ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1164.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1164/2021-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 42/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, č. j. 54 Co 378/2020-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 75 Cm 314/2013.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 17 C 42/2019-49, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 81 125 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení 118 875 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že co do částky 7 375 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím žalobu zamítl a co do částky 73 750 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím jej potvrdil (výrok I), v zamítavém výroku II jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu pravomocného zamítnutí žaloby, avšak jen co do částky 100 000 Kč, napadl dovolatel, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. ), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit otázka „poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od v dovolání uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), tedy například to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemohou založit ani další otázky, zda doba nečinnosti v projednávání věci soudem založená na zdravotní indispozici soudce a seznamování se se spisem novým soudcem je průtahem v řízení, a též zda doba nečinnosti v projednávání věci soudem založená na zdravotní indispozici soudce či na seznamování se se spisem novým soudcem je jinou skutečností nevyjmenovanou v demonstrativním výčtu skutečností vyjmenovaných v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk a zda je povinností tuto dobu přičítat státu a hodnotit ji jako skutečnost, za níž nese v rámci celkové délky řízení odpovědnost stát, kteréžto považuje dovolatel v rozhodovací praxi dovolacího soudu za neřešené. Stejně tak přípustnost dovolání nemůže založit výhrada, že odvolací soud považoval průtahy zapříčiněné nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci za vlastní základ nároku žalobce a tudíž při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění k těmto průtahům nepřihlédl, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014.
Dovolací soud předesílá, že odvolací soud učinil závěr o nepřiměřené délce řízení a žalobci za nemajetkovou újmu tím vzniklou přiznal peněžité zadostiučinění. Sama okolnost, že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvolací soud ke konkrétním průtahům v řízení nepřihlédl, přípustnost dovolání založit nemůže.
Především i v dovolatelem odkazovaném rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, Nejvyšší soud, a to odkazem na stanovisko svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“), konkrétně jeho část III., vymezil pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu tak, že průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. V části IV. písm. c) stanoviska, a to právě k aplikaci kritéria postup orgánu veřejné moci, pak Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvedl, že výjimečně je možné brát ohled i na dočasnou přetíženost konkrétního soudu či konkrétního soudce, avšak jinak by takoví činitelé jako nedostatečná organizace práce, špatná personální situace, nedokonalá právní úprava atd., mající svůj původ uvnitř soudního či právního systému, neměli sloužit k ospravedlnění nepřiměřené délky řízení. Dočasné nahromadění nápadu neznamená odpovědnost na straně smluvních států pod podmínkou, že tyto státy přijmou s náležitou rychlostí nápravná opatření za účelem vypořádání se s výjimečnými situacemi tohoto druhu. Není důvodu, proč by stejný přístup neměl být aplikován i v případě překážky v postupu řízení představované pracovní neschopností zákonného soudce. Nicméně odvolací soud se od této rozhodovací praxe neodchýlil už jenom z toho důvodu, že učinil závěr o nepřiměřené délce řízení a žalobci přiznal peněžité zadostiučinění.
Dovozuje-li snad dovolatel, a to s odkazem na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, že je povinností soudu zjištěné průtahy vždy zohlednit i ve výši přiznaného peněžitého zadostiučinění, pak takový závěr z citovaného rozhodnutí ani další judikatury dovolacího soudu nevyplývá. Ve věci sp. zn. 30 Cdo 5440/2014 totiž posuzované (a neskončené) dědické řízení v době rozhodování odvolacího soudu trvalo již 23 a půl roku, přičemž odvolací soud nepovažoval zjištěné průtahy zapříčiněné soudem (nedůvodné odročování, ztráta spisu, nekoncentrovanost řízení, průtahy v řízení) vůbec za relevantní při stanovení výše peněžitého zadostiučinění, neboť je považoval za vlastní základ nároku žalobce. K takovému závěru ovšem odvolací soud v nynější věci nedospěl, toliko zjištěné průtahy neshledal dostatečným důvodem pro navýšení peněžitého zadostiučinění. Tím se ovšem nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která stojí na závěru, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu. Z toho důvodu, je-li řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým, jsou určité nesprávnosti na straně soudu zohledněny již v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění vychází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Jinými slovy, nedospěje-li soud k závěru, že konkrétní průtah podstatným způsobem zvýšil nemajetkovou újmu žalobce způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a představovanou nejistotou o výsledku řízení, což bude vždy záviset na konkrétních okolnostech případu, není důvod takový průtah bez dalšího promítnout (procentuálním navýšením) do výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
Konečně námitka dovolatele (zvýrazněná v dovolání podtržením), že poučení žalobce v původním řízení o povinnosti tvrzení učiněné soudem až po více než pěti letech nelze považovat za poučení časově přiměřené, přes citace tam označené judikatury dovolacího soudu ztrácí svoje opodstatnění již z toho důvodu, že soud právě závěr o nepřiměřené celkové délce řízení vyslovil.
Ani ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, přestože dovolatel staví přípustnost dovolání na tom, že dovolací soud má rozhodnout jinak, než rozhodl v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. V komentovaném usnesení dovolací soud uvedl, že k možnosti překonání závěrů učiněných ve stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjadřoval již v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Konečně i Ústavní soud považuje v současné době vymezenou částku za jeden rok průtahů ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za přiměřenou a odpovídající životní úrovni (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, jakož i tam označenou prejudikaturu; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Dovolací soud tudíž neshledal důvod měnit svoji dosavadní rozhodovací praxi (postupem podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích).
K případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu