ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.708.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 708/2021-189
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně BENEFIT Development a. s., IČO 27968898, se sídlem v Praze 5, U Hrušky 55/13, zastoupené JUDr. MUDr. Danielem Mališem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Kováků 554/24, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 119/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 72 Co 213/2020-168, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 72 Co 213/2020-168, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2020, č. j. 65 C 119/2018-126, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané věci se žalobkyně domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem stavebního úřadu realizovaným při poskytnutí územně plánovací informace. Tvrzená škoda spočívá ve zbytečně vynaložených nákladech na přípravu projektu pietního parku pro zvířata chovaná v zájmových chovech, který se měl nacházet v Praze-Zličíně, protože zamýšlený projekt nebylo možno realizovat.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 65 C 119/2018-126, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 910 021,77 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož je žalobkyně vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY nacházejících se v katastrálním území XY, obec XY (dále jen „předmětné pozemky“). V územním plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy jsou tyto pozemky zařazeny jako ZP – parky, historické zahrady a hřbitovy s tím, že plochy jsou dále členěny podle výkresu 31 – podrobné členění ploch zeleně, kde je plocha ZP dále rozdělena na plochu určenou pro parky (PP) a plochu určenou pro hřbitovy (PH). Celé předmětné území je součástí celoměstského systému zeleně jako územní rezerva a je určeno pro park, který je stanoven jako veřejně prospěšná stavba lesoparku. Žalobkyně dne 20. 6. 2012 požádala Úřad městské části Praha 17, odbor výstavby, o poskytnutí územně plánovací informace v souvislosti se záměrem vybudovat na předmětných pozemcích pietní park pro zvířata chovaná v zájmových chovech. Stavební úřad městské části Praha 17 následně dne 27. 6. 2012 požadovanou územně plánovací informaci pod č. j. ÚMČP 17011084/2012/VYS/Ur vydal, a to dle §21 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Z jejího obsahu mimo jiné plyne, že předložený záměr žalobkyně je z hlediska funkčního využití území pro plochy určené pro pohřbívání, urnové háje, kolumbária, rozptylové louky a plochy určené pro pohřbívání zvířat v domácích chovech v souladu s územně plánovací dokumentací včetně doplňkového funkčního využití pro pěší komunikace a nezbytná plošná zařízení a liniové vedení TV, respektive že návrh na umístění účelových komunikací, zahradní restaurace, krematoria, obchodních zařízení s celkovou plochou nepřevyšující 200 m2 prodejní plochy, nerušící služby, drobné zahradní architektury, staveb a zařízení pro provoz a údržbu a ostatních staveb souvisejících s vymezeným funkčním využitím je v území výjimečně přípustný. Dne 26. 6. 2013 podala žalobkyně žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Řízení o této žádosti je v současné době přerušeno a dosud v něm nebylo meritorně rozhodnuto. Na základě žádosti žalobkyně však stavební úřad vydal dne 25. 11. 2013 sdělení, č. j. ÚMČP17 018344/2013/VYS/Ur, v němž mimo jiné uvedl, že s ohledem na celoměstský systém zeleně, který tvoří překryvnou vrstvu funkčním plochám a který má vlastní regulativy zpřísňující regulativy funkčních ploch, nelze jednoznačně potvrdit soulad předloženého návrhu s územně plánovací dokumentací bez projednání s dotčenými orgány. Na základě výzvy hlavního města Prahy, Magistrátu hlavního města Prahy, odbor stavební a územního plánu, ze dne 16. 10. 2014, č. j. MHMP 147944/2014, sp. zn. S-MHMP 347225/2014/sup/Fr, ke zrušení nesprávného sdělení však zmíněný stavební úřad svým usnesením ze dne 17. 12. 2014, č. j. ÚMPČ17 021119/2014/VYS/Sy, uvedené vyjádření ze dne 25. 11. 2013 zrušil s tím, že záměr realizovat v daném území pietní park pro zvířata chovaná v zájmových chovech, tj. ve své podstatně hřbitov pro zvířata s obřadní síní se spalovacím zařízením a s dalšími objekty souvisejícími se hřbitovem pro zvířata, není zcela jednoznačně a prokazatelně v souladu s platným územním plánem sídelního útvaru hlavního města Prahy, neboť je třeba respektovat podrobné členění ploch dle výkresu 31, kde plocha zeleně je dále členěna na plochu určenou pro parky a pro hřbitovy. Nadto celé předmětné území je součástí celoměstského systému zeleně jako územní rezerva a územním plánem sídelního útvaru hlavního města Prahy určeno pro park, který je zde stanoven jako veřejně prospěšná stavba lesoparku. Toto usnesení stavebního úřadu ze dne 17. 12. 2014 bylo poté potvrzeno v odvolacím řízení rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. 3. 2015, č. j. MHMP 353484/2015. Ministerstvo pro místní rozvoj sdělením ze dne 12. 6. 2015, č. j. MMR-19827/2015-83/1410, vydaným ve smyslu §94 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, následně uvedené rozhodnutí odmítlo přezkoumat. Žalobkyně napadla rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. 3. 2015 správní žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 2. 6. 2015, a vedenou pod sp. zn. 8 A 100/2015, které nebylo ke dni rozhodování odvolacího soudu skončeno.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Konstatoval, že územně plánovací informace dle §21 stavebního zákona je předběžnou informací ve smyslu §139 správního řádu, která plní především informační účel a nenahrazuje rozhodnutí o právech či povinnostech žadatele ani rozhodnutí v územním řízení. Za současného poukazu na §2 a §3 správního řádu a závěry plynoucí z jím uváděné judikatury pak soud prvního stupně vyšel z předpokladu, že má-li správní orgán povinnost poskytnout informaci, má zároveň povinnost poskytnout informaci správnou. Správní orgány proto při poskytování určité informace musí učinit vše pro to, aby žadateli poskytly kvalifikovanou a správnou informaci, přičemž musí dbát na to, aby pro takový postup měly dostatečné (relevantní) podklady. Na základě uvedeného pak soud prvního stupně uzavřel, že pokud správní orgán v územně plánovací informaci neuvedl, že předmětné pozemky jsou dále členěny na plochu určenou pro parky a pro hřbitovy a také, že celé předmětné území je součástí celoměstského systému zeleně jako územní rezerva, došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk. Dále prvostupňový soud uvedl, že zatímco vydání kladného územního rozhodnutí je jednou ze základních podmínek pro realizaci projektu žalobkyně na předmětných pozemcích, vydání územně plánovací informace nikoliv, respektive pro úspěšné provedení projektu žalobce není existence územně plánovací informace nezbytná. Dovodil tedy, že pokud ke dni rozhodnutí prvostupňového soudu nebylo v územním řízení ve věci umístnění stavby dle projektu žalobkyně vydáno rozhodnutí podle §92 stavebního zákona a toto řízení je přerušeno, pak není zřejmé, jakým způsobem správní orgán v územním řízení rozhodne, a tedy zda bude či nebude naplněna základní podmínka realizace projektu a zda náklady vynaložené na přípravu tohoto projektu byly žalobkyní skutečně vynaloženy zbytečně. Současně soud prvního stupně zdůraznil, že i přes dosavadní průběh řízení může správní orgán v územním řízení rozhodnout tak, že žádosti žalobkyně o vydání územního rozhodnutí nakonec vyhoví, přičemž soudu v tomto řízení nepřísluší budoucí rozhodnutí správního orgánu jakkoliv předjímat a ani je řešit jako předběžnou otázku. Zároveň soud prvního stupně upozornil, že pro aktivaci odpovědnosti státu za tvrzenou škodu musí být prokázáno, že primární příčinou této škody je nesprávný úřední postup spočívající ve vydání územně plánovací informace a nikoliv jiné skutečnosti. I když územně plánovací informace naplňuje definiční znaky nesprávného úředního postupu, škoda spočívající ve zbytečně vynaložených nákladech na přípravu a zajištění financování projektu žalobkyni v souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem dosud nevznikla.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
7. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu prvního stupně jak ve vztahu k posouzení existence odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu), tak ve vztahu ke vzniku škody. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval žalobu za předčasnou, když výsledek územního řízení není možné předvídat. Doplnil, že civilní soud není oprávněn z určitých skutečností vyvozovat důsledky stanovené správním právem a vydávat o těchto otázkách autoritativní rozhodnutí. Nadto i v případě, že by soud takovou určitou otázku posoudil, není tím správní orgán nikterak vázán a není tak vyloučeno, že o této otázce v budoucnu rozhodne jinak. Pouze existence konečného rozhodnutí stavebního úřadu poskytne kýženou jistotu týkající se výsledku stavebního řízení a na jeho základě bude možné posoudit vznik škody a její příčinnou souvislost s nesprávným úředním postupem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I dovoláním. V dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je postaven na právní otázce, zda lze v odškodňovacím řízení řešit jako předběžnou otázku soulad stavebního záměru s územně plánovací dokumentací, splnění podmínek pro vydání územního rozhodnutí či toto rozhodnutí samotné. Názor odvolacího soudu, že škoda vzniká až pravomocným skončením územního řízení (zamítnutím žádosti) vede k absurdním výsledkům, pro které je nutné jej odmítnout. Tento názor totiž vyžaduje, aby žalobkyně v územním řízení pokračovala, tedy nadále opatřovala veškeré podklady pro vydání územního rozhodnutí, i když ví, že územní rozhodnutí o umístění pietního parku nebude vydáno. V této souvislosti zdůraznila, že územní řízení ani nemuselo být zahájeno, bylo zcela na úvaze žalobkyně, zda je zahájí před nebo až po opatření všech podkladů pro rozhodnutí. Právní úprava účinná do konce roku 2012 dokonce počítala s tím, že tyto podklady budou opatřovány až v průběhu územního řízení. Po zrušení vyjádření pro EIA by žalobkyně územní řízení zahajovala s vědomím, že územní rozhodnutí nebude vydáno. Žalobkyně by musela opatřit všechny podklady pro rozhodnutí, i když by předem věděla, že zbytečně. Pokud by všechny podklady neopatřila, správní orgán by řízení zastavil, aniž by o žádosti rozhodoval. Dále by žalobkyně musela splnit všechny ostatní předpoklady pro umístění pietního parku, aby žádost byla zamítnuta právě a jen pro rozpor zamýšlené stavební úpravy s územním plánem hlavního města Prahy. Kdyby nebyl splněn některý z dalších předpokladů, správní orgán by žádost mohl zamítnout jen z tohoto důvodu, aniž by soulad s územním plánem hlavního města Prahy posuzoval. Žalobkyně závěrem odkázala na §135 o. s. ř. a vyjádřila přesvědčení, že soudy mohou soulad stavebního záměru s územně plánovací dokumentací jakožto předpokladu jeho umístění a realizace jako předběžnou otázku posuzovat. V této souvislosti poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které lze jako předběžnou otázku řešit splnění podmínek pro prohlášení konkursu na majetek úpadce či důvodnost excindační žaloby. Žalobkyně proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání žalobkyně je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda může být žaloba na náhradu škody v projednávané věci předčasná jen proto, že dosud nebylo pravomocně skončeno územní řízení o umístění pietního parku, a zda může soud výsledek tohoto územního řízení a případně na něj navazujícího neskončeného řízení před správním soudem řešit v řízení o náhradu škody jako otázku předběžnou, neboť tato otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem ve všech souvislostech vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
16. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
17. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
18. Podle §135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
19. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla žalobkyni škoda, spočívající v marně vynaložených nákladech na přípravu pietního parku pro zvířata, neboť žalobkyně se svého nároku na umístění pietního parku stále domáhá v územním řízení, respektive v navazujícím řízení před správním soudem. Není tedy dosud postaveno najisto, zda žalobkyni nakonec nebude její záměr v územním řízení povolen. Pro založení odpovědnosti státu za škodu musí být postaveno najisto, že ke vzniku škody došlo. Škoda spočívající v tom, že žalobkyně marně vynaložila náklady na přípravu pietního parku v důsledku nesprávného úředního postupu žalované (poskytnutím chybné územně plánovací informace dle §21 stavebního zákona), nevzniká v okamžiku, kdy k namítanému nesprávnému úřednímu postupu došlo, nýbrž až v okamžiku, kdy bude zřejmé, že se žalobkyně povolení výstavby pietního parku nedomůže a že je jednou pro vždy vyloučeno, aby náklady vynaložené na přípravu pietního parku jakkoli využila. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003).
20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 139/2019, uzavřel, že „[P]okud je z okolností případu předem zřejmé, že je přímý dlužník (obohacený) nemajetný a že vedení dalších řízení vůči němu by bylo neúčelné, neboť by se žalobce ani částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohl, pak nelze na uplatnění pohledávky vůči primárnímu dlužníku trvat, neboť by šlo o pouhý formalismus vedoucí mimo jiné právě i ke vzniku zbytečných nákladů řízení. Není-li v případě prokázané nevymahatelnosti bezdůvodného obohacení (či jiného druhu pohledávky poškozeného za jeho dlužníkem) potřeba bezpodmínečně trvat na vlastním podání žaloby o jeho vydání a na navazujícím pokusu o nucené vymožení téže pohledávky, pak ani podání žaloby tzv. ‚z opatrnosti‘ nemůže být přičítáno poškozenému k tíži, a to ať už žalobu podal (např. z důvodů optimalizace svých daňových povinností) s vědomím, že v budoucnu přiznanou pohledávku reálně na přímém dlužníku nevymůže nebo v případě, kdy okolnosti svědčící o nevymahatelnosti pohledávky vyjdou najevo až v průběhu řízení o takové žalobě.“ Není přitom rozumného důvodu, aby se výše uvedené judikatorní závěry neprosadily i v řízení, v němž je uplatněn nárok vůči státu, není tu jiného dlužníka poškozeného a v řízení je třeba z důvodů výše popsaných posoudit, zda již neodvratně v důsledku zjištěného nesprávného úředního postupu žalobkyně jako poškozená jednou pro vždy pozbyla možnosti využít náklady vynaložené v důsledku pochybení orgánu veřejné moci k dosažení kýženého cíle (zde zajištění podkladů pro vydání územního rozhodnutí).
21. V projednávané věci tak bylo třeba odpovědět na (prejudiciální) otázku, zda žalobkyně pozbyla reálnou možnost domoci se v předepsaném řízení a za využití dostupných řádných a mimořádných opravných prostředků vydání územního rozhodnutí směřujícího k předpokládanému vybudování pietního místa na předmětných pozemcích, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval tvrzením žalobkyně, že nemůže být v územním řízení vedeném před stavebním úřadem za žádných okolností úspěšná, je jeho posouzení neúplné a paušální závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby, aniž by bylo postaveno najisto, zda se žalobkyně, i s přihlédnutím k probíhajícímu řízení o správní žalobě, reálně může povolení pietního parku domoci v územním řízení, není správný.
22. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jistě není úkolem soudu v odškodňovacím řízení suplovat rozhodování specializovaných správních orgánů a jako předběžnou otázku si řešit, jak by mohlo určité správní řízení skončit, a to v případě, kdy správní řízení ještě probíhá, nebo již skončilo bez věcného vyřízení. Tato úvaha odvolacího soudu je správná. O to však v této věci s ohledem na konstrukci žalobních tvrzení nejde. Žalobkyně se nedomáhá toho, aby si soud obecně posoudil možný výsledek správního řízení, ale tvrdí existenci okolností, pro něž nemůže být za žádných okolností ve správním řízení úspěšná. Existenci takových okolností a jejich důsledky pro výsledek správního řízení již soud v odškodňovacím řízení posoudit může a také musí, jak je výše vysvětleno.
23. Nejvyšší soud proto k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl žalobkyní napaden, podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
24. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.
25. V dalším řízení soud prvního stupně doplní v potřebném rozsahu dokazování a postaví najisto, zda je vskutku vyloučeno, aby se žalobkyně na základě dostupných podkladů v územním řízení vedeném před stavebním úřadem domohla povolení umístění pietního parku.
26. Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v dovolacím řízení byl povinen vycházet ze stavu, který tu byl v době rozhodování odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.) a nemohl zohledňovat skutečnosti posléze nastalé v rámci řízení před správními soudy.
27. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu