ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1942.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1942/2020-134
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) L. L., narozeného XY, bytem XY, b) M. L., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 592 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 13/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 22 Co 203/2019-110, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 22 Co 203/2019-110, se v rozsahu výroku I, v jakém byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zamítá , ve zbývajícím rozsahu se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právní zástupkyně JUDr. Dany Chalupové.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se domáhali zaplacení částky 592 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. S UMCP1/130141/2015/VÝS-Bu-3/136.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2019, č. j. 41 C 13/2018-69, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobcům a) a b) částku 592 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobcům a) a b) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 400 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci jako spoluvlastníci budovy č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, v obci XY, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví číslo XY (dále jen „budova“), prováděli na budově udržovací práce. Jednalo se o práce na fasádě, výměnu garážových vrat, případně vchodových dveří, výměnu okapů, dlažby na balkóně včetně podkladní izolace, výměnu střešní krytiny, elektrorozvodů ve stávajících trasách a opravu střechy. Všechny tyto práce byly řádně ohlášeny stavebnímu úřadu (Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1), který k nim vydal kladná rozhodnutí. Po ukončení úprav chtěli žalobci provést změnu funkčního využití části budovy vytvořením kancelářských prostor z místností určených k obývání, k čemuž získali kladná vyjádření Odboru územního plánování Magistrátu hlavního města Prahy, Hygienické stanice hlavního města Prahy a Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy. Předmětná budova je evidována ve státním seznamu jako kulturní památka od 1. 1. 1988. Usnesením Ministerstva kultury ze dne 10. 12. 2014, č. j. MK 67725/2014 OPP, bylo zahájeno řízení o vynětí nemovitosti z uvedeného seznamu. Toto usnesení bylo žalobci a) doručeno dne 20. 12. 2014. Dne 2. 3. 2015 uzavřeli žalobci se společností Global Europe nájemní smlouvu, kterou se zavázali poskytnout nájemci k užívání v období od 1. 12. 2015 do 1. 12. 2020 za nájemné ve výši 15 000 Kč měsíčně třetí patro předmětné budovy zahrnující dvě místnosti s příslušenstvím (celkem 34 m 2 ), dvě podkrovní půdičky (celkem 22,6 m 2 ) a dvě terasy (celkem 22,6 m 2 ). Dne 20. 4. 2015 uzavřeli žalobci nájemní smlouvu s M. K., zastupujícím budoucí Honorární konzulát Etiopské federativní demokratické republiky, kterou byly do nájmu přenechány prostory č. 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 v prvním a druhém patře a WC nacházející se v mezipatře (celkem 102 m 2 ) s tím, že nájemce je oprávněn předmět nájmu užívat výlučně jako konzulární prostory Honorárního konzulátu Etiopské federativní demokratické republiky, který obdrží potřebnou diplomatickou akreditaci a bude zapsán do databáze diplomatických akreditací ve správě Diplomatického protokolu Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Nájem byl sjednán na období od 1. 4. 2016 do 31. 3. 2019 s nájemným ve výši 45 000 Kč měsíčně. Stavební práce byly přerušeny vydáním rozhodnutí Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 jako stavebního úřadu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. S UMCP1/130141/2015/VÝS-Bu-3/136, kterým bylo žalobcům dle §134 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ( stavební zákon ), coby stavebníkům s okamžitou platností nařízeno zastavit všechny stavební práce na budově. Rozhodnutí bylo žalobcům doručeno dne 19. 10. 2015, odvolání proti němu nemělo odkladný účinek, proto žalobci okamžitě veškeré práce zastavili. K odvolání žalobců Odbor stavebního řádu Magistrátu hlavního města Prahy, rozhodnutím ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. S-MHMP 983498/2016/STR, č. j. MHMP 1452669/2016, napadené rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že je v rozporu s právními předpisy. Toto rozhodnutí bylo žalobcům doručeno dne 31. 8. 2016.
4. Ze sdělení Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. S UMCP1/130141/2015/VÝS-Bu-3/136, č. j. UMCP1 029643/2016, bylo zjištěno, že v předmětném objektu byly v době uvedeného sdělení prováděny rozsáhlé stavební úpravy bez povolení stavebního úřadu, je vedeno řízení o odstranění stavby a objekt je v současném stavu neobyvatelný. Stavební úřad ověřil, že v objektu je vyloučený jakýkoli pohyb třetích osob, neboť mohou být ohroženy na zdraví a životě. Objekt je kolaudován jako rodinný dům a umístění kancelářských prostor pro Honorární konzulát Etiopské federativní demokratické republiky je v rozporu se zákony České republiky. Úřední osoba, která toto sdělení učinila, R. B., byl dle sdělení Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. S UMCP1/037520/2018/VÝS-M-1/136, č. j. UMCP1 037522/2018, jakožto oprávněná úřední osoba na základě pravomocného usnesení ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. S UMCP1/028006/2018/VÝS-Še-3/136, vyloučen ze všech úkonů týkajících se budovy žalobců. Rozhodnutím Odboru stavebního řádu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 5. 9. 2016, č. j. S MHMP 1187665/2016/STR, bylo zrušeno rozhodnutí Odboru výstavby, Úřadu městské části Praha 1 ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. S UMCP1/130219/2015/VÝS-Bu-3/136, č. j. UMCP1 197452/2015, kterým stavební úřad nařídil žalobcům jako vlastníkům předmětné stavby odstranit přizdívky z plynosilikátu včetně cementového lepidla použitého k jejich uchycení ke stávajícímu zdivu, plastové okenní výplně a plastové vnitřní otvory v objektu, SDK prvky, nově instalované ocelové profily a jejich nahrazení dřevěnými, úpravu krovu do původní podoby a použitou montážní pěnu, a to proto, že výrok rozhodnutí neměl oporu v zjištěných důkazech.
5. Ze sdělení K. ze dne 8. 11. 2018 i Diplomatického protokolu Ministerstva zahraničních věcí ze dne 21. 2. 2017, č. j. 94815/2017-DP, vzal soud prvního stupně za prokázané, že ke dni 21. 2. 2017 ministerstvo neevidovalo funkční Honorární konzulát Etiopské federativní demokratické republiky. M. K. obdržel v roce 2015 tzv. exequatur (souhlas České republiky s jeho jmenováním etiopskou stranou) do funkce honorárního konzula Etiopie na území České republiky, dalšími neuskutečněnými kroky po jmenování honorárního konzula je oficiální zahájení jeho funkce na území přijímajícího státu, otevření funkčního úřadu a registrace na Ministerstvu zahraničních věcí, vzhledem k tomu, že K. uvedený proces nezahájil, nebyl ke dni 21. 2. 2017 evidován jako honorární konzul Etiopie a není považován za osobu požívající na území České republiky výsad a imunit. Diplomatický protokol dále sdělil, že dle čl. 4 odst. 1 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích podléhá sídlo konzulárního úřadu schválení přijímajícího státu. Ministerstvo zahraničních věcí nebylo do dne 21. 2. 2017 o zahájení činnosti, ani o adrese Honorárního konzulátu Etiopie oficiálně informováno. Souhlas s umístěním Honorárního konzulátu Etiopie v objektu žalobců nebyl udělen.
6. Podáním ze dne 23. 12. 2016 uplatnili žalobci u žalované nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. S UMCP1/130141/2015/VÝS-Bu-3/136. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2018, č. j. MMR-54518/2016-83/3588, nárok žalobců odmítla uspokojit se závěrem, že ke vzniku škody v daném případě nedošlo.
7. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobců podle §1 odst. 1, §3 odst. 1 písm. c), §5 písm. a), §6 odst. 1, 2 písm. b), §7 odst. 1, §8, §14 odst. 1, 2, §26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), §2894 odst. 1, §2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen zákon č. 89/2012 Sb.“), §103 stavebního zákona a konstatoval, že mezi tvrzenou škodou spočívající v ušlém zisku žalobců a nezákonným rozhodnutím nelze shledat příčinnou souvislost.
8. Podle soudu prvního stupně bylo rozhodnutí Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. S UMCP1/130141/2015/VÝS-Bu-3/136, vydané ve správním řízení, zrušeno pro nezákonnost, jak to má na mysli §8 odst. 1 a 2 OdpŠk, čímž byla splněna jedna z obligatorních podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Soud však dospěl k závěru, že nelze shledat existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou spočívající v ušlém zisku žalobců v podobě ušlého nájemného z nájmu předmětné nemovitosti v období od 19. 10. 2015 do 31. 8. 2016 a nezákonným rozhodnutím. V období od 19. 10. 2015 do 30. 11. 2015 nelze podle soudu prvního stupně uvažovat o vzniku tvrzené škody, neboť nebylo zjištěno, tím méně prokázáno, že by pro toto období měli žalobci sjednánu s případným zájemcem o nájem nájemní smlouvu. Nelze tak usuzovat, že nebýt nezákonného rozhodnutí, žalobci by dosáhli zisku z nájmu předmětné nemovitosti. V případě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobci a M. K. na období od 1. 4. 2016 do 31. 8. 2016, je zřejmé, že nájem měl být uzavřen za účelem umístění sídla Honorárního konzulátu Etiopské federativní demokratické republiky v nemovitosti žalobců, avšak z vyjádření Ministerstva zahraničních věcí ze dne 21. 2. 2017 bylo zjištěno, že v tomto období nebyla splněna podmínka pro umístění sídla konzulátu v nemovitosti žalobců a K. nejméně do dne vyjádření ministerstva nebyl jako honorární konzul Etiopie v České republice evidován. Mezi neuskutečněním nájmu nemovitosti žalobců a ušlým ziskem v podobě nájemného, které měli žalobci podle nájemní smlouvy uzavřené s M. K. inkasovat a předmětným nezákonným rozhodnutím tak nelze dovodit příčinnou souvislost, neboť nelze dospět k závěru, že nebýt nezákonného rozhodnutí, žalobci by byli inkasovali nájemné z tohoto nájemního vztahu. Zásadní důvod pro závěr o absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody spočívající v ušlém nájemném z nájemního vztahu jak s M. K. (za období od 1. 4. 2016 do 31. 8. 2016), tak se spolkem Global Europe (za období od 1. 12. 2015 do 31. 8. 2016) však soud prvního stupně spatřoval v nemožnosti dovodit, že stavební práce, které žalobci v předmětné nemovitosti prováděli, se týkaly právě těch prostor, které měly být předmětem shora uvedených nájemních vztahů, a dále že by tyto práce byly ukončeny do dne 1. 12. 2015, kdy měl být započat nájem spolkem Global Europe. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že předmětná nemovitost je od 1. 1. 1988 zapsána na seznamu nemovitých kulturních památek, pročež vzhledem k §103 odst. 1 písm. c) a d) stavebního zákona nebylo lze provádět udržovací práce či stavební úpravy v předmětné nemovitosti bez stavebního povolení či ohlášení. Žalobci sami uvedli, že se jednalo o práce, které byly předpokladem pro realizaci jejich záměru nemovitost pronajmout a které byly prováděny nad rámec prací, které byly řádně ohlášeny či povoleny příslušným stavebním úřadem. Soud prvního stupně proto neměl za prokázané, že by předmětná nemovitost byla v období dotčeném žalobou vůbec fakticky způsobilá uvedených nájmů.
9. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) částku 360 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 232 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 21 087,42 Kč (výrok II).
10. Odvolací soud doplnil dokazování výpisem z internetové databáze diplomatických akreditací ve správě Diplomatického protokolu Ministerstva zahraničních věcí, rozhodnutím Odboru stavebního řádu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22. 7. 2019, č. j. MHMP 1458387/2019, usnesením tajemníka Úřadu městské části Praha 1 ze dne 21. 10. 2019, č. j. UMCP1 471945/2019, předávacím protokolem ze dne 13. 2. 2017 o předání prostor v třetím nadzemním patře domu žalobců spolku Global Europe jakožto nájemci, a dále dokladem o zaplacení nájemného za poměrnou část února 2017 ve výši 8 500 Kč. Odvolací soud provedl rovněž výslech svědka L. L., syna žalobce a) a bratra žalobce b), který zajišťoval provádění stavebních prací v budově.
11. Z důkazů provedených oběma soudy nebylo dle odvolacího soudu zjištěno, že by prostory, které měly být předmětem nájmu, nebylo možno užívat z důvodu probíhajícího řízení o odstranění stavby nebo z důvodu, že práce, které bylo třeba provést, nebyly stavebním úřadem povoleny. Naopak z nich vyplynulo, že v letech 2011 až 2012 vydal stavební úřad ve vztahu k nemovitosti žalobců několik souhlasů s provedením ohlášené stavby. Z provedených důkazů neplyne, že by probíhalo řízení o odstranění stavby či jiné řízení, které by v době od 19. 10. 2015 do 31. 8. 2016 bránilo dokončení prováděných stavebních úprav. Námitce žalované, že nebylo možno prostory v budově pronajmout, protože to nepřipouštělo dosavadní povolené funkční využití objektu, odvolací soud nepřisvědčil s odkazem na vyjádření Odboru územního plánování Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 29. 11. 2012 k plánované rekolaudaci – změně funkčního využití části stávajícího objektu parc. č. XY, k. ú. XY, z něhož vyplývá, že záměr je v souladu s platným Územním plánem hlavního města Prahy. Se změnou užívání bytu na kancelář vyslovila souhlas rovněž Hygienická stanice hlavního města Prahy a Hasičský záchranný sbor hlavního města Prahy. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěry soudu prvního stupně, který zpochybnil, že by mohlo dojít k nájmu prostor K., neboť v době uzavření smlouvy, ani ke dni 31. 8. 2016, nebyl jako honorární konzul evidován. Ze sdělení K. ze dne 8. 11. 2018 i Diplomatického protokolu ze dne 21. 2. 2017 je totiž dle odvolacího soudu zřejmé, že K. obdržel v roce 2015 tzv. exequatur (souhlas České republiky s jeho jmenováním etiopskou stranou), dalšími kroky mělo být mimo jiné otevření funkčního úřadu. Uzavření nájemní smlouvy v dubnu 2015 tak odpovídá uvedeným skutečnostem a žalobci popsanému ději, podle něhož K. zamýšlel umístit sídlo konzulátu v domě žalobců, činil k tomu přípravné kroky, včetně uzavření nájemní smlouvy, avšak vzhledem k tomu, že od října 2015 byly zastaveny stavební práce v budově a ta z důvodu jejich neukončení nesplňovala požadavky reprezentativnosti, nemohlo dojít k otevření funkčního sídla v předpokládané době a v domě žalobců. Z evidence Ministerstva zahraničních věcí odvolací soud zjistil, že konzulát Etiopské federativní demokratické republiky byl v Praze otevřen, honorárním konzulem se stal M. K.. Za prokázané považoval odvolací soud rovněž to, že v době zastavení stavebních prací ke dni 19. 10. 2015 nebyly dokončené opravy druhého a třetího podlaží, což potvrdil i svědek L. L.. Podle povahy a rozsahu těchto prací je bylo možno dokončit v průběhu 6 týdnů, tj. do začátku prosince 2015, kdy měl dle nájemní smlouvy spolek Global Europe začít užívat místnosti ve třetím patře budovy. Ke stejnému závěru odvolací soud dospěl i ohledně místností v prvním a druhém podlaží, které měly být pronajaty K., neboť začátek nájmu byl stanoven na 1. 4. 2016, tedy na termín, který následoval po začátku nájmu spolku Global Europe v prosinci 2015. Pokud by již od prosince 2015 v budově neprobíhaly stavební práce, lze předpokládat, že by K. pokračoval v postupu směřujícímu ke schválení pronajatých prostor jakožto sídla konzulátu a nájem sjednaný od 1. 4. 2016 by byl realizován. Reálnou překážkou tohoto postupu se dle odvolacího soudu bezpochyby stalo zastavení stavebních prací v důsledku nezákonného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že K. dosáhl otevření konzulátu na jiné adrese a stal se honorárním konzulem tak, jak předvídala nájemní smlouva uzavřená se žalobci, nejsou zde důvodné pochybnosti o tom, že jeho záměr nebylo možné uskutečnit již dříve v domě žalobců.
12. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že škoda v podobě ušlého zisku na nájemném byla způsobena v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, a jsou tedy splněny podmínky pro odpovědnost státu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím podle §5 písm. a) OdpŠk. Při určení výše škody soud vycházel z prokázaných částek nájemného sjednaných nájemními smlouvami, které žalobcům v důsledku nezákonného rozhodnutí ušly. V případě spolku Global Europe se jednalo o částku 15 000 Kč měsíčně od 1. 12. 2015, K. byl povinen hradit částku 45 000 Kč měsíčně od 1. 4. 2016. Žalobci omezili období, ve kterém jim vznikla škoda datem zrušení nezákonného rozhodnutí, tj. dnem 31. 8. 2016, výše vzniklé škody tedy činí 135 000 Kč za ušlý nájem od spolku Global Europe (9 x 15 000) a 225 000 Kč za ušlý nájem od K. (5 x 45 000), celkem tedy 360 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“), jednající pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], v celém rozsahu dovoláním.
14. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky, jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé vyloučit vztah, resp. příčinnou souvislost mezi rozhodnutím stavebního úřadu o zastavení prací na stavbě a žalobci tvrzeným ušlým ziskem z nájmu.
15. Podle odvolacího soudu okolnost, že v nemovitosti žalobců, kulturní památce, byly prováděny stavební úpravy spojené se změnou užívání stavby, jež byly předmětem řízení o odstranění stavby vedeného stavebním úřadem podle §129 stavebního zákona pod sp. zn. S UMCP1/130219/2015/VÝS-Bu-3/136, v němž měly být nepovolené práce na stavbě nově projednány na základě rozhodnutí ze dne 5. 9. 2016 č. j. S MHMP 1187665/2016/STR, nebránila tomu, aby tyto úpravy byly dokončeny v době od 19. 10. 2015 do 31. 8. 2016, když v roce 2019 ve vztahu k domu žalobců stavební úřad žádné správní řízení nevedl a jemu nadřízený správní orgán neměl žádné informace o tom, jaké nepovolené stavební úpravy byly žalobcům vytýkány.
16. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud měl při svém posouzení zohlednit skutečnost, že nemovitost žalobců byla určena k bydlení a její užívání a tedy i žalobci tvrzené možnosti pronájmu místností by nutně muselo předcházet nejen skončení řízení o odstranění stavby způsobem předvídaným v §129 odst. 3 stavebního zákona, ale též povolení užívání stavby, které stavební zákon v rozhodné době (od 19. 10. 2015 do 31. 8. 2016) vyžaloval u změn staveb kulturních památek (kolaudační souhlas stavebního úřadu). Odvolací soud však považoval za dostačující a rovnající se povolení stavebního úřadu vyjádření úřadu územního plánování, který však není stavebním úřadem, a stanoviska orgánů ochrany veřejného zdraví a státního požárního dozoru. Soulad záměru s územně plánovací dokumentací a požadavky orgánů ochrany veřejného zdraví a státního požárního dozoru byl pro změnu účelu užívání domu žalobců na kanceláře nutný, nikoli však dostačující a předložená dokumentace nemohla v žádném případě nahradit zákonem vyžadovaný kolaudační souhlas stavebního úřadu, který vyplývá z §122 odst. 1 stavebního zákona. Jelikož žalobci předmětnými povoleními stavebního úřadu nedisponovali a v rozhodné době ani disponovat nemohli, nemohli současně stavbu ani užívat a pronajímat k zamýšleným účelům a tato okolnost tak dle dovolatelky sama o sobě vylučuje vztah příčinné souvislosti mezi rozhodnutím stavebního úřadu o zastavení prací na stavbě a žalobci tvrzeným ušlým ziskem. V této souvislosti dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1336/2009, podle něhož se soudní praxe představovaná např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1862/2003, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005, ustálila v názoru, že smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu §85 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 50/1976 Sb., o územím plánování a stavebním řádu (stavební zákon), určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven. Podstatný je tedy kolaudační stav, nikoliv faktický způsob užívání či vůle účastníků smlouvy. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněného pod číslem 90/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je pro posouzení charakteru pronajatých prostor rozhodující stav ke dni uzavření smlouvy.
17. Vzhledem k tomu, že veškeré práce na předmětné stavbě podléhaly režimu stavebního zákona, vyplývá dle dovolatelky skutečnost, že na stavbě probíhaly nepovolené práce již z podané žaloby, v níž žalobci uvedli, že prováděli v předmětné budově i takové udržovací práce, které nevyžadovaly stavební povolení ani ohlášení. Podle §103 odst. 1 písm. c) stavebního zákona však stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují udržovací práce pouze v případě, že nejde o udržovací práce na stavbě, která je kulturní památkou. Na uvedeném nemůže dle dovolatelky nic změnit ani případné budoucí vyčlenění stavby z Ústředního seznamu kulturních památek, o němž dle žalobců vede Ministerstvo kultury od roku 2014 správní řízení.
18. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit taktéž při posouzení otázky prokazování ztracené obchodní (výdělečné) příležitosti a z ní vyplývajícího ušlého zisku. V této souvislosti odkázala dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008. Dovolatelka má za to, že právě z důvodu, že v rozhodné době stavba jako sídlo konzulátu ze strany Ministerstva zahraničních věcí schválena nebyla, nebylo postaveno na jisto, že se zde bude moci honorární konzulát skutečně nacházet a nebylo tak ani reálně prokázáno, že by žalobcům vznikla škoda spočívající v tvrzeném ušlém zisku.
19. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. je dle dovolatelky založena rovněž pro řešení otázky procesního práva, spočívající v tom, že odvolací soud neaplikoval §213 odst. 2 o. s. ř., když dospěl k odlišnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně. Tím implicitně vyložil §213 odst. 2 o. s. ř. tak, že v daném případě nebylo jeho povinností dokazování zopakovat. Takový procesní postup odvolacího soudu považuje dovolatelka za nesprávný a zároveň rozporný např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3166/2012. Z internetové databáze diplomatických akreditací ve správě Diplomatického protokolu Ministerstva zahraničních věcí odvolací soud zjistil, že Honorární konzulát Etiopské federativní demokratické republiky nyní sídlí na adrese Tržiště 366/13, Praha 1, Malá Strana, a že honorárním konzulem je M. K.. Na základě tohoto zjištění dospěl k závěru, že záměr nájemce užívat pronajaté prostory jako sídlo konzulátu byl reálný. Takové právní posouzení však považuje dovolatelka za neúplné. Odvolací soud měl v tomto případě zopakovat dokazování a na základě sdělení Ministerstva zahraničních věcí zohlednit, že ještě ke dni 21. 2. 2017 (tj. ještě téměř půl roku poté, co pominuly účinky rozhodnutí o zastavení prací na stavbě) nebyl M. K. evidován jako honorární konzul a Ministerstvo zahraničních věcí nebylo informováno o zahájení činnosti honorárního konzulátu, ani o jeho adrese. Zopakováním dokazování s pečlivým přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§132 o. s. ř.), měl dle názoru dovolatelky odvolací soud dále zjistit, že je zde výrazný nesoulad jím provedeného důkazu výslechem syna, potažmo bratra žalobců (jakožto osoby, která měla dle tvrzení žalobců zajišťovat provádění stavebních prací v domě žalobců), se skutkovými zjištěními vyplývajícími z listinného důkazu provedeného soudem prvního stupně, konkrétně sdělením stavebního úřadu ze dne 18. 2. 2016, z něhož kromě jiného vyplývá, že žalobci nesplnili povinnost oznámit stavebnímu úřadu stavebního podnikatele, který bude stavbu provádět, ani osobu stavbyvedoucího, a že nebyl ani veden stavební deník (§152 odst. 3, §160 odst. 4 a §157 stavebního zákona). V případě dodržení procesního postupu stanoveného zákonem by dle názoru žalované odvolací soud nemohl dospět k závěru, že by stavební práce na stavbě byly dokončeny do začátku prosince 2015, natož že by stavba bezprostředně poté mohla být vzhledem k výše uvedeným skutečnostem užívána pro zamýšlené účely.
20. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba ve zbývající částce 360 000 Kč s příslušenstvím zamítá a přiznal jí náhradu nákladů řízení, popřípadě aby napadený rozsudek v části, ve které odvolací soud přiznal žalobcům částku 360 000 Kč s příslušenstvím, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
21. K podanému dovolání se vyjádřili žalobci, podle nichž je řešení otázky příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody otázkou skutkovou, nikoli právní a dovolání tak považují v tomto rozsahu za nepřípustné. Žalobci dále uvedli, že dovolatelkou citovanou judikaturu nepovažují za přiléhavou, neboť se v uvedených případech vždy jednalo o řešení vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody spočívajícím v ušlém zisku (obvykle z důvodu nepřiměřeně dlouhého řízení či nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě). Ve věci žalobců je však nesporné, že podkladem pro žalovaný nárok je nezákonné rozhodnutí stavebního úřadu o vynuceném zastavení prací v jejich objektu. Žalobci se dále ztotožnili se závěrem odvolacího soudu, že nebýt nezákonného rozhodnutí, řádně a včas by dokončili úpravy domu a při obvyklém běhu okolností by mohlo dojít k jejich předání do užívání nájemcům. V tomto směru odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, a usnesení téhož soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013. Ve vztahu k prokazování ztracené obchodní (výdělečné) příležitosti a z ní vyplývajícího ušlého zisku žalobci pouze uvedli, že se v dané věci nejednalo o zmaření toliko zamýšleného výdělečného záměru, který je možné provozovat jen po získání povolení, např. k provozování sázkových her apod., jak na taková rozhodnutí poukazuje dovolatelka. Žalobci navrhli odmítnutí podaného dovolání.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
23. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
24. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
25. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalovaná takovou osobou není v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 232 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, neboť v tomto byla ve věci úspěšná (žaloba byla částečně zamítnuta). V této části je tak dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné.
27. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
28. Dovolání tak není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
29. Dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné ani pro řešení otázky vzniku škody spočívající v ušlém zisku, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle dovolatelky odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008.
30. Dovolatelkou napadené rozhodnutí vychází ze skutkového závěru, že žalobci prokázali vznik škody v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí a jsou tedy splněny podmínky pro založení odpovědnosti státu ve smyslu §5 písm. a) OdpŠk. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl v řízení zjištěn, a námitky dovolatelky proti skutkovým zjištěním ohledně reálnosti záměru K. užívat pronajaté prostory jako sídlo konzulátu a neschválení předmětné budovy ze strany Ministerstva zahraničních věcí nemohou být předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.), k čemuž ovšem dovolatel musí řádně vymezit dovolací důvod, tedy ve smyslu §237 o. s. ř. právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, jakož i v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.).
31. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky procesního práva spočívající v povinnosti odvolacího soudu zopakovat dosud provedené důkazy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, neboť napadené rozhodnutí na řešení uvedené otázky ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo.
32. Odvolací soud totiž ze sdělení Diplomatického protokolu – Výsady a imunity Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 21. 2. 2017, č. j. 94815/2017-DP, nevzal za prokázané jiné skutečnosti než soud prvního stupně, ani jinak nehodnotil věrohodnost či správnost provedeného důkazu. Odvolací soud toliko ve světle právní úpravy udělování souhlasu pro jmenování do funkce honorárního konzula takto zjištěným skutečnostem přiznal odlišnou právní relevanci než soud prvního stupně. Jedná se tak o odlišné právní posouzení, které ovšem dovoláním není napadeno.
33. Pokud dovolatelka dále poukazuje na výrazný nesoulad odvolacím soudem provedeného důkazu výslechem syna, potažmo bratra žalobců se skutkovými zjištěními vyplývajícími ze sdělení Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. S UMCP1/130141/2015/VÝS-Bu-3/136, č. j. UMCP1 029643/2016, provedeného soudem prvního stupně, nepřípustně polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, čímž neuplatňuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
34. Dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky hmotného práva, zda okolnost, že žalobci nedisponovali v době uzavření nájemních smluv, sjednaných za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., potřebným povolením stavebního úřadu, které by jim umožnilo pronajmout prostory v domě k nebytovým účelům, je způsobilá vyloučit příčinnou souvislost mezi rozhodnutím stavebního úřadu o zastavení prací na stavbě a žalobci tvrzeným ušlým ziskem z nájmu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
35. Dovolání není důvodné.
36. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.
37. V rozsudku ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, Nejvyšší soud uvedl, že podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 19. 10. 2005 zákonem č. 360/2005 Sb., se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny [v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je uveden odkaz na §85 odst. 1 v té době účinného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Ve vztahu k citovanému ustanovení byl v soudní praxi (srov. např. dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1336/2009, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 938/2000, ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 809/2002, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005) dlouhodobě zastáván názor, že požadavek souladu mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.), vyžadoval zákon (zákon č. 116/1990 Sb., ve znění před změnou provedenou s účinností od 19. 10. 2005) ve všech případech pronájmu nebytových prostor. Již v rozsudku ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001, uveřejněném pod C 998 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyslovil Nejvyšší soud názor, že §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 18. 10. 2005, nedovoloval uzavírat nájemní smlouvy u nebytových prostor k jinému účelu, než ke kterému byly stavebně určeny [k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1155/2007), ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2849/2008, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 193/2010, a ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010]. Smlouvu o nájmu nebytových prostor tak bylo možné platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu §85 odst. 1 stavebního zákona určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003).
38. Ačkoli §85 odst. 1 stavebního zákona jednoznačně patřil mezi normy veřejnoprávní povahy, není pochyb, že prostřednictvím právní úpravy obsažené v §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 18. 10. 2005, měl přímý dopad rovněž na úpravu soukromoprávních vztahů, konkrétně nájmu nebytových prostor. Posléze uvedené ustanovení totiž spadalo již do oblasti norem práva soukromého, a bylo proto namístě postihovat jeho porušení soukromoprávní sankcí (zde absolutní neplatností nájemní smlouvy uzavřené v rozporu s tímto ustanovením), třebaže je zřejmé (z odkazu uvedeného v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení), že jeho účelem bylo zabezpečit dodržování normy veřejného práva (§85 odst. 1 stavebního zákona), leč regulací určitého typu soukromoprávních vztahů. Změnou provedenou s účinností od 19. 10. 2005 zákonem č. 360/2005 Sb. však byl §3 odst. 2 ze zákona č. 116/1990 Sb. vypuštěn. Byť tedy do současné doby platí, že stavby (tj. i nebytové prostory) lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí (případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem), nemá tato norma veřejného práva [obsažená nyní v §126 odst. 1 stavebního zákona] s účinností od 19. 10. 2005 bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených zákonem č. 116/1990 Sb., takže s jejím porušením již nelze spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor), nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nejde. Uvedený závěr potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu č. 360/2005 Sb., v poměru k předchozí úpravě obsažené v §3 zákona č. 116/1990 Sb. totiž mimo jiné uvádí, že „pro nadbytečnost byl vypuštěn stávající odstavec 2, neboť způsob užívání je z hlediska stavebního upraven stavebním zákonem a porušení stanovených podmínek je správním deliktem“ .
39. S tím ostatně korespondují též právní názory, k nimž se přihlásil velký senát v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013, uveřejněném pod číslem 66/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zejména pak právní názor, že věcné břemeno spočívající v právu užívání stavby lze zřídit i v době, kdy stavba ještě nebyla kolaudována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012). K uvedenému pak Nejvyšší soud dodal, že není účelem §76 odst. 1 stavebního zákona (ani §85 odst. 1 stejného zákona) bránit vzniku soukromoprávních vztahů k nezkolaudovaným stavbám. Tam vyjádřený veřejnoprávní příkaz užívat stavbu jen na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v něm určenému (a tomu odpovídající zákaz užívat stavbu bez kolaudačního rozhodnutí nebo v rozporu s ním) totiž působí vůči každému, bez ohledu na jeho soukromoprávní postavení [k tomu viz rovněž úpravu (veřejnoprávních) sankcí obsaženou v §105 až 107a stavebního zákona]. Není tedy žádný důvod domnívat se, že by působil účinněji vůči vlastníku nezkolaudované stavby nebo oprávněnému z věcného břemene, než vůči nájemci dotčené stavby. Kromě toho však nelze ani ztratit ze zřetele, že samotné soukromoprávní oprávnění (právní možnost) užívat určitou stavbu, není-li realizováno (vykonáno), veřejnoprávní zákaz („fakticky“) užívat stavbu bez kolaudačního rozhodnutí (nebo v rozporu s ním) nikterak neporušuje.
40. Přestože se ve výše popsané rozhodovací praxi dovolacího soudu jednalo o nájemní smlouvy sjednané na základě zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, účinného do 31. 12. 2013, lze uvedené závěry beze zbytku vztáhnout i na nyní řešenou věc, neboť ani zákon č. 89/2012 Sb. neobsahuje ustanovení korespondující veřejnoprávnímu pravidlu, že stavby lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí (případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem).
41. Nepřisvědčil-li tedy odvolací soud námitce žalované, že prostory v budově nebylo možno pronajmout, protože to nepřipouštělo dosavadní povolené funkční využití objektu, s odkazem na souhlas Hygienické stanice hlavního města Prahy a Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy a vyjádření Odboru územního plánování Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 29. 11. 2012 k plánované rekolaudaci – změně funkčního využití části stávajícího objektu parc. č. XY, k. ú. XY, z něhož vyplývá, že záměr je v souladu s platným Územním plánem hlavního města Prahy, je jeho právní posouzení věci z hlediska shora vymezené právní otázky správné.
42. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné, a dovolání žalované není důvodné, postupoval dovolací soud podle §243d písm. a) o. s. ř. a dovolání v tomto rozsahu zamítl, ve zbývajícím rozsahu (co do potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 232 000 Kč s příslušenstvím a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) jej pak pro nepřípustnost odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.)
43. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, a to ve výši sazby odměny za jeden úkon právní služby podle §7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, 10 700 Kč, paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč a 21% sazby daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu