ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2181.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2181/2021-119
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce R. N. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 344/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 20 Co 320/2020-75, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 20 Co 320/2020-75, se v části výroku II, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 4. 2020, č. j. 17 C 344/2019-37, částečně změněn a žaloba do částky 102 911 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výroku III o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 4. 2020, č. j. 17 C 344/2019-37, uložil žalované povinnost zaslat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu tohoto znění: „Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám, pane R. N., nar. XY, XY, omlouvá za to, že řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 195/2012 a jehož jste byl účastníkem, trvalo nepřiměřeně dlouho“ (výrok I). Zároveň s tím byla vyslovena povinnost žalované zaplatit žalobci částku 184 161 Kč s příslušenstvím (výrok II), přičemž co do zbytku žalobního požadavku (představovaného částkou 21 666 Kč s příslušenstvím – pozn. dovolacího soudu) byla žaloba zamítnuta (výrok III). Závěrečným výrokem tohoto rozsudku soud prvního stupně žalované uložil nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce, který se domáhal uvedené omluvy a zaplacení částky 205 827 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 3 spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, které bylo u zmíněného soudu vedeno pod sp. zn. 5 C 195/2012.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil, tento soud uvedl, že žalobce byl účastníkem posuzovaného řízení, v němž vystupoval rovněž v procesní pozici žalobce, přičemž se domáhal náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění ve výši 339 600 Kč souvisejících s úrazem způsobeným mu trestným činem spáchaným osobou, jež v posuzovaném řízení figurovala jako žalovaný. Toto řízení bylo zahájeno dne 20. 9. 2012 a skončilo dne 19. 2. 2019, respektive dne 23. 2. 2019, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o věci samé, respektive rozhodnutí o nákladech řízení. Dále soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že v tomto řízení došlo k výraznému průtahu, když v době od 6. 1. 2015 do 4. 7. 2017 soud neučinil žádný úkon. Naproti tomu žalobce se na délce řízení nikterak negativně nepodílel. Svůj požadavek na nyní řešené odškodnění pak žalobce u žalované předběžně uplatnil dne 10. 5. 2019.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která soud prvního stupně v rozsudku citoval, dospěl soud prvního stupně předně k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť celková délka tohoto řízení (čítající 6 let a 5 měsíců) není přiměřená. Žalobci proto svědčí vůči žalované právo na odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou tím utrpěl. Toto zadostiučinění je pak (vedle přiznané omluvy – pozn. dovolacího soudu) představováno finančním plněním, jehož základní výši soud prvního stupně stanovil na částku 108 330 Kč, kterou poté dále navýšil o 70 % na celkových 184 161 Kč, a to s poukazem na skutečnost, že posuzované řízení sice nebylo po skutkové stránce jednoduché, avšak probíhalo pouze na jediném stupni soudní soustavy, v jeho průběhu byl zjištěn „extrémní“ průtah, jeho předmět měl pro žalobce velký význam a žalobce k délce tohoto řízení nikterak nepřispěl.
5. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaslat žalobci písemnou omluvu potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Stejně odvolací soud rozhodl i ve vztahu k povinnosti žalované poskytnout žalobci finanční satisfakci, avšak pouze co do částky 81 250 Kč s příslušenstvím, zatímco ohledně částky 102 911 Kč s příslušenstvím, ve vztahu k níž soud prvního stupně žalobě rovněž vyhověl, odvolací soud cestou částečné změny rozsudku prvostupňového soudu žalobu zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, a ztotožnil se také s právním závěrem, k němuž na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl, uzavřel-li, že žalobcův nárok vůči žalované na náhradu nemajetkové újmy, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, je dán. Upřesnil však, že základní částku finančního zadostiučinění, které žalobci vedle poskytnuté omluvy náleží, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu namístě stanovit na částku 15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení, a dále ve výši 15 000 Kč za každý další rok tohoto trvání. Po zohlednění délky posuzovaného řízení tedy odvolací soud takto dospěl k základní částce ve výši 81 250 Kč. Žádnou okolnost, pro kterou by bylo možné tuto částku dále jakkoliv upravovat, a to s ohledem na kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk, pak odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) neshledal. Posuzované řízení, které nebylo extrémně dlouhé, nebylo ani významně složité, přičemž jeho význam pro žalobce byl standardní. Důvod pro úpravu uvedené částky nezakládá dle odvolacího soudu ani jednání žalobce v průběhu posuzovaného řízení, ale ani zjištěný průtah soudu, neboť ten je sám důvodem vzniku žalobcova nároku na přiznané zadostiučinění, pročež nemůže současně založit i okolnost odůvodňující jeho další navýšení. Soud prvního stupně kromě toho žalobci správně přiznal i požadovanou omluvu, která je rovněž satisfakcí za utrpěnou újmu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba co do částky 102 911 Kč s příslušenstvím zamítnuta, napadl žalobce včasným dovoláním.
8. Přípustnost podaného dovolání předně dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení by se Nejvyšší soud měl nadále od své dosavadní ustálené judikatury odchýlit. Konkrétně se jedná o otázku navýšení základní částky zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za rok trvání posuzovaného řízení o cca 23 % odpovídajících inflaci za dobu od roku 2010, kdy byla zmíněná částka určena ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“).
9. Nezvýšení základní částky zadostiučinění připadající na jeden rok trvání posuzovaného řízení nad 15 000 Kč, které odvolací soud odůvodnil nikoliv extrémní délkou tohoto řízení, nadto dle žalobce neobstojí, když tento závěr neodráží skutečnost, že se žalobce domáhal odškodnění následků trestného činu a že byl nemajetný.
10. Odvolací soud se dle žalobcova názoru dále odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posouzení kritérií upravených v §31a odst. 3 písm. b), c), d) a e) OdpŠk, když, aniž své závěry dostatečně odůvodnil, dospěl k závěru, že složitost posuzovaného řízení, chování žalobce v jeho průběhu, postup orgánu veřejné moci ani význam tohoto řízení pro žalobce nejsou důvodem pro další navýšení základní částky odškodnění. Kromě toho, že dovolatel považuje napadené rozhodnutí v této části za nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné, se přitom odvolací soud v otázce složitosti řízení konkrétně odchýlil jednak od Stanoviska, jednak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, pokud pro toto kritérium základní částku odškodnění nezvýšil. Do hodnocení významu posuzovaného řízení pro poškozeného pak odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nepromítl žalobcem uváděnou skutečnost, že se jako nemajetný domáhal náhrady škody na zdraví, jež mu byla způsobena trestným činem, pročež význam tohoto řízení byl pro něj zvýšený. Nesprávný a současně i v kolizi se Stanoviskem a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013, je dále závěr odvolacího soudu, podle kterého nesprávný úřední postup soudu spočívající v nečinnosti po zjištěné období je sám důvodem vzniku žalobcova nároku na zadostiučinění, a nemůže proto představovat okolnost, pro kterou by mělo být toto zadostiučinění zvyšováno.
11. Pochybení odvolacího soudu zasahující do žalobcova práva na spravedlivý proces žalobce dále spatřuje v tom, že mu tento soud odepřel požadované zvýšení jeho odškodnění, aniž toto své rozhodnutí, kterým se odchýlil od soudních rozhodnutí vydaných v obdobných věcech, odůvodnil způsobem vyžadovaným v §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Odvolací soud jej rovněž neseznámil se svým právním názorem na věc a neumožnil mu tak před vydáním napadeného rozhodnutí tento názor ovlivnit, načež bez předchozího upozornění rozsudek soudu prvního stupně změnil výlučně v žalobcův neprospěch, byť žalobce alternativně navrhoval jeho zrušení.
12. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, kterou žalobce odůvodňuje poukazem na inflaci, není podané dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží i Ústavní soud, jak patrno například z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud tudíž nenalézá důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak.
19. Ani otázka týkající se kritéria složitosti posuzovaného řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud se totiž při jejím řešení od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, dospěl-li na základě skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž odvolací soud rovněž vyšel (v souladu s nimiž řízení proběhlo pouze na jediném stupni soudní soustavy, vyžádalo si však vypracování znaleckého posudku), že toto řízení „nebylo významně složité“, pročež z tohoto důvodu základní částku zadostiučinění nesnížil ani nezvýšil [srov. část IV písm. a) Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010, nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a dále rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 12. 2004, ve věci Škodáková proti České republice, stížnost č. 71551/01, odst. 39].
20. Namítá-li dovolatel, že ve vztahu k uvedené otázce není napadené rozhodnutí pro nedostatek důvodů přezkoumatelné, dovolací soud poukazuje na znění §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., v souladu s níž lze k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v dovolacím řízení přihlédnout pouze za podmínky, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však ve vztahu k otázce složitosti posuzovaného řízení splněna není.
21. V části, v níž žalobce zpochybňuje závěr odvolacího soudu týkající se nezvýšení základní roční částky odškodnění nad 15 000 Kč z jiných důvodů, něž pro již zmíněnou inflaci, stejně jako jeho závěr vztahující se ke zhodnocení kritéria jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení, a dále odvolacímu soudu vytýká pochybení při aplikaci §13 o. z., jakož i to, že se svým právním názorem neseznámil účastníky řízení, pak podané dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě upravené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny. Dovolání totiž v této části nevyhovuje náležitostem vyžadovaným v §241a odst. 2 o. s. ř., v souladu s nímž musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Zřetelné vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání ve vztahu ke každé z uvedených otázek zvlášť, totiž z podaného dovolání srozumitelně neplyne, neboť z něj není zřejmé, zda se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a pokud ano, pak od jaké konkrétně), nebo zda tyto otázky mají být dovolacím soudem vyřešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
22. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se promítnutí kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení do přiznaného zadostiučinění, jakož i k otázce významu posuzovaného řízení pro žalobce, neboť při jejich řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle §13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
25. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
26. Ze skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, je patrné, že v průběhu posuzovaného řízení, jež trvalo 6 let a 5 měsíců, se vyskytlo období, po které soud nečinil žádné úkony, a to od 6. 1. 2015 do 4. 7. 2017 (tedy 2 roky a 6 měsíců). Ačkoliv soud prvního stupně v této souvislosti hovořil o „extrémním průtahu“, který je třeba do výše přiznaného zadostiučinění promítnout jeho navýšením, odvolací soud, aniž závažnost tohoto pochybení jakkoliv zmírnil, konstatoval, že toto období nečinnosti soudu je samo důvodem vzniku nároku na zadostiučinění, a proto nemůže představovat okolnost pro jeho další navýšení. Po porovnání celkové délky posuzovaného řízení a délky uvedeného průtahu však tato úvaha odvolacího soudu neobstojí.
27. Zmínil-li odvolací soud, že při promítnutí uvedeného průtahu do celkové výše přiznaného zadostiučinění je třeba zohlednit, že právě tento průtah představoval rozhodující skutečnost, jež způsobila, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a proto není důvod základní zadostiučinění z tohoto důvodu dále navyšovat, odchýlil se tím především od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54/2016. V něm totiž dovolací soud mimo jiné odmítl závěr, podle kterého by při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bylo možné nezhodnotit zjištěné průtahy v řízení s odůvodněním, že další navýšení základního odškodnění pro tuto nečinnost by představovalo „duplicitní odškodnění“, neboť je to právě a jen tato nečinnost, která činí řízení odškodnitelným. V této souvislosti Nejvyšší soud konkrétně uvedl: „Podle Stanoviska (část IV a V) po ohraničení doby trvání řízení (určením počátku a konce) posuzuje soud přiměřenost doby řízení. Přitom není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito jsou složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného. Z těchto samých faktorů se pak spolu s celkovou délkou řízení vychází i při určování výše přiměřeného zadostiučinění. Ve smyslu Stanoviska tedy nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze tak bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy“.
28. Nikoli každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, nicméně musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Průtah, který dle skutkových zjištění odvolacího soudu posuzované řízení zatížil a jenž měl zároveň podstatný vliv na celkovou délku posuzovaného řízení, však již svým rozsahem takové závažné pochybení představuje.
29. Pakliže tedy odvolací soud žalobcův nárok z uvedeného pohledu náležitě nezhodnotil, je jeho právní posouzení věci v tomto směru neúplné, a tudíž nesprávné.
30. Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, nebo ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). V rozsudku ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 165/2010, se pak Nejvyšší soud k závěru o předpokládaném zvýšeném významu řízení pro účastníka přihlásil i ve vztahu k řízení, jehož předmětem je náhrada škody na zdraví (shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2138/2013).
31. V nyní řešeném případě bylo soudy nižších stupňů shodně konstatováno, že předmětem posuzovaného nepřiměřeně dlouhého řízení byl žalobcův nárok na náhradu škody, jež byla způsobena na jeho zdraví trestným činem osoby, vůči níž žaloba v tomto řízení směřovala. Kromě toho žalobce již v podané žalobě tvrdil, že význam posuzovaného řízení pro něj byl dále zvýšen tím, že jeho předmětem byla částka ve výši cca 450 000 Kč (po zahrnutí nákladů řízení), což vzhledem k jeho nemajetnosti představovalo ve vztahu k němu částku významnou. Navzdory těmto skutečnostem a žalobním tvrzením však odvolací soud v rámci zhodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobce pouze lakonicky uvedl, že byl standardní. Odpověď na otázku, jak se na tomto závěru projevila úvaha vycházející z posouzení žalobcových tvrzení o vyšším významu posuzovaného řízení dovozovaném z výše částky, jež byla jeho předmětem, a především na otázku, proč odvolací soud ve shodě s výše zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu nedovodil tento vyšší význam již ze samotné povahy předmětu posuzovaného řízení, která odůvodňuje jeho presumpci, však již z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrná není. Pokud se tedy odvolací soud uvedenými skutečnosti při hodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení nezabýval, je jeho právní posouzení této otázky rovněž neúplné a tedy nesprávné.
32. Na tento závěr dovolacího soudu navazuje též závěr o důvodnosti žalobcovy dovolací námitky zpochybňující přezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k dotčené otázce. Vycházeje z již výše zmíněného §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. totiž dovolací soud ve shodě se žalobcem poukazuje na skutečnost, že se odvolací soud otázkou možného zvýšeného významu posuzovaného řízení pro žalobce nezabýval navzdory tomu, že se žalobce tohoto zvýšeného významu v řízení dovolával. Principu práva na spravedlivý proces přitom odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit (upravená v §157 odst. 2 o. s. ř.), v rámci které se soudy musejí v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivým způsobem vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, byť je řešení námitky účastníka pro výsledek sporu významné, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost, přičemž řízení současně zatíží vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005).
33. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
34. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. Odvolací soud proto v dalším řízení přihlédne při své úvaze o přiměřeném zadostiučinění za žalobcovu nemajetkovou újmu i k dosud opomenutým skutečnostem týkajícím se postupu orgánu veřejné moci v průběhu posuzovaného řízení a významu tohoto řízení pro žalobce. Při úvaze o výsledné výši finančního zadostiučinění současně zohlední i to, že žalobci již byla z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu posuzovaným řízení přiznána vedle částky 81 250 Kč s příslušenstvím i omluva od žalované, která je ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vnímána jako samostatný prostředek nápravy nemajetkové újmy způsobené státem v intencích zákona č. 82/1998 Sb., jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněného pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněného pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z rozsudku téhož soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3011/2018.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu