ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2308.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2308/2021-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Janem Kolbou v právní věci žalobce P. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, zadostiučinění, vzniklou zdravotní a psychickou újmu 13 000 100 Kč, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 78/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2021, č. j. 19 Co 615/2021-24, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 5. 2021, č. j. 19 Co 615/2021-24, potvrdil usnesení Okresního soudu v Prachaticích jako soudu prvního stupně ze dne 22. 4. 2021, č. j. 6 C 78/2021-15, kterým byla vyslovena místní nepříslušnost tohoto soudu s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze uvedl, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od „zavedené rozhodovací praxe soudu dovolacího, resp. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, aniž by však uvedl, od které – dovolacím soudem již vyřešené – otázky procesního práva se odvolací soud v napadeném usnesení odchýlil či od které dovolacím soudem již posouzené otázky procesního se má dovolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 7. 1. 2015, č. j. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 ).
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se rovněž vyjádřil Ústavní soud, a to především ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 87, ročník 2017, str. 905) v němž uvedl, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“
V nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, se pak Ústavní soud ztotožnil s přístupem Nejvyššího soudu stran konkretizace předpokladu přípustnosti ve vztahu ke každému dovolacímu důvodu, když uvedl, že „dovolatel je povinen se způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), vymezeným (konkretizovaným) způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., vždy uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněný (a v závislosti na konkrétním předpokladu toto své stanovisko eventuálně i zdůvodnit příslušnými judikaturními odkazy); uplatní-li dovolatel více námitek, respektive dovolacímu soudu předloží k řešení více právních otázek, je nezbytné, aby tak učinil jednotlivě, tj. vždy ve vztahu ke každé z těchto otázek. Je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že této své povinnosti pak nemůže – bez dalšího – dostát tím, že dovolacímu soudu dá na výběr, aby sám některou z variant uvedených v §237 o. s. ř. zvolil; není přitom podstatné, zda možnost výběru z variant dovolatel sám zúží, a to třeba jen na varianty dvě, jako tomu bylo v posuzované věci“ (shodně též výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V právě citovaném nálezu Ústavní soud ovšem také upozornil, že „klade-li se důraz jen na určité systematické, logické či formulační nedostatky, ač s ohledem na celkový obsah dovolání lze považovat příslušnou procesní povinnost za splněnou (tzv. přepjatý formalizmus), je ukončení soudního řízení bez meritorního projednání věci porušením základního práva na přístup k soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Obsah dovolání proto musí být důsledně posouzen ve všech jeho částech a jejich vzájemných souvislostech, a vyložen tak, aby toto základní právo (a současně povinnost soudu) mohlo být realizováno v souladu s procesními předpisy, kterými je konkretizováno.“
V daném případě se však ani z celého obsahu dovolání nepodává, ohledně kterých konkrétních (procesních) otázek, na nichž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, je posouzení provedené odvolacím soudem v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu či která taková otázka procesního práva má být Nejvyšším soudem posouzena jinak.
Především je třeba zdůraznit, že dovolání vůbec postrádá zřetelnou formulaci otázky (vymezení určitého právního problému), kterou by se měl dovolací soud zabývat. Dovolatel v tomto smyslu pouze uvádí, že „konkrétně se má jednat o otázku ústavně konformního výkladu příslušných ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku místní příslušnosti“, následně se dovolává článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s nímž má být napadené rozhodnutí v rozporu, tvrdí, že Obvodní soud pro Prahu 2 není soudem nezávislým a nestranným, a nakonec brojí proti vyslovení místní nepříslušnosti Okresním soudem v Prachaticích s ohledem na absenci zjištění všech skutečností rozhodných pro určení místní příslušnosti ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř.
Z celého obsahu dovolání se nepodává, od jakého rozhodnutí (jaké rozhodovací praxe) Nejvyššího soudu se měl odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení odchýlit, případně od jakého svého dřívějšího rozhodnutí by se měl odchýlit sám dovolací soud. Takto prezentované naplnění předpokladů přípustnosti je neurčité, a ve světle shora vyslovených judikaturních závěrů tak nenaplňuje náležitost řádného vymezení přípustnosti dovolání.
Uvádí-li žalobce, že soudy obou stupňů zatížily řízení podstatnou vadou, rozhodly-li o místní nepříslušnosti Okresního soudu v Prachaticích, aniž by postavily najisto veškeré skutečnosti relevantní pro posouzení otázky místní příslušnosti, pak nespecifikuje, které skutečnosti nevzaly soudy v úvahu, především však uplatňuje dovolací důvod, ke kterému může dovolací soud přihlédnout teprve tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), k čemuž v daném případě nedošlo.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §243f odst. 2 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci samé nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 9. 2021
JUDr. Jan Kolba
pověřený člen senátu