ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2317.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2317/2021-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markétou Kellerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koperníkova 4526/1, proti žalované České republice –Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 207/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021, č. j. 20 Co 385/2020-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, č. j. 27 C 207/2018-98, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 63 592 Kč (výrok I), naproti tomu zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 136 408 Kč (výrok II) a žalované uložil, aby zaplatila žalobci na nákladech řízení částku 45 124 Kč (výrok III).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku a v zamítavém výroku o věci samé ohledně 39 000 Kč potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 97 408 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a konečně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 50 669 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto v řízení, v němž se žalobce domáhal zaplacení 200 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného ohledně restitučního nároku před Magistrátem města Brna a Pozemkovým úřadem města Brna (naposledy pod sp. zn. 2835/92/7/2-RBD+RNP), na něž navazovalo řízení u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 16 C 60/2003 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení o restitučním nároku v souhrnu svou délkou přesáhlo 25 let.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v jeho výroku I, a to v rozsahu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dále ve výrocích II a III včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda posuzované (restituční) řízení, započaté u správního orgánu a završené rozhodnutím soudu (v řízení podle části páté o. s. ř.) je třeba posuzovat jako řízení jediné, přestože žalobce, coby poškozený, se již v jiném soudním – kompenzačním – řízení (zde před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 244/2016) domohl poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení před soudem, zatímco v nyní projednávané věci je předmětem řízení toliko „dožalování“ předchozí části řízení odbývající se před správním orgánem, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť odvolací soud se při jejím posouzení nikterak nevzepřel již dlouhodobě ustálené judikatuře dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že Ministerstvo financí bude za stát v odškodňovacím řízení vystupovat dle §6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 31. 3. 2020, toliko tehdy, lze-li řízení před správním orgánem a soudem kvalifikovat z pohledu aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) jako „jedno“ řízení o jednom a témže nároku. Tuto podmínku přitom dle názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v posledně označeném rozsudku budou splňovat především případy posuzování přiměřenosti délky restitučních sporů, kdy je (neúspěšné) absolvování správního řízení podmínkou pro následné podání žaloby u soudu, a kdy se tak z tohoto důvodu délka správního řízení započítává do celkové délky (jediného) řízení (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003, stížnost č. 48568/99, §54–55, či Králíček proti České republice ze dne 29. 6. 2004, stížnost č. 50248/99, §23–24).
Na určení příslušné organizační složky státu přitom nemůže mít vliv okolnost, zda se žalobce samostatným návrhem domáhá (např. formou tzv. „dožalování“) zadostiučinění pouze za část řízení, příp. za kterou, či za řízení celé (srov. vedle již zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3324/2019, popř. též usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3232/2020). Je tedy zcela nerozhodné, zda žalobce jako poškozený se nejprve domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení a následně též zadostučinění za délku řízení před soudem, či (jako v poměrech právě řešené věci) zvolil postup právě opačný. Tím ovšem pozbývá na významu související podpůrná dovolací argumentace žalované akcentující pravidlo o vázanosti soudu uplatněným návrhem. Zpochybnění judikatury Nejvyššího soudu k otázce zmiňovaného „dožalování“, konkrétně pak rozsudku ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, je proto z hlediska posouzení uplatněného nároku i toho, kdo má za stát jako příslušná organizační složka jednat, rovněž zcela bez významu. Za situace, kdy soudy obou stupňů na posuzované správní řízení aplikovaly čl. 6 odst. 1 Úmluvy a následně jednaly s Ministerstvem financí, neodchýlily se tím od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejde tedy ani o otázku dosud judikatorně neřešenou a současně není ani důvodu, aby Nejvyšší soud danou otázku posoudil jinak.
Ve vztahu k námitce nesprávného právního posouzení námitky promlčení neobsahuje dovolání žalované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. předepsané obsahové náležitosti, zejména vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a jeho náležité konkretizace. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je totiž třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Je-li v úvodu dovolání žalované uvedeno, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, příp., když odvolací soud prostřednictvím svého rozhodnutí na věc zcela nepřípadně aplikoval závěry judikatorních rozhodnutí Nejvyššího soudu, odchýlil se tak při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ pak takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě (pro jednotlivou otázku) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Ohledně nesprávného posouzení námitky promlčení žalovaná k ní dovoláním obecně formulované otázce nepřiřadila konkrétní (a jediný) důvod přípustnosti dovolání, např. neuvedla, s jakým rozhodnutím Nejvyššího soudu je její posouzení učiněné odvolacím soudem v rozporu.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jež dovolatelka spatřuje v tvrzeném rozhodnutí nad rámec skutkového vymezení uplatněného nároku v žalobě), dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (viz výrok III rozsudku odvolacího soudu), není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2021
JUDr. David Vláčil
předseda senátu