ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.910.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 910/2021-4127
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. 3 To 67/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 8/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2019, sp. zn. 4 T 8/2017 , byl obviněný J. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, účinného do 30. 6. 2016, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že společně se spoluobviněnými P. B., nar. XY, L. S., nar. XY, a L. Z., nar. XY, v období od května 2013 do července 2015 jako členové organizované skupiny s rozdělením funkcí s vnitřní strukturou dělby práce, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty společnosti V. N. G., IČ XY, se sídlem XY, XY, jednali tak, že:
spolu se spoluobviněným P. B. v podaných přiznáních k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období od května 2013 do prosince 2014 na řádku 20 úmyslně uváděli nepravdivé údaje o dodání zboží do jiného členského státu, které je podle §64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně, přičemž za období od května 2013 do října 2014 vykázali smyšlené dodání pneumatik slovenské společnosti V., IČ: XY, se sídlem XY, XY, a za období od listopadu 2014 do prosince 2014 polské společnosti B. S. Z O., IČ: XY, se sídlem XY, XY, ačkoli tyto pneumatiky předtím ve skutečnosti prodali v České republice prostřednictvím společnosti H. C., IČ: XY, se sídlem XY, XY, a to po předchozí domluvě s jednatelem této společnosti L. S., kdy takto P. B. s vědomím J. K.
1) podal dne 25. 6. 2013 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc květen 2013 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 1, řádku 1 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 768.494 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc květen 2013 minimálně ve výši 161.384 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
2) podal dne 26. 7. 2013 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc červen 2013 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 1, řádku 15 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 436.967 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc červen 2013 minimálně ve výši 91.763 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
3) podal dne 27. 8. 2013 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc červenec 2013 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 2, řádku 6 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 558.257 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc červenec 2013 minimálně ve výši 117.234 Kč, jakožto 21 % uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
4) podal dne 2. 10. 2013 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc srpen 2013 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 2, řádku 4 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 507.257 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc srpen 2013 minimálně ve výši 106.524 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
5) podal dne 1. 11. 2013 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc září 2013 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 2, řádku 4 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 1.700.820 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc září 2013 minimálně ve výši 357.172 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
6) podal dne 25. 11. 2013 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc říjen 2013 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 2, řádku 4 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 2.566.569 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc říjen 2013 minimálně ve výši 538.979 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
7) podal dne 30. 12. 2013 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc listopad 2013 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 2, řádku 9 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 1.627.958 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc listopad 2013 minimálně ve výši 341.871 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
8) podal dne 3. 2. 2014 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc prosinec 2013 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 1, řádku 11 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 1.315.204 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc prosinec 2013 minimálně ve výši 276.193 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
9) podal dne 26. 2. 2014 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc leden 2014 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 1, řádku 17 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 1.478.338 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc leden 2014 minimálně ve výši 310.451 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
10) podal dne 24. 3. 2014 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc únor 2014 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 1, řádku 17 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 542.892 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc únor 2014 minimálně ve výši 114.007 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
11) podal dne 27. 5. 2014 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc březen 2014 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 4, řádku 1 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 1.632.846 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc březen 2014 minimálně ve výši 342.898 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
12) podal dne 27. 5. 2014 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc duben 2014 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 2, řádku 18 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 1.079.179 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc duben 2014 minimálně ve výši 226.628 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
13) podal dne 24. 7. 2014 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc červen 2014 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 2, řádku 9 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 1.159.797 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc červen 2014 minimálně ve výši 243.557 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
14) podal dne 27. 8. 2014 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc červenec 2014 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 2, řádku 16 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 1.362.056 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc červenec 2014 minimálně ve výši 286.032 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
15) podal dne 30. 9. 2014 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc srpen 2014 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 2, řádku 1 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 868.701 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc srpen 2014 minimálně ve výši 182.427 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
16) podal dne 29. 10. 2014 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc září 2014 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 2, řádku 5 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 2.623.016 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc září 2014 minimálně ve výši 550.833 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
17) podal dne 25. 11. 2014 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc říjen 2014 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 4, řádku 1 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 4.586.187 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc říjen 2014 minimálně ve výši 963.099 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
18) podal dne 31. 12. 2014 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc listopad 2014 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 1, řádku 1 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 1.577.677 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc listopad 2014 minimálně ve výši 331.312 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
19) podal dne 2. 2. 2015 za společnost V. N. G. Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, daňové přiznání k DPH za měsíc prosinec 2014 a souhrnné hlášení k tomuto přiznání, přičemž na řádku 20 daňového přiznání a na straně 1, řádku 1 souhrnného hlášení nepravdivě vykázal dodání zboží do jiného členského státu ve výši 402.715 Kč, ačkoli zboží ve skutečnosti prodali na území České republiky, a takto zkrátili DPH za měsíc prosinec 2014 minimálně ve výši 84.570 Kč, jakožto 21 % z uváděné hodnoty smyšleného vývozu,
celkem tedy P. B. a J. K. za zdaňovací období květen 2013 až prosinec 2014 úmyslně zkrátili daň z přidané hodnoty minimálně ve výši 5.626.934 Kč ,
zatímco spoluobviněný L. S. jakožto jednatel společnosti H. C. prostřednictvím této společnosti prodával na území České republiky pneumatiky, které do České republiky dovezla společnost V. N. G., a které poté, co byly prodány společností H. C. na území České republiky, společnost V. N. G. následně vykázala jako zboží, které bylo předmětem dodání do jiného členského státu, a to v období od května 2013 do října 2014 slovenské společnosti V. a v období od listopadu 2014 do prosince 2014 polské společnosti B. S. Z O. a takto L. S. v období od května 2013 do prosince 2014 prodával na území České republiky pneumatiky s vědomím, že z jejich prodeje nebude přiznána a odvedena daň z přidané hodnoty, neboť následně, po jejich prodeji v České republice, byl společností V. N. G. předstírán jejich vývoz do jiného členského státu, čímž se L. S. za zdaňovací období květen 2013 až prosinec 2014 podílel na zkrácení DPH u společnosti V. N. G. minimálně ve výši 5.626.934 Kč,
zatímco spoluobviněný L. Z. jakožto osoba ovládající slovenskou společnost V. a později polskou společnost BILEN SP. Z O.O., poskytl tyto společnosti jako fiktivní odběratele pneumatik, přijímal fiktivní faktury za dodávku pneumatik vystavené společností Vixa Nettuno Group, s. r. o., v období května 2013 až října 2014 pro údajného odběratele VICENZA, s. r. o., a v období listopadu 2014 až prosince 2014 pro údajného odběratele B. S. Z O., a k těmto fakturám následně zpětně vytvářel fiktivní objednávky pneumatik, vkládal buď sám nebo prostřednictvím jiných osob hotovostní finanční prostředky na účet č. XY společnosti V. vedeného u Sberbank Slovensko, a. s., prováděl finanční převody prostředků z účtu č. XY společnosti V. na účet č. XY společnosti V. N. G. vedeného u Fio banky, a. s., jako úhrady za dodání zboží na základě vystavených faktur, vystavoval fiktivní mezinárodní nákladní listy deklarující přepravu pneumatik od společnosti V. N. G. pro slovenskou společnost V., kterou měl v období od 15. 5. 2013 do 20. 12. 2013 provádět přepravce DMF Group, s. r. o., IČ: 28428048, se sídlem Nad Lesním divadlem 1117, 142 00 Praha, a v období od 20. 1. 2014 do 1. 9. 2014 přepravce T. L. – A., IČ: XY, se sídlem XY, XY, rovněž v období minimálně od 11. 1. 2015 do 24. 7. 2015 zajišťoval finanční převody prostředků z polského bankovního účtu č. XY společnosti B. S. Z O. vedeného u Bank Zachodni WBK, na účet č. XY společnosti V. N. G. vedeného u Fio banky, a. s., jako úhrady za dodání zboží na základě faktur vystavených v období listopadu a prosince 2014 společností V. N. G. odběrateli B. S. Z O., kdy finanční prostředky k takovým úhradám v odpovídajících hodnotách byly na shora uvedený bankovní účet společnosti B. S. Z O. předem poukázány z účtu č. XY společnosti T. C., IČ: XY, vedeného u Fio banky, a. s., kdy i tuto společnost obžalovaný Z. fakticky ovládal, to vše pak činil za účelem vytvoření obrazu o zdánlivé obchodní činnosti v období od května 2013 do října 2014 mezi společnostmi V. N. G. a V. a v období od listopadu 2014 do prosince 2014 mezi společnostmi V. N. G. a B. S. Z O., čímž se L. Z. za zdaňovací období květen 2013 až prosinec 2014 podílel na zkrácení DPH u společnosti V. N. G. minimálně ve výši 5.626.934 Kč,
a shora popsaným společným jednáním obžalovaní způsobili České republice, nyní zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, se sídlem v Plzni, Hálkova 14, škodu v celkové výši 5.626.934 Kč .
Za to byl obviněný J. K. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 (pěti) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněnému P. B. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, se sídlem v Plzni, Hálkova 14, majetkovou škodu ve výši 4.854.878 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných P. B., L. S. a L. Z.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2019, sp. zn. 4 T 8/2017, podal obviněný J. K. odvolání. Odvolání podali rovněž spoluobvinění P. B., L. S. a L. Z.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. 3 To 67/2019 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. odvoláním napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. K. na podkladě totožného skutkového stavu uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2020.
Obviněný J. K. byl odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 (pěti) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněnému P. B. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, se sídlem v Plzni, Hálkova 14, majetkovou škodu ve výši 4.854.878 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných P. B., L. S. a L. Z.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. 3 To 67/2019, jako soudu odvolacímu podal obviněný J. K. prostřednictvím svého právního zástupce dovolání (č. l. 4041–4044), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů ohledně výše způsobené škody, což dopadá na použitou právní kvalifikaci, jestliže nebylo spolehlivě prokázáno, že došlo ke způsobení značné škody.
Takový extrémní rozpor je pak zásahem do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Podle dovolatele soudy nesprávně vycházely při stanovení výše způsobené škody ze závěrů správce daně, resp. z jeho rozhodnutí o doměření daně společnosti V. N. G. Tyto daňové doměrky jsou však věcně i procesně nesprávné, a jako přesvědčivý důkaz tak posloužit nemohou. Tímto postupem pak soud nerespektoval názor vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, z něhož se podává, že rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v řízení o trestném činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku pro soud závazné, a soud tedy nemůže bez dalšího odkázat na takové rozhodnutí správce daně, aniž by jeho závěry přezkoumal po skutkové stránce a zabýval se správností a odůvodněností v něm učiněných právních názorů na rozhodnou daňovou otázku.
Dále obviněný namítl, že měl-li být vývoz zboží smyšlený, byly nutně smyšlené i vývozní ceny zboží. Ze smyšlené ceny zboží není možné učinit reálný základ pro výpočet DPH. Za reálný základ daně tak lze považovat pouze cenu nákupní v zemi původu zboží. Podkladem pro stanovení výše DPH může být pouze nákupní cena pneumatik, a to v případě prokázaného prodeje tohoto zboží v ČR ponížená o transakční náklady. Tímto podkladem nemůže být odhadnutá prodejní cena z údajně fiktivního prodeje do jiného členského státu EU. K určení nesprávnosti doměření daně navrhla obhajoba zpracování znaleckého posudku Ing. Vladimíra Bečky, který však nalézací soud k důkazu provedl procesně nesprávným způsobem, potažmo bez výslechu znalce v hlavním líčení a přečtení tohoto posudku. Obviněný učinil výhrady rovněž proti procesní nesprávnosti doměření daně, tedy daňovému řízení. Uvedl, že daňový subjekt neměl v době doměření daně prokazatelně fungující statutární orgán, a proto rozhodnutí správce daně nemohlo být použitelné jako důkaz pro stanovení výše škody. Rozhodnutí správce daně nikdy nebyla společnosti V. N. G. řádně doručena, a nemohla tedy ani řádně nabýt právní moci a vykonatelnosti. Podle dovolatele měl soud ke stanovení výše škody přibrat znalce z oboru ekonomika.
Dále obviněný namítl, že byl usvědčen na podkladě reprezentativního vzorku totožných položek pneumatik, který podle názoru soudů postačuje k závěru, že veškeré vývozy pro společnost V. byly fiktivní. Jestliže byly identifikovány některé pneumatiky z reprezentativního vzorku cca 15 % z cca 7.000 veškerých koncových zákazníků společnosti H., pak některé takto identifikované pneumatiky prokazatelně pocházely z řádných prodejů mezi společností V. N. G. a H., ze kterých společnost V. N. G. řádně odvedla DPH. Nejméně tyto řádné prodeje by měly být odečteny ze stanovené výše škody. To se nestalo a údaje z reprezentativního vzorku byly nesprávnou úvahou soudu vztaženy na veškeré (i řádné) prodeje společnosti V. N. G. Dovolatel tak byl odsouzen i za krácení DPH, které prokazatelně tehdy jeho společnost V. N. G. státu odvedla. Má za to, že bylo nezbytné identifikovat veškeré řádné prodeje pneumatik a vyloučit podvodné prodeje vedoucí ke zkrácení daně z přidané hodnoty. Pokud soud vztáhl hodnoty získané z reprezentativního vzoru pneumatik na veškeré prodeje, neodstranil pochybnosti o skutkovém stavu a rozhodl na základě vlastních a nepodložených domněnek. Vzhledem k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebyla zjištěna ani prokázána výše škody, což se projevilo v nesprávném posouzení skutku.
S ohledem a výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. 3 To 67/2019, zrušil ve výroku o vině, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 13. 4. 2021, sp. zn. 1 NZO 248/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska uplatněného dovolacího důvodu, uvedl, že tvrzení obviněného o založení extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními jsou nepřípadná. Nalézací soud vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, a jakými úvahy se řídil při hodnocení provedených důkazů. Nelze dovodit, že by nalézací soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po nekritickém hodnocení provedených důkazů, která měla nakonec vést k nedostatečnému stanovení zkrácení daně z přidané hodnoty ve značném rozsahu.
K otázce použitelnosti závěrů správce daně učiněných v daňovém řízení při stanovení výše způsobené škody je vedle obviněným citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, publikovaného pod č. 48/2015 Sb. rozh. tr., možno rovněž vycházet např. z názoru prezentovaným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1435/2018, že soud se může v rámci hodnocení důkazů ztotožnit se závěrem správce daně na základě dalších důkazů, které provede a zhodnotí. Soudy dospěly k výši škody na podkladě důkazů opatřených v daňovém řízení a doplněných v trestním řízení, přičemž uvedly, jaké podklady vedly k rozhodnutí o založení trestní odpovědnosti obviněného za daňový delikt. Městský soud v Praze vycházel mj. z daňových přiznání, souhrnných hlášení a záznamní evidence daně z přidané hodnoty, jako dokumentace poskytnuté správcem daně, jakož i z faktur vztahujících se k obchodním případům, na jejichž základě byl deklarován obchod osvobozený od odvodu daně z přidané hodnoty (bod 33. rozsudku). K podrobnému dokazování daňové povinnosti lze poukázat na předcházející pasáže z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (zejména bod 24. a násl. rozsudku). Vrchní soud v Praze následně vyložil, že veškeré vývozy pneumatik byly předstírané, nedošlo ke zdanitelnému plnění a nemohl být ani uplatněn nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Soudy nižších stupňů v řešené otázce stanovení rozsahu zkrácení daně nepochybily.
Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou stran nedostatku fungování statutárního orgánu společnosti V. N. G. ve vazbě na údajné vady daňového řízení a posléze na stanovení rozsahu daňové povinnosti. Podstatou přisouzené kriminální činnosti bylo právě prostřednictvím „nastrčených“ společností, které obviněný spolu s dalšími osobami fakticky ovládaly, vytvořit zdání vývozu pneumatik na Slovensko a do Polska, ve snaze neoprávněně vylákat daň z přidané hodnoty, třebaže ve skutečnosti k prodeji pneumatik docházelo na území České republiky.
Stran námitek vztahujících se k procesnímu postupu soudu při provedení znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví a daně, Ing. Vladimíra Bečky, státní zástupce konstatoval, že nalézací soud uvedl, že výslech znalce neshledává potřebným ve smyslu §110 odst. 2 tr. ř., a to vzhledem k závěru posudku a jeho podružnosti (bod 31. rozsudku). Neakceptování návrhu v souvislosti s výslechem znalce je možné přijmout, pokud provedení výslechu znalce nebylo obligatorní a soud považoval slyšení znalce nad rámec obsahu podaného posudku za nadbytečné, přičemž vysvětlil, z jakého důvodu k takovému kroku přistoupil.
Stran námitek obviněného, týkajících se stanovení reprezentativního vzorku pneumatik a jeho důkaznímu významu k prokázání předstírání obchodní činnosti prodeje pneumatik do zahraničí, státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku skutkovou. Dohledaný vzorek koncových zákazníků a jimi nakoupených pneumatik pokládal soud za dostatečně velký, aby z něj bylo možné vyvodit skutková zjištění ve spojení s dalšími důkazy (bod 41. rozsudku). V takovém postupu soudu nelze shledávat zásadní vadu.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. 3 To 67/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. , protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména dodatečné platební výměry správce daně, reprezentativní vzorek pneumatik dohledaný orgány činnými v trestním řízení; spadá sem i námitka neprovedení obhajobou předloženého znaleckého posudku) a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran otázek, zda došlo k některým reálným obchodům, zda zboží bylo nakoupeno, kde a za jakou cenu, kdo byl statutárním orgánem společnosti V. N. G. zda byly dodatečné platební výměry řádně této společnosti doručeny), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že v projednávané věci nedošlo k žádné škodě a mezi společnostmi V. N. G. a H. C. docházelo k řádným prodejům).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak ostatně činí v rámci podaného dovolání obviněný. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního , zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Procesnímu právu účastníka navrhnout v rámci své obhajoby důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takový případ nejedná, neboť nalézací soud se možností provedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetní a daňová evidence, vyhotoveným znaleckým ústavem Plzeňská znalecká, s. r. o., a výslechem hlavního znalce Ing. Vladimíra Bečky řádně zabýval. Uvedený návrh na doplnění dokazování přitom nevzešel od obviněného či jeho obhájce, ale od Mgr. Pavla Panošky, obhájce jeho spoluobviněného P. B., který byl zadavatelem. Předmětný znalecký posudek (č. l. 3630–3649 + přílohy) byl, jak se podává z protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 2. 2019, proveden jako důkaz podle §213 odst. 1 tr. ř., tedy byl v rámci hlavního líčení předložen stranám k nahlédnutí. Nikdo přečtení znaleckého posudku nežádal. Nalézací soud se pak k obsahu znaleckého posudku vyjádřil v bodě 29. rozsudku. Stran výslechu znalce Ing. Vladimíra Bečky dospěl nalézací soud po poradě senátu k rozhodnutí o jeho zamítnutí. Námitka proti tomuto procesnímu postupu byla vznesena ze strany obhájce spoluobviněného L. Z., obviněný a jeho obhájce se nevyjádřili. Nalézací soud následně v rámci odůvodnění svého rozsudku v bodě 31. zdůvodnil zamítnutí obhajobou navrhovaných důkazů, a to včetně předmětného znaleckého posudku. Uvedl, že „ posudek obsahuje z velké části listiny, které tvoří součást spisového materiálu a závěry znaleckého ústavu, které jsou v posudku, dle názoru soudu nevyžadují dalšího zkoumání a vysvětlení, které by mohlo mít vliv na rozhodnutí soudu “. Současně odmítl, že by nevyslechnutím zpracovatele znaleckého posudku porušil práva obviněných na spravedlivý proces. Podle §110 odst. 2 tr. ř. mohou být osoby, které jsou zpracovateli znaleckého posudku, vyslechnuty jako znalci v případě potřeby. Výslech znalce tedy není pravidlem, ale vychází z potřeby soudu objasnit či vysvětlit obsah znaleckého posudku. V projednávané věci nalézací soud dospěl k závěru, že zde taková potřeba není a výslech nad rámec obsahu podaného posudku považoval za nadbytečný. Tento svůj krok pak řádně zdůvodnil (viz bod 31. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se pak s postupem nalézacího soudu ztotožnil (bod 17. napadeného rozsudku).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný v projednávané věci namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tedy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Stěžejní námitka, kterou obviněný ve vztahu k námitce existence extrémního rozporu uplatnil, se týkala otázky výše zjištěné škody, kdy obviněný má za to, že škoda byla zjištěna věcně nesprávně a současně procesně vadným způsobem, přičemž soudy vycházely při stanovení rozsahu zkrácení daně z rozhodnutí správce daně, resp. bez dalšího na toto odkázaly, což je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, publikované pod č. 48/2015 Sb. rozh. tr.).
Obviněným citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, zakotvilo, že rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku pro soud závazné, a to ohledně skutkových i právních otázek, neboť řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody je otázkou viny ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. rozhodnutí č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr.). Proto soud nemůže bez dalšího odkázat na takové rozhodnutí správce daně, aniž by jeho závěry přezkoumal po skutkové stránce a zabýval se správností a odůvodněností v něm učiněných právních názorů na rozhodnou daňovou otázku, a to především z hlediska uplatněné obhajoby .
Obecně lze k uvedené problematice uvést, že ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. upravuje problematiku posuzování tzv. předběžných otázek. Odstavec 1 říká, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
Řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně nebo případné vylákání daňové výhody je otázkou posouzení viny (R 27/1979), jak uvedeno výše. Jestliže jde o otázku viny , musí ji orgán trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové předběžné otázce. Za otázku viny je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, uvedený ať už ve zvláštní nebo obecné části trestního zákona, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit, neboť tu jde o odchylné řešení otázky, o níž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno.
Samostatnost řešení předběžných otázek při posuzování viny tedy neznamená, že takové otázky může orgán činný v trestním řízení řešit podle své libovůle, ale vždy musí vycházet ze zvláštních právních předpisů a ze shromážděných důkazů , které musí náležitě zhodnotit. Tak je tomu i u rozhodnutí územního finančního orgánu nebo jiného správce daně o daňové povinnosti obviněného, kdy toto není závazné pro posouzení viny obviněného v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 27/1959). Takováto stanoviska nebo rozhodnutí mají povahu důkazů, které soud volně hodnotí ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srovnej Šámal, P a kol, Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 171–172).
Uvedené závěry se odráží i v judikatuře Nejvyššího soudu vztahující se k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, kdy příkladem může být výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014. Žádný soud sice není vázán pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného finančního orgánu o výši zkrácené daně, ale je povinen se jím zabývat a vypořádat se i s celým spisovým materiálem finančního orgánu postupem uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud rozhodnutí, sdělení či vyjádření finančních orgánů nebo jiných státních orgánů řeší otázky odborného rázu, přihlédnou k nim orgány činné v trestním řízení jako k odborným vyjádřením . … Soud při rozhodování o vině ve věcech daní nemůže spoléhat bez dalšího na správnost výsledků daňového řízení a nemůže se zbavit své povinnosti tuto správnost sám přezkoumat, a to jak po stránce skutkové, tak i právní. Kromě toho je trestní soud povinen posoudit i správnost právních závěrů vyplývajících z takového rozhodnutí finančního orgánu, neboť je to soud, kdo je povinen posuzovat veškeré právní problémy vážící se k vině obviněného bez ohledu na to, zda jde o právní otázky z oboru trestního práva, anebo jiných právních odvětví. Této povinnosti musí trestní soud dostát i v případě, že je takovým rozhodnutím finančního orgánu řešen právní problém z oboru daňového práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 Tdo 988/2019, nebo ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1435/2018).
V projednávané věci soudy těmto požadavkům dostály.
Nalézací soud při objasnění skutkové stavu vycházel jednak z dokumentace poskytnuté správcem daně, jako jsou daňová přiznání, souhrnná hlášení a záznamní evidence DPH, jednak z výpovědí svědků, výsledků přezkumu vykazované obchodní činnosti společnosti H. C. a důkazů zajištěných při domovní prohlídce u spoluobviněného L. Z. (viz body 33. a 34. rozsudku nalézacího soudu). Uvedl, že „ provedené důkazy poskytují ucelený obraz o jednání obžalovaných, jsou ve vzájemném souladu, doplňují se a nevzbuzují žádné pochybnosti “ (bod 32. rozsudku nalézacího soudu). Lze odkázat zejména na odůvodnění v bodech 33. až 47. rozsudku, kde nalézací soud zhodnotil veškeré provedené důkazy a z nich se podávající skutková zjištění. V dané věci rovněž soud nalézací učinil vše potřebné pro náležité objasnění otázky výše rozsahu, v jakém došlo k nesplnění daňové povinnosti z daně z přidané hodnoty na výstupu. Finanční transakce zahrnující pohyby na účtech a provedené platby rozebral zejména v bodě 21., přičemž v bodě 23. tyto porovnal s údaji uváděnými obviněnými v rámci daňových přiznáních a souhrnných hlášení. „ Tato daňová přiznání jsou v hrubém nepoměru s poznatky získanými z bankovního výpisu účtu společnosti H. i výpisů doručovaných zásilek “. V bodě 24. pak podrobně rozebral daňová přiznání k DPH, včetně souhrnných a kontrolních hlášení, které byly získány od správce daně. Soud tyto zhodnotil a vycházel rovněž z faktur vztahujících se k obchodním případům, na jejichž základě byl deklarován obchod osvobozený od odvodu daně z přidané hodnoty (bod 33. rozsudku nalézacího soudu). Škodou tak podle závěrů nalézacího soudu byla „ neodvedená daň z přidané hodnoty ke škodě České republiky, nyní zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj. Celková výše škody v částce 5.626.934 Kč představuje 21 % ze součtu částek uvedených v daňových přiznáních spol. V. N. G. za období květen 2013 až prosinec 2014 a deklarovaných jako dodání zboží do jiného členského státu “ (bod 47. rozsudku nalézacího soudu). Oproti podané obžalobě pak nalézací soud nezahrnul do celkové výše částku odpovídající neodvedenému DPH za měsíc květen 2014, neboť toto období nebylo zahrnuto v usnesení o zahájení trestního stíhání ani v žalobním návrhu.
Nelze tedy dospět k závěru, že nalézací soud při stanovení výše škody slepě vycházel z rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti, neboť k tomuto přistoupil jako k listinnému důkazu a podrobil jej řádnému přezkumu, přičemž jej zhodnotil ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům, zejména pak vystaveným fakturám.
Odvolací soud se s postupem a závěry nalézacího soudu ztotožnil. Uvedl, že stanovení výše škody, tedy výše DPH, o kterou byl český stát zkrácen, je zcela jednoznačné. „ Jestliže veškeré vývozy v napadeném rozsudku uvedené byly předstírané, nedošlo ke zdanitelnému plnění, a tedy nemohl být uplatněn ani nárok na odpočet DPH .“ Rovněž poukázal na to, že nalézací soud v rámci určení způsobené škody vycházel z listinných důkazů různé povahy, nikoli pouze ze závěrů správce daně. “ Pro závěry nalézacího soudu o rozsahu vylákané výhody na DPH v jednotlivých útocích, resp. rozsahu, v jakém se obžalovaní tuto výhodu na dani vylákat pokusili, zcela postačují přiznání k DPH za tato daňová období údajného vývozce, tedy společnosti V. N. G. ve spojení s dalšími listinnými důkazy, tedy především předmětnými fakturami “ (bod 17. napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud tedy neshledal, že by ve vztahu k určení výše škody bylo možno v projednávané věci dovodit tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. V této souvislosti považuje za stěžejní poukázat na to, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů odpovídající skutkovým závěrům obžaloby, jsou-li tyto závěry řádně odůvodněny, neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá ani vadu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). V projednávané věci obviněný rozporuje učiněná skutková zjištění, a to na podkladě vlastního hodnocení důkazů (zejména listinných důkazů) a vlastní verze událostí (kdy trvá na tom, že obchody byly skutečné). Hodnotí-li však soudy provedené důkazy odlišným způsobem než sám obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Ve vztahu k námitkám, že v rámci společnosti V. N. G. nefungoval statutární orgán a nebylo tedy uvedené společnosti ani řádně doručováno správcem daně, stejně jako otázky týkající se reprezentativního vzorku čítajícího cca 15 % položek z celkového objemu prodeje, lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, zejména body 41. až 46. rozsudku. Jak správně podotýká státní zástupce v rámci svého vyjádření k podanému dovolání, podstatou jednání obviněných coby spolupachatelů byl předstíraný vývoz zboží (pneumatik) do zahraničí, ve snaze neoprávněně vylákat daň z přidané hodnoty, přestože k jeho prodeji docházelo na území České republiky, a to prostřednictvím společností vlastněných „bílými koňmi“, ale ve skutečnosti ovládaných obviněným spolu s dalšími osobami (viz bod 46. rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud v bodě 59. popsal situaci společnosti V. N. G., kdy rozvedl, na podkladě jakých úvah jsou obviněný J. K. a spoluobviněný P. B. z pozice bývalých statutárních orgánů jmenované společnosti zákonnými ručiteli za jejími neuspokojitelnými závazky. Poukázal na fiktivnost statutárního orgánu, nedobytnost pohledávky správce daně za tímto daňovým subjektem a skutečnost, že společnost se pro správce daně stala nekontaktní a bylo jí tedy doručováno fikcí. Námitka týkající se reprezentativního vzorku je pak rovněž námitkou směřující do oblasti dokazování a z něho se podávajícího skutkového stavu. Možno uvést, že soud si byl vědom toho, že nebyly dohledány veškeré pneumatiky, avšak takový požadavek považoval s ohledem na celkové množství prodaného zboží za přemrštěný a v podstatě i za nemožný. Dohledaný vzorek koncových zákazníků a jimi nakoupených pneumatik pokládal za dostatečně velký, aby z něj bylo možné vyvodit skutková zjištění ve spojení s dalšími důkazy (více bod 41. rozsudku nalézacího soudu).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. K. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 15. 9. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu