ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.894.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 894/2021-514
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný L. O. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 91/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 174/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného L. O. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 12 T 174/2019 , byl obviněný L. O. uznán vinným jednak přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že po smrti své družky M. K., nar. XY, k jejíž smrti došlo dne 6. 8. 2018, v období od 9. 8. 2018 do 20. 1. 2019 v Brně, bez oprávnění vyvedl prostřednictvím nástrojů elektronického bankovnictví (elektronického platebního prostředku) z bankovních účtů zemřelé, č. XY a č. XY, vedených v České spořitelně, a. s., na své bankovní účty, č. XY a č. XY, vedené v České spořitelně, a. s., celkovou částku 632.244 Kč,
přičemž k účtům své zesnulé družky neměl žádná dispoziční práva a tudíž ani legální přístupová hesla či jiné verifikační údaje, kdy k uvedenému jednání využil znalosti přístupového hesla zesnulé družky z minulosti a současně aktuálního držení jejího mobilního telefonu s jejím telefonním číslem XY, které bylo uvedeno v podkladech ČS, a. s., k účtům K. jako telefonní číslo určené pro příjem verifikačních SMS, kdy při znalosti přístupového hesla své zesnulé družky se neoprávněně přihlásil do webového rozhraní ČS, a. s. (elektronického platebního prostředku), s tím, že předstíral, že se jedná o bankovní převody oprávněného disponenta, zde následně provedl celkem 21 bankovních převodů, a to jak mezi účty zemřelé družky navzájem, tak z jejich účtů na své a každý z těchto převodů nadto potvrzoval číselným kódem, který ČS, a. s., zasílala formou verifikační SMS na výše uvedené telefonní číslo zesnulé družky obžalovaného, který shora uvedeným jednáním způsobil České spořitelně, a. s., IČ: 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha, škodu ve výši 632.244 Kč .
Za to byl obviněný odsouzen podle §67 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 3.000 Kč, tedy celkem 600.000 Kč (šest set tisíc korun českých).
Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách do dvanácti měsíců od právní moci rozsudku, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas, výhoda splátek peněžitého trestu odpadá.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 12 T 174/2019, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 91/2021 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 91/2021, podal obviněný dovolání (č. l. 493–495), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. , s tím, že napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky.
Obviněný se neztotožňuje se závěrem soudů, že Česká spořitelna, a. s., byla v projednávané věci poškozena, resp. jednáním obviněného jí žádná škoda nevznikla. Odvolací soud sice správně konstatoval, že Česká spořitelna, a. s., měla v případě neautorizované platební transakce povinnost tzv. restituce in integrum [§181 odst. 1 písm. a) zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku ve znění do 31. 3. 2019], pominul však, že podle ustanovení §188 odst. 4 zákona č. 370/2017 Sb., neoznámí-li uživatel neautorizovanou nebo nesprávně provedenou platební transakci včas a namítne-li poskytovatel opožděné oznámení, soud nebo jiný příslušný orgán právo na nápravu neautorizované nebo nesprávně provedené platební transakce uživateli nepřizná . Pokud dědička po zemřelé K. B. K. musela nejpozději po vydání usnesení o nabytí dědictví dotazem u banky na stavy bankovních účtů zůstavitelky zjistit, že zůstatky zjištěné ke dni úmrtí zůstavitelky se na nich (již) nenacházejí a že tedy po smrti zůstavitelky muselo dojít k neautorizovaným platebním transakcím na těchto účtech, a současně pokud nejpozději do 13 měsíců od provedení neautorizovaných transakcí tyto transakce České spořitelně, a. s., jako neautorizované neoznámila (jak vyplynulo z e-mailového sdělení České spořitelny, a. s., ze dne 21. 1. 2021), že může tato banka v případném soudním řízení vůči dědičce K. B. K. účinně namítat opožděné oznámení neautorizovaných transakcí a nemá proto vůči této dědičce povinnost tzv. restituce in integrum, jak nesprávně dovodil odvolací soud, přičemž dědička K. B. K. se svého nároku na splnění „dluhu“ svou výší odpovídajícího stavu bankovních účtů zůstavitelky před neautorizovanými transakcemi vůči bance z jiného právního důvodu domáhat nemůže (§187 odst. 3 věta druhá zákona č. 370/2017 Sb.). Dědička tedy po dovolateli může požadovat toliko vydání bezdůvodného obohacení, k němuž na jeho straně došlo. Postoj České spořitelny, a. s., je přitom takový, že se za poškozenou nepovažuje a náhradu škody po jeho osobě nepožaduje, když osoba dědičky po zůstavitelce se vůči této bance žádné tzv. restituce in integrum a ani jiného nároku nedomáhala a nedomáhá. V jeho jednání tak absentuje jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to způsobení škody.
Dále obviněný namítá nepřiměřenost jemu uloženého peněžitého trestu. Odvolací soud se přitom vůbec nijak nevypořádal s námitkou, že z prvostupňového rozsudku není zjistitelné, proč nalézací soud obviněnému uložil peněžitý trest právě ve výši 600.000 Kč, tedy jak konkrétně určil tzv. denní sazbu 3.000 Kč zcela neodpovídající starobnímu důchodu obviněného ve výši zhruba 15.300 Kč měsíčně, ani proč zvolil počet denních sazeb 200, obzvlášť pokud ve svém předchozím (následně odvolacím soudem zrušeném) rozsudku uložil obviněnému při nezměněném skutkovém stavu za totéž jednání peněžitý trest (pouze) 180 denních sazeb, přestože jednání obviněného tehdy posoudil (oproti nynější právní kvalifikaci) jako závažnější trestný čin podvod podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku v souběhu s trestným činem neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku. Má za to, že odvolací soud mírou „paušálnosti“ vypořádání se (respektive spíš nevypořádání se) s jeho odvolacími námitkami, uplatněnými proti výroku o trestu, zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06).
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 9 To 91/2021-474, a aby věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 25. 8. 2021, sp. zn. 1 NZO 718/2021.
Státní zástupce uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S jeho námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S argumentací soudů se ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkazuje. Ohledně námitky proti výroku o vině státní zástupce poukázal na to, že v obžalobě i v prvním rozsudku nalézacího soudu byla jako poškozená označena dědička po zůstavitelce. Následně se odvolací soud přiklonil k názoru obhajoby, že poškozenou je banka. Nalézací soud tento názor obhajoby akceptoval. Obhajoba poté názor pozměnila a v novém odvolání uvedla, že poškozenou nebyla ani banka ani dědička. Podstatné podle ní bylo, že dědička u banky svůj nárok včas neuplatnila. Taková skutečnost je však pro posouzení viny dovolatele nepodstatná, neboť trestní odpovědnost pachatele se posuzuje v době páchání předmětného trestného činu. Skutek dovolatele byl podle popisu skutku dokonán dne 20. 1. 2019 a to jednoznačně ke škodě České spořitelny. Úkony dědičky či banky provedené či neprovedené po uvedeném datu jsou podstatné pouze pro výrok o náhradě škody, nikoliv pro výrok o vině.
Stran námitky týkající se uloženého peněžitého trestu státní zástupce uvedl, že možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu nelze podřadit pod některý z dovolacích důvodů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018). Navíc je patrno, že za situace, kdy byl dovolatel ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 3 roky až 8 let, a přesto mu byl uložen pouze trest peněžitý ve výši odpovídající jen zlomku hodnoty jeho majetku, nelze takový trest hodnotit jako nepřiměřeně přísný.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 91/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy, zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu. Obviněný však uplatňuje tento dovolací v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Stěžejní námitkou obviněného je, že jeho jednáním nevznikla škoda, resp. že Česká spořitelna, a. s., nebyla jeho jednáním poškozena, a nebyl tak naplněn znak „škody“ v rámci skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Uvedenou námitkou se již zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací v rámci přezkumu řádného opravného prostředku.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu .
Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvést v omyl lze fyzickou i právnickou osobu. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2051–2057).
Jako poškozená byla v rámci řízení stanovena Česká spořitelna, a. s. Ačkoli byla v rámci obžaloby (č. l. 297–304) a předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně (ze dne 8. 7. 2020, č. j. 12 T 174/2019-336) označena jako poškozená dědička po zůstavitelce K. B. K., odvolací soud usnesením ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 9 To 293/2020 (č. l. 351), vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání věci s tím, že škoda mohla vzniknout pouze uvedenému bankovnímu ústavu a nikoli dědičce po zůstavitelce. Tím současně bylo vyhověno námitce obhajoby. V rámci nového projednání věci obhajoba pak zaujala názor, že škoda nevznikla ani dědičce po zůstavitelce, ani České spořitelně, a. s., neboť vůči ní nebyl uplatněn ze strany K. B. K. nárok na restituce in integrum.
Nalézací soud v bodě 13. rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah se nepřiklonil k tomuto názoru obhajoby, že v projednávané věci nevznikla poškozené bance škoda. Přestože se Česká spořitelna, a. s., nepřipojila se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení s tím, že není povinna dědičce po zůstavitelce vyplácet finanční prostředky, neboť byly použity přidělené autorizace při převodech na účtech, nemá tato skutečnost vliv na posouzení viny obviněného. Tato skutečnost „ nikterak nemění skutečnost, že obžalovaný vůči bance předstíral, že je osobou autorizovanou k provádění dispozice s finančními prostředky na účtu, ačkoliv to tak nebylo. Uvedl tak banku v omyl a jednal v úmyslu přímém. Bezprostředním důsledkem tohoto jednání bylo odčerpání finančních prostředků z majetku banky, které byly předmětem závazku banky vůči zemřelé M. K. “. S uvedeným názorem se následně ztotožnil i odvolací soud (bod 8. napadeného usnesení).
Nejvyšší soud uvádí, že je zcela zjevné, že obviněný uvedl poškozenou banku v omyl, v důsledku čehož vznikla škoda ve výši 632.244 Kč. O uvedenou částku byl zmenšen majetek zůstavitelky, resp. dědický podíl připadající dědicům. Uvedená částka pak zcela jistě nepřipadá obviněnému, resp. tento na ní nemá jakýkoli nárok. Odvolací soud ostatně uvedené konstatoval, když uvedl, že „ jde o výnos z trestné činnosti obžalovaného, který zatím nepodepsal dohodu o úhradě závazku, kterou předložila K. B. K. “ (bod 8. napadeného usnesení). Skutečnost, že Česká spořitelna, a. s., se v rámci trestního řízení nepřipojila s návrhem na náhradu škody, nevypovídá nic o samotném vzniku škody. Je vždy na poškozených, aby se po řádném poučení rozhodli, zda se se svými nároky na náhradu škody v rámci trestního řízení připojí či nikoli. Pokud tak neučiní, tato okolnost nijak pachatele nevyviňuje, resp. na posouzení jeho viny nemá žádný vliv, a zcela rozhodně nelze na základě této skutečnosti dospět ani k závěru, že škoda nevznikla. Trestní odpovědnost pachatele se posuzuje v době páchání předmětného trestného činu. Trestný čin podvodu je přitom dokonán již obohacením pachatele nebo jiného. Skutek byl tedy v projednávané věci dokonán dne 20. 1. 2019, kdy obviněný prostřednictvím nástrojů elektronického bankovnictví vyvedl z bankovních účtů zůstavitelky M. K. finanční prostředky na své bankovní účty. Jakékoli následné úkony ze strany poškozené banky či dědičky zůstavitelky, tedy i jejich případná nedůslednost ve vztahu k jejich vlastním zájmům, se ocitají mimo rámec vedeného trestního řízení, resp. mají význam pouze ve vztahu k náhradě škody. Možnost nápravy vadného stavu prostředky občanského práva či jiných právních odvětví, na které poukazuje obviněný v rámci dovolání, se neuplatní za situace, kdy byl spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě. Stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu (§12 odst. 2 tr. zákoníku).
Obviněný dále namítl, že shledává jemu uložený peněžitý trest za nepřiměřeně přísný.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému peněžitému trestu se odvíjí od jeho výše, resp. že obviněný shledává jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný. Má za to, že soudy nezohlednily jeho situaci starobního důchodce a současně není z rozsudku zjistitelné, proč byl uložen trest ve výši 600.000 Kč, stejně jako výše a počet jednotlivých denních sazeb. Současně byl uložen ve výši přesahující původně uložený peněžitý trest, ačkoli došlo ke změně právní kvalifikace ve prospěch dovolatele. Svou námitkou však obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolnost), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec uvedeného lze uvést, že obviněnému byl uložen trest, který zákon připouští a současně ve výměře v trestní sazbě stanovené v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným. Obviněnému totiž podle §209 odst. 3 tr. zákoníku hrozil trest odnětí svobody na jeden rok až pět let, alternativou byl pak peněžitý trest, ke kterému soud přistoupil. V bodě 14. rozsudku nalézací soud rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že uložený peněžitý trest ve výši 600.000 Kč je trestem adekvátním, resp. proč přistoupil k peněžitému trestu namísto trestu odnětí svobody. Současně se podle názoru Nejvyššího soudu zcela dostatečně zabýval majetkovými poměry obviněného, kdy vycházel z toho, co sám obviněný uvedl v rámci hlavního líčení. Tomu přizpůsobil i výši a počet jednotlivých denních splátek, přičemž „ odstranění tvrdosti trestu však soud ve smyslu §68 odst. 5 tr. zákoníku stanovil dvanáct měsíčních splátek pod sankcí ztráty jejich výhody v případě neuhrazení dílčí splátky včas “. Na uvedeném postupu soudu nelze shledat žádného pochybení.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými, částečně se pak obviněný s jím uplatněným dovolacím důvodem [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] míjí. Nelze rovněž přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. O. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu