Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.09.2021, sp. zn. 3 Tdo 844/2021 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.844.2021.1

sp. zn. 3 Tdo 844/2021-685 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání, které podala obviněná M. T. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 7 To 271/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 115/2019, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné M. T. odmítá. Odůvodnění: I. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 6 T 115/2019, byla obviněná M. T. pod bodem I./1-2 uznána vinnou pokračujícím zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že: I. 1) dne 18. 4. 2011 na přesně nezjištěném místě, jako zájemce o uzavření pojistné smlouvy, při uzavírání pojistné smlouvy Rizikové životní pojištění s dividendou č. 3810819325 s pojistitelem UNIQA pojišťovna, a. s., s počátkem pojištění od 1. 5. 2011, vědomě uvedla, že nemá uzavřeno další životní, úrazové nebo důchodové pojištění u jiných pojistitelů, ač na tuto skutečnost byla v dotazníku poškozené pojišťovny výslovně tázána a toto uvedla přesto, že - dne 15. 9. 2004 uzavřela s pojistitelem Kooperativa pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu pro kapitálové životní pojištění 2BN ZPF-Life č. 1930135094, s počátkem pojištění od 17. 9. 2004, a obžalovaná na podkladě takto uzavřené pojistné smlouvy uplatnila dne 6. 2. 2012 nárok na výplatu pojistného plnění za pojistnou událost ze dne 3. 11. 2011, avšak do formuláře vědomě uvedla, že není pojištěna u jiné pojišťovny pro případ úrazu, když na tuto skutečnost byla výslovně tázána, přičemž obžalovaná v této době již byla pojištěna: - u Pojišťovny České spořitelny, a. s., na podkladě pojistné smlouvy Flexi životní pojištění č. 7005156364, s počátkem pojištění od 1. 9. 2011, - u Kooperativy pojišťovny, a. s., na podkladě pojistné smlouvy Univerzální životní pojištění Perspektiva 7 BN č. 1420995194, s počátkem pojištění od 1. 9. 2011, u kterých taktéž uplatnila nárok na výplatu pojistného plnění ze stejné pojistné události , 2) dne 28. srpna 2011 v Chebu, okr. týž, jako zájemce o uzavření pojistné smlouvy, při uzavírání pojistné smlouvy Flexi životní pojištění č. 7005156364 s pojistitelem Pojišťovna České spořitelny, a. s., s počátkem pojištění od 1. 9. 2011, vědomě zamlčela, že již má uzavřeny další pojistné smlouvy na tentýž pojistný zájem u dalších pojistitelů, když: - dne 18. 4. 2011 uzavřela s pojistitelem UNIQA pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Rizikové životní pojištění s dividendou č. 3810819325, s počátkem pojištění od 1. 5. 2011, - dne 7. 8. 2011 uzavřela s pojistitelem Kooperativa pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Perspektiva 7 BN č. 1420995194, s počátkem pojištění od 1. 9. 2011, a takto jednala přesto, že při uzavírání smlouvy byla v dotazníku jednoznačně dotazována na skutečnost, zda má již sjednáno životní pojištění, úrazové pojištění, pojištění denních dávek nebo pojištění pracovní neschopnosti z důvodu nemoci a v tomto uvedené smlouvy neuvedla a kdyby uvedené skutečnosti pravdivě sdělila, pojistitel by s obžalovanou pojistnou smlouvu neuzavřel, přičemž obžalované na podkladě takto uzavřené pojistné smlouvy bylo vyplaceno pojistné plnění v důsledku pojistné události ze dne 3. 11. 2011 v celkové výši 443.300 Kč, v důsledku pojistné události ze dne 24. 6. 2012 v částce 127.600 Kč, v důsledku pojistné události ze dne 20. 12. 2012 v částce 124.700 Kč a v důsledku pojistné události ze dne 27. 6. 2013 v částce 191.400 Kč, a obžalovaná tak svým jednáním způsobila poškozené společnosti Pojišťovna České spořitelny, a. s. (v současné době Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem 186 00 Praha 8, Pobřežní 665/21), škodu v celkové výši 887.000 Kč ; pod bodem II. přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), c), odst. 4 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 21. 3. 2012 na přesně nezjištěném místě, jako zájemce o uzavření pojistné smlouvy, při uzavírání pojistné smlouvy Rytmus č. 042000512 s pojistitelem Allianz pojišťovna, a. s., s počátkem pojištění od 1. 5. 2012, vědomě zamlčela, že již má uzavřeny další pojistné smlouvy na tentýž pojistný zájem u dalších pojistitelů, když: - dne 18. 4. 2011 uzavřela s pojistitelem UNIQA pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Rizikové životní pojištění s dividendou č. 3810819325, s počátkem pojištění od 1. 5. 2011, - dne 28. 8. 2011 uzavřela s pojistitelem Pojišťovna České spořitelny, a. s., pojistnou smlouvu Flexi životní pojištění č. 7005156364, s počátkem pojištění od 1. 9. 2011, a takto jednala přesto, že při uzavírání smlouvy byla v dotazníku jednoznačně dotazována na skutečnost, zda sjednala v posledních třech letech pojištění osob a u jaké pojišťovny a jak je pojištěna, přičemž kdyby uvedené skutečnosti pravdivě sdělila, pojistitel by s obžalovanou neuzavřel doplňkové úrazové pojištění ve formě pojištění trvalých následků a denního odškodného za nezbytné léčení, přičemž právě na podkladě těchto připojištění následně bylo obžalované vyplaceno pojistné plnění v důsledku pojistné události ze dne 24. 6. 2012 v částce 22.400 Kč, v důsledku pojistné události ze dne 20. 12. 2012 v částce 28.000 Kč, v důsledku pojistné události ze dne 27. 6. 2013 v částce 56.000 Kč a v důsledku pojistné události ze dne 2. 12. 2013 v částce 56.000 Kč, přičemž obžalovaná při hlášení uvedených pojistných událostí dne 25. 9. 2012, dne 24. 4. 2013, dne 29. 8. 2013 a dne 9. 6. 2014 do formuláře neuvedla, že je k datu vzniku úrazů úrazově pojištěna u jiných pojišťoven, ač na toto byla tázána, a obžalovaná tak svým jednáním způsobila poškozené Allianz pojišťovně, a. s., se sídlem 186 00 Praha 8, Ke Štvanici 656/3, škodu v celkové výši 162.400 Kč ; pod bodem III./1-2 pokračujícím přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, z části ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že: III. 1) dne 28. 4. 2013 v XY, okr. Cheb, jako zájemce o uzavření pojistné smlouvy, při uzavírání pojistné smlouvy Variabilní životní pojištění Dolce Vita č. 0109780510, s pojistitelem Generali Pojišťovna, a. s., s počátkem pojištění od 1. 6. 2013, vědomě zamlčela, že již má uzavřeny další pojistné smlouvy na tentýž pojistný zájem u dalších pojistitelů, když: - dne 18. 4. 2011 uzavřela s pojistitelem UNIQA pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Rizikové životní pojištění s dividendou č. 3810819325, s počátkem pojištění od 1. 5. 2011, - dne 28. 8. 2011 uzavřela s pojistitelem Pojišťovna České spořitelny, a. s., pojistnou smlouvu Flexi životní pojištění č. 7005156364, s počátkem pojištění od 1. 9. 2011, a takto jednala přesto, že při uzavírání smlouvy byla v dotazníku jednoznačně dotazována na skutečnost, zda má sjednáno životní nebo úrazové pojištění u jiné společnosti, přičemž kdyby na uvedený dotaz obžalovaná odpověděla pravdivě, pojistitel by s obžalovanou neuzavřel doplňkové úrazové pojištění ve formě pojištění trvalých následků, denního odškodného za nezbytné léčení a denní dávku při hospitalizaci, přičemž právě na podkladě těchto připojištění následně bylo obžalované vyplaceno pojistné plnění v částce 84.300 Kč v důsledku pojistné události ze dne 2. 12. 2013 a v částce 84.400 Kč v důsledku pojistné události ze dne 27. 6. 2013 a obžalovaná tak svým jednáním způsobila poškozené Generali pojišťovně, a. s. (v současné době Generali Česká pojišťovna, a. s., se sídlem 110 00 Praha 1, Spálená 75/16) škodu v celkové výši 168.700 Kč , 2) dne 26. 6. 2013, na přesně nezjištěném místě, jako zájemce o uzavření pojistné smlouvy, při uzavírání pojistné smlouvy Elan životní pojištění č. 4800021855 s pojišťovnou Komerční pojišťovna, a. s., s počátkem pojištění od 1. 9. 2013, vědomě zamlčela, že již má uzavřeny další pojistné smlouvy na tentýž pojistný zájem u dalších pojistitelů, když: - dne 18. 4. 2011 uzavřela s pojistitelem UNIQA pojišťovna, a.s., pojistnou smlouvu Rizikové životní pojištění s dividendou č. 3810819325, s počátkem pojištění od 1. 5. 2011, - dne 21. 3. 2012 uzavřela s pojistitelem Allianz pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Rytmus č. 042000512, s počátkem pojištění od 1. 5. 2012, - dne 28. 3. 2013 uzavřela s pojistitelem Generali Pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Variabilní životní pojištění Dolce Vita č. 0109780510, s počátkem pojištění od 1. 6. 2013, a dále vědomě zamlčela, že ve stejný den uzavírá další pojistné smlouvy na stejný pojistný zájem u dalších pojistitelů, když ve stejný den uzavřela: - s pojistitelem Kooperativa pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Perspektiva 7 BN č. 1421737560, s počátkem pojištění od 1. 9. 2013, - s pojistitelem AXA životní pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Rizikového životního pojištění ActiveLife+ č. 1111698107, s počátkem pojištění od 1. 9. 2013, a takto jednala přesto, že při uzavírání smlouvy byla v dotazníku jednoznačně dotazována na skutečnost, zda má již sjednáno nebo v současné době sjednává jiné pojištění osob, a kdyby uvedené skutečnosti pravdivě sdělila, pojistitel by s obžalovanou pojistnou smlouvu neuzavřel, přičemž obžalovaná na podkladě takto uzavřené pojistné smlouvy uplatnila nárok na výplatu pojistného plnění z pojistné události ze dne 1. 12. 2013, avšak pojistné plnění ve výši 56.000 Kč obžalované nebylo vyplaceno, neboť poškozená pojišťovna odstoupila od uzavřené smlouvy od počátku a jednání obžalované tak směřovalo ke způsobení škody ve výši 56.000 Kč ; a pod bodem IV./1-2 pokračujícím přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že: IV. 1) že dne 27. 3. 2014, na přesně nezjištěném místě, jako zájemce o uzavření pojistné smlouvy, při uzavírání pojistné smlouvy Wüstenrot ProSichr č. 2000327806, s pojišťovnou Wüstenrot, životní pojišťovna, a. s., s počátkem pojištění od 1. 4. 2014, vědomě zamlčela, že již má uzavřeny další pojistné smlouvy na tentýž pojistný zájem u dalších pojistitelů, když: - dne 18. 4. 2011 uzavřela s pojistitelem UNIQA pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Rizikové životní pojištění s dividendou č. 3810819325, s počátkem pojištění od 1. 5. 2011, - dne 21. 3. 2012 uzavřela s pojistitelem Allianz pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Rytmus č. 042000512, s počátkem pojištění od 1. 5. 2012, - dne 28. 3. 2013 uzavřela s pojistitelem Generali Pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Variabilní životní pojištění Dolce Vita č. 0109780510, s počátkem pojištění od 1. 6. 2013, - dne 26. 6. 2013 uzavřela s pojistitelem Kooperativa pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Perspektiva 7 BN č. 1421737560, s počátkem pojištění od 1. 9. 2013, - dne 26. 6. 2013 uzavřela s pojistitelem s pojistitelem AXA životní pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Rizikového životního pojištění ActiveLife+ č. 1111698107, s počátkem pojištění od 1. 9. 2013, - dne 26. 6. 2013 uzavřela s pojistitelem Komerční pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Elan životní pojištění č. 4800021855, s počátkem pojištění od 1. 9. 2013, a takto jednala přesto, že při uzavírání smlouvy byla v dotazníku jednoznačně dotazována na skutečnost, zda má již sjednáno pojištění osob u jiné pojišťovny (pojišťoven) a dotazována byla i na to u kterých a v tomto pouze potvrdila, že má sjednáno pojištění osob, neuvedla však kolik a u kterých pojišťoven, přičemž kdyby uvedené skutečnosti pravdivě sdělila, pojistitel by s obžalovanou pojistnou smlouvu neuzavřel , 2) dne 30. 4. 2014 v XY, okr. Cheb, jako zájemce o uzavření pojistné smlouvy, při uzavírání pojistné smlouvy Životní pojištění Aegon ZPF Život č. 3300644414 s pojišťovnou AEGON Pojišťovna, a. s., s počátkem pojištění od 1. 5. 2014, vědomě zamlčela, že již má uzavřeny další pojistné smlouvy na tentýž pojistný zájem u dalších pojistitelů, když: - dne 18. 4. 2011 uzavřela s pojistitelem UNIQA pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Rizikové životní pojištění s dividendou č. 3810819325, s počátkem pojištění od 1. 5. 2011, - dne 21. 3. 2012 uzavřela s pojistitelem Allianz pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Rytmus č. 042000512, s počátkem pojištění od 1. 5. 2012, - dne 28. 3. 2013 uzavřela s pojistitelem Generali Pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Variabilní životní pojištění Dolce Vita č. 0109780510, s počátkem pojištění od 1. 6. 2013, - dne 26. 6. 2013 uzavřela s pojistitelem Kooperativa pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Perspektiva 7 BN č. 1421737560, s počátkem pojištění od 1. 9. 2013, - dne 26. 6. 2013 uzavřela s pojistitelem AXA životní pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Rizikového životního pojištění ActiveLife+ č. 1111698107, s počátkem pojištění od 1. 9. 2013, - dne 26. 6. 2013 uzavřela s pojistitelem Komerční pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Elan životní pojištění č. 4800021855, s počátkem pojištění od 1. 9. 2013, - dne 27. 3. 2014 uzavřela s pojistitelem Wüstenrot, životní pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu Wüstenrot ProSichr č. 2000327806, s počátkem pojištění od 1. 4. 2014, a takto jednala přesto, že při uzavírání smlouvy byla v dotazníku jednoznačně dotazována na skutečnost, zda má již sjednáno životní nebo úrazové pojištění nebo pojištění nemoci, kde pojistná částka pro každé jednotlivé riziko v součtu přesahuje 2 mil. Kč, resp. 1.000 Kč jednotlivě pro rizika pracovní neschopnosti, denního odškodného a hospitalizace, přičemž kdyby uvedené skutečnosti pravdivě sdělila, pojistitel by s obžalovanou pojistnou smlouvu neuzavřel . Za to byla obviněná M. T. odsouzena podle §210 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit na náhradu škody poškozeným: - Kooperativa pojišťovně, a. s., se sídlem 186 00 Praha 8, Pobřežní 665/21, částku 779.315 Kč, - Allianz pojišťovně, a. s., se sídlem 186 00 Praha 8, Ke Štvanici 656/3, částku 122.334 Kč, - Generali České pojišťovně, a. s., se sídlem 110 00 Praha 1, Spálená 75/16, částku 128.530 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem 186 00 Praha 8, Pobřežní 665/21, odkázána se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem 160 12 Praha 6, Evropská 136, odkázána se svým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 6 T 115/2019, podala obviněná M. T. prostřednictvím obhájce odvolání. O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 7 To 271/2020 , a to tak, že k odvolání obviněné M. T. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 6. 2020, č. j. 6 T 115/2019-560, ve výroku o vině pod bodem I/1-2, ve výroku o trestu a náhradě škody týkající se poškozené Kooperativy pojišťovny, a. s., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou M. T. uznal vinnou pod bodem I./1-2 pokračujícím přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), c), odst. 4 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., a to na podkladě skutkového stavu popsaného pod bodem I./1-2 výše. Za to a za jednání popsané pod body II.-IV., které zůstalo odvoláním nedotčeno, byla obviněná podle §210 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, částku 779.315 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. II. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 7 To 271/2020, podala obviněná dovolání (č. l. 661–667), přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, kdy existuje extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými zjištěními, které byly nalézacím i odvolacím soudem dovozeny při úvahách o naplnění podstaty přečinu pojistného podvodu. To pak mělo za následek porušení jejího práva na spravedlivý proces. Obviněná namítá, že rozhodnutí obecných soudů nejsou věcně správná. Důkazy nebyly v předmětné věci hodnoceny tak, jak vyžaduje zákonná dikce §2 odst. 6 tr. ř. V daném případě listinné důkazy samy o sobě nemohou být usvědčujícím důkazem bez návaznosti na řetězec jiných důkazů, jedná se navíc o jediné důkazy, neboť svědek J. Š. využil svého práva a ve věci nevypovídal. Obecné soudy se vůbec nevypořádaly s její obhajobou, a bez důkazní podpory vystavěly usvědčující hypotézu, která však není a nemůže být objektivně zjištěným skutkovým stavem. Soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Úmysl, že uzavírala více pojistných smluv s konkrétním záměrem, a to bezdůvodného výnosu z pojištění, jí obecné soudy nedůvodně podsouvají, a bezprostředně tak dovozují, že pojišťovny byly její osobou uvedeny v omyl. Dále namítá, že vždy jednala s obchodním zástupcem společnosti, tj. zprostředkovatelem, který byl smluvně vázán ke všem dotčeným pojišťovnám. Informaci, že bylo uzavřeno více pojistných smluv na stejný pojistný zájem, tedy měly, resp. měly mít tyto pojišťovny k dispozici právě od něho. Bylo jeho povinností sdělit všem dotčeným pojišťovnám, že jí sám navrhl uzavření více pojistných smluv současně na stejný pojistný zájem, a že tyto návrhy pojistných smluv dovolatelka podepsala. Domnívá se, že to byla ona, kdo byl jednáním zprostředkovatele uveden v omyl. Očekávala, že řádným způsobem, v souladu s jejími pokyny, bude vyplněn formulář návrhu každé jednotlivé pojistné smlouvy, včetně uvedení uzavření více pojistných smluv na stejný pojistný zájem a dotčené pojišťovny budou o tomto informovány. Uzavření pojistné smlouvy je dlouhý proces, a pokud by při tomto procesu mělo dojít k protiprávnímu jednání s trestněprávními následky, pak by k úmyslnému protiprávnímu jednání muselo dojít v delším časovém úseku a při více právních úkonech v souvislosti s uzavřením pojistné smlouvy, nikoli pouze jejím opomenutím, že podepsala návrh na uzavření pojistné smlouvy, ve kterém byl uveden údaj neodpovídající skutečnosti. Dovolatelka připouští, že jednala nedbale a v režimu civilního práva protiprávně, ale nelze jí klást k tíži, že zprostředkovateli důvěřovala a smlouvy podepsala v dobré víře, resp. jednalo se o opomenutí. Je nepřípustné, aby následky protiprávního jednání samotných pojišťoven, resp. jejich zprostředkovatelů, byly přeneseny na dovolatelku jako pojistníka. Soudy měly věnovat pozornost i smluvním ujednáním mezi dotčenými pojišťovnami a zprostředkovatelskou společností, neboť jsou to zprostředkovatelé, kteří pojišťovnám garantují, že se k nim dostávají pravdivé údaje. Dovolatelka jednala o uzavření všech pojistných smluv, a tyto uzavírala se zmocněným zástupcem všech dotčených pojišťoven, J. Š., který tak pro všechny dotčené pojišťovny logicky v okamžiku podpisu návrhů pojistných smluv, měl informaci, kterou mají obecné soudy za podstatnou a úmyslně zamlčenou, a to, že dovolatelka uzavřela v období 18. 4. 2011 – 30. 4. 2014 celkem 10 pojistných smluv na stejný pojistný zájem. Nebylo zjištěno a prokázáno, v jakém pořadí, tedy vůči kterým konkrétním pojišťovnám, podepsala návrhy na uzavření pojistných smluv, v jakém pořadí byly jednotlivé návrhy pojistných smluv z jednoho dne předány dotčeným pojišťovnám, a v jakém pořadí byly dotčenými pojišťovnami návrhy na uzavření pojistných smluv akceptovány. Obviněná odmítá, že by jakkoli zamlčela uzavření více pojistných smluv s více pojišťovnami. Uvedený postup jí byl zmocněncem doporučen a byla jím ubezpečena, že může mít více pojistných smluv na totožný pojistný zájem za předpokladu, že všechny dotčené pojišťovny musí o ostatních pojistných smlouvách vědět, což jí zprostředkovatel garantoval, že zajistí. Pravdivě odpověděla na všechny dotazy, neuvedla žádné nepravdy, nic nezamlčela a uzavřela pojistné smlouvy pouze do výše, kterou si finančně mohla dovolit. Se zprostředkovatelem se vždy domluvila na konkrétních podmínkách pojistné smlouvy a následně jí byl předložen vyplněný formulář návrhu na uzavření smlouvy. Každý jednotlivý návrh na uzavření pojistné smlouvy pak vlastnoručně podepisovala s tím, že již tento detailně nekontrolovala. Nikdy návrh nevyplňovala sama. Pokud pak nebylo provedeným dokazováním vyvráceno, že formuláře návrhů pojistných smluv nevyplňovala, pak ani nemohla být srozuměna, že v předmětném formuláři návrhu pojistné smlouvy je k „zaškrtnutí“ kolonka deklarující skutečnost, zda má či nemá současně uzavřeny jiné pojistné smlouvy pro totožný pojistný zájem u jiných dotčených pojišťoven. Dále uvedla, že ve spise jsou založeny toliko kopie listinných důkazů, u kterých není ověřeno, nakolik jsou shodné s obsahem originálů listin. Obviněná dále namítá, že nebyla vyvrácena, a ani ve větší míře zpochybněna, její obhajoba. I pokud byly ve spojení s některými osamocenými důkazy zjištěny pochybnosti o její vině, přičemž důkazy, které by mohly mít usvědčující povahu, netvoří celistvý řetězec logicky na sebe navazujících důkazů, pak v souladu se zásadou trestního řízení „in dubio pro reo“ musí být tyto případné pochybnosti vždy vyloženy a hodnoceny v její prospěch, což obecné soudy ani v nejmenším nesplnily. Zpochybňuje naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu jí za vinu kladeného přečinu. V tomto směru odkazuje na publikovaná soudní rozhodnutí. Dovolatelka má rovněž za to, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost zásadě subsidiarity trestní represe a „ultima ratio“. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1748/2008, s tím, že tento dopadá na projednávaný případ. Je zřejmé, že pokud byly dotčené pojišťovny poškozeny porušením právní povinnosti osoby zúčastněné na procesu uzavírání pojistných smluv, pak to nebyla dovolatelka, kdo porušil právní povinnost, která je základem trestní odpovědnosti podle §210 tr. zákoníku, ale byl to mimo pochybnost pojišťovací makléř, což vyplývá i z odůvodnění usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání pojišťovacího makléře. Nelze se ztotožnit se závěrem, že pokud smlouvy podepsala, je za ně odpovědná i z hlediska trestněprávního. Je přesvědčena, že její odpovědnost je ryze nedbalostního rázu, resp. jedná se o odpovědnost občanskoprávní. Na základě výše uvedených námitek obviněné navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 7 To 271/2020, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí. K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 8. 2021, sp. zn. 1 NZO 656/2021. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněné a obecná východiska uplatněného dovolacího důvodu, uvedl, že dovolatelka prakticky nevznáší námitky, kterými by vymezovala nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků základních a kvalifikovaných skutkových podstat přečinů pojistného podvodu, kterými byla uznána vinnou. Fakticky předkládá vlastní skutkovou verzi, podle které nepravdivé údaje v příslušných dokladech při uzavírání jednotlivých pojistných smluv uvedl, resp. údaje o existenci dalších pojistných smluv na stejný pojistný zájem zamlčel bez jejího vědomí pojišťovací makléř J. Š. Jde o opakování obhajoby uplatněné již v původním řízení, přičemž již nalézací soud jednoznačně odmítl možnost, že neuvedení správných a úplných údajů by bylo výsledkem činnosti makléře bez ingerence a vědomí obviněné (bod 12. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Od této vlastní skutkové verze obviněné se odvíjejí též její námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu. Podstatná část námitek dovolatelky je tedy primárně skutkového charakteru a zákonnému vymezení formálně deklarovaného dovolacího důvodu obsahově neodpovídá. Obviněná v podstatě předkládá jako „hotovou věc“ vlastní skutkovou verzi a vychází z toho, že je povinností soudů tuto její skutkovou verzi bez dalšího akceptovat. Ve svých obsáhlých až rozvláčných výkladech při tom zcela pomíjí skutečnost, že v několika případech uváděla nepravdivé údaje též v rámci uplatnění nároku na výplatu pojistného plnění, což vyplývá z tzv. skutkových vět pod body I/1. a II. výroku o vině a je rozvedeno pod bodem 16. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Státní zástupce uvedl, že otázka, zda skutečný stav věci byl pojišťovacímu makléři jako zprostředkovateli znám, je irelevantní. Jeho úloha spočívala v zajištění smluvního ujednání za pojišťovny. Jelikož měl od nich provize za zprostředkování pojistných smluv, i on mohl mít na jejich uzavření zájem. Jeho trestní odpovědnost proto není vyloučena, nicméně z uvedeného v žádném případě nevyplývá beztrestnost obviněné. Za konečnou podobu pojistných smluv jsou odpovědné vždy příslušné pojišťovny na jedné straně, a pojistník, tj. obviněná na straně druhé, neboť podala příslušné návrhy. Jestliže v nich uvedla vědomě nepravdivé a neúplné údaje, je za to ona osobně odpovědná. Pokud se týká subjektivní stránky trestného činu, státní zástupce uvedl, že ve vztahu k uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo k zamlčení podstatných údajů jako ke znakům základní skutkové podstaty podle §210 odst. 1 tr. zákoníku neexistují o úmyslném zavinění na straně obviněné žádné pochybnosti a lze v tomto směru odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. K větší škodě jako ke znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §210 odst. 4 tr. zákoníku sice postačuje zavinění z nedbalosti, ale v předmětné trestní věci shledává státní zástupce úmyslné zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu. Jako nedůvodnou pak vyhodnotil rovněž námitku, podle které by k trestnosti jednání dovolatelky bylo nutné, aby bylo pácháno v delším časovém úseku a při více právních úkonech. Znakem trestného činu pojistného podvodu není delší doba páchání trestného činu ani spáchání činu ve více útocích. Tento trestný čin tedy může být a v praxi také často bude spáchán i jednorázovým jednáním. Rovněž námitku týkající se uplatnění zásady ultima ratio, resp. subsidiarity trestní represe neshledal státní zástupce důvodnou. Dovolatelka spáchání trestného činu v rozpětí několika let vícekrát opakovala, což aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vylučuje. Dovolatelka ostatně žádné konkrétní okolnosti opravňující k aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku neuvádí a není věcí dovolacího soudu, aby z vlastní iniciativy v tomto směru její argumentaci dotvářel a domýšlel. S ohledem na výše uvedené závěry proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné M. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 7 To 271/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou M. T. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. tedy nemají povahu právně relevantních námitek. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tak vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně formulované námitky, že z provedeného dokazování nelze dovodit vinu dovolatelky, resp. že zjištěný skutkový stav tomuto závěru neodpovídá, však svým obsahem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněná namítá nesprávné hodnocení důkazů (jedná se zejména o listinné důkazy – jednotlivé pojistné smlouvy uzavřené s poškozenými pojišťovnami, stejně jako smlouvy mandátní uzavřené mezi jednotlivými pojišťovnami a obchodními zástupci, a dále o její vlastní výpověď, která je jediným přímým důkazem) a z toho vyplývající vadná skutková zjištění (zejména stran toho, v jakém pořadí byly předmětné pojistné smlouvy, resp. návrhy na uzavření pojistných smluv podepsány, v jakém pořadí byly dotčeným pojišťovnám předány, a v jakém pořadí byly pojišťovnami akceptovány, zjištění, zda svědek J. Š. zamlčel skutečnost, že dovolatelka uzavřela vícero pojistných smluv na stejný pojistný zájem), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy trvá na tom, že byla ze strany zprostředkovatele ubezpečena o tom, že uzavření více pojistných smluv na stejný pojistný zájem je možné a že o existenci dalších smluv budou jeho prostřednictvím poškozené pojišťovny informovány, kdy toliko podepsala již vyplněné formuláře a nebyla si tak vědoma toho, že by se v nich objevil jakýkoli nepravdivý údaj). Takto uplatněné námitky obviněné jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verzi skutkových událostí. Ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotněprávním posouzení skutku vycházely. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod v tomto rozsahu nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná M. T. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněné, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční. Obviněná de facto akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v její neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť „ i kdyby byly ve spojení s některými osamocenými důkazy zjištěny pochybnosti o vině dovolatelky, … pak v souladu se zásadou trestního řízení ,in dubio pro reo‘ musí být tyto případné pochybnosti vždy vyloženy a hodnoceny ve prospěch dovolatelky, což obecné soudy ani v nejmenším nesplnily “. Obecně lze k námitce porušení zásady in dubio pro reo uvést, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího totiž porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Je možno uvést, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozených společností, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Přestože obviněná považuje skutková zjištění za nesprávná a neúplná, skutková zjištění nalézacího soudu obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním extrémní nesoulad. Soudy vycházely zejména z listinných důkazů ve formě uzavřených pojistných smluv, případně návrhů na uzavření pojistných smluv, zpráv jednotlivých pojišťoven, dokladů týkajících se uplatněných pojistných událostí a dokladů týkajících se vyplácených pojistných plnění. Dále vycházely z vyjádření obviněné, které přečetla v rámci hlavního líčení, zpráv pojišťoven k vyplaceným pojistným plněním a výpisů z bankovního účtu znějící na jméno dovolatelky. Jak nalézací, tak odvolací soud zdůraznily, že podstatou protiprávního jednání obviněné nebylo uzavření více pojistných smluv, jak se v rámci dovolání snaží obviněná opakovaně poukazovat, ale to, že při uzavírání pojistných smluv a při hlášení pojistných událostí, kteroužto část jí vytýkaného jednání obviněná v rámci svých námitek zcela ignoruje, uváděla nepravdivé informace (bod 4. rozsudku nalézacího soudu a bod 5. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ty se týkaly skutečnosti, že obviněná v 7 případech nepravdivě uvedla, byť na uvedené byla tázána, že nemá uzavřeny další pojistné smlouvy na stejný pojistný zájem, případně uvedla informace neúplné. V rámci skutkové věty je pak jasně uvedeno, že pokud by poškozené pojišťovny takové informace měly k dispozici, s obviněnou by pojistné smlouvy neuzavřely. Nalézací soud tuto skutečnost rozvedl zejména v bodech 5. až 8. odůvodnění rozsudku, kdy poukázal na to, že informace o tom, zda má žadatel o uzavření pojistné smlouvy jiné sjednané pojištění, zda o něm uvažuje či jej aktuálně sjednává, byla pro pojišťovny podstatná, resp. rozvedl, proč byl tento údaj pro pojišťovny stěžejní. Uvedení nepravdivých údajů se pak týkalo i hlášení pojistných událostí obviněnou (skutky pod body I./1, II). Při hlášení pojistných událostí si pak obviněná musela být zcela vědoma skutečnosti, že má uzavřených vícero pojistných smluv a k dotazu poškozených pojišťoven tuto informaci zamlčela. Detailněji se tímto zabýval nalézací soud v bodě 16. svého rozsudku. Nalézací soud uzavřel, že „ poškozené pojišťovny tak neměly od obžalované pro ně podstatné a relevantní informace pro posouzení a zhodnocení všech podstatných okolností, které nutně zvažovaly při rozhodování, zda obžalovanou do pojištění přijmou či nikoliv, případně pro to, do jakého pojištění obžalovanou přijmou. Při uzavírání pojistné smlouvy tak pojišťovny jednaly v omylu vyvolaném (způsobeném) obžalovanou “. Nalézací soud rovněž poukázal na skutečnost, že obviněná smlouvy podepisovala s vědomím, že má více pojistných smluv, přičemž některé byly dokonce uzavřeny, resp. podepsány v jeden den nebo jen s odstupem několika měsíců (zejména bod 12. rozsudku nalézacího soudu). O tom, že se opakovaně pojišťovala, tedy bezpečně věděla. Obviněná sama uvedla, že situaci s pojištěním aktivně řešila a formu pojištění si promýšlela. Nalézací soud zaměřil svou pozornost i na finanční stránku celé věci, kdy shledal „ značný nepoměr mezi tím, co by obžalovaná obdržela v případě úrazu a tím, co pojistky měly krýt (nahradit příjmový výpadek v případě pojistné události a odškodnit za takový úraz, vše v určité návaznosti na stávající majetkové poměry obžalované) “. V bodech 14. a 15. odůvodnění rozsudku pak nalézací soud podrobněji poukázal na finanční situaci obviněné a otázku placení stanovených poplatků. Z uvedených skutečností pak podle nalézacího soudu zcela jasně vyplývalo, že „ primárním cílem při uzavírání smluv bylo v budoucnu získat značné finanční plnění a vylepšit si tak majetkovou situaci, a to jak v případě skutečné události, tak v případě události fingované “ (bod 12. rozsudku nalézacího soudu). Pokud obviněná uváděla, že návrhy na uzavření smluv pouze podepisovala, ale osobně nevyplňovala, pak nalézací soud uvedené tvrzení neshledal v otázce posouzení viny obviněné podstatným. Současně připustil, že s ohledem na skutečnost, že svědek Š. měl z uzavřených pojistných smluv coby zprostředkovatel provize, mohly být tyto smlouvy uzavírány na jeho popud. To však obviněnou nijak nezbavuje odpovědnosti, jak se dovolatelka snaží v rámci dovolání naznačit. „ Bez zapojení a vědomosti pojištěného (zde obžalované) by toto možné nebylo a motivací pro takovéto jednání na straně pojištěného je pak právě získání značného finančního prospěchu, nikoliv pouze pojištění se pro případ rizika “ (bod 12. rozsudku nalézacího soudu). Jinými slovy, bez jejího souhlasu a vědomí by k uzavření těchto smluv vůbec nedošlo. Odvolací soud provedl čestné prohlášení pana Š., zprostředkovatele, jako listinný důkaz, přičemž uvedl, že vypovídající hodnotu by měla toliko jeho svědecká výpověď, nicméně jmenovaný využil svého práva a ve věci odmítl vypovídat. Odvolací soud zdůraznil, že to byla právě obviněná, kdo svým podpisem na příslušných smlouvách stvrdil správnost uváděných údajů a kdo za tuto správnost také zodpovídá. Obviněná opakovaně poukazuje na to, že podepisovala listiny, o jejichž obsah, případně kontrolu se nijak nezajímala. Takový postoj však rozhodně nelze vnímat jako podklad pro vyvinění se. Nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku podrobně popsal, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že obviněná musela mít informace o tom, proč bylo nutno při uzavírání více smluv zamlčet některé údaje, případně tyto zamlčet při hlášení pojistné události, kdy takto jednala opakovaně (zejména body 17. a 18 rozsudku nalézacího soudu). „ Šlo tak o opakované jednání, vylučující omyl obžalované nebo její nedbalost ve vztahu k tomu, co činí, co podepisuje a proč, z jakého důvodu . Tyto skutečnosti podle soudu prokazují vědomost a zapojení obžalované, její znalost souvislostí a okolností a toho, proč je takto postupováno (proč je uzavíráno tolik smluv a proč bylo třeba některé údaje zamlčet či uvést nepravdivě), když cílem bylo následně z tohoto postupu vytěžit finanční prospěch na úkor pojišťoven a dosáhnout tak obohacení obžalované, a patrně i makléře “ (bod 19. rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud shledal, že obviněná jednala nejméně v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Svůj závěr podrobně odůvodnil (zejména body 21. a 22. rozsudku nalézacího soudu). Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1080/2018. Uvedený odkaz je zcela adekvátní, neboť v citovaném rozhodnutí je otázka subjektivní stránky pachatele velmi podrobně řešena, přičemž se jednalo o velmi obdobný případ, kdy pachatel svým podpisem návrhu smlouvy stvrdil, že nemá sjednáno jiné pojištění na stejný pojistný zájem, přičemž se hájil tím, že návrhy smluv osobně nevyplňoval, ale toliko podepisoval a řídil se přitom radami zprostředkovatele. Ostatně i další námitky uvedené v citovaném rozhodnutí odpovídají námitkám vzneseným v rámci dovolání v nyní projednávané věci. Nalézací soud konstatoval, že „ obviněná jednala vědomě a chtěně, věděla, proč jsou smlouvy uzavírány a za jakých podmínek a okolností, včetně toho, že je nezbytné manipulovat s některými údaji, aby pojištění vzniklo a takto navržené smlouvy, i s nepravdivými podstatnými údaji, stvrdila svým podpisem jako správné a relevantní. Byla si tak vědoma toho, že pojišťovnám neuvádí přesné a správné údaje, a to i o svých záměrech a pohnutkách a okolnostech uzavírání smluv a byla tak srozuměna s tím, že poškozené pojišťovny uvádí v omyl. Jednala takto se záměrem, aby následně získala co nejvyšší majetkové plnění a tím i výrazný majetkový prospěch, na nějž by neměla nárok (resp. by jí tato možnost ani nevznikla) pokud by uváděla údaje pravdivě “ (bod 36. rozsudku nalézacího soudu). S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Obviněná uzavírala pojistné smlouvy, přičemž některé návrhy podepsala ve stejný den, tedy si byla vědoma toho, že má vícero uzavřených pojistných smluv, kdy v těchto neuváděla pravdivé údaje, ačkoli na ně byla přímo tázána, neboť byly pro poškozené pojišťovny stěžejní, resp. pro jejich rozhodnutí, zda s obviněnou smlouvu uzavřou či nikoli. Pokud by uvedla pravdivé údaje, smlouvy by nebyly uzavřeny a obviněná by nebyla do pojistného vztahu přijata. Posléze na podkladě takto vzniklého pojistného vztahu nahlásila nahodilou, neočekávanou pojistnou událost, kdy rovněž zamlčela podstatné skutečnosti, ačkoli na ně byla dotazována. Jejím jednáním tak došlo k vyvolání omylu u pojišťovny ohledně toho, za jakých podmínek a z jakých důvodů uzavře s obviněnou pojistnou smlouvu, kdy pojišťovny neměly přesné informace ke zhodnocení možných rizik spojených se skutečností, že vstoupí s obviněnou do pojistného vztahu. Ve vztahu k obviněné se tak tedy v žádném případě nejedná o náhodné pochybení či opomenutí nebo samotné jednání zprostředkovatele bez jakékoli účasti či vědomí obviněné. K rozsahu provedeného dokazování je třeba připustit, že ve věci nejsou k dispozici žádné přímé důkazy. S ohledem na postoj obviněné a absenci výpovědi pana Š., který využil svého práva a ve věci odmítl vypovídat, je taková situace zcela logická. Nalézací, a potažmo odvolací soud však vycházel z nepřímých důkazů [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1960, sp. zn. 7 Tz 120/59 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 32/1960)], které tvořily ucelený systém [nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09 (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 2/2010)]. Ve věci byl dostatek nepřímých důkazů, které objasnily, za jakých osobních poměrů obviněná předmětné smlouvy uzavírala. Tyto nepřímé důkazy soud hodnotil a vysvětlil, které považoval za věrohodné a které nikoliv, a z jakých důvodů takové závěry učinil. Odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a vady v nich neshledal (zejména body 4. a 5. rozsudku odvolacího soudu). Pokud pak obviněná namítá, že její vyjádření je jediným přímým důkazem, resp. je jediným procesně použitelným a zejména pak věrohodným důkazem, což „ vylučuje jakoukoli její trestní odpovědnost “, pak je taková úvaha zcela absurdní. K námitce, že k trestnosti jednání obviněné by bylo nutné, aby bylo pácháno v delším časovém úseku a při více právních úkonech, možno uvést, že přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), c), odst. 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy, při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiného obdobného plnění, a způsobí-li tak větší škodu. Znakem tohoto trestného činu tedy není delší doba páchání trestného činu ani spáchání činu ve více útocích. Uvedený trestný čin je možno spáchat i jedním skutkem, resp. jednorázovým jednáním. Nejvyšší soud se zabýval rovněž námitkou obviněné, že její jednání nemělo podléhat trestněprávní represi. Obviněná uvedenou námitku vznáší, přestože trvá na tom, že její jednání není trestným činem, resp. že pachatel byl zprostředkovatel pojistných smluv – makléř. O uplatnění zásady subsidiarity trestní represe lze přitom uvažovat až poté, kdy je postaveno najisto, že formální znaky trestného činu byly naplněny. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu. V projednávané věci se odvolací soud otázkou společenské škodlivosti dovolatelčina jednání zabýval. K uvedené námitce se vyjádřil v bodě 5. svého rozsudku, kdy uvedl, že „ zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající pravidlo pro použití trestního práva jako ultima ratio dopadá jen na případy hraničních a společensky nezávažných činů, o něj se nejedná “. Jednání obviněné se nevymyká ostatním případům obdobné trestné činnosti, kdy se osoby dopouštění pojistných podvodů za účelem získání finančních prostředků z pojistného plnění. Uvedené námitce obviněné tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněné opodstatněnými. Nelze rovněž přehlédnout ani skutečnost, že obviněná uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. IV. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné M. T. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 15. 9. 2021 JUDr. Petr Šabata předseda senátu