ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1795.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1795/2021-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně ASTRAPIA a.s. , IČO 27121208, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 616/12, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, proti žalované České republice – Úřadu průmyslového vlastnictví , se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 61 C 110/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, č. j. 21 Co 263/2020-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, v jehož vydání vyústilo řízení o její přihlášce slovní ochranné známky „PILSNER ADLER QUELL“ ze dne 13. 1. 2010. Vzhledem k námitkám, které proti této přihlášce vznesla společnost Plzeňský Prazdroj, a.s. a které vycházely ze znění §7 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. č. 441/2003 Sb., o ochranných zámkách, ve znění účinném do 31. 12. 2018 (dále jen „zákon o ochranných známkách“), totiž tato přihláška žalobkyně byla rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 6. 2011, č. j. O-473421/41593/2010/ÚPV, zamítnuta, přičemž zrušení tohoto rozhodnutí, které žalobkyně považuje za nezákonné, se žalobkyně nedomohla ani poté, co je neúspěšně napadla rozkladem podaným předsedovi Úřadu průmyslového vlastnictví, na který navazovala správní žaloba zamítnutá rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č. j. 8 A 393/2011-96-111, dále kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jež byla zamítnuta rozsudkem uvedeného soudu ze dne 5. 8. 2015, č. j. 2 As 228/2014-48, a konečně ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3014/15. Zmíněnou nezákonnost přitom žalobkyně dovozovala z nesprávné aplikace čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice Rady č. 89/104/EHS (podle něhož ochranná známka neopravňuje majitele, aby zakázal třetí osobě užívat v obchodním styku údaje týkající se zeměpisného původu zboží) implementovaného do §10 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných zámkách, které se rozhodující orgány dopustily, aniž předmětnou (a Soudním dvorem Evropské unie dosud neřešenou) otázku předložily Soudnímu dvoru Evropské unie k posouzení jako otázku předběžnou. Požadovaná částka odpovídala části z celkových 60 000 000 Kč, na něž žalobkyně vyčíslila ušlou hodnotu přihlašované známky, ušlý zisk z nerealizovaného obchodního záměru, jakož i náklady vynaložené na přípravu tohoto záměru a uhrazené soudní a správní poplatky.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. 61 C 110/2019-33, uvedenou žalobu zamítl (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyní formulovaná otázka, zda je vlastník starší ochranné známky, jejíž součástí je údaj zeměpisného původu, oprávněn zakázat jinému přihlašovateli novější ochranné známky použití údaje o tomto zeměpisném původu, jako součást přihlašovatelovy ochranné známky, přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného §237 o. s. ř. nezakládá. Na řešení této otázky, jež dle názoru dovolatelky nebyla Nejvyšším soudem dosud vyřešena, totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že dotčené státní orgány při rozhodování o přihlášce žalobkyně nepostupovaly v rozporu s čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice Rady 98/104/EHS (potažmo se stejným článkem pozdější směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES), jenž byl do českého práva převzat v podobě §10 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách, pokud její přihlášku po zohlednění specifických okolností případu i dalších relevantních faktorů zamítly s odkazem na znění §7 odst. 1 písm. a) a b) zákona o ochranných známkách (tj. pro nebezpečí záměny se shodnou či podobnou starší ochrannou známkou), přičemž absence jakýchkoliv pochybností o výkladu zmíněného ustanovení směrnice, jakož i judikatura Soudního dvora Evropské unie, z níž při posuzování přihlášky žalobkyně vycházel Nejvyšší správní soud, současně neodůvodňovaly předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie s předběžnou otázkou ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Tentýž závěr o nepřípustnosti podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dopadá i na druhou Nejvyšším soudem údajně neřešenou otázku, kterou žalobkyně v dovolání pokládá, a totiž zda se vlastník starší ochranné známky, jejíž součástí je údaj zeměpisného původu, může úspěšně ubránit svými námitkami zápisu novější ochranné známky jiného přihlašovatele do rejstříku ochranných známek z důvodu, že novější ochranná známka obsahuje údaj o tomto zeměpisném původu. Jak je zřejmé z toho, co bylo uvedeno výše, ani v tomto případě se totiž nejedná o otázku, na jejímž řešení by bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Nepřípustnost podaného dovolání ve vztahu k oběma uvedených otázkám pak činí bezpředmětným požadavek žalobkyně, aby je Nejvyšší soud sám předložil Soudnímu dvoru Evropské unie k posouzení jako otázky předběžné.
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k obecně formulované otázce, zda je vnitrostátní soud poslední instance sám oprávněn posoudit právní otázku týkající se výkladu komunitárního práva, kterou Soudní dvůr Evropské unie dosud neřešil, a to aniž by ji předložil Soudnímu dvoru Evropské unie jako otázku předběžnou. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Jeho závěr, že nepředložení předběžné otázky Nejvyšším správním soudem ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, jež by se týkala výkladu čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice Rady 98/104/EHS, v posuzovaném případě nevedlo k porušení norem evropského práva, neboť výklad dotčeného ustanovení byl natolik zřejmý, že zde nebyl dán prostor pro žádnou pochybnost (tj. Nejvyšší správní soud postupoval v souladu s doktrínou acte clairé či acte éclairé), respektive tento výklad sledoval závěry ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, je totiž v souladu s tím, co Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016 (viz zejména body 55 a 56 jeho odůvodnění), jakož i v na něj navazujících rozsudcích ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3856/2017, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4733/2017, ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3548/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2416/2018.
Z této judikatury, která reagovala mj. na závěry formulované v rozsudcích Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler proti Rakouská republika , a ze dne 9. 9. 2015, ve věci C-160/14, Joao Filipe Ferreira da Silva e Brito a další proti Estado portugues , plyne, že Česká republika odpovídá za újmu způsobenou jednotlivci porušením práva Evropské unie rozhodnutím soudu rozhodujícím v posledním stupni, i když takové rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, a to za předpokladu, že porušená norma unijního práva přiznává jednotlivcům dostatečně určitelné subjektivní právo nebo chrání jejich právní zájem, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti, která je uložena státu, a škodou utrpěnou poškozenými osobami. Všechny tyto tři podmínky (porušení unijního právního předpisu přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečná závažnost tohoto porušení a příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou) musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva. V případě druhé podmínky (závažnosti porušení) je přitom stát odpovědný jen ve výjimečném případě, a sice když soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo. Závěr o zjevném porušení použitelného práva Evropské unie, lze učinit zejména tehdy, kdy na soudem řešený případ dopadala judikatura Soudního dvora Evropské unie, přičemž soud rozhodl ve zjevném rozporu s ní. V případech, kdy se bude jednat o otázku v judikatuře Soudního dvora Evropské unie neřešenou, by pak odpovědnost státu mohla nastoupit pouze v případech, kdy je dotčená norma unijního práva zcela jasná a přesná, takže možnost její nesprávné aplikace (zahrnujíc v to i její neaplikaci) v projednávaném případě je zcela neomluvitelná, anebo kdy dotčená norma sice zcela jasná a přesná není, avšak soud rozhodující v poslední instanci, přestože se její aplikací zabýval, zcela zjevně nesplnil svou povinnost předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (a její nepoložení by bylo možno hodnotit jako příčinu vzniku škody).
Z uvedeného je patrné, že dovolatelkou zdůrazněná skutečnost, že v posuzovaném případě mělo jít o otázku, kterou Soudní dvůr Evropské unie dosud neřešil, sama o sobě nesoulad mezi napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu dopadající na řešení otázky povinnosti soudu poslední instance předložit věc Soudnímu dvoru Evropské unie k posouzení předběžné otázky způsobit nemůže, pokud žalobkyně v dovolání současně relevantním způsobem nezpochybnila též závěr odvolacího soudu o jednoznačnosti či správnosti výkladu příslušného ustanovení komunitárního práva a tím i závěr o absenci zjevného porušení komunitárního práva ze strany soudu.
Nepřípustné je podané dovolání i v části směřující proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu