ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1380.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1380/2021-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) M. K. a b) J. K. , obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Petrem Kocurem, advokátem se sídlem v Orlové, Osvobození 829, proti žalovanému O. M. (dříve V. M.), bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, o zaplacení 492.742,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 113 C 36/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2020, č. j. 71 Co 159/2020-255, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.303,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Kocura, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zaplacení žalované částky – vrácení smluvní pokuty ve výši 659.917,- Kč, kterou žalovanému zaplatili na základě neplatného ujednání o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě o půjčce.
Rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 113 C 36/2017-136, Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) žalobě co do částky 492.742,- Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), co do částky 167.175,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný jako věřitel a žalobci jako dlužníci uzavřeli dne 22. 11. 2013 smlouvu o půjčce, jejímž předmětem byla částka 300.000,- Kč. Odměna za poskytnutí půjčky byla 150.000,- Kč, celkem tedy měli žalobci zaplatit žalovanému 450.000,- Kč, a to ve splátkách po 15.000,- Kč počínaje 20. 12. 2013. Smlouva byla uzavřena formou notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti a kromě sjednané odměny za půjčku odpovídající úroku ve výši 20 % ročně, si účastníci sjednali také smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení a rovněž za účelem zajištění půjčky uzavřeli smlouvu o zřízení zástavního práva ve prospěch žalovaného k nemovitostem ve vlastnictví žalobců v hodnotě přibližně 2.500.000,- Kč. Žalobci ve splátkách zaplatili celkem 126.000,- Kč, půjčku však nespláceli řádně a žalovaný ji zesplatnil. Dne 24. 9. 2015 žalobci prodali zastavenou nemovitost za cenu 2.500.000,- Kč a část kupní ceny ve výši 991.291,- Kč obdržel žalovaný, který v této výši vypočetl své nároky z předmětné smlouvy o půjčce – zbývající dlužnou částku, odměnu a smluvní pokuty, které mu měli žalobci zaplatit po zesplatnění celého dluhu (smluvní pokutu 132.210,- Kč za období od 22. 10. 2014 do 7. 1. 2015 z částky 339.000,- Kč, 382.320,- Kč za období od 8. 1. 2015 do 31. 8. 2015 z částky 324.000,- Kč a 98.820,- Kč za období od 1. 9. 2015 do zaplacení z celkové dlužné částky).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce ze dne 22. 11. 2013 je podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť půjčka byla tzv. přezajištěná – i bez ujednání o smluvní pokutě byla pohledávka žalovaného z předmětné smlouvy dostatečně zajištěna, protože smlouva byla uzavřena formou notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, úrok činil v přepočtu 20 % ročně a bylo zřízeno zástavní právo k nemovitosti ve vlastnictví žalobců. Smluvní pokuta tak již nemohla plnit svou sankční, preventivní ani uhrazovací funkci. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v závěru, že nárok na zaplacení 167.175,- Kč, o nějž žalobci rozšířili žalobu podáním došlým soudu prvního stupně dne 31. 7. 2018, uplatnili po uplynutí promlčecí lhůty pro bezdůvodné obohacení – k plnění podle kupní smlouvy totiž došlo nejpozději v prosinci 2015.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též jen „dovolatel“) dovolání, které směřoval pouze proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně kterou by měl dovolací soud posoudit jinak. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř).
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 925/2004, ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2008, a ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 33 ICdo 22/2016, a namítá, že o případ tzv. přezajištění se v nyní projednávané věci nejedná. Při posouzení nemravnosti je podle dovolatele nutné rozlišovat zajištění, která poskytují naději na snazší dobytnost pohledávky, a zajištění, z nichž plynou další povinnosti dlužníka a zvětšují objem plnění, kterého se může věřiteli dostat. Zajištění, které pouze zvyšuje jistotu věřitele, že mu bude povinnost splněna, a z něhož neplyne dlužníku žádná další povinnost k plnění, jakým je zástavní právo a notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, nemůže podle dovolatele způsobit nemravnost zajištění smluvní pokutou, pokud zajištění smluvní pokutou není samo o sobě nemravné. Rozsudek odvolacího soudu je podle dovolatele nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud rezignoval na právní posouzení věci a nevypořádal se ani s jeho odvolací námitkou, že po prodeji nemovitosti žalobců neobdržel částku 991.291,- Kč na účet uvedený v kupní smlouvě ze dne 24. 9. 2015.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel předkládá k řešení otázku, zda „může být ‚přezajištění‘ pohledávky (působící nemravnost a tedy neplatnost smluvní pokuty) způsobeno jakýmikoliv zajišťovacími instituty nebo jenom těmi, které zvětšily objem plnění dlužníka, tedy nikoliv těmi, které toliko zlepšují dobytnost pohledávky“, přičemž z obsahu dovolání se podává, že pro řešení této otázky považuje dovolání za přípustné z důvodu, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu; pro případ, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo s judikaturou dovolacího soudu v souladu, požaduje, aby Nejvyšší soud předmětnou otázkou řešenou odvolacím soudem posoudil jinak.
Otázka formulovaná dovolatelem je variací otázky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, kterou se Nejvyšší soud v minulosti zabýval v mnoha svých rozhodnutích. V usnesení ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 33 ICdo 59/2016, zopakoval, že „obecně platí, že institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až §588 obč. zák. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§39 obč. zák). Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). […] Řešení souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy je vždy založeno na zcela konkrétních a individuálně daných skutkových okolnostech, a proto postrádá judikatorní přesah do obecné rozhodovací praxe soudů.“ V rozhodnutích ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 925/2004, ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 33 ICdo 22/2016, a ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 33 ICdo 101/2019, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že sjednání smluvní pokuty odporuje dobrým mravům, jestliže i bez zajištění smluvní pokutou se věřiteli dostane náležitého zajištění pohledávky.
Závěr odvolacího soudu, ke kterému dospěl po zvážení všech konkrétních skutkových okolností věci včetně porovnání povinností, k nimž se ve smlouvě zavázali žalobci, s povinnostmi, k nimž se zavázal dovolatel, že pohledávka dovolatele ze smlouvy o půjčce uzavřené účastníky dne 22. 11. 2013 byla zajištěna dostatečnými zajišťovacími instituty (zejména zástavním právem k nemovitostem v hodnotě 2.500.000,- Kč) a že sjednaná smluvní pokuta proto již nemohla splňovat svou sankční, preventivní ani uhrazovací funkci, a z něj plynoucí závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, jsou plně v souladu s odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud nemá žádný důvod se od svého dříve přijatého řešení této otázky odchýlit, a to ani na základě argumentace uvedené v dovolání.
Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nezpochybnil dovolatel žádný právní závěr, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Dovolatel přehlíží, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. Již z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelem vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu mu nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezil dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě nepřichází do úvahy. K tomu lze ještě dodat, že z §157 odst. 2 o. s. ř., který upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.), ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Pokud se dovolatel snaží zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu tvrzením, že částka 991.291,- Kč nebyla zaslána na jeho bankovní účet uvedený v kupní smlouvě ze dne 24. 9. 2015 (aniž by rozporoval, že tuto částku obdržel), pomíjí, že dílčí skutková zjištění i skutkové závěry z nich dovozené jsou součástí skutkového stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011), jehož správnost, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, nelze v dovolacím řízení probíhajícím v režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud rozhodl o dovolání bez zbytečných odkladů po předložení věci, nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3128/2019); o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. totiž nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu