ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.844.2021.1
sp. zn. 32 Cdo 844/2021-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce J. Ž. , narozeného XY, sídlem i bytem XY, identifikační číslo osoby 25907417, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná 356/7, proti žalované P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, o zaplacení 460 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 145/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2020, č. j. 15 Co 405/2019-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 632 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 6. 8. 2019, č. j. 19 C 145/2017-92, kterým Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu o zaplacení částky 460 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku o věci samé podal žalobce včasné dovolání. Navrhl jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Namítl nesprávné právní posouzení věci. Co do přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky „za jakých podmínek je dána odpovědnost za škodu podle §420 zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník) v případě porušení povinností vyplývajících z obchodních vztahů mezi dřívějšími obchodními partnery a společníky společnosti s ručením omezeným“, která podle něj v rozhodovací praxi dovolacího soudu „dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena“.
Žalovaná považovala podané dovolání za nepřípustné a navrhla jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobcem formulovaná (výše citovaná) otázka přípustnost dovolání založit nemůže. V doktríně ani rozhodovací praxi dovolacího soudu není sporu o tom, že základními předpoklady pro odpovědnost za škodu je vždy protiprávní jednání škůdce, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Otázka předpokladů odpovědnosti za škodu tedy již byla Nejvyšším soudem vyřešena (z četné rozhodovací praxe srov. například rozsudek ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1211/98). Od tohoto řešení se pak odvolací soud neodchýlil, pokud posuzoval, zda byly tyto předpoklady v projednávané věci naplněny, a pokud dospěl k závěru, že pro absenci protiprávního jednání žalované není její odpovědnost za škodu dána. Tuto otázku navíc žalobce ani fakticky neklade, neboť z jeho další dovolací argumentace je zřejmé, že se dožaduje po dovolacím soudu sdělení, zda v projednávané věci byly tyto jednotlivé prvky odpovědnosti za škodu naplněny na základě skutkových okolností, které sám v dovolání uvádí.
Otázka naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti za škodu je vždy věcí posouzení individuálních okolností konkrétního případu a je tak nutně odvislá od skutkových zjištění soudu. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu nesprávné posouzení věci, neboť podle něj z jím uváděných skutečností plyne, že všechny předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, byly dány, konstruuje tento svůj závěr na podkladě vlastních skutkových závěrů, které odvolací soud neučinil. Nejvyšší soud přitom opakovaně zdůrazňuje, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Žalobce tak ve své dovolací argumentaci fakticky zpochybňuje skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014).
Vada řízení namítaná žalobcem (údajné neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů a nezrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem z tohoto důvodu) nemůže založit přípustnost dovolání. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobce o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 4. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu