ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2015.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2015/2021-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. H. , narozeného dne XY, bytem XY, proti žalované I. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, o zaplacení 170.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 14 C 341/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 58 Co 73/2020-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 24. 9. 2018 domáhal po žalované zaplacení 170.800 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu I. Š., nar. XY, který smlouvou ze dne 14. 4. 2015 převzala.
Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 11. 2019, č. j. 14 C 341/2018-74, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 20. 11. 2020, č. j. 14 C 341/2018-112, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 71.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím a 99.800 Kč (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a zastavil řízení v části, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 1,95 % ročně z částky 140.000 Kč od 1. 1. 2016 do 18. 11. 2016, ve výši 1,95 % ročně z částky 110.000 Kč od 19. 11. 2016 do 13. 4. 2017, ve výši 1,95 % ročně z částky 100.000 Kč od 14. 4. 2017 do 24. 7. 2018, ve výši 1,95 % ročně z částky 89.000 Kč od 25. 7. 2018 do 27. 7. 2018 a ve výši 1,95 % ročně z částky 81.000 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení (výrok III).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 58 Co 73/2020-131, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení úroku ve výši 10 % ročně z částek 135.000 Kč od 15. 4. 2015 do 2. 5. 2016, 130.000 Kč od 3. 5. 2016 do 18. 11. 2016, 100.000 Kč od 19. 11. 2016 do 13. 4. 2017, 90.000 Kč od 14. 4. 2017 do 24. 7. 2018, 79.000 Kč od 25. 7. 2018 do 27. 7. 2018 a 71. 000 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení (výrok I), potvrdil jej v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení 71.000 Kč s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z částek 135.000 Kč od 1. 1. 2016 do 2. 5. 2016, 130.000 Kč od 3. 5. 2016 do 18. 11. 2016, 100.000 Kč od 19. 11. 2016 do 13. 4. 2017, 90.000 Kč od 14. 4. 2017 do 24. 7. 2018, 79.000 Kč od 25. 7. 2018 do 27. 7. 2018 a 71.000 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení, a v části, jíž požadoval zaplacení 99 800 Kč, (výrok II); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Odvolací soud vyšel mimo jiné ze skutkového zjištění, že matka žalované I. Š., narozená XY (dále jen „původní dlužnice“) žalobci odcizila finanční hotovost a movité věci, čímž mu podle trestního příkazu Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 6. 2015, č. j. 3 T 61/2015 76, způsobila škodu 148.000 Kč a byla zavázána ji uhradit. Právní zástupce žalobce připravil a zaslal žalované a původní dlužnici k podpisu smlouvu o převzetí dluhu (dále jen „smlouva“), kterou žalovaná a původní dlužnice 14. 4. 2015 podepsaly a původní dlužnice její ověřenou kopii 26. 5. 2015 založila do trestního spisu za účelem doložení, že chce žalobci nahradit způsobenou škodu; žalobce tuto smlouvu opatřil svým podpisem až v době mezi 26. 5. 2018 a 24. 9. 2018. Zohledňuje úmysl smluvních stran při uzavírání smlouvy, odvolací soud zjistil, že smlouva sestává ze čtyř částí; původní dlužnice prohlásila, že má vůči věřiteli (žalobci) peněžitý dluh ve výši 140.000 Kč z důvodu krádeže a tento dluh uznala do důvodu i výše. Žalovaná potvrdila, že byla původní dlužnicí dostatečně seznámena se všemi důvody vzniku dluhu, tento dluh od původní dlužnice přejímá a okamžikem podpisu smlouvy se stává novým dlužníkem věřitele namísto původní dlužnice. Žalovaná se jako nová dlužnice s žalobcem dohodla na způsobu úhrady dluhu a nové splatnosti, na „úroku“ a utvrzení dluhu v podobě smluvní pokuty ve výši 100 Kč za každý den prodlení. Utvrzení dluhu se vztahovalo k závazku, který převzala žalovaná jako nová dlužnice smlouvou o převzetí dluhu, nikoliv k jinému údajnému závazku původní dlužnice. Žalobce obdržel na svou pohledávku 5.000 Kč ve dnech 24. 3. 2015 a 2. 5. 2016, 30.000 Kč dne 18. 11. 2016, 10.000 Kč dne 13. 4. 2017, 11.000 Kč dne 24. 7. 2018 a 8.000 Kč dne 27. 7. 2018.
Vzhledem k uvedenému odvolací soud právně posoudil smlouvu podle §1888 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jako dohodu mezi původní dlužnicí a žalovanou o převzetí dluhu a současně jako smíšenou dohodu mezi žalobcem a žalovanou o způsobu a termínu úhrady dluhu, sjednání „úroku“ a utvrzení dluhu. Žalobce vyslovil konkludentní souhlas s převzetím dluhu žalovanou tím, že smlouvu připravil a žalované zaslal. Námitce promlčení vznesené žalovanou odvolací soud nepřisvědčil s odůvodněním, že původní dlužnice uznala dluh co do důvodu i výše podle §2053 o. z. a k uznání dluhu došlo i ve smyslu §2054 o. z. prostřednictvím plateb, které byly žalobci zaslány. Žalované jako přejímateli dluhu svědčí povinnost k úhradě dluhu včetně příslušenství a smluvní pokuty v žalované výši.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalobce se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání totiž vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, nebo závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje přípustnost dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a jež má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen formulovat pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Žalovaná přípustnost dovolání vymezila prostým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4485/2018, a ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 1344/2006, od nichž se měl podle jejího názoru odvolací soud odchýlit.
Z obsahu dovolání se podává, že žalovaná sice zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalobce má vůči ní nárok na zaplacení smluvní pokuty, činí tak ale za užití argumentace založené výlučně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci. Výhradou k dokazování (soudy nezjistily, kdy přesně žalobce smlouvu podepsal), ani prosazováním vlastní skutkové verze, že se s žalobcem nedohodla na utvrzení dluhu, a že smlouvu uzavírala s úmyslem převzít pouze dluh ve výši 140.000 Kč, dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, však je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. To platí i pro výtku žalované, že odvolací soud pochybil při zjišťování obsahu smlouvy, jestliže vzal za prokázané, že smlouva obsahuje prohlášení původní žalované, že uznává dluh co do důvodu a výše. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. (nyní §555 odst. 1, §556 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Podporuje-li dovolatelka posledně zmíněnou výtku odkazem na rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1344/2006, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval ke správnosti zjištění obsahu listiny, přehlíží, že toto rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti občanského soudního řádu (ve znění do 31. 3. 2005), který umožňoval zkoumat správnost skutkových zjištění v rámci dovolacího důvodu podle jeho ustanovení §241a odst. 3.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4485/2018 je nepřiléhavý pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabývalo otázkou vzniku kupní smlouvy (završením kontraktačního procesu ve smyslu §43 obč. zák.) za situace, kdy skutkově vyšlo najevo, že návrh smlouvy byl adresován jiné osobě. V nyní posuzované věci však odvolací soud vyšel ze zjištění, že úmyslem smluvních stran bylo utvrzení dluhu, který žalovaná převzala.
Ve vztahu k námitkám, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení práva na jistinu i uplatněný zákonný úrok z prodlení, a že nerespektoval „ objektivní meze výkladových pravidel “, dovolatelka nevylíčila předpoklady přípustnosti dovolání, tedy neuvedla, které ze čtyř zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání zde má za naplněné.
Výtkou, že odvolací soud přehlédl zpětvzetí žaloby co do smluvního úroku z prodlení, žalovaná nezpochybnila právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání. Aby se jimi dovolací soud mohl zabývat, musela by být splněna podmínka vyplývající z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (tj. že dovolací soud shledá dovolání přípustným z jiného důvodu), případně jestliže by takové vady představovaly v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázky procesního práva, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo, a ve vztahu k nimž by dovolatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 1 až 3 ve spojení s §237 o. s. ř.). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu