ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2009.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2009/2020-1121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců 1) D. N. a 2) V. N. , bytem XY, zastoupených JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, Farní 19, proti žalované Ekonomické stavby s.r.o. , se sídlem Chotíkov 479, identifikační číslo osoby 25224476, zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Sady 5. května 296/36, o zaplacení 1 356 607,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 7 C 337/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2020, č. j. 13 Co 126/2019-1012, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 936,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Evy Janíkové.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2018, č. j. 7 C 337/2012-842, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 672 653 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 683 954,50 Kč (výrok II.), nepřiznal České republice ve vztahu k žalobcům náhradu nákladů zálohovaných státem (výrok III.), a rozhodl, že o nákladech řízení účastníků, o nákladech znaleckého ústavu STATIKUM s.r.o., se sídlem Brno, Purkyňova 648/125, identifikační číslo osoby 15545881, a o nákladech zálohovaných státem bude rozhodnuto samostatným doplňujícím usnesením (výrok IV.). Doplňujícím usnesením ze dne 14. 2. 2019, č. j. 7 C 337/2012-915, pak rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil žalované povinnost uhradit České republice na účet soudu prvního stupně 50 % nákladů zálohovaných státem ve výši 87 701,80 Kč.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 13 Co 126/2019-1012, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (výrok I.), ohledně výroku II. jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 160 000 Kč a ve zbytku, to je co do zamítnutí částky 523 954,50 Kč, jej potvrdil (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a uložil žalované povinnost uhradit České republice na účty soudu prvního stupně a odvolacího soudu zálohované náklady řízení (výrok IV. a V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalobci pokládají rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhli odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná předkládá k posouzení následující otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
1) zda odvolací soud je legálně či legitimně oprávněn pominout v rámci odvolacího přezkumu konkrétní odvolací důvod, jenž má dle názoru odvolatele zásadní vliv na výsledek sporu, a to příp. i kdyby takový odvolací důvod nebyl způsobilý pro změnu rozhodnutí nalézacího soudu, resp. zda lze v odvolacím řízení absolutně rezignovat na přezkum konkrétního odvolacího důvodu;
2) zda lze ve spotřebitelské smlouvě platně sjednat ve smyslu ust. §48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), že pro účely vypořádání závazků ze zrušené smlouvy mohou některá ujednání zůstat zachována – tj. zůstat odstoupením od smlouvy nedotčena jako v konkrétním případě dohoda o případném majetkovém vyrovnání v režimu sjednaných cen, když jde nepochybně o aplikaci dispozitivní výslovné právní úpravy zákona (tedy zákon na takové situace pamatuje);
3) zda lze aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení ust. §142 odst. 3 o. s. ř., když žalobci uplatňují/vyčíslují svůj žalobní nárok s odkazem na zpracované znalecké posudky, které si nechali zpracovat před podáním žaloby.
Dovolání není přípustné.
Námitka žalované, že odvolací soud absolutně pominul při rozhodování ve věci ujednání účastníků inkorporované v čl. X odst. 3 smlouvy o dílo vztahující se k majetkovému vyrovnání účastníků pro případ odstoupení od smlouvy o dílo, tj. vůbec toto ujednání neaplikoval a ani nezdůvodnil, proč jej neaplikoval, čímž se dopustil nesprávného právního posouzení, jelikož pro účely vypořádání vzájemného plnění ze zrušené smlouvy o dílo aplikoval osamoceně ust. §457 a §458 obč. zák., ačkoliv měl vyjít i z ust. §48 odst. 2 obč. zák. a aplikovat tak i předmětné ujednání účastníků v čl. X. odst. 3 smlouvy o dílo, tudíž je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť obecně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalované nebyly. Z odůvodnění napadaného rozhodnutí naopak vyplývá, že odvolací soud jasně a srozumitelně uvedl a zhodnotil relevantní právní a skutkové okolnosti rozhodované věci a dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s žalovanou předkládanou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vztahující se k požadavkům na odůvodňování soudních rozhodnutí.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platné úpravy občanského soudního řádu jde o podmínku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.). Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).
Napadá-li dovolatelka správnost řešení právní otázky týkající se platného sjednání zachování některých ujednání pro účely vypořádání závazků ze zrušené smlouvy (slovy žalobkyně se mělo jednat o dohodu o případném majetkovém vyrovnání), přehlíží, že soudy v projednávané věci ohledně ujednání v čl. X odst. 3 smlouvy o dílo učinily dva závěry: (i) dovodily, že jde o nepřiměřené ujednání pro jeho rozpor s kogentními ustanoveními na ochranu spotřebitele, neboť vylučuje či omezuje nároky žalobců – spotřebitelů vyplývající z odpovědnosti žalované za vady či z odpovědnosti za škodu, (ii) dovodily, že jde o ujednání neurčité, neboť není zřejmé, které ustanovení smlouvy mělo po odstoupení od smlouvy zůstat v platnosti. Každý z uvedených závěrů sám o sobě zakládal neopodstatněnost argumentace žalované týkající se způsobu vypořádání účastníků po odstoupení od smlouvy. Jelikož podaným dovoláním nebyl zpochybněn závěr ohledně neurčitosti dotyčného ustanovení, jeví se nadbytečným zabývat se správností závěru, na němž je rozsudek odvolacího soudu souběžně založen (tj. zda šlo o tzv. nepřiměřené ujednání), neboť i kdyby odvolací soud v tomto směru pochybil, nebylo by možné dosáhnout zrušení (či změny) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za zastupování advokátem ve výši 11 660 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 ve spojení s §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., snížená o 20 % podle §12 odst. 4 citované vyhlášky, k tomu náhrada hotových výdajů 300 Kč za uvedený úkon podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, a částka 3 980,80 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.), což je celkem 22 936,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu