ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1057.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1057/2021-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce M. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1 236 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 40/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, č. j. 91 Co 235/2020-249, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady ušlého zisku ve výši 1 236 300 Kč s příslušenstvím, jež mu měl ujít v důsledku nezákonné vazby spolu s nezákonně vedeným trestním stíháním.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2020, č. j. 43 C 40/2019-182, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 886 403 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 349 897 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výroku III změnil jen tak, že částka náhrady nákladů řízení je 47 232,60 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Usnesením Policie České republiky ze dne 22. 10. 2015, č. j. KRPS-2828307/TČ-2015-010071, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a téhož dne byl žalobce vzat do vazby. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 8 To 85/2016, byl žalobce obžaloby zproštěn, a téhož dne byl propuštěn z vazby na svobodu.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v průběhu vazby žalobce nezanikla jeho pracovní smlouva ze dne 7. 2. 2013. Zánik pracovní smlouvy ostatně v odvolacím řízení netvrdil ani sám žalobce. Zaměstnavatel byl povinen po skončení vazby přidělovat žalobci práci a platit mu za výkon práce mzdu. Zaměstnavatel však žalobci práci bezprostředně po skončení jeho vazebního stíhání nepřiděloval a žalobce se přidělování práce ani nedomáhal, a to v situaci, kdy měl dle uzavřené pracovní smlouvy vykonávat pozici vedoucího projektů. Odvolací soud uzavřel, že pokud se žalobce přidělování práce dle uzavřené pracovní smlouvy nedomáhal, činil tak na základě vlastního rozhodnutí. Tím byla přetržena příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Škoda žalobci vznikala po skončení vazby v důsledku toho, že se po zaměstnavateli nedomáhal přidělování práce a jeho zaměstnavatel mu v rozporu se svou povinností práci nepřiděloval. Škoda tak nevznikala v důsledku vydaného nezákonného rozhodnutí. Pokud se tedy žalobce domáhal náhrady škody za období od listopadu 2016 do září 2017 (ve výši rozdílu mezi dříve dosahovanou mzdou a mzdou skutečnou), tento nárok nebyl oprávněný.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby co do částky 349 897 Kč napadl dovolatel, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel předložil jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, kterou měl současně odvolací soud nesprávně posoudit, tezi: „zda je přetržením příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou jednání zaměstnance, který po svém propuštění z nezákonné vazby za přípravu vraždy přijme nižší pracovní pozici, aby se mohl vůbec opětovně zařadit do pracovního procesu a do života vůbec, když ví, že původní pracovní místo zaniklo, zaměstnavatel neměl jinou srovnatelnou pracovní pozici pro žalobce a ani žalobce neměl jiné reálné uplatnění na trhu práce“.
Na vyřešení uvedené otázky napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí, neboť odvolací soud ve svém závěru o přetržení příčinné souvislosti vyšel nikoliv ze skutkového zjištění, že původní pracovní místo žalobce zaniklo, nýbrž že původní pracovní místo žalobce nezaniklo. Polemika se skutkovým stavem, z něhož napadené rozhodnutí vychází, pak rovněž přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). To platí i o polemice v části IV. dovolání.
Námitka dovolatele, že rozhodnutí (závěr) odvolacího soudu o přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou (v okolnostech dané věci) je v rozporu s dobrými mravy, nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolatel nevymezil k této námitce (otázce) žádný z předpokladů přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř, a tak dovolání v tomto rozsahu trpí vadou, jež neumožňuje dovolacímu soudu přípustnost dovolání zkoumat (srov. §239 věta před středníkem, §241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Pouhý nesouhlas dovolatele se závěrem odvolacího soudu zákonem předvídaným předpokladem přípustnosti není.
K tomu dovolací soud dodává, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.
Nad rámec již řečeného dovolací soud též odkazuje na usnesení ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil, že: „námitka, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou v rozporu s dobrými mravy, nemůže být pro výsledek dovolacího řízení právně relevantní; v úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí jsou anebo nejsou v souladu s právními předpisy, není však možné (na rozdíl od právních úkonů účastníků) hodnotit je z hlediska mravnosti“. Zákon neumožňuje poměřovat rozhodnutí soudu korektivem dobrých mravů; ten by bylo možno použít jen v případě, že výkon práva účastníka by byl s dobrými mravy v rozporu. Stejně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 366/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3614/2020).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu