal, se pak vyjádřil jak obviněný, tak T. formou procesně použitelné výpovědi učiněné v nyní projednávané trestní věci .“ Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje.
Obviněný rovněž s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 6 Tz 14/2014, namítl, že v jeho věci nemohou být použity důkazy opatřené zákonným způsobem v jiném trestním řízení (1 T 137/2017). K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že ze strany obviněného se jedná o zřejmou dezinterpretaci citovaného usnesení Nejvyššího soudu, která by ad absurdum vylučovala stíhání nemalého množství trestných činů, jako například legalizace výnosů z trestné činnosti (§216 tr. zákoníku), křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku (§346 tr. zákoníku), křivého tlumočení (§347 tr. zákoníku) či projednávaného trestného činu křivého obvinění (§345 tr. zákoníku). Představa obviněného, že se po použití důkazu v trestním řízení důkaz „vyčerpá“, nemá žádné zakotvení v trestním řádu ani v ustálené judikatuře. Jsou-li splněny zákonné předpoklady dané trestním řádem a je-li důkaz procesně korektně proveden, nic nevylučuje jeho použití v jiném trestním řízení, jak bylo učiněno soudy v projednávané věci. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na bod 17. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde odvolací soud uvedl, že „ protokoly o podání vysvětlení z jiných trestních věcí je možno v nyní projednávané věci předložit jako listinný důkaz tak, jak to učinil krajský soud. Aplikace §211 odst. 6 trestního řádu v úvahu nepřichází. Pokud však je vedeno trestní řízení týkající se okolností vzniku takového úředního záznamu, pak je dle názoru krajského soudu zcela v souladu s trestním řádem tento důkaz předložit jako důkaz listinný za účelem ověření těch skutečností, které již byly výše opakovaně zmíněny (datum, přítomné osoby, obsah poučení, doba trvání úkonu) “ . S ohledem na výše uvedené považuje Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu o možnosti použití protokolů z jiné trestní věci obviněného za plně souladný s trestním řádem a ústavním pořádkem České republiky.
Nejvyšší soud tedy shrnuje, že námitky obviněného stran užití úředního záznamu ze dne 25. 6. 2017 a svědecké výpovědi poškozeného M. T. jakožto důkazních prostředků jsou neopodstatněné.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Klatovech, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, kdy trvá na tom, že poškozený M. T. měl dopředu připravený úřední záznam ze dne 25. 6. 2017, a že protokol o jeho výslechu po zahájení trestního stíhání diktoval vyšetřující policistce – svědkyni Z. M. Uvedené dokumenty tedy nezachycují to, co reálně vlastními slovy vypověděl při jejich sepisu.
Nalézací soud provedl procesně korektním způsobem dokazování, které rekapituloval v bodech 3. – 10., přičemž své skutkové závěry shrnul v bodě 11. rozsudku. Odvolací soud dokazování soudu prvního stupně shledal v zásadě bezvadné v intencích §2 odst. 6 tr. ř., s odůvodněním v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., kdy doplnil dokazování za účelem vyrovnání se s námitkami obviněného vznesenými v řádném opravném prostředku (bod 10. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Mezi skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů nelze podle Nejvyššího soudu shledat rozpor, natož pak rozpor extrémní, neboť z procesně korektně provedeného dokazování soudy vyvodily způsobem nepříčícím se zásadám formální logiky skutkové závěry, které řádně podřadily pod příslušná ustanovení trestního práva hmotného.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z více verzí skutkového děje, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Za námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod lze shledat námitku obviněného stran užití kvalifikované skutkové podstaty §345 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, kdy podle něj poškozený M. T. při sepisu úředního záznamu o výslechu obviněného dne 13. 7. 2017, prováděného svědkyní M., nesplňoval zákonnou podmínku trestní odpovědnosti za trestný čin podle §329 odst. 1 tr. zákoníku uvedenou v §127 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť jako osoba přítomná u sepisování nepožíval pravomoci úřední osoby.
Podle §127 odst. 1 tr. písm. e) zákoníku je úřední osobou příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie. Podle odst. 2 téhož ustanovení se k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.
Posuzovaná trestná činnost musí být spáchána v souvislosti s pravomocí a odpovědností úřední osoby. Zákon zde vychází ze zásady, že chráněné zájmy nemohou být ohroženy nebo poškozeny činem úřední osoby, který je povolený nebo přímo nařízený. Stejně tak i zvýšená odpovědnost úřední osoby může nastoupit jen tehdy, pokud úřední osoba spáchala trestný čin (srov. §329 tr. zákoníku) v souvislosti se svou pravomocí a odpovědností. Zde je třeba vycházet z povahy vymezení činnosti úřední osoby a z úvahy, že zákonodárce zamýšlel poskytnout úředním osobám pro takovou určitou činnost ochranu zhruba ve stejné míře, jako je chtěl učinit při takové činnosti odpovědnými. Důležité je si uvědomit, že osoba nadaná určitou pravomocí nemusí v konkrétním případě tuto pravomoc používat, a v důsledku toho není pak vůbec dána souvislost s pravomocí a odpovědností takové úřední osoby (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1364–1365).
Podle §345 odst. 1, 3 písm. e) tr. zákoníku se trestného činu křivé výpovědi dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu a spáchá takový čin na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Nalézací soud na podkladě stabilizovaných skutkových zjištění shrnul v bodě 17. odůvodnění svého rozhodnutí, že obviněný „ svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění dle §345 odst. 1, 3 písm. e) tr. zákoníku, když lživě obvinil jiného z trestného činu (policistu T. obvinil z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku), když uvedl, že policista T. připravil jeho výpověď, která neodpovídala skutečnosti, a kterou on (obžalovaný) podepsal, protože mu policista přislíbil, že na základě této výpovědi bude jeho (obžalovaného) trestní stíhání zastaveno, a takový čin spáchal na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho povolání (policista T. vůči němu vystupoval jako policista vyšetřující jeho trestnou činnost). Co se týče subjektivní stránky, dopustil se obžalovaný tohoto jednání v úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když věděl, že svým jednáním křivě obviňuje policistu T. ze zneužití jeho pravomoci “.
Odvolací soud pak v bodě 14. odůvodnění svého usnesení korigoval závěr nalézacího soudu, že poškozený M. T. vůči obviněnému vystupoval v postavení úřední osoby, a to jak při sepisu úředního záznamu dne 25. 6. 2017, tak při výslechu Z. M. v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 137/2017, kdy uvedl, že „ je možno souhlasit s názorem obhajoby, že při výslechu, který prováděla vyšetřovatelka PČR M., nevykonával T. pravomoc úřední osoby, neboť nevykonával žádná svá oprávnění vyplývající z jeho příslušnosti k PČR. Při tomto úkonu T. neplnil úkoly státu nebo společnosti a nepožíval při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Nevystupoval jako úřední osoba ve smyslu §127 odst. 1 písm. e), 2 trestního zákoníku. Toto postavení při provádění uvedeného úkonu měla M. Policista T. byl toliko osobou přítomnou úkonu a podpisu protokolu. Dílčí pochybení okresního soudu, který uzavřel, že i při tomto úkonu vystupoval T. jako úřední osoba, nic nemění na tom, že uplatněná právní kvalifikace jednání, jimž byl obviněný uznán vinným, je správná. Jako úřední osoba policista T. vystupoval v předchozí fázi řízení, konkrétně v rámci operativního prověřování trestného činu zpronevěry. Pokud by se policista T. dopustil jednání popsaného ve čtvrté až deváté řádce výroku o vině (text před slovy ,později před vyšetřovatelkou‘), bylo by považováno za spáchané úřední osobou. “ Se závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a uzavírá, že obvinění poškozeného z trestné činnosti podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mohlo poškozenému přivodit závažné osobní a pracovní následky. Dlužno podotknout, že jak v podaném odvolání, tak v dovolání obviněný připouští, že při sepisu úředního záznamu ze dne 25. 6. 2017 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 137/2017 vůči němu poškozený M. T. vykonával svoji pravomoc. Poškozený aktivně vykonával svoji pravomoc při sepisu úředního záznamu s obviněným dne 25. 6. 2017 a ze zneužití pravomoci v rámci tohoto úkonu jej obviněný mimo jiné nařknul. Dovolatel tedy obvinil osobu, která vůči němu plnila své povinnosti vyplývající z jeho povolání, čímž naplnil kvalifikovanou podstatu přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. e) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 9. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu