ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.976.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 976/2021-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 8 To 115/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 168/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 11 T 168/2020 , byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
dne 28. 8. 2020 v odpoledních hodinách v Brně na XY náměstí fyzicky napadl J. P., nar. XY, a to tak, že k němu přišel a kopl jej do oblasti nosu, ze kterého začal poškozený krvácet, a posléze poškozeného opakovaně bil pěstmi do oblasti hlavy, než se podařilo poškozenému vstát, protože jej bránili místní neznámí bezdomovci;
následně dne 29. 8. 2020 v blíže neurčené době opět v Brně na XY náměstí, přistoupil k poškozenému J. P., kterého opětovně fyzicky napadl, došlo ke vzájemné potyčce, u které byl poškozený zasažen několikrát pěstí do obličeje a to včetně nosu, který měl poraněný z předchozího dne, a když poškozený vytáhl svůj mobilní telefon značky XIAOMI Redmi, černé barvy, se SIM kartou operátora Vodafone č. XY v ceně 1.500 Kč, v úmyslu přivolat si pomoc, tak k poškozenému bezprostředně po napadení, když byl poškozený poraněný a tekla mu krev, přistoupil, vytrhl mu telefon z ruky a řekl: Jestli to na mě nahlásíš, tak já Tě Ty kurvo zabiju, mně je to úplně jedno, já si to klidně odsedím, načež s telefonem z místa odešel;
poté v sobotu dne 5. 9. 2020 v blíže nezjištěné době v Brně na XY náměstí napadl poškozeného J. P., kterého bil pěstmi do oblasti zad, na kterých měl poškozený batoh a u toho na něj řval: Ty kurvo, Ty kurvo;
čímž za použití násilí způsobil poškozenému J. P. škodu odcizením ve výši 1.500 Kč, poranění obličeje v oblasti nosu, poranění vnitřní strany v oblasti horního rtu, opakované krvácení z nosu, vše bez vyhledání lékařského ošetření a hrozil poškozenému, který byl a je i svědkem dané události, smrtí, pokud na něho podá oznámení, kdy i tato skutečnost vedla k tomu, že poškozený věc oznámil až dne 7. 9. 2020,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl v minulosti uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 92 T 27/2009, který nabyl právní moci dne 1. 7. 2009, mimo jiné pro spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 2. 5. 2011 .
Za to byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyř a půl) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 11 T 168/2020, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině a trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 8 To 115/2021 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 8 To 115/2021, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 258–260), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. g), tedy, že rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále obviněný uvedl, že dovolání podává z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném skutkovém zjištění a s tím se pojícím procesním pochybení soudů, kdy soudem nebyly respektovány základní zásady trestního řízení, jako zásada materiální pravdy (§2 odst. 5 věta první tr. ř.) a zásada presumpce neviny a z něj vyplývající pravidlo in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.), kdy v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04.
Obviněný namítl, že nesouhlasí s právním posouzení jeho jednání jako přečinu krádeže a zločinu vydírání, resp. uvádí, že těchto se nedopustil. Stejně tak nesouhlasí s tím, že měl poškozeného napadnout ještě dne 5. 9. 2020. Uvedl, že skutkové závěry, že měl obviněnému odcizit mobilní telefon a vyhrožovat mu, že jej zabije, pokud čin nahlásí, vycházejí pouze z výpovědi poškozeného, kdy proti této stojí výpověď dovolatele. Svědkyně H. K. vypověděla pouze to, co jí sdělil poškozený, a policejní protokol o vydání mobilního telefonu toliko dokládá, že se předmětný mobilní telefon nalezl u syna dovolatele, nijak však neprokazuje zkoumaný skutkový děj. Soudy tak při zjišťování skutkového děje a právního posouzení trestné činnosti postupovaly na základě vlastních úvah opírajících se spíše o jejich úsudky o teoretické pravděpodobnosti, než o prokázaný skutkový stav. Obviněný dále namítl, že odvolací soud odmítl přehrát záznam zachycující výpověď poškozeného u hlavního líčení, přestože protokol z hlavního líčení byl neúplný a nezachycoval většinu sporné výpovědi poškozeného. Uvedl, že výpovědi poškozeného byly od počátku trestního řízení plné rozporů (kdy tyto v dovolání blíže rozvedl) a poškozeného popsal jako problematickou osobu. Soudy přitom nedůvěryhodnost osoby dovolatele dovozovaly z jeho trestní minulosti, což však nemůže zakládat automatickou presumpci viny. Na rozdíl od poškozeného dovolatel pracuje a práci sehnal i poškozenému. Soudy nepřipustily jeho verzi událostí, tedy že mobilní telefon mu předal poškozený dobrovolně jako náhradu za to, že mu předchozí den neohlídal batoh, který mu dovolatel svěřil k pohlídání, a z něhož mu byl odcizen mobilní telefon a výplata v částce 4.000 Kč. Soudy rovněž nepřihlédly k policejnímu záznamu zachycujícímu výpovědi některých bezdomovců, kteří zpochybnili, že se skutek odehrál tak, jak popsal poškozený. Brojí i proti závěru, že jeho motivem mělo být, že poškozený na stavbě vydělal více než dovolatel. Naplnění skutkové podstaty zločinu vydírání spočívající v tom, že měl poškozenému vytrhnout mobil z ruky, shledává více než přísným. Uvedl, že od incidentu ve dnech 28. 8. 2020 a 29. 8. 2020 nedošlo mezi ním a poškozeným k žádnému dalšímu incidentu, a to až do dne 15. 10. 2020, kdy byl zadržen po podání vysvětlení.
Obviněný má za to, že se jedná o případ tvrzení proti tvrzení, kdy neexistují žádné další důkazy, které by skutkový stav tak, jak je popsán v rozsudku, prokázaly. S ohledem na nízkou intenzitu by se mohlo jednat nanejvýš o přestupek proti občanskému soužití. Rozhodnutí soudů nebyla vydána v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., zejména se zásadou in dubio pro reo, stejně jako se zněním současné judikatury, kterou cituje.
S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2021, č. j. 8 To 115/2021-231, v celém rozsahu, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2021, č. j. 11 T 168/2020- 194, ve výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a v celém výroku o trestu, a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 9. 2021, sp. zn. 1 NZO 794/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje.
Je možno plně souhlasit s názory soudů obou stupňů, že při zjišťování skutkového stavu bylo třeba vycházet především ze svědecké výpovědi poškozeného J. P., kterou je však možno hodnotit jako zcela věrohodnou, přičemž poškozený vypovídal shodně jako v přípravném řízení, jeho výpověď korespondovala s výpovědí H. K., sociální pracovnice, které se poškozený svěřil se svými problémy s obviněným a také s protokolem o vydání mobilního telefonu J. M. ze dne 15. 10. 2020, kdy J. M. je družkou obviněného, která vydala mobilní telefon poškozeného. Tento telefon při vrácení již neměl SIM kartu poškozeného a byl používán synem obviněného, což dokládá úmysl obviněného přivlastnit si telefon poškozeného, aby jej následně předal svému synovi. Soud prvního stupně rovněž rozvedl, proč neuvěřil obviněnému, že by svěřil poškozenému svůj batoh s penězi a telefonem, navíc v situaci, kdy tam obviněný měl i vlastní jemu mnohem blíže známé osoby.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako za zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 8 To 115/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je možno uvést, že tento je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména pokud jde o výpovědi své osoby a poškozeného J. P., dále podané vysvětlení H. K., policejní protokol o vydání mobilního telefonu ze dne 15. 10. 2020, úřední policejní záznam ze dne 13. 10. 2020) a vadná skutková zjištění (zejména okolností stran toho, zda došlo k útoku na poškozeného i dne 5. 9. 2020, zda byla mezi dovolatelem a poškozeným dohoda stran mobilního telefonu, resp. zda byl tento vydán jako náhrada za odcizené věci dovolatele, jaký den byly poškozenému odcizeny mobilní telefon a peněženka a jaký den se měl setkat se sociální pracovnicí, stejně jako zjištění, jaký den mu mělo být ze strany dovolatele vyhrožováno), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že provedené důkazy neprokazují spáchání trestných činů krádeže a vydírání) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že mobilní telefon mu vydal poškozený dobrovolně jako dočasnou náhradu do doby, než mu uhradí škodu, která byla způsobena tím, že mu poškozený neohlídal batoh, který mu dovolatel svěřil k pohlídání a ze kterého se ztratil mobilní telefon a peněženka s výplatou).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy uvedl, že „ nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo “, kdy v případě, že nelze pochybnosti odstranit „ ani provedením dalšího důkazu, je třeba takové pochybnosti vykládat ve prospěch dovolatele, nikoli v jeho neprospěch. A to i přes trestní minulost dovolatele “.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., kteroužto obviněný rovněž výslovně namítá, neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
K námitkám týkajících se provedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Soud prvního stupně vycházel z jím provedeného dokazování, zejména pak z výpovědi poškozeného J. P., kdy se jedná o důkaz stěžejní, nicméně nejedná se o důkaz zcela osamocený. Výpověď poškozeného byla hodnocena v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Jednalo se zejména o protokol o prohlídce těla poškozeného s fotodokumentací, kdy i po 10 dnech od skutku byla na těle poškozeného patrna zranění v oblasti nosu a horního rtu, a o záznam o podaném vysvětlení H. K., která byla sociální pracovnicí v Ch. B., kam poškozený docházel a které se svěřil s tím, že mu byl odcizen mobilní telefon, stejně jako doklady. Na podkladě jejich rozpravy se poškozený obrátil na Policii ČR. Nalézací soud provedl i další důkazy, jako byly např. protokoly o vydání věci nebo o rekognici podle fotografií.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jak již uvedeno výše. Skutková zjištění nalézacího soudu obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Nalézací soud podrobně rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o vině obviněného. Náležitým způsobem se zabýval právě věrohodností výpovědí obviněného i poškozeného, kdy výpověď poškozeného vyhodnotil jako věrohodnou a prostou zájmu vypovídat lživě s tím, že poškozený „ po celou předmětnou dobu vystupoval čestně, upřímně, autenticky a konzistentně “ (bod 30. rozsudku). Poškozený se svěřil K., přičemž skutečnosti, které uvedl, odpovídaly projednávaným činům. Současně jej k tomu nevedla snaha obviněnému ublížit, ale skutečnost, že v souvislosti s předmětným činem přišel i o osobní doklady. O věrohodnosti poškozeného pak podle nalézacího soudu vypovídala i skutečnost, že „ po celou dobu nejenže sděluje shodné a pravdivé informace, ale že zejména tak činil od počátku nikoliv obžalovaného obvinit – vůbec již ne nepravdivě a lživě – ale naopak jej od počátku paradoxně bránil tím, že nechtěl sdělit jeho totožnost ani sociální pracovnici, ani později při prvním svém kontaktu s PČR “ (bod 21. rozsudku). Soud se zabýval i prvotními nesoulady ve výpovědích poškozeného. Přestože některé detaily uvedl poškozený až po doplňujících dotazech, a to jak v rámci podání vysvětlení, tak u hlavního líčení, od počátku celý incident s obviněným popisoval stejně (bod 33. rozsudku). Případné nepřesnosti pak poškozený logicky vysvětlil (bod 29. rozsudku). Výpověď poškozeného byla tedy soudy vyhodnocena jako zcela věrohodná, a ač je klíčovým důkazem přinejmenším pro počáteční fázi skutkového děje, nestojí osamocena, ale je podepřena i dalšími důkazy, jak rozvedeno výše. Naproti tomu, nalézací soud poukázal na změny ve výpovědi obviněného, který v rámci vazebního zasedání popisoval celý incident zcela odlišně než u hlavního líčení, kdy nutno uvést, že jeho verze událostí uváděná v rámci vazebního zasedání korespondovala s výpovědí poškozeného. V tomto směru lze zcela odkázat na odůvodnění nalézacího soudu (odůvodnění rozsudku body 20. – 34.).
V bodě 20. rozsudku pak nalézací soud rozvedl, proč neuvěřil skutkové verzi uváděné obviněným, který tvrdil, že poškozenému svěřil svůj batoh obsahující pracovní oblečení, mobilní telefon a peněženku obsahující týdenní výplatu do opatrování. Poukázal na to, že mezi nimi neexistoval žádný bližší vztah, jednalo se v podstatě o osoby, které spolu asi týden pracovaly na stejné stavbě, kdy obviněný poškozenému na jeho žádost tuto práci zprostředkoval, přičemž se na místě nacházely obviněnému osoby bližší a nebyl tedy důvod o něco takového žádat právě poškozeného. Na to navazující tvrzení obviněného, že mu jako náhradu za odcizené věci nabídl poškozený dobrovolně svůj mobilní telefon, rovněž nalézací soud vyhodnotil jako nepravdivé (zejména body 23. a 25. rozsudku).
Správnost skutkových zjištění i jejich právní kvalifikace pak následně potvrdil i odvolací soud, který konstatoval, že „ soud prvního stupně skutkové a právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil. S námitkami, tak jak je uplatnil obžalovaný v podaném odvolání, se již vypořádal soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, neboť byly součástí jeho obhajoby již u hlavního líčení “ (bod 7. napadeného usnesení).
Obviněný namítal, že se jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí. K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. S ohledem na sociální skupinu, v rámci níž se poškozený jako bezdomovec pohyboval, je neochota uvádět jména případných svědků či jejich neochota spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení zcela běžná. Soud se však i v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění. Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci nalézací soud uvedenému zcela jistě dostál, když tvrzení poškozeného a obviněného postavil proti sobě a provedl pečlivou analýzu jejich výpovědí, k čemuž lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu (body 20. – 34. rozsudku).
Obviněný vznesl námitku, že nenaplnil skutkovou podstatu trestných činů krádeže a vydírání. Ačkoli by se v obecné rovině jednalo o námitky podřaditelné pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný uvedenou námitku vznesl způsoben neregulérním. Veškerou svou argumentaci totiž vystavěl na zpochybňování výpovědi poškozeného, stejně jako na svém popisu skutkového děje, kdy uvedl, že mobilní telefon poškozenému neodcizil a nijak mu nevyhrožoval. Takováto argumentace však nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a není tak způsobilá založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Úkolem dovolacího soudu není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání.
Nad rámec je možno uvést, že domněnka obviněného, že byl shledán vinným trestným činem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, resp. že skutková podstata uvedeného trestného činu byla naplněna tím, že měl obviněnému vytrhnout mobilní telefon z ruky, je zcela nesprávná. Uvedeným jednáním se obviněný dopustil trestného činu krádeže, jak uvedeno v bodě 35. rozsudku. Trestného činu vydírání se dopustil obviněný tím, že poškozené pohrůžkou smrti nutil k tomu, aby na něho nepodával trestní oznámení stran napadení jeho osoby a odcizení jeho mobilního telefonu.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2021
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata