ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.630.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 630/2020-661
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce T. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 1/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 62 Co 347/2018-407, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 62 Co 347/2018-407, ve výrocích II, III a v části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2018, č. j. 11 C 1/2015-310, ve výroku V a v části výroku III o zastavení řízení co do částky 24 476 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 30. 12. 2014 do zaplacení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2018, č. j. 11 C 1/2015-310, ve výrocích IV, V, VI a v části výroku III o zastavení řízení co do částky 24 476 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 30. 12. 2014 do zaplacení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím a poskytnutí písemné omluvy jako nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o jeho žádosti ze dne 31. 8. 2015 o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které bylo vedeno u orgánů Policie České republiky, Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 5. 2018, č. j. 11 C 1/2015-310, uložil žalované povinnost žalobci omluvit se písemně doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem ve výroku blíže specifikovaného znění (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal poskytnutí omluvy v širším rozsahu (výrok II), zastavil řízení v části, ve které žalobce požadoval zaplacení částky 94 476 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 41 925 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok IV), zamítl žalobu v části, v níž žalobce požadoval zaplacení částky 23 599 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok V), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 31. 8. 2005 u Policie České republiky – Obvodního ředitelství policie Praha II (dále jen „Policie Praha II“) žádost o poskytnutí informace o obsahu celého spisu skupiny kontroly a stížností bývalého Obvodního ředitelství Policie České republiky Praha 5, týkajícího se vyřizování jeho stížnosti na protiprávní jednání a nevhodné chování příslušníků služby kriminální policie a vyšetřování vůči jeho osobě, a o možnost pořízení si kopie stížnostního spisu. Dále žádal o poskytnutí informace, zda jím jmenovaný pracovník skupiny kontroly a stížností, který jeho stížnost vyřizoval, byl příslušníkem, pracovníkem nebo spolupracovníkem Státní bezpečnosti, popř. v jakémkoliv jiném vztahu ke Státní bezpečnosti, a pokud ano, v které době a jakou funkci zde vykonával nebo jakou činností či formou spolupráce byl pověřen. Rozhodnutím Policie Praha II ze dne 8. 9. 2015 byly žalobci poskytnuty kopie 24 listů stížnostního spisu s tím, že vyhovění zbytku žádosti brání překážky dle §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Policie České republiky, Správa Hlavního města Prahy (dále jen „Policie SHMP“) rozhodnutím ze dne 30. 9. 2005 zamítla odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí, které současně potvrdila. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 8 Ca 35/2005, rozhodl o žalobě žalobce podané dne 8. 12. 2005 proti uvedeným rozhodnutím tak, že ji zčásti odmítl a zčásti zamítl. Na základě kasační stížnosti žalobce ze dne 4. 4. 2008, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 12. 2009 (č. j. 4 As 62/2008-143) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008 a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž byla rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 8 A 12/2010 (doručeným zástupci žalobce dne 31. 1. 2011), žaloba zčásti odmítnuta, rozhodnutí Policie SHMP bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Policie České republiky – Krajské ředitelství Hlavního města Prahy (dále jen „KŘP HMP“) rozhodnutím ze dne 28. 7. 2010 zrušila dřívější rozhodnutí Policie Praha II. Policie Praha II poté rozhodnutím ze dne 11. 8. 2010 žádosti žalobce o poskytnutí informací zčásti nevyhověla a zčásti mu byla poskytnuta informace umožněním nahlédnout do stížnostního spisu a pořídit si kopie. Rozhodnutím KŘP HMP ze dne 25. 10. 2010 bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Policie Praha II ze dne 11. 8. 2010. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 7 A 1/2011, zčásti zamítl žalobu žalobce podanou dne 3. 1. 2011 proti posledně jmenovaným rozhodnutím Policie Praha II a KŘP HMP a zčásti zrušil obě tato rozhodnutí. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2014 (č. j. 7 As 61/2013-40) rozhodl o kasační stížnosti žalobce ze dne 13. 6. 2013 tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, částečně zrušil rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a ve zbytku žalobu zamítl. Policie Praha II zaslala žalobci přípisem ze dne 14. 6. 2013 kopie příslušných listů stížnostního spisu a přípisem ze dne 23. 5. 2014 (uloženým dne 26. 5. 2014 u provozovatele poštovních služeb a vloženým dne 6. 6. 2014 do schránky žalobce) mu sdělila požadované informace o působení pracovníka, který jeho stížnost vyřizoval, u složek Státní bezpečnosti. Žádostí došlou Ministerstvu vnitra dne 27. 6. 2014 uplatnil žalobce u žalované své požadavky na poskytnutí kompenzace nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou předmětného správního řízení (včetně soudních řízení). Ministerstvo uznalo a konstatovalo nepřiměřenou délku řízení a žalobci se omluvilo. Žalobce předtím v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 161/2011 požadoval po žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti mimo jiné zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Ca 335/2005 a sp. zn. 8 A 12/2010, tj. za část nyní posuzovaného řízení (za dobu od 8. 12. 2005 do 31. 1. 2011).
4. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněného pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 113/2017“), soud prvního stupně dovodil, že na předmětné správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), že na posouzení nároku na odškodnění nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku lze aplikovat stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2011“ či „stanovisko“) a že podle §6 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, je v dané věci úřadem příslušným jednat jménem státu Ministerstvo financí. Dospěl k závěru o nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, jež trvalo celkem 8 let 8 měsíců a 26 dnů, tj. od 31. 8. 2005 do 26. 5. 2014. Poté dovodil, že za vzniklou nemajetkovou újmu je namístě žalobci vedle omluvy poskytnout též zadostiučinění v penězích, když pouhé konstatování porušení práva se nejeví jako přiměřené a dostačující. Při stanovení výše zadostiučinění přihlédl k tomu, že žalobce již byl odškodněn předchozím soudním rozhodnutím za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou části posuzovaného řízení (za 62 měsíců od 8. 12. 2005 do 31. 1. 2011). Na základě hodnocení, že žalobce nyní v řízení požadoval odškodnění za 105 měsíců částkou 160 000 Kč, tj. 1 523,80 Kč za měsíc, shledal existenci překážky věci rozhodnuté ve vztahu k částce 94 476 Kč jako poměrné části požadovaného zadostiučinění odpovídající době 62 měsíců (62 x 1 523,80 Kč), za kterou mu již bylo odškodnění poskytnuto. V daném rozsahu (včetně příslušenství) proto řízení zastavil. S poukazem na R 58/2011 považoval za přiměřenou základní částku ve výši 18 000 Kč za rok řízení, tj. za 43 měsíců 64 500 Kč, kterou s přihlédnutím k jednotlivým kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk celkově snížil o 35 % – snížení o 10 % za právní složitost, o 10 % za procesní složitost, o 30 % za význam řízení (původně zvýšený význam řízení pro žalobce postupně klesal, neboť informace o obsahu spisu již měl od října 2010 k dispozici a cca od roku 2007 již nepřicházel do styku s osobou, o níž vyžadoval informace a která dříve vyřizovala jeho stížnost) a zvýšení o 15 % za průtahy řízení před správními soudy – na částku 41 925 Kč.
5. Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III a V potvrdil (výrok I), ve výroku IV jej změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 41 925 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Sdílel jeho názor, že organizační složkou státu příslušnou v řízení jednat je Ministerstvo financí, neboť žalobce se domáhá náhrady škody (správně zřejmě nemajetkové újmy – poznámka Nejvyššího soudu), která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před správními orgány i soudy. Odvolací soud neměl za splněné podmínky uvedené v R 113/2017, neboť právo na poskytnutí informací podle něj nemá základ ve vnitrostátním právu a nejedná se ani o právo soukromoprávní povahy, neboť se týká výkonu veřejné moci. V kontextu těchto závěrů uzavřel, že nelze automaticky předpokládat vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky správního řízení (tj. za části řízení v obdobích od 31. 8. 2005 do 7. 12. 2005, od 28. 7. 2010 do 2. 1. 2011 a od 16. 5. 2014 do 26. 5. 2014), ale pouze v řízení soudním. Souhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že délku řízení 8 let a téměř 9 měsíců (vymezenou obdobím od 31. 8. 2005 do 26. 5. 2014) lze hodnotit jako zcela zjevně nepřiměřenou a že bylo na místě poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (již poskytnuté v rámci předběžného projednání nároku) a omluvy. Oproti soudu prvního stupně však zadostiučinění ve formě konstatování práva a omluvy považoval za přiměřené (dostačující a zcela adekvátní), poskytnutí peněžitého zadostiučinění podle něj nebylo namístě. Odvolací soud konstatoval, že se jednalo o řízení poměrně složité po skutkové i právní stránce. Žalobce svým jednáním k délce řízení nijak nepřispěl a naopak bylo třeba vytknout průtahy popsané soudem prvního stupně, k nimž v řízení docházelo. Posuzované řízení nemělo pro žalobce zvýšený význam v žádné jeho fázi, neboť požadoval informace týkající se vyřizování jeho stížnosti na postup Police České republiky při řešení trestního oznámení, které nepodal sám žalobce, nýbrž osoba zmocněná žalobcem na základě substituční plné moci. Navíc se stížnost (podaná také zmocněnou osobou) týkala trestního oznámení ohledně podezření ze spáchání trestného činu jiné osoby opět bez vztahu k žalobci. Příslušná informace se osobních práv žalobce nedotýkala a měla k jeho osobě toliko zprostředkovaný, marginální význam. Význam řízení pro žalobce proto odvolací soud shledal jako pouze okrajový, takřka zanedbatelný s tím, že ani extrémně dlouhá délka řízení tuto skutečnost nemohla vyvážit. Navíc doplnil, že význam předmětu řízení pro žalobce byl minimální již s ohledem na množství jiných sporů, které vede, neboť odvolacímu soudu bylo z úřední činnosti známo, že žalobce vede nebo v minulosti vedl u tohoto soudu celkem 225 sporů, v nichž se domáhal obdobných nároků s rozdílným úspěchem, nicméně z větší části neúspěšně. Uzavřel, že žalobce by bylo možno označit za sudiče, jak tento pojem definuje judikatura Nejvyššího soudu. V případě žalobce nejde podle odvolacího soudu jen o realizaci jeho ústavního práva na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem, ale o zneužití tohoto práva vytvářením marginálních sporů za účelem dosažení odškodnění. Přihlédl i k tomu, že žalobci bylo v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 161/2011 pravomocně přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou části posuzovaného řízení (za období od 8. 12. 2005 do 31. 1. 2011) ve výši celkem 8 750 Kč. Pokud jde o období, za něž již žalobci bylo poskytnuto odškodnění, odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že je v tomto rozsahu dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.
II. Dovolání
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v rozsahu těch částí jeho potvrzujícího výroku I a měnícího výroku II, kterými byla zamítnuta žaloba o peněžité zadostiučinění ve výši celkem 65 524 Kč s příslušenstvím (23 599 Kč a 41 925 Kč) a bylo zastaveno řízení co do požadavku na zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši 24 476 Kč s příslušenstvím. Žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci a navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích a v závislém výroku o nákladech řízení.
8. Odvolacímu soudu předně vytýká, že nerespektoval judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a nesprávně posoudil otázku, „zda na řízení o žádosti o informace dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikatura k němu (zejména Cpjn 206/2010), zda se jedná o jedno řízení jako celek a posuzuje se jeho celková délka nebo zda se posuzuje zvlášť úsek řízení před správními orgány (z hlediska povinnosti učinit úkon v zákonné lhůtě a vznik nemajetkové újmy se nepřepokládá) a zvlášť úsek řízení před soudy (z hlediska přiměřenosti délky řízení, kde se vznik újmy předpokládá)“ – dále jen „první otázka“. Tato v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešená právní otázka (odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na https://www.nsoud.cz ) má být podle žalobce dovolacím soudem posouzena jinak. Prezentuje názor, že právo na informace je občanským právem, že řízení o žádosti o poskytnutí na informace proto spadá pod rozsah čl. 6 odst. 1 Úmluvy, že na danou věc dopadají závěry stanoviska a nemajetková újma se presumuje, a že příslušnou organizační složkou státu je Ministerstvo financí. Podle žalobce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (kterou cituje) při řešení otázky procesního práva, „která organizační složka je příslušná jednat za stát podle §6 zákona č. 82/1998 Sb., §21a o. s. ř., jedná-li se o právo na informace a namítané nepřiměřeně dlouhé (průtažné) řízení probíhalo postupně před správními orgány a správními soudy“ – dále jen „druhá otázka“, neboťvyloučil-li závěr o jednotě těchto řízení, nemohl určit, že za žalovanou jedná před soudem Ministerstvo financí.
9. Žalobce formuluje též otázku „aplikace podmínek a kritérií příkladmo uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až e) zákona č. 82/1998 Sb. pro stanovení formy a případné výše zadostiučinění“, kterou dále rozvádí a má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva i při řešení dílčích otázek „výjimečnosti nepřiznání peněžitého zadostiučinění“, „tvrzeného sudičství žalobce“, a „zjevné nepřiměřenosti zadostiučinění“ – dále jen „třetí, čtvrtá a pátá otázka“. Namítá, že se v případě nepřiměřené délky řízení jen výjimečně neposkytuje peněžité zadostiučinění, a je přesvědčen, že v projednávané věci nebyly dány žádné výjimečné okolnosti, pro které by mu mělo být peněžité zadostiučinění odepřeno. Odvolací soud podle něj neprovedl judikaturou Nejvyššího soudu vyžadovaný rozbor povahy, časového období a především výsledků dalších jím vedených řízení a pouze za použití vágních a nekonkrétních údajů jej označil za sudiče. Zadostiučinění poskytnuté odvolacím soudem na základě posouzení výše zmíněných zákonných kritérií pak považuje za zcela zjevně nepřiměřené a poukazuje též na délku řízení. Podle žalobce dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu otázka „významu předmětu řízení pro poškozeného v případě, že jde o právo na informace podle zákona č. 106/1999 Sb.“ – dále jen „šestá otázka“. Argumentuje ve prospěch názoru o zvýšeném významu řízení, který dovozuje ze zákonem stanovené krátké lhůty pro každý úkon v řízení o žádosti o poskytnutí informací a z toho, že pro žadatele má požadovaná informace význam jen tehdy, je-li poskytnuta povinným subjektem bez prodlení.
10. Podle žalobce se odvolací soud také odchýlil od judikatury dovolacího soudu při řešení otázky „zastavení řízení z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté“, tj. v posouzení totožnosti věci (resp. totožnosti předmětu řízení) – dále jen „sedmá otázka“. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně shledal existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté v rozsahu částky 24 476 Kč s příslušenstvím, neboť předmětem kolidujícího řízení byla náhrada újmy ve výši 70 000 Kč, zatímco předmětem nynějšího řízení byla (ve vztahu k dané části posuzovaného řízení) náhrada újmy ve výši 94 476 Kč s příslušenstvím. Částka 24 476 Kč s příslušenstvím tedy předmětem rozhodování v kolidujícím řízení nebyla.
11. S poukazem nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, žalobce namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s touto judikaturou, pokud vycházel z notoriet, s nimiž účastníky neseznámil, neumožnil se k nim vyjádřit a nabídnout důkazy k jejich vyvracení. Má za to, že se tím odvolací soud odchýlil od citované judikatury v otázce „dokazování notorietami“ (postupu při takovém zjišťování skutkového stavu) – dále jen „osmá otázka“ a že též postupoval v rozporu se zásadou předvídatelnosti (vydal překvapivé rozhodnutí) a porušil jeho právo na soudní ochranu, spravedlivý proces a kontradiktornost řízení. Žalobce následně podáními ze dne 21. 10. 2020 a 10. 3. 2021 zaslal dovolacímu soudu nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20 s tím, že se věc řešená uvedeným nálezem týká totožného žalobce a skutkově a právně obdobné věci, a žádá, aby k nálezu bylo přihlíženo.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
14. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. Dovolání není přípustné pro řešení první otázky, která nebyla pro napadené rozhodnutí určující. Dovolacímu soudu je znám nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, který již také byl reflektován změnou v jeho dosavadní rozhodovací praxi, jež se udála po datu vydání napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, uveřejněný pod číslem 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 45/2021“, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3193/2020, a ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1297/2020). Ačkoliv dovolací soud neshledává dostatečné argumenty pro změnu svého dosavadního dílčího právního závěru, podle kterého se v dané věci nejedná o řízení civilní povahy (na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a je přesvědčen, že rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva dostatečně tento jeho dílčí právní závěr podkládá, ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a R 45/2021 řešení uvedené problematiky pro danou věc pozbývá smysl. Pro určení, zda nárok žalobce je třeba posuzovat podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a zabývat se přiměřeností (celkové) délky řízení o žádosti o poskytnutí informace (nikoliv zjišťovat případný nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení podle §13 odst. 1 věty druhé OdpŠk) a zda je zapotřebí při posouzení tohoto nároku aplikovat závěry stanoviska, nově není rozhodné, zda šlo o správní řízení, které spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale to, že šlo o správní řízení, jehož předmětem bylo základní právo nebo svoboda, u nějž vyplývá právo na jeho přiměřenou délku z §38 odst. 2 Listiny (právo na projednání věci v přiměřené době, je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny). Byť je zřejmé, že ve světle shora uvedeného nadále neobstojí závěr odvolacího soudu, podle kterého nelze předpokládat, že nepřiměřená délka správního řízení (části předmětného řízení, jež probíhala před správním orgánem) způsobila žalobci nemajetkovou újmu, na tomto závěru odvolací soud následně své rozhodnutí o nedůvodnosti nároku žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích nezaložil. Odvolací soud i přes tento závěr (ve faktické shodě s novými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu) posuzoval žalobcův nárok jakožto jediný nárok na odškodnění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informací jako celku a dospěl k závěru o nezbytnosti poskytnout žalobci zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. odstavce 25, 26 a 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zjevně tedy dovodil, že žalobci újma v důsledku zmíněného nesprávného úředního postupu vznikla a při řešení otázky formy přiměřeného zadostiučinění za takto vzniklou újmu posléze vycházel i z aplikace stanoviska (srov. odstavec 30 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
17. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka druhá, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že v dané věci je orgánem příslušným jednat jménem státu Ministerstvo financí, neboť jde o náhradu újmy, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před správními orgány i soudy, tj. posuzoval nárok žalobce i přes výše uvedený nesprávný dílčí závěr jakožto jediný nárok a hodnotil nepřiměřenost délky řízení před správními orgány i před soudy jako jediného řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, a ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015).
18. Rovněž otázka šestá, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo, jestliže odvolací soud závěr o „takřka zanedbatelném“ významu posuzovaného řízení pro žalobce učinil na základě hodnocení konkrétně zjištěných okolností o povaze požadované informace a na základě závěru o litigiózním jednání žalobce, aniž se zabýval otázkou případného typově zvýšeného významu řízení o poskytnutí informací, tj. podle závěrů odvolacího soudu byl vzhledem k jím zjištěným okolnostem na straně žalobce význam řízení pro něj takřka zanedbatelný bez ohledu na to, zda byl či nebyl dán typově zvýšený význam řízení o poskytnutí informací (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5522/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 336/2017, a ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 881/2016).
19. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky čtvrté a otázky sedmé, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, (v němž zhodnotil i příslušnou judikaturu Ústavního soudu – srov. usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08) dospěl k závěru, že litigióznost chování účastníků řízení je třeba posoudit s ohledem na počet jednotlivých zahájených řízení a jejich poměrnou úspěšnost. Aby šlo o litigiózní (sudičské) jednání žalobce, musejí tak být současně splněny dvě podmínky. Zaprvé musí být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a zadruhé musí být většina těchto žalob neúspěšná.
22. Byť odvolací soud na uvedenou judikaturu odkázal, své právní posouzení o litigiózním jednání žalobce založil pouze na základě skutečností (jemu známých z úřední činnosti), že žalobce vede nebo v minulosti vedl u Městského soudu v Praze celkem 225 sporů, v nichž se domáhal obdobných nároků s rozdílným úspěchem, nicméně z větší části neúspěšně. Z uvedených zjištění však konkrétně nevyplývá splnění druhé podmínky, neboť z něj není zřejmé, jakého relevantního období se informace o vedení sporů žalobcem týkají (zda se jedná o takový časový horizont svědčící o litigiózním přístupu) a na základě čeho odvolací soud dovodil závěr o neúspěšnosti větší části z těchto (225) sporů v situaci, kdy se jím uvedený údaj o počtu sporů měl týkat nejen sporů vedených v minulosti, ale též sporů aktuálně probíhajících, o jejichž úspěšnosti či neúspěšnosti prozatím nebylo možno hovořit. Takové právní posouzení otázky „sudičství žalobce“ pro jeho neúplnost (a částečnou nepřezkoumatelnost) nelze považovat za správné a souladné s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Neúplným a tudíž nesprávným je proto též právní posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného, které z posouzení otázky litigiózního přístupu žalobce vycházelo.
23. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou dány zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Lze přisvědčit námitce žalobce (učiněné prostřednictvím osmé otázky), kterou fakticky vytýkal odvolacímu soudu vadu odvolacího řízení spočívající v tom, že odvolací soud v rozhodnutí vycházel z výše uvedených skutečností mu známých z úřední činnosti, tzv. notoriet, aniž by s těmito skutečnostmi účastníky seznámil a umožnil jim, aby se k nim mohli vyjádřit a případně navrhnout důkazy k jejich vyvrácení. Takový postup je skutečně rozporný se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí a s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které skutečnosti vnějšího světa, které soud zná ze své úřední činnosti a o nichž nemá pochybnosti, sice není třeba dokazovat, avšak i v tomto případě je nutné, aby účastníci řízení byli s takovými skutečnostmi v řízení seznámeni, aby se k nim mohli vyjádřit či případně předložit důkaz je vyvracející (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, či ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015).
24. K otázce sedmé lze uvést, že vymezením totožnosti řízení se dovolací soud zabýval již opakovaně. Totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, nebo ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1671/2018).
25. Ve vztahu k posuzování délky řízení, které doposud nebylo pravomocně skončeno, Nejvyšší soud ve stanovisku uvedl, že zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. Opětovné uplatnění kompenzačního nároku je tak jako důvodné myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další délku řízení, anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další délky, hodnotit za nepřiměřenou.
26. Otázku totožnosti předmětu řízení při rozhodování o nárocích, jimiž se žalobce jako poškozený domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, Nejvyšší soud řešil v usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1908/2014, (i s odkazem na výše citované závěry stanoviska) se závěrem, že v případě, kdy žalobce opětovně uplatňuje nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, překážka věci rozsouzené je dána pouze tehdy, nárokuje-li žalobce náhradu újmy jen za období, které již bylo předmětem posuzování v předcházejícím řízení. Pouze v takovém případě by předmět řízení byl vymezen zcela shodně. Pokud však řízení nadále pokračuje a žalobce nově uplatní nárok i za toto další období, nejde o shodné vymezení předmětu řízení. V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněném pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle kterého domáhá-li se žalobce v pozdějším řízení náhrady újmy na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném a dosud pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak je dána překážka řízení (věci zahájené) pouze co do části, v níž se žalobní žádání překrývá s žádáním v řízení prvním. Naopak nic nebrání tomu, aby o zbývající části – žádání „navíc“ – soud meritorně rozhodl, a buď případně žalobci náhradu přiznal, dospěje-li ke zjevně výjimečnému závěru, že přiznání náhrady požadované v prvním řízení nebylo jen se zřetelem k projevu dispozitivní zásady přiměřeným, anebo aby rozhodl o takovém žádání zamítavě, byla-li náhrada přiznaná při rozhodování o dřívějším návrhu ve smyslu přiměřenosti vypořádána nebo byl-li nárok shledán zcela nedůvodným. Uvedené ostatně musí platit i pro případ, že takový, oproti původně uplatněnému, zvýšený nárok uplatní samostatnou žalobou po skončení řízení o původním nároku.
27. Vzhledem k tomu, že podle zjištění soudů obou stupňů se žalobce v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 161/2011 žalobou ze dne 9. 5. 2011 domáhal zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze nejprve pod sp. zn. 8 Ca 335/2005 a následně pod sp. zn. 8 A 12/2010, tj. za nepřiměřenou délku části posuzovaného řízení (od 8. 12. 2005 do 31. 1. 2011), a nyní se domáhá zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím z titulu nepřiměřené délky celého posuzovaného řízení, přičemž za nepřiměřenou délku části řízení od 8. 12. 2005 do 31. 1. 2011 nárokuje 94 476 Kč s příslušenstvím (tuto skutečnost žalobce uvádí i v dovolání), je zjevné, že se ve vztahu k částce 24 476 Kč v daném případě nemůže jednat o tzv. překážku litispendence. Žalobce se na základě tvrzení o nepřiměřené délce řízení v té jeho části, o které již bylo na základě jeho totožných tvrzení rozhodnuto v předchozím řízení, této částky nyní domáhá nově (navíc). Požadavek žalobce v tomto rozsahu tedy nebyl předmětem předchozího řízení.
28. Nejvyšší soud se již nezabýval posouzením třetí a páté otázky, neboť jakékoli přezkumné úvahy dovolacího soudu týkající se naplnění podmínek pro nepřiznání peněžitého zadostiučinění žalobci a případné „zjevně nepřiměřenosti“ zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy, by v intencích závěrů o neúplnosti právního posouzení kritéria významu řízení pro žalobce odvolacím soudem byly předčasné.
29. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř., v dovoláním napadeném rozsahu zrušil (včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení). Jelikož se (některé) důvody, pro které byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen, týkají i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu též rozsudek soudu prvního stupně (včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243 e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
30. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu