ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1778.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1778/2021-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně MDZZ – Tůmova s.r.o. , IČO 27991016, se sídlem v Praze 5, Musílkova 1299/24, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 5 342 841 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 131/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 72 Co 313/2020-277, takto:
Dovolání se odmítá .
I. Žalobkyně je povinna zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se dle podané žaloby, upřesněné podáním ze dne 3. 10. 2017, v řízení vůči žalovaným domáhala zaplacení částky 5 342 841 Kč s příslušenstvím, která odpovídala škodě, jež jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím stavebního odboru Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 23. 7. 2007, č. j. S-MHMP 432379/2006/So/Be. Následkem zrušení tohoto rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno stavební povolení vydané dne 30. 8. 2006 Úřadem městské části Praha 5 na stavbu „Bytový dům v Košířích“, a vrácení věci Magistrátu hl. m. Prahy k dalšímu řízení (o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 5 Ca 276/2007), totiž došlo ke čtyřměsíčnímu zdržení s vydáním kolaudačního souhlasu týkajícího se uvedené stavby, a tím i ke vzniku nákladů, které žalobkyně vynaložila zejména na ostrahu a smluvní pokutu, přičemž jí též ušel zisk.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 3. 2018, č. j. 23 C 131/2012-192, žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím stavebního odboru Magistrátu hl. m. Prahy ze dne ze dne 23. 7. 2007, č. j. S-MHMP 432379/2006/So/Be, a vznikem tvrzené škody, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru žalobkyně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přičemž následkem toho měl věc nesprávně právně posoudit, přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného §237 o. s. ř. nezakládá. Závěr odvolacího soudu, který v souvislosti s řešením této otázky vyslovil, a podle kterého odpovědnost státu za tvrzenou škodu nevznikla, došlo-li (v závislosti na skutkových zjištěních soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil) ke vzniku této škody v příčinné souvislosti se zrušením nezákonného rozhodnutí a nikoliv přímo následkem tohoto nezákonného rozhodnutí, je totiž s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu zcela v souladu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4470/2008, a ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1852/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 3617/14).
Námitka žalobkyně, že se napadené rozhodnutí odvolacího soudu při řešení předmětné otázky odchýlilo od kasačního rozsudku, jenž byl v této věci Nejvyšším soudem vydán dne 28. 6. 2017 pod sp. zn. 30 Cdo 5709/2015, pak nemůže být opodstatněná, neboť Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí otázkou vlastní existence vztahu příčinné souvislosti mezi zmíněným nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou konkrétně nezabýval.
Zpochybňuje-li pak žalobkyně v podaném dovolání také ty závěry odvolacího soudu vyslovené ve vztahu k otázce existence vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené škody, které nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů, pak se její výhrady týkají nikoliv závěru právního, ale o závěru skutkového. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009), zatímco ve zbývajícím rozsahu je otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Brojí-li tedy žalobkyně také proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje v uvedeném rozsahu nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzovaném případě splněno není.
Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů podané dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovaným v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalované, které nebyly zastoupeny advokátem, nedoložily výši svých hotových výdajů, jedná se u každé z nich o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu