ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1899.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1899/2020-604
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Modré pyramidy stavební spořitelny, a. s., se sídlem Praha 2, Bělehradská 222/128, identifikační číslo osoby 60192852, zastoupené JUDr. Ing. Samuelem Schreiberem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 854/14, proti žalované A. V. , bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Schimmerem, advokátem se sídlem Praha, Thámova 84/23, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 193/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 29 Co 397/2019-462, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Martina Schimmera.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra podle části páté o. s. ř, který vyhověl návrhu A. V., jímž se domáhala určení, že smlouva o stavebním spoření ze dne 31. 12. 1998 č. 1959508101 trvá.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, č. j. 15 C 193/2018-267, rozhodl tak, že rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 22. 5. 2018, č. j. FA/SR/ST/31/2018-18, ve znění rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách ze dne 31. 7. 2018, č. j. FA/SR/ST/31/2018-23, se v plném rozsahu nahrazuje tak, že návrh navrhovatelky A. V. ze dne 22. 12. 2017 se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 29 Co 397/2019-462, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba, aby rozhodnutí finančního arbitra ze dne 22. 5. 2018 č. j. FA/SR/ST/31/2018-18, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 31. 7. 2018 č. j. FA/SR/ST/31/2018-23, bylo nahrazeno tak, že se zamítá návrh navrhovatelky A. V. ze dne 22. 12. 2017, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud rozhodoval za situace, kdy v jiných skutkově zcela totožných případech (sp. zn. 33 Cdo 2986/2018 a sp. zn. 33 Cdo 2367/2018) Nejvyšší soud k otázce zániku smlouvy o stavebním spoření z důvodu překročení cílové částky spoření přijal a odůvodnil právní závěr, že na dočasnost smluvního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření nelze usuzovat z vymezení cíle spoření. Zrekapituloval, že způsoby zániku subjektivních práv a povinností tvořících obsah právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření vyplývají ze smluvních ujednání a ze všeobecných obchodních podmínek, přičemž ujednání o automatickém navyšování cílové částky pokračujícím spořením a přijímání plateb stavební spořitelnou na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu §578 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „obč. zák.“). Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí finančního arbitra je s uvedeným v souladu. Nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že předně uvedený právní závěr je pokynem k tomu, aby se soud zabýval tím, zda byl splněn účel smlouvy o stavebním spoření.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž se domáhá změny dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se posouzení otázky, „ zda smlouva o stavebním spoření zaniká při naspoření či přespoření cílové částky, resp. zda je smlouva o stavebním spoření smlouvou na dobu určitou vymezenou okamžikem dosažení cílové částky či nikoliv.“ , jejíž řešení spojuje s přesvědčením, že podle čl. 9 odst. 7 všeobecných smluvních podmínek nemůže k navýšení cílové částky dojít bez souhlasu stavební spořitelny. Dále namítá, že se odvolací soud nezabýval korektivem testování souladu případného dalšího navyšování cílové částky s účelem smlouvy o stavebním spoření, čímž se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Odvolací soud otázku trvání právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření obsahující automatické zvyšování cílové částky vyřešil v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit.
Nejvyšší soud se předestřenou otázkou v totožných skutkových souvislostech (a ve sporech s toutéž žalobkyní) zabýval již v rozhodnutích ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018 a též v rozsudcích ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2013/2018, a ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1038/2020, kde přijal a odůvodnil následující závěry.
Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění platném k datu uzavření smlouvy (dále jen „zákon č. 96/1993 Sb.“), charakterizuje institut stavebního spoření cílem (účelem); účastníci po určitou dobu spoří, aby poté obdrželi - při splnění dohodnutých podmínek - úvěr nebo výplatu naspořené peněžní částky s příslušenstvím a státní podporou. Na dočasnost smluvního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření však nelze usuzovat z vymezení cíle spoření; to plyne z §5 odst. 14 zákona č. 96/1993 Sb., který - není-li v individuálním případě sjednáno jinak - konec doby spoření, tj. zánik právního vztahu smlouvou založeného, spojuje nikoliv s naspořením sjednané cílové částky, ale s poskytnutím úvěru nebo vyplacením uspořené částky, státní podpory a úroků z nich, nebo zánikem právnické osoby jako účastníka.
Podle čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 1, 2 všeobecných smluvních podmínek (dále též jako „VOP“) je cílová částka, kterou bude mít účastník po určité době k dispozici, podstatnou složkou právního úkonu; tvoří ji vklady účastníka, připsaná státní podpora a připsané úroky z vkladů a ze státní podpory (tzv. zůstatek na účtu), a úvěr ze stavebního spoření ve výši rozdílu mezi cílovou částkou a zůstatkem na účtu. Způsoby, jimiž zaniknou subjektivní práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření, vyplývají ze smluvních ujednání a ze všeobecných obchodních podmínek. Pro odpověď na otázku, zda zánik nastává okamžikem, kdy účastník spořením dosáhl cílovou částku, tj. uplynutím doby ve smyslu §578 obč. zák., je rozhodující výklad oddílu IV čl. 9 odst. 7 ve spojení s dalšími ustanoveními všeobecných smluvních podmínek (§35 odst. 2 obč. zák.). Ujednání o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením účastníka stavebního spoření a přijímáním jeho plateb stavební spořitelnou na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu §578 obč. zák. Začátek a konec doby spoření stanovily všeobecné obchodní podmínky ve shodě s tím, co vyplývá z §5 odst. 14 zákona č. 96/1993 Sb. [ „…začíná dnem uzavření smlouvy a končí vyplacením vkladů účastníka, státní podpory a úroků z nich nebo poskytnutím úvěru (tj. dnem uzavření úvěrové smlouvy) nebo zánikem právnické osoby jako účastníka“ ]. Čl. 9 VOP (zařazen v oddílu IV. „Změna smlouvy o stavebním spoření“) „Zvýšení a snížení cílové částky, změna varianty“ rozlišuje ve vztahu ke zvýšení cílové částky, kterou má vždy za změnu smlouvy o stavebním spoření, dva případy: (i) zvýšení dohodou smluvních stran při splnění předpokladů pro přidělení cílové částky (srov. čl. 12 VOP) a (ii) zvýšení tzv. přespořením, což je stav (obecně deklarovaný jako nepřípustný), kdy zůstatek na účtu převyšuje sjednanou cílovou částku, a to nejen v důsledku připsání úroků nebo státní podpory, ale i přijetím plateb od účastníka na účet stavebního spoření. Aniž by se vyžadoval (dodatečný) souhlas stavební spořitelny, platí, že novou cílovou částkou se stává zůstatek peněžních prostředků na účtu s tím, že 1 % z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem náleží stavební spořitelně (srov. čl. 5 odst. 2 a čl. 9 odst. 1 VOP). Stavební spořitelna má právo vypovědět smlouvu jen tehdy, vyjádří-li účastník nesouhlas se zúčtováním 1 % z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem.
I v projednávané věci tedy platí, že ujednání o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením žalované a přijímáním plateb žalobkyní na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu §578 obč. zák. (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2013/2018, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3903/2019, nebo ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1009/2019).
Nejvyšší soud nemá důvod se od výše uvedených závěrů odchylovat, z čehož vyplývá, že odvolací soud otázku trvání právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření posoudil správně.
Námitky žalobkyně jsou založeny částečně na odlišném skutkovém rámci a zčásti na nesprávné interpretaci závěrů, jež Nejvyšší soud v rozhodnutích, na něž odkazuje, přijal. Jestliže žalobkyně dovozuje, že možnost navýšení cílové částky jakožto změna smlouvy byla podmíněna jejím souhlasem, pomíjí, že z ujednání čl. 9 odst. 7 VOP, jež upravovalo možnost automatického navýšení cílové částky tzv. přespořením, nic takového nevyplývá. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by Nejvyšší soud v rámci svých předchozích rozhodnutí „ kladl rovnítko mezi okamžiky konce doby spoření a zániku právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření “. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka podpořená poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2013/2018, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018 a 33 Cdo 3903/2019, že se odvolací soud nezabýval korektivem testování souladu případného dalšího navyšování cílové částky s účelem smlouvy o stavebním spoření, neboť takový požadavek z citovaných rozhodnutí dovodit nelze. Dovolatelka se proto mýlí, dovozuje-li, že Nejvyšší soud uložil nalézacím soudům, aby posoudily soulad případného pokračování stavebního spoření s účelem smlouvy a potažmo „ korigovaly protiprávní případy, kdy je účastníky stavebního spoření toto vy/zneužíváno v rozporu s jeho účelem “.
Přípustnost dovolání konečně nezakládá námitka, že odvolací soud měl věc posuzovat podle úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť otázku, která úprava je pro posouzení závazkového právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření rozhodující, odvolací soud vyřešil v souladu s tím, co Nejvyšší soud uvedl například v rozsudku ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018.
Námitkou, týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu