ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1746.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1746/2021-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. V. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem Rakovník, Dukelských hrdinů 59, proti žalovanému A. L. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 742/6, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 117/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021, č. j. 23 Co 317/2020-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 534 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Kláry Alžběty Samkové, Ph.D.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2020, č. j. 9 C 117/2019-83, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2017 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2021, č. j. 23 Co 317/2020-132, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalobce namítá, že se odvolací soud odchýlil od právního závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, dovodil-li, že žalobce stran svého právně významného tvrzení ohledně sjednání a poskytnutí zápůjčky neunesl důkazní břemeno, neboť – míní žalobce - v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení byl proveden dostatek důkazů, z nichž bylo možné učinit jednoznačný závěr o skutečnosti významné podle hmotného práva (uzavření nebo neuzavření smlouvy o zápůjčce a předání nebo nepředání peněz). Polemika dovolatele (byť ji podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001) s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. totiž nelze úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (§211 o. s. ř.). Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno jeho tvrzení o tom, že zapůjčil žalovanému částku 100 000 Kč, která byla dlužníkovi předána, a že ten se zavázal vrátit zapůjčené peníze do 31. 10. 2017; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaný svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s to - s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – založit způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Není důvodná námitka, že se odvolací soud nepřípustně odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně. Odvolací soud výslovně uvedl (srov. první větu odstavce 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí), že se neztotožnil s hodnocením výpovědi svědkyň K. L. a M. L. soudem prvního stupně, jejichž výslech zopakoval. Byť podle odvolacího soudu soud prvního stupně nezohlednil, že svědkyně D. V. má jako manželka žalobce zájem na výsledku sporu, nijak se od toho, co tato svědkyně v rámci své výpovědi učiněné před soudem prvního stupně uvedla, neodchýlil (srov. odstavec 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), neboť stejně jako soud prvního stupně vyšel z toho, že svědkyně podmínky sjednání zápůjčky neznala, uvedla-li, že „to si chlapi domluvili mezi sebou, už to asi bylo domluvené dopředu“, a dále uvedla, že bylo domluveno, že půjčku žalovaný vrátí do roka. Jak bylo již výše uvedeno, samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky dovolatele týkající se poskytnutí půjčky žalovanému mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Námitkami, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud náležitě nevypořádal se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, resp. že neprovedl všechny navržené důkazy a o návrhu na provedení účastnického výslechu žalobce nerozhodl, čímž zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (podpořenými odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu), žalobce nezpochybnil žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Navíc - vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že jej nevyslechl, pak si ve své argumentaci protiřečí, neboť sice akcentuje zásadu vyjádřenou v §131 odst. 1 o. s. ř., podle níž důkaz výslechem účastníků může soud nařídit pouze tehdy, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak, přitom ale zároveň tvrdí, že v projednávané věci jde toliko o podpůrný důkaz (viz čl. V. dovolání), neboť k prokázání tvrzení o sjednání zápůjčky označil dostatek důkazů (srov. třetí odstavec v čl. IV. dovolání).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu