ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1823.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1823/2021-366
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. T. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pšenčíkova 677/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 582 210,80 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 19/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 20 Co 330/2020-345, takto:
Dovolání se odmítá .
I. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 1 582 210,80 Kč z titulu náhrady škody (částka 382 210,80 Kč) a nemajetkové újmy (částka 1 200 000 Kč), jež mu měly být způsobeny nezákonnými rozhodnutími jednak Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 1. 2016, č. j. 25 Nc 362/2013-360, jednak Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016, č. j. 20 Co 172/2016-443.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 14 C 19/2019-305, uvedenou žalobu zamítl (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, přičemž ve výroku o nákladech řízení jej změnil pouze co do výše částky v něm uvedené, jinak i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolateli nelze přisvědčit v názoru, že by otázka, zda je odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), podmíněna zrušením či změnou tohoto rozhodnutí pro jeho nezákonnost i v případě, jedná-li se o pravomocné rozsudky vydané v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé, které lze napadnout pouze ústavní stížností, nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Judikatura Nejvyššího soudu totiž dlouhodobě setrvává na závěru, že uvedená podmínka se uplatní i u těch rozhodnutí, proti kterým zákon nepřipouští podání opravného prostředku nebo proti nimž připouští brojit pouze ústavní stížností. V této souvislosti lze poukázat především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, publikovaný pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1469/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1536/20.
Zmíněná judikatura vychází ze závěru, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno. Podmínka zakotvená v §8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. Ani v případě rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení. Tento závěr je rovněž potvrzován judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, nebo ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10).
Soudní praxe sice připustila, že v některých případech stát odpovídá za škodu podle §8 odst. 1 OdpŠk, aniž by bylo rozhodnutí pro nezákonnost změněno či zrušeno, jednalo se však o výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak bylo lze považovat za nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk (viz judikatura zmíněná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1469/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1536/20). O takovou situaci se však v nyní posuzovaném případě nejedná. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu, které nelze v dovolacím řízení zpochybnit (srov. a contrario §241a odst. 1 o. s. ř.), totiž plyne, že žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 1. 2016, č. j. 25 Nc 362/2013-360, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016, č. j. 20 Co 172/2016-443, mohl brojit ústavní stížností (představující účinný právní prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), což též učinil, načež Ústavní soud usnesením ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2778/16, tuto jeho stížnost odmítl.
Vychází-li napadené rozhodnutí ze závěru, že za situace, kdy soudní rozhodnutí, od jejichž údajné nezákonnosti žalobce svůj nárok odvozuje, nebyla pro svou nezákonnost zrušena, není žalobcův nárok vzhledem ke znění §8 odst. 1 OdpŠk dán, odvolací soud se od uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu současně v žádném směru neodchýlil. Dovolatelem předestřená otázka tudíž přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze dovodit ani pro žalobcem tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí se závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 26. 10.1966, sp. zn. 6 Cz 29/66, a v souladu s nimiž při změně rozsudku vydaného s klauzulí rebus sic stantibus již soud nemůže přezkoumávat správnost původního rozsudku, nýbrž se musí zabývat jen otázkou, zda se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání již přisouzených opětujících se splátek. Skutečnost, že odvolací soud při svém rozhodování zohlednil také zjištění, že výživné stanovené rozsudky, které žalobce považuje za nezákonné, bylo posléze vydaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 9. 2017, č. j. 11 P 138/2016-810, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č. j. 20 Co 53/2018-898, sníženo výhradně z důvodů spočívajících ve změně poměrů posuzovaných osob, k níž došlo až v době po vydání rozhodnutí, od kterých žalobce svůj nárok v tomto řízení dovozuje, totiž napadené rozhodnutí do kolize s uvedeným judikatorním závěrem nestaví. Odvolací soud, který poukazem na uvedené skutečnosti reagoval na žalobcovy odvolací námitky akcentující následné snížení původně stanoveného výživného (viz č. l. 320 a 322 až 324 spisu), totiž nemožnost přezkoumání správnosti původní výše stanoveného výživného či zrušení předchozích pravomocných rozsudků v posléze vedeném řízení o změně úpravy vyživovací povinnosti některého z rodičů k nezletilému dítěti nikterak nezpochybnil.
Nadto platí, že jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Nepřípustné je podané dovolání i v části směřující proti výrokům napadeného rozsudku týkajícím se nákladů řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu