ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2611.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2611/2021-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 167/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 147/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 11 Co 102/2021-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 23 C 147/2019-69, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 48 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu ohledně částky 602 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 150 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 8 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobce zavázal nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 150 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 114/2007 (dále též jen „posuzované řízení“). Dále požadoval náhradu škody ve výši 150 000 Kč, představující část nákladů, které musel v posuzovaném řízení vynaložit podle konečného rozhodnutí soudu nahradit protistraně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jeho rozsah sice výslovně nevymezil, z tzv. petitu dovolání lze však seznat, že napadá rozsudek odvolacího soudu jako celek. Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jímž byl k odvolání žalobce změněn rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku II, o věci samé, tak, že žalobci bylo přiznáno zadostiučinění v částce [dalších] 8 000 Kč s příslušenstvím) není subjektivně přípustné.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96 a ze dne 1. června 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
Podal-li tak žalobce dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo zčásti vyhověno jím podanému odvolání, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadený výrok I /jeho měnící část/ vyzněl pro žalobce příznivě. Podané dovolání tak není v tomu odpovídajícím rozsahu subjektivně přípustné.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a navazující závěr o formě a výši případného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu a nemůže sama o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, a jaká je odpovídající výše přiměřeného zadostiučinění, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení a případně i výše odpovídající kompenzace se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá žalobcem tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v otázce „instančnosti řízení“ a jejího vlivu na kritéria složitosti věci a postupu orgánu veřejné moci. Zohlednění skutečnosti na kolika stupních soudní soustavy se řízení odehrává, vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "Stanovisko")], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Odvolací soud se tak v napadeném rozsudku nezprotivil závěrům ustálené judikatury dovolacího soudu, podle nichž se počet instancí zvažuje v rámci kritéria složitosti věci a nikoliv postupu orgánu veřejné moci, jestliže ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, popř. též soudu prvního stupně v posuzovaném řízení došlo pro jiný právní názor a nikoliv pro závažné vady řízení či nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). K tomu dovolací soud doplňuje, že je-li důvodem zrušení rozhodnutí vyšším soudem pouze odlišný právní názor soudu vyšší instance, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži, ledaže by se jednalo o nerespektování závazného právního názoru, přičemž v rušícím rozhodnutí musí být zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je rušeno právě z takového důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). Nejvyšší soud je přitom důsledně vázán skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud v nyní projednávané věci vycházel (srov. §241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) a jejichž součástí není závěr o tom, že by zde existovaly tzv. kvalifikované důvody vedoucí ke zrušení vydaných rozhodnutí.
Dovolání rovněž není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné z důvodu, že by odvolací soud nesprávně posoudil celkovou délku posuzovaného řízení a kladl akcent jen na zjištěné průtahy v řízení před Nejvyšším soudem v rámci posuzovaného řízení. Závěr odvolacího soudu konvenuje s tím, jež Nejvyšší soud přijal kupř. v rozsudku ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016, neboť soudy obou stupňů ohraničily celkovou délku posuzovaného řízení jeho počátkem (podáním žaloby 2. 8. 2007) a koncem (tj. dnem 23. 4. 2019, kdy došlo k doručení rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti žalobce [viz odst. 11 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu]). V tomto směru Nejvyšší soud nepřehlédl, že soudy obou stupňů takto ve prospěch žalobce vymezily celkovou délku posuzovaného řízení dokonce nad rámec jím v žalobě provedené dispozice, když žalobce se v žalobě domáhal zadostiučinění jen za dobu do 13. 8. 2018, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Odvolací soud – oproti mínění dovolatele - také nezvažoval poskytnutí zadostiučinění jen za dobu průtahů zjištěných v posuzovaném řízení za dobu, kdy rozhodoval Nejvyšší soud, nýbrž vysvětlil, že zjištěné průtahy jsou okolností zohledněnou již ve vlastním závěru o nepřiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nemže založit přípustnost dovolání.
Ani poslední otázka předkládaná dovolatelem, zda je možno náhradu nákladů posuzovaného řízení, které byl nynější žalobce (tehdy žalovaný) zavázán rozhodnutím soudu zaplatit jinému účastníkovi řízení uplatnit jako náhradu škody rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že náhrada nákladů řízení vzniklých účastníkům posuzovaného řízení mohla být v jeho rámci uplatněna na základě procesních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012) a že §31 odst. 2 OdpŠk vylučuje náhradu tam, kde buď již byla náhrada nákladů v původním řízení přiznána, nebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů řízení na základě procesních předpisů (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. Cpjn 31/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 111/2016, a VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 277).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2021
JUDr. David Vláčil
předseda senátu