ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1521.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1521/2021-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. P. P. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Smečkou, advokátem se sídlem v Praze 6, Badeniho 291/3, proti žalované M. T. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 166/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 18 Co 378/2020-244, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 086 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Smečky, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení sporné částky na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené se žalovanou.
Rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 56 C 166/2019-205, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) žalobě vyhověl, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o nákladech řízení vzniklých státu.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil; ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce (jako zapůjčitel) uzavřel se žalovanou (jako vydlužitelkou) ústní smlouvu, podle níž jí v srpnu 2016 zapůjčil částku 2 000 000 Kč; splatnost zápůjčky nebyla sjednána. V srpnu 2017 žalobce smlouvu o zápůjčce vypověděl, přičemž žalovaná zápůjčku nevrátila. Stejně jako soud prvního stupně ani odvolací soud neuvěřil skutkové verzi žalované, že částku 2 000 000 Kč převzala od žalobce jako jednatele společnosti B. (dále jen „B.“) v postavení jednatelky společnosti C. (dále jen „C.“), a to jako zálohu na cenu plnění od společnosti C. ve prospěch společnosti B. v rámci obchodu z roku 2016, spočívajícího v nákupu kávy od maďarské společnosti Eger, Kft (dále jen „Eger“). Z korespondence mezi společnostmi C. a Eger sice vyplývá časová blízkost převzetí zápůjčky a vyjednávání o uvažované obchodní transakci, avšak nelze z ní ani nepřímo dovodit, že sporná částka byla převzata v souvislosti s nerealizovaným nákupem kávy a byla žalobci vrácena bezhotovostně v EUR. Naopak, provedené důkazy tuto skutkovou verzi žalované vyvrací. Nákup kávy od Eger i s ním související vrácení částky ve výši 74 000 EUR byly totiž vypořádány mezi C. a další společností žalobce (Bi.), od níž C. částku 74 000 EUR obdržela na základě faktury ze dne 16. 9. 2016 a jíž tuto částku následně vrátila platbami ze dne 19. 12. 2016 a 20. 12. 2016. Skutkovou verzi žalované neprokazuje převod stejné částky z účtu společnosti C. dne 19. 9. 2016 na účet společnosti B. a následně zpět z účtu společnosti B. na účet společnosti C. dne 6. 12. 2016 a 9. 12. 2016. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru o hodnověrnosti whatsappové komunikace, jíž žalovaná zpochybňovala. Možnost pozměnění obsahu těchto zpráv je totiž pouze teoretická, a vzhledem k dalším znakům komunikace i obtížnosti změn, je nepravděpodobná. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že soud prvního stupně pochybil, jestliže nehodnotil důkaz protokolem z jednání konaného dne 11. 2. 2020 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 43 Nc 595/2019, neboť získáním tohoto důkazu mohlo dojít k porušení práv třetích osob; žalovaná totiž nebyla účastníkem odkazovaného opatrovnického řízení a ani netvrdila, že jí bylo umožněno nahlédnout do dotčeného spisu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spojuje se závěrem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň je přípustnost dovolání založena porušením jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jelikož napadené rozhodnutí, ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, závisí na vyřešení otázky procesního práva „vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.“ Dovolatelka připomíná závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, podle něhož „[Z]ásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene.“ V poměrech nyní souzené věci to znamená, že účastník řízení má právo na to, aby důkazy, které byly v řízení provedeny, byly zhodnoceny, třeba tak, že soud vysvětlí, proč z jejich obsahu neučinil žádná zjištění. Se zřetelem k nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, podle nichž „nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení (…) Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu,“ dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud „posoudil, zda postup soudů obou stupňů při zjišťování skutkového stavu (…), odpovídá pravidlům občanského soudního řádu, jakož i zásadám spravedlivého procesu.“ S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 283/2000, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, a ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010, soudům obou stupňů vytýká, že soudy neuvěřily její skutkové verzi, podle níž zápůjčka byla poskytnuta mezi dvěma právnickými osobami, kdy žalovaná vystupovala při sjednání zápůjčky jako jednatelka společnosti C. a žalobce jako jednatel společnosti B., neboť zápůjčka souvisela s podnikatelskou činností obou společností. Stalo se tak proto, že „některé důkazy zůstaly v hodnocení (…) opomenuty, ačkoliv provedeny byly.“ Kdyby soud prvního stupně (a následně odvolací soud) správně vyhodnotil důkaz protokolem o jednání ze dne 11. 2. 2020 ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 43 Nc 595/2019, musel by dospět (podle přesvědčení žalované) ke skutkovému závěru, že předmět zápůjčky byl poskytnut jednou právnickou osobou druhé a nikoliv mezi fyzickými osobami (žalobcem a žalovanou). Dovolatelka není srozuměna s tím, jak se odvolací soud vypořádal s postupem soudu prvního stupně, který neučinil žádná skutková zjištění z označeného protokolu o jednání ve věci Obvodního soudu pro Prahu 7.
S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 671/99, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, a usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4567/2010, odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s jejich závěry nesprávně rozložil důkazní břemeno při popření pravosti soukromé listiny, za jakou považuje žalovaná textem zachycenou komunikaci v mobilní aplikaci WhatsApp , kdy dovolatelka popřela, že by takovou komunikaci se žalobcem vedla a její pravdivost zpochybnila tím, že komunikace mohla být zmanipulována. Žalobce proto tížilo důkazní břemeno ohledně autorství komunikace žalované. Podle závěrů soudů obou stupňů je vyloučeno, že by žalobce s komunikací v mobilu manipuloval. Podle přesvědčení dovolatelky soudy pochybily, když otázku pravosti a správnosti (pravdivosti) listiny spojily v jedinou spornou otázku. Jelikož z obou v řízení předložených znaleckých posudků plyne, že pravost ani integritu komunikace nelze zaručit, měl soud dospět k závěru, že žalobce, který komunikaci předložil, a z ní pro sebe dovozoval příznivé právní důsledky, ohledně její pravosti neunesl důkazní břemeno. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, resp. jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ani jedna z dovolatelkou formulovaných otázek není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Platí, že dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. není možné úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů vztahujících se k otázce pravosti a pravdivosti komunikace v prostředí mobilní aplikace WhatsApp předkládá vlastní verzi skutku, podle které nejde o jí vedenou komunikaci s žalobcem a že nelze vyloučit její obsahové pozměnění, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jimi vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Provedenému dokazování odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že jedním z původců sporné mobilní komunikace byla mimo žalobce i ona; s přihlédnutím ke všem v řízení provedeným důkazům, zde není extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli, jde-li o určující (podstatný) skutkový závěr, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi fyzickými osobami (žalobcem a žalovanou) a nikoliv mezi právnickými osobami (C. a B.). Žalovaná dovolacími námitkami prosazuje vlastní subjektivní úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti v řízení provedených důkazů [viz zprávy o komunikaci mezi účastníky řízení ve formě tzv. print screenů ]. Závěry obou v řízení předložených znaleckých posudků nesvědčí o tom, že by komunikace v aplikaci WhatsApp mezi žalobcem a účastnicí identifikovanou jejím telefonním číslem a názvem uživatele „M. K. new …“ vykazovala znaky úmyslné manipulace, ať jde o fingování osoby odesilatele ( „M. K. new …“ ) či o pozměnění obsahu jednotlivých zpráv. Soudy obou stupňů náležitě odůvodnily, proč whatsappovou komunikaci považují za hodnověrnou, jak co do komunikujících osob, tak i co do obsahu. Nejde proto o výjimečný případ, kdy by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil rozložení důkazního břemene ve sporu o zaplacení zápůjčky a že neprovedl navrhovaný důkaz protokolem z jednání konaného dne 11. 2. 2020 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 43 Nc 595/2019, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jde-li o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí. O odkladu vykonatelnosti či právní moci podle §243 o. s. ř. lze uvažovat jen tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, je-li dovolání bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se jeví jako pravděpodobně úspěšné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu