ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2626.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2626/2021-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce P. B., narozeného XY, bytem v XY, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 a 2) České republice – Nejvyššímu soudu , se sídlem v Brně, Burešova 571/20, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 137/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2020, č. j. 57 Co 295/2020-22, takto:
Dovolací řízení se zastavuje .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou (neúplným návrhem) domáhal po žalované ( jež měla podle jeho přesvědčení jednat prostřednictvím dvou organizačních složek státu) náhrady škody, zadostiučinění za vzniklou zdravotní a psychickou újmu a částku 9 651 900 Kč.
Okresní soud v Opavě v usnesení ze dne 16. 9. 2020, č. j. 37 C 137/2020-6, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2. K odvolání žalobce bylo uvedené usnesení potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2020, č. j. 57 Co 295/2020-22.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 1. 2021, č. j. 37 C 137/2020-30, žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání a zároveň jej poučil, že nezaplatí-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě, dovolací řízení bude zastaveno. Na uvedenou výzvu žalobce reagoval opakovanou žádostí o osvobození od soudních poplatků, v dalším podání uplatnil neurčitou námitku podjatosti.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podáním dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vznikla žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích], avšak žalobce přes poučení soudu o důsledcích své nečinnosti soudní poplatek neuhradil, přestože byl k zaplacení uvedeného poplatku marně vyzván poté, co předtím soud prvního stupně dnes již pravomocným usnesením ze dne 15. 2. 2021, č. j. 37 C 137/2020-37, zamítl žalobcovu žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro (dovolací) řízení.
Nejvyšší soud proto řízení o dovolání podle ustanovení §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil.
Nejvyšší soud přitom nepřihlédl k opakované žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků ze dne 18. 8. 2021, neboť v ní nebyly uvedeny žádné nové okolnosti, oproti žádosti, která již byla dříve soudem prvního stupně výše označeným usnesením zamítnuta (srov. §159a odst. 1 a 4 ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř.). Měl vedle toho na zřeteli i nepřiměřenost žalované částky a absenci vylíčení takových rozhodných skutečností, na základě kterých by bylo možno alespoň předběžně učinit závěr o důvodnosti žaloby, lze mít nárok žalobce za zjevně bezúspěšné uplatňování práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4347/2016). Pro přiznání osvobození od soudních poplatků obecně nesvědčí ani okolnost, známá dovolacímu soudu z jeho úřední činnosti, totiž, že žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže odůvodňoval (Nejvyšší soud v minulosti projednával několik set žalobcových návrhů). Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08), které nepožívá ochrany práva (§2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se dále zabýval neurčitou námitkou podjatosti. Z obsahu spisu vyplývá a z jiné úřední činnosti je Nejvyššímu soudu k osobě žalobce známo, že jmenovaný opakovaně podává soudům rozsáhlá podání, v nichž uplatňuje neurčité a neadresné námitky podjatosti soudců, popř. celých soudů, čímž zatěžuje řádný postup soudů v projednání vlastních procesních návrhů. Argumentace obsažená v těchto podáních zpravidla není pro předmětné řízení, případně pro nastalou procesní situaci, relevantní. I takové jednání je třeba kvalifikovat jako zneužití procesních práv, které podle §2 a §6 o. s. ř. nepožívá právní ochrany (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněné pod číslem 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016, či ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2465/2017). Nejvyšší soud proto k takto uplatněné a navíc neurčité námitce podjatosti nepřihlížel. Žalobce byl nadto v jiných srovnatelných věcech Nejvyšším soudem opakovaně (ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř.) zcela bezúspěšně vyzýván k upřesnění námitky podjatosti (namátkou ve věci sp. zn. 30 Cdo 2609/2019, 30 Cdo 3181/2019 a mnohých dalších).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2021
JUDr. David Vláčil
předseda senátu